úterý 17. dubna 2012

Kdo koho táhl?

Do Pardubic na půlmaraton si vždycky jedu tak trochu odpočinout. Už mám po prvním půlmaratonském výkonnostním testu a maraton je na dohled. Nejedu se pokoušet o žádné rekordy a snad proto se mi vždycky běží dobře.

Člověku tady všechno hraje do noty. Žádný stres a nervy, tři sedmikilometrové okruhy s nepatrným převýšením, slušně naplněná startovní listina, ale přitom rozumné množství lidí. Občerstvovačky ve vzdálenosti "tak akorát".  Když k tomu připočtu přátele z Pardubic a Hradce, musím se sem prostě těšit.

Navíc jsem zjistil, že se sem chystá Ilona. Je mnohem lepší vytrvalkyně než já, ale na půlmaraton bych jí ještě mohl stačit. "Nezaběhneme si to spolu?" "Tak jo, uvidíme," padne trochu neurčitý návrh.

Když se těsně před dvanáctou ponořím do běhuchtivého davu, Ilonu nikde nevidím. Zahlédnu Zdeňka Krále, pár řad před sebou Hanku Chorváthovou, vedle sebe Honzu Pipka. Ještě na levoboku registruju zářivé dresy letmých houbařek. A už je tu výstřel. Proklopýtám ke startu a pomalu se rozbíhám. Zakormidluji k levé straně, abych se pozdravil s houbařkami Věrou a Karolínou a pak už mě dav strhne k pravidelnému tempu. "Přece to tady jen tak neodklušu," probudí se ve mně závodivý duch. A tak pozvolna nabírám rozumnou rychlost. První kolečko uteklo jako voda a já najednou zjistím, že Ilona, s ušima pečlivě zašpuntovanýma sluchátky, běží pár metrů přede mnou.

Mírně zrychlím a dotáhnu se. Ilona mě konečně zaregistruje. "Tak co, běžíme spolu?" "No jasně." Je neuvěřitelné, co s sebou na tak krátkou trať všechno bere. Asi zátěž kvůli tréninku. Tolik toho nedávám ani do úschovny.  V ruce plnou láhev ionťáku, opásaná ledvinkou, nejspíš v ní má baterky od svého přehrávače, možná i nouzový generátor. A taky zřejmě oblíbený bylinkový čaj, co se po něm tak rychle běhá (vyzkoušeno v Praze, testováno na lidech). Její taktika mi začíná být jasná. Až to všechno jednou odloží, nikdo ji nedožene.

Dnes ale naštěstí běží se zátěží a tak s ní zatím držím krok. Už jsem překonal několik krizí. Nebýt tu Ilona, dávno bych zvolnil. Ale copak můžu, když mě pořád popohání dopředu? Na občerstvovačce zastavím, abych se příliš nepobryndal. Ilona mi mezitím trochu uteče. Doluju ze sebe poslední zbytky sil a znovu ji dotáhnu.

Třináctý kilometr. V zádech cítíme čelo závodu. Ještě pár desítek metrů a vezmou nás o kolo. Na poslední chvíli unikneme na odbočku doprava, zatímco vedoucí borci letí do cíle. V úprku před špicí závodu jsem se vydal z posledních sil, ale teď už vážně nemůžu. Snažím se to Iloně naznačit. Neslyší a běží dál. Nedá se nic dělat, musím běžet taky. Jak dlouho to její vražedné tempo ještě vydržím? Do konce pět kilometrů. Donutím ji odšpuntovat ucho: "Nech mě tady umřít a běž," snažím se jí pravdivě popsat svoji situaci. "Ne, ty běž," odporuje mi Ilona. Sakra, proč jsou ty ženské tak emancipované a neposlouchají? Nemůžeme se dohodnout, kdo umře a kdo bude pokračovat. Zatím tedy běžíme oba.

Tři kilometry do cíle. Začíná mi docházet, že když už jsem se dostal až sem, nejrychlejší cesta, jak ukončit trápení, je co nejdřív doběhnout do cíle. Naděje, že pak už nebudu muset pelášit, mě znovu nastartuje. Nekoukám napravo nalevo, zapomínám na svoji společnici a utíkám jak Forest. Támhle za branou už je cíl. Ještě pár metrů. Na displeji se právě objevila čtyřicítka. Zatracená časomíra, nemohla o pár vteřin počkat?

Nestačím ani popadnout dech a už je tu Ilona. Nebýt jí, ještě se placatím někde na trati. Je jasné, že je hodně vyčerpaná, protože ji postihla naprostá ztráta soudnosti. Je přesvědčená, že jsem ji vedl do cíle. Přitom ve skutečnosti ona táhla mě. No nevadí, nebudu jí odporovat, aspoň jednou budu vypadat jako dobrák.

Když se ale trochu vydýchám (tedy po třech dnech), je mi jasné, že musím věci uvést na pravou míru. Tak takhle nějak to doopravdy bylo ...

5 komentářů:

  1. Opravdu dvojí úhel pohledu :-) Já jsem náhodou občas něco i zaslechla. Mimo jiné, že trochu zvolníme, ale jak už to znám ze života, chlapům se nedá nic věřit.Dál jsme běželi stejně važedným tempem,já se smrtí na jazyku, ale hřejivým pocitem,umřít pro dobrou věc a nezkazit Mirkovi čas. :-) :-) :-) Ilona

    OdpovědětVymazat
  2. :)) Jj, to je vzdycky reci, ze na pohodu... :)

    OdpovědětVymazat
  3. Nestěžuj si. :-) RT máš pod 1:40. Sára příště poletí prý s Tebou. A na čáře jsi porazil i Zdeňka Chmela, to je dost dobrý!!!
    Evžen+S

    OdpovědětVymazat
  4. Vždyť já si nestěžuju, jen jsem chtěl naznačit, že nebýt Ilony, placatil bych se na trati ještě dalších deset minut :-)
    Z toho, že na mě Zdeněk počkal a nechal mě, abych ho předběhl, jsem pochopitelně měl radost.

    OdpovědětVymazat
  5. Rychlý, galantní a k tomu vtipný, to se cení!

    OdpovědětVymazat