Neběžela tudy beruška?

Nedávno jsem na ni narazil při uklízení. Vždycky ji vezmu do ruky, usilovně přemýšlím, kam ji uskladnit, ale nevyhodím ji. Obrovská červená čepice ve tvaru berušky s  černými tečkami a tykadly. Dokonce ani nožičky nechybí. Už je to pár let, co jsme se spolu poprvé a naposledy proběhli. Tehdy jsem měl v obličeji zřejmě stejně rudou barvu, jakou mají beruščiny krovky. Ale s odstupem času na ten běh vzpomínám rád.

Za všechno může Veronika. To ona přitáhla berušku do tomboly. A znáte recept, jak v tombole spolehlivě vyhrát? Musíte si říkat: "Tak jen tohle ne! Ne, ne a ne! Tuhle cenu ať si proboha odnese někdo jiný!" Už jsem tímto způsobem vyhrál několik atraktivních cen. Namátkou bych mohl jmenovat porcelánové těžítko, přídavný zámek na volant, plyšového slona s růžovými mašličkami a ... BERUŠKU.

Ono vyhrát berušku by možná nebylo nic tak hrozného, kdyby nějaký nadšenec nezačal vykřikovat: "Kdo vyhraje tuhle cenu, povinně v ní musí běžet nějaký závod." A bylo to úplně stejné, jako když si kouzelník na představení neomylně vybere "dobrovolníka" z publika nebo štěkající ratlík bezpečně pozná člověka, který se ho nejvíc bojí. Prostě nemohli vytáhnout nikoho jiného než mě.

A tak jsem začal přemýšlet, na kterém závodě splnit svůj "čestný" úkol. Najít si nějaký malý závod v okolí? To tedy rozhodně ne, vždyť mě tam všichni budou znát. Všechny oči budou upřené jen na mě a nejmíň polovina lidí si bude klepat na čelo. Jet někam do zahraničí? Na to jsem příliš velký pecivál. A pak taky, co když mě nikdo z kamarádů nespatří, já nebudu mít svědky a budu muset svůj běh opakovat? Jen to ne. Vzít si to na maraton? Ani nápad, budu rád, že se doplácám do cíle i bez berušky. A tak mi začínalo svítat. Jediná správná volba je pražský půlmaraton. Dost lidí, abych se ztratil v davu i s tou zvláštní ozdobou na hlavě.

Berušku jsem před její běžeckou premiérou párkrát krátce vyzkoušel. A musím přiznat, že mě ohromně překvapila. Rozená běžecká beruška. Na hlavě držela jako ulitá, přitom nijak netlačila a ani nepřekážela. V její slavný den jsem byl na místě včas, v klidu se připravil, rozklusal, rozcvičil, ale přiznávám, že všechny tyto úkony má společnice prováděla nikoli nasazená na hlavě, ale jen zastrčená za dresem.

Na hlavu jsem si ji troufl nasadit až v tlačenici startovního koridoru. A reakce kolem? Pár úsměvů, pár nechápavých pohledů, ale naštěstí žádné komentáře. A pak už jsme konečně vyrazili. Chovala se naprosto vzorně a ukázněně. Nevrtěla se, seděla pevně, ani můj pot ji nevyvedl z míry. V prvních kilometrech, kdy je dav ještě poměrně hustý, jsem nezaznamenal žádnou reakci. Ale jak se pole postupně začalo roztahovat, už jsme přece jen čas od času vzbudil pozornost.

A najednou jsem zjistil, že to vůbec není nepříjemné. Sem tam nějaké to křiknutí z davu: "Hele, co to je?" A pak, jak pole řídlo, už nás začali poznávat: "Jééé, beruška!" "Beruško utíkej!" "Beeruškoo!" Uvědomil jsem si, jak takový módní doplněk dokáže odpoutat pozornost od nositele. Najednou jsem nebyl konkrétní běžec, ale jen pohyblivý stojan pro berušku. A tak jsme spolu doběhli až do cíle. Tolik povzbuzování a projevů sympatií jsem na žádném jiném běhu nezažil.

Jsem rád beruško, že jsem se s tebou mohl proběhnout. Bylo to hrozně fajn, ale aby mi podobný zážitek nezevšedněl, skončila jsi na dně skříně. Díky tobě a díky všem, kdo nás tehdy na trati povzbuzovali.