Vyběhni si ke hvězdárně, když to nejde ke hvězdám

Foto: http://www.ricansko.info

Další závod ze seriálu běhů do kopce v Praze a okolí je za mnou. Do Hvězdonic jezdím rád. Příjemné zázemí, louka u řeky, možnost posedět u místního kiosku a doplnit zásobu iontů po závodě, spousta kamarádů, šance na zdravý pohyb na zdravém povětří. To vždycky převáží obavy z toho, co mě zase potká na trati. Když se totiž udělá horko, je stoupání nahoru ke hvězdárně nekonečné a člověku pak třeba vleze na mysl otázka, jestli má smysl se vláčet takovou dálku, jen abych dobrovolně podstoupil rafinované mučení, kombinované z nedostatku kyslíku, olověných nohou a jazyku přilepeného na vlastní vysušené patro a pak ještě doběhl někde na chvostu celého pole.

Tentokrát ale vše bylo jinak. Počasí docela chladné, tedy podmínky na běh blízko ideálu. Do toho sice vítr, ale vanoucí docela příznivým směrem, trať až na trochu bláta v perfektním stavu.

Valná většina z nás, kteří jsme vyrazili nahoru na kopec, se dobře zná. Pak se takový závod vlastně skládá z desítek soukromých minisoubojů lidí podobné výkonnosti. Je mi úplně jedno, že mě porazí většina mladých. Nedělám si iluze ani o tom, že předběhnu nejlepší běžce ve své kategorii. Ale mám své soupeře, se kterými se chci porvat o co nejlepší výsledek. Na startu mě Pepa ujišťoval, jak je na tom bídně. Normální folklór. Takže mě ani nepřekvapilo, když pak vypálil jako zajíc. Já raději začal pomalu a teprve pozvolna jsem se dostával do tempa.

A jak se to na trati postupně krystalizovalo, Pepu jsem zase uviděl před sebou. I když to nejdřív vypadalo, že už je nedostižně daleko, metr po metru jsem se na něj dotahoval. Říkal jsem si, že nemá cenu jej předbíhat moc brzy. Znám ho. I když na něj třeba přijde drobná krize, on to za mnou uvisí a v konci se kolem mě přežene jak vítr. Tak jsem ho chvíli nechal být, jen se vezl v závěsu a dopředu šel asi půldruhého kilometru před cílem.

Když jsem vyrazil před něj, měl jsem dojem, že zůstává vzadu a že se mi ho podařilo utrhnout, ale člověk nemá zpětná zrcátka a moc se ohlížet není dobré. Jednak je snadné ztratit koncentraci na trať a zakopnout o nějaký kořen nebo šlápnout do výmolu. No a pak taky každým ohlížením dávám těm za sebou signál, že už melu z posledního a čekám, kdy mě předběhnou.

Už jsme začali ukusovat z posledního kilometru. Na dva borce před sebou už jsem neměl, ale začínal jsem si lakovat na růžovo, že v nezměněném pořadí už se nějak dostaneme do cíle. Ale chybělo mi ještě nějakých čtyři sta metrů, když jsem za zády uslyšel někoho výrazně rychlejšího. "Tak Pepa se celou dobu šetřil a teď mi to natře," napadlo mě v první chvíli, než mi došlo, že do cíle už běží Petr Pechek, který startoval ve skupině mladých o deset minut později.

Přehnal se kolem neuvěřitelným tempem. Však taky nakonec vytvořil nový traťový rekord. Jenomže ještě nebyl předbíhání konec. Než jsem se stačil rozkoukat, doopravdy se kolem žene ještě Pepa. Sice ne tak rychle jako Petr, ale bylo mi jasné, že se ho nechytím a prohraju s ním. Vůbec netuším, kde se tam tak najednou vzal. Do cíle mi ještě stačil naložit sedm vteřin. Ale já už v té chvíli byl hlavně rád, že se konečně blíží cílová čára.

Ten nepopsatelný pocit v cíli, ta úleva, že už to mám za sebou, že nohy už nemusí běžet a plíce shánět další vzduch, to vždycky spolehlivě zastíní nespokojenost, že mi třeba zbytečně uteklo jedno místo v pořadí. Ostatně každá porážka je důvodem navíc k další přípravě, ne? Já jsem tentokrát svůj minisouboj prohrál. Neprohrál jsem jen s Pepou, ale i některé další z borců si pomalu budu muset přeřadit z kolonky "toho porážím" do kolonky "ten mě porazí, kdy si vzpomene".

No ale když na sobě zapracuju, třeba to příště dopadne opačně, ne? Nejbližší "příště" už je ve středu, kdy se běží Kazín - Cukrák. Přijdete taky?