čtvrtek 4. října 2012

Neviditelné prase

Stal jsem se obětí paranormálního jevu? Jiné vysvětlení nemám. Připadám si jak Louis de Funés ve Fantomasovi, když ve svém pokoji vyfotil oběšence a z obrázku na něj zíral jen prázdný kout místnosti.

Vyběhl jsem v sobotu do chladného podzimního rána vyloženě rekreačním tempem. Jen se trochu rozhýbat a zbytečně nezhuntovat tělo před nedělním závodem. Do Draháňské rokle a zpět to bude ideální trasa. Ztuhlé nohy se po pár minutách rozehřejí  na provozní teplotu a trhavý pohyb se konečně začíná podobat běhu.

Všude klid, nikde nikdo, dokonalá pohoda. Jen oběhnu vodní nádrž. Nedávno v ní prý nalezli mrtvého rekreačního běžce. Snad mě nepotká podobný osud. Raději se držím na opačném okraji cesty. Co kdyby se mi zapletly nohy?

Vbíhám do lesa. Listí na stromech je ještě zelené, ale zem už pokrývá souvislá rezavá vrstva. Doklusal jsem k Vltavě, otočil se a vracím se stejnou cestou nazpátek. Myšlenky se toulají kdo ví kde, když nad sebou ve svahu zaslechnu šramot. V první chvíli jsem mu vůbec nevěnoval pozornost, ale když zesílil, nevydržel jsem, podíval se nahoru a začal pátrat po pachateli toho divného hluku.

Co jsem uviděl, mě docela ohromilo. Nahoře ve svahu běží po vrstevnici divoké prase. A není samo. Za ním pět ... ne,  deset ... patnáct mláďat. Už to nejsou žádná miminka, své dětské pruhované oblečky vyměnila za rezavou srst. Příroda obdivuhodně trefila barvu spadaného listí.

"Takové stádo, to mi nikdo neuvěří.A přitom jsem vlastně v Praze," přemítám v duchu. Rodinka se pomalu šine po vrstevnici a já si uvědomuji, že v ledvince mám spuštěný mobil s běžeckou aplikací, ale také foťákem. Štrachám v ledvince, přepínám do režimu focení, mířím, mačkám spoušť. "Jsou sice už trochu daleko, ruka roztřesená z běhu a kolem trochu šero, ale mám je, ten důkaz mi nikdo nevezme," chválím se v duchu za pohotovost.

Dobíhám do cíle své ranní trasy a chlubím se, co jsem cestou viděl. "Vždyť mám dokonce fotku," uvědomím si. Na displeji foťáku ale nejsem schopen nalézt sebemenší stopu byť po jediném prasátku. "Počkej, až to pustím na velkém monitoru," utěšuji sám sebe a fotky pouštím z hlavy.

Teprve po několika dnech si vzpomenu, že jsem ještě neviděl prasečí rodinku. Zobrazím foto na velkém monitoru. Musím přiznat, že ruka moc pevná nebyla, obrázek je neostrý a roztřesený. Co je ale horší, ve spadaném listí marně hledám jediný tvar, které by se dal považovat za zvíře. No nevadí, já si na vás příště dám lepší pozor. A nebo třeba najdu další svědky. A tak se ptám: "Neviděl někdo z vás má prasátka?"  

_______________________________________________________
Díky detektivnímu pátrání 12Honzy se podařilo na fotografii identifikovat místo, kde se prasátka nacházejí:


7 komentářů:

  1. Tak to se povedlo. Koukala jsem na to docela dlouho a taky nic nevidim. Jen jestli sis to nevymyslel .)

    OdpovědětVymazat
  2. No vidíš, toho jsem se bál, že dopadnu jako komisař Juve. Tomu tenkrát taky nikdo nevěřil :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Věřím. Ne tak dávno jsem v Počernicích lezl před kancem na strom. A ten zmíněný rekreační běžec samozřejmě utíkal před divou zvěří, to je jasné..

    OdpovědětVymazat
  4. Ja ti verim.. Holt dobry maskovani.. Perfektni mimikry!!! MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nasel jsem je!!!! Vidim je!!! Zkusim stahnout fotku, oznacim a poslu zpet... Ale dalo to praci!!! 12:)

      Vymazat
  5. Paráda - prasata na fotce nejsou vůbec k rozeznání:-) A když je nenajdeš ani ty, co jsi je fotil, tak to mají opravdu super maskování :-))

    OdpovědětVymazat
  6. Asi před 10 lety jsem takhle viděl v Beskydech, když jsem jel na kole, medvěda. Překulilo se to ze svahu přes cestu z lesa do lesa. Je to kousek od slovenských hranic - nikdo nikde - jen já a medvěd. Okamžitě jsem otočil kolo a upaloval zpátky. Nikdo mi nevěřil, že jsem viděl medvěda. Ale něco se asi 150 m přede mnou překulilo přes cestu. Byl to okamžik. Možná jsem měl z toho tréninku po zdolávání těžkého kopce halucinace nebo co, čert ví :-)

    OdpovědětVymazat