Začarovaný Petřín

Podobná kombinace se na mnoha závodech nevyskytuje. Na "obyčejném" běhu do kopce sice taky můžu zažít neskutečný úprk soupeřů těsně po startu, aby si každý vybojoval co nejvýhodnější pozici před prvním stoupáním. A pak první stoupání. Nohy brzy ztěžknou a plicím se zoufale nedostává vzduch, když se člověk marně snaží udržet náznak původního tempa.

Serpentiny míří výš a výš a když se občas terén narovná do rozumného sklonu, člověk si moc neodpočine, protože zde je nutné vyvinout pořádnou rychlost, abych příliš neztratil proti ostatním. Ale i na té nejtěžší trati se někde za zatáčkou  vynoří cíl, člověk zalapá po další dávce vzduchu a nakonec se s úlevou přenese přes cílovou čáru.

Jenom na Petříně je všechno jinak. Namísto cílové rovinky podivný domek, kterému ze střechy trčí mohutná ocelová konstrukce. Tam, kde by se člověk s úlevou svalil na zem, čeká temná spirála schodiště, které se zdá být nekonečné. Už mám za roky, kdy jsem se o petřínské schodiště pokoušel, ověřeno několik způsobů výstupu a žádný není stoprocentní.

Brát zpočátku schody po dvou, než se svaly definitivně zakyselí a dojdou síly? To už mám vyzkoušené a k nejlepšímu výsledku tato metoda nevede. Mnohem rozumnější je volné tempo bez vynechávání stupínků, ale ani tak není nikde psáno, že síly vydrží až do konce. Když na chvilku přejdu do chůze, nebudu ani první a ani poslední. Nejzrádnější na petřínském schodišti je to, že člověk brzy ztratí přehled, jak daleko je ještě do cíle. Nikde není k poznání, jestli mám za sebou teprve třetinu, vyšplhal jsem se už do poloviny, nebo do cílové plošiny zbývá posledních pár metrů. A pak jste nahoře, spokojeně nabíráte vzduch do plic a přemýšlíte, jestli rozbolavělá lýtka budou fungovat ještě zbývajících 299 schodů cestou dolů.  

Tak a všechny ty popsané pocity se mi poslední dobou vyhýbají. Už podruhé za sebou jsem na startu chyběl. Před rokem mi v účasti zabránily nějaké pracovní povinnosti. Přitom si s ročním odstupem člověk už vůbec nevybaví, co důležitého v práci se tehdy odehrávalo, že jsem kvůli tomu vynechal tak pěkný závod. Čas nemilosrdně prověřuje naše preference a ukáže nám, jak nesmyslné pořadí priorit míváme nastavené.

Ovšem ani letos se nezadařilo. Tentokrát mě zradilo zdraví. Člověk by řekl, že obyčejný kašel ho nemůže zastavit, ale když nepřetržitě prokašlete téměř tři týdny, už je to znát. A tak už mi zhruba dva dny předem bylo jasné, že ani letošního závodu se nezúčastním, tedy rozhodně ne v roli závodníka. Vezmu tedy alespoň foťák a pořídím pár obrázků, na které by za normálních okolností nebyl čas. Nepospíchám na start a tak není nutné vyrážet zbytečně brzy, že?

Tato teorie se ukázala jako naprosto chybná. Krokem se posunuji v koloně aut, čas neúprosně peláší a já postupně redukuji plány: "Na start už se nemusím namáhat ... aha, první vlna mi už uteče komplet ... snad zastihnu aspoň veterány ..."

Nakonec se mi ještě pár běžců a běžkyň přece jen podařilo odchytit, ale šero z většiny obrázků vytvořilo nepoužitelné šmouhy. Kdepak, kombinace rychlých běžců a špatných světelných podmínek, to moc nejde dohromady. Tak zase za rok. Snad mi do toho nic nevleze a já se zase vyškrábu až nahoru na rozhlednu.

________________________________

Těch pár jakž takž použitelných obrázků je na rajčeti

A zde jsou ke stažení výsledky těch, kteří letos měli větší kliku než já.