pátek 6. prosince 2013

Zkouším se prokopat ven (7) - šest svatých týdnů

Proč mě nastartovala právě tahle nenápadná věta? Jmenované místo mi nebylo tak úplně cizí. Právě tam jsem před devětadvaceti roky po vojně začínal svoji profesní dráhu. Sice jsem po třech letech změnil působiště uvnitř firmy a po dalších osmi odešel úplně, ale na své první opravdové zaměstnání člověk nezapomíná. Že bych se po letech vrátil na místo činu?

Získat správný kontakt a zaktualizovat životopis, abych vypíchl to správné období, už byla hračka. A protože jsem se stihl ozvat ještě v době, kdy firma za odcházejícího člověka nezačala shánět náhradu, podařilo se mi "bez boje" postoupit k pohovoru.

Teprve tehdy se ukázalo, že věc má drobný háček. I když se některé věci zdánlivě nezměnily, náplň práce už nebyla úplně stejná. Tak jako na mnoha jiných místech, kde povinnosti původní dvacítky zaměstnanců najednou stačili tři nebo čtyři, ani energetik nezůstal ušetřen změn. Jeho funkce se postupem času zkombinovala s činností revizního technika. Ale protože jinak, až na ten jediný malý detail, se mi zdálo, že vše ostatní bych mohl zvládnout, furiantsky jsem prohlásil: "A když si udělám papíry na revizního technika, vezmete mě?" "Ano, proč ne," zněla poměrně stručná, jasná a pro mě slibná odpověď.

Kolem elektřiny jsem se motal celý svůj dosavadní život, proč by mě teď jednou zase elektřina nedokázala vytáhnout z bryndy? A tak jsem se doma hned plný elánu pustil do zkoumání, co že všechno musím zvládnout, abych se doopravdy stal revizním technikem. Od šroubováku, kleští a voltmetru jsem se za poslední roky posunul spíše k lejstrům, ale kontakt s elektřinou jsem nikdy neztratil. V duchu jsem listoval pamětí, kolika revizákům jsem při práci nakukoval pod prsty. Oni ty zkoušky udělali? I Lojza? Tak to já přece zvládnu taky.

A kde jinde začít s průzkumem, než na internetu? Začal jsem hledat kurzy a zjišťovat náležitosti. První průzkum dopadl poměrně slušně: "Osvědčení mám, praxi mám, vzdělání mám, potvrzení od lékaře pro práci ve výškách? To nemám. Takže úkol číslo jedna, objednat se ke své doktorce. Radši nechci vědět, jak zkoumají, jestli můžu do výšek nebo ne. Nechám se překvapit. A to ostatní?

Na internetu jsem objevil nejen místo a podmínky konání zkoušek, ale i příslušnou literaturu k zakoupení. "Na přihlášku je ještě čas, začnu těmi knihami," plánoval jsem nejbližší kroky. Dovezl jsem z knihkupectví tři svazky, jejichž zakoupení slibovalo poskytnout vše, co se od takového revizního technika žádá. Pustil jsem se do nejtlustší bichle a pochopil, že inzerát nelhal, jen jsem si jej původně vyložil poněkud nesprávně. Kniha neobsahovala veškerou látku, kterou by měl správný revizní technik ovládat, ale seznam té látky. Drobný, ale podstatný rozdíl. Když jsem se začetl, bylo mi trochu divné, proč autoři raději nesepsali, co se od revizního technika u zkoušek nepožaduje. Taková kniha by zřejmě byla mnohem útlejší.

Ale pak jsem si řekl, že cílem zřejmě bylo zastrašit nedostatečně odhodlané zájemce. A odhodlání byla v tu chvíli jediná věc, která mi nechyběla. Velká část studentů, když se připravuje k maturitě, zvládne nasoukat do hlavy většinu klíčových znalostí kdy? No přece o svatém týdnu. A já měl na učení těch týdnů šest. Šest svatých týdnů.  



pátek 22. listopadu 2013

Zkouším se prokopat ven (6) - zaházej to a začni znovu

A jako se i nejnetrpělivější dítě dočká svého Štědrého dne, i já se dočkal svého "pozítří". Od rána jsem průběžně kontroloval mail a čekal, kdy se konečně  objeví ta vytoužená zpráva, která moji šanci promění v jistotu. Přesně v poledne jsem se dočkal.

"Děkujeme Vám za účast ve výběrovém řízení. Vzhledem k aktuálním potřebám a představám o profilu kandidáta rozhodla společnost nakonec upřednostnit jiného uchazeče." ... a bylo vymalováno. Smůla, skončil jsem druhý, třetí nebo desátý? Kdo by to zkoumal? Sebevědomí zahučelo někam do suterénu a nálada ještě o dvě patra níž.

A co dělat bezprostředně po pádu z hrušky na tvrdou zem? Nějak to rozdýchat, třeba za pomoci metody kyselých hroznů. Honem jsem na nové situaci musel najít nějaká pozitiva. A kdo hledá, najde. Prázdninové lenošení pokračuje, žádný shon a stres, žádné ranní vstávání do tmy, s každodenním hodinovým dojížděním si také nemusím lámat hlavu. A ono to místo vlastně nebylo až takové terno ...

Kdyby nic jiného, poskytla mi tahle lekce nejdůležitější pravdu, že sem tam se zkrátka nějaká šance objeví. A když už přišla jednou, dříve nebo později se musí objevit další. Chce to jen dál projíždět inzeráty, hledat, filtrovat, odpovídat, sem tam trochu upravit životopis ... dobrá teorie, jenomže někde mezi ozubenými kolečky uvnitř mé hlavy se něco zaseklo a já najednou nebyl schopný v klidu se vrátit k počítači a znovu se vrhnout na tu šíleně neefektivní vyhledávací práci s nejistým výsledkem. Na povrchu jsem se snažil udržet v chodu, nebo ten normální chod alespoň předstírat. Ale uvnitř jsem cítil, jak se můj motor stěží převaluje na volnoběh a nějak ne a ne ho přinutit do otáček.

Pracovních nabídek zase není tolik, aby člověk strávil veškerý čas jejich studiem. Chtělo to přibalit nějakou další užitečnou činnost. Snad každý z nás má v paměti zásuvku, do které si ukládá nesplněné úkoly, na které zrovna není čas a do kterých se určitě pustí, jak jen to trochu bude možné. Pro mě teď nastal ten správný čas. "Do toho, otevři šuplík a začni likvidovat resty," našeptávalo mi mé druhé já. A tak jsem poslechl, otevřel šuplík a ... samozřejmě jsem nezlikvidoval vůbec nic. Ani jsem nepřebral stohy nepřečtených knížek, nezpracoval fotografie z několika dovolených, natožpak abych třeba jen otevřel stará nesestřihaná videa. A drobné domácí opravy? Ani tenhle seznam se příliš neztenčil. Místo aktivního využití volného času jen přežívání. Takový zvláštní druh zimního spánku s otevřenýma očima.

Musel jsem najít něco, o co opřu svůj denní režim. Jako už tolikrát mi pomohlo běhání. Už nejsem tak zažraný do běhu jako před deseti lety, kdy mi nebylo zatěžko vybíhat několikrát týdně před šestou hodinou ranní na pravidelnou osmikilometrovou trasu. Od té doby mi nějaké to kilo přibylo, vůle se oslabila, svaly ochably a uvedení do pohybu po probuzení vyžaduje přibližně tolik úsilí, jako roztopit starou parní lokomotivu před nedělní slavnostní jízdou. V šest už vybíhat nebudu, ale půl sedmá by se párkrát týdně zvládnout dala. V denním řádu se objevil pevný bod a v nejhorším období docela fungoval.

A dopravovat se po Praze autem? Na to bych už taky konečně měl zapomenout. Dohustil jsem pneumatiky svého treku a oprášil helmu, která si s výjimkou pár dnů dovolené užívala celoroční volno. Pak stačilo nastudovat hlavní cyklotrasy a bylo to. Samozřejmě jsem se zpočátku párkrát spálil a vjel do míst, kde pro cyklistu není zrovna zdrávo, bezpečno a přívětivo, ale časem si člověk vyšlape správné cestičky. Když jsem zpocený funěl od Hlubočep na barrandovské sídliště, hlava na jakékoli existenční problémy zapomínala.

Nejdůležitější obrat ale přišel po jedné nenápadné větě: "Představ si, ten náš nový energetik nevydržel ani půl roku a už odchází."

středa 20. listopadu 2013

Zkouším se prokopat ven (5) - že už bych viděl světlo?

Pozvánka přišla v pravou chvíli. Bylo to jako vyplavat z hloubky a konečně se pořádně nadechnout. Jsou lidé, kteří se s podobnými trablemi vypořádají poměrně snadno. Zjistil jsem ale, že já mezi ně nepatřím. Poprvé jsem zažíval ten pocit, že o mě nikdo nestojí. Za celou dosavadní pracovní kariéru naprosto nový. Kombinace nejistoty, zbytečnosti, obav z budoucnosti a pocitu zklamání, to vše na mně leželo jako těžká deka.

Když jsem končil u svého předchozího zaměstnavatele, jako by se všechno spiklo. Lakoval jsem si, že skoro všichni kolegové jsou vlastně kamarádi, kteří do práce chodí, protože jsme skvělá parta a jen tak mimochodem, v podstatě jako bonus, taky ještě pracují. Ale ta parta najednou někam zmizela. Při odchodu na mě skoro nikdo neměl čas, rozloučilo se jen pár skalních. Jako by mě úplně automaticky odepsali, když už opouštím tu jejich loď. Choval jsem se já stejně ke kolegům, kteří odcházeli přede mnou? Měl jsme pocit že ne a bral jsem to jako nespravedlnost. Třeba to v mnoha případech byla jen shoda okolností, kdo ví. Ale teď už je snad to zlé za mnou. Vracím se do hry, zase bude líp.

Když bych někomu vyprávěl, že jsem se těšil na pohovor, asi by si klepal na čelo. Ale bylo to tak. Prostě je tady šance a já ji chci využít. Když o dané místo budu doopravdy stát, když si budu věřit, že ho získám a když do toho půjdu po hlavě, jako by to bylo poslední volné zaměstnání na zeměkouli, to by v tom byl čert, abych nakonec neuspěl, ne? Sice to potom o něco víc bolí, když vypadnete z kola ven, ale zase si může říct: "Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách."

A tak jsem poprvé vyrazil za svým novým zaměstnavatelem. Relativně moderní a přiměřeně účelná stavba na okraji městečka. Uvnitř sice pracovní ruch, ale žádné napětí a nervy, jaké v posledních měsících vládly na mém předchozím pracovišti. Kupodivu ani na mě žádná nervozita nedolehla. Jako by se vůbec nerozhodovalo o budoucnosti na několik dalších let života. A pohovor? Byl to vůbec pohovor? Pár zahřívacích vět a pak už jedna velká pohoda. Nechápu přesně, čím to bylo, ale prostě jsme si s tím personalistou hned napoprvé porozuměli.

Vlastně pořádně nevím, jestli za to mohly endorfiny, vyplavené v patřičném množství, nebo jestli jsem byl vážně tak dobrý, ale přišlo mi, že odpovědi na všechny otázky mi jdou úplně samy a že zkušební úkoly plním s lehkostí tanečníka. Pozvání do druhého kola pohovoru už jsem bral jen jako samozřejmost a bohapustou formalitu.

Nabízené místo mělo snad jen jedinou drobnou pihu na kráse. Pokud bych nechtěl každý den jezdit autem, strávil bych denně hodinu na cestě do práce ráno a hodinu na cestě zpět. Ale kdo by se nechal rozhodit takovými prkotinami. Ostatně hned při první návštěvě jsem si otestoval, že doprava funguje. Autobus a metro se zvládnou a pak klidná jízda pohodlným vlakem. Když si najdu vhodnou zábavu na cestu, třeba dokonce spojím příjemné s užitečným a vůbec to nebude promarněný čas.

Ani druhé kolo se mi nezdálo nijak obtížné. Testovací úkoly už byly o fous konkrétnější, zatímco personalistovy otázky o dva fousy abstraktnější, až jsem se v té euforii v duchu musel několikrát brzdit: "Pozor chlapče, nejsi příliš rozverný? Oni nevypsali konkurz na baviče, ale budou od tebe chtít práci." A tak jsem se přiměřeně krotil, reagoval podle nejlepšího vědomí s svědomí a pocit jistoty se mě držel jako klíště.

"Pozítří vám dáme vědět, jak jsme se rozhodli," vyslechl jsem si závěrečný verdikt. Trocha zklamání, že na definitivní jistotou si musím dva dny počkat, ale co je to proti věčnosti. Zatím si zjistím, jaká je nejlepší varianta jízdného, očíhnu jízdní řády a budu připravený, až si mě zavolají.

Už aby bylo pozítří...


neděle 20. října 2013

Zkouším se prokopat ven (4) - jak nepropadnout sítem?

Nabídka pracovních míst se na první pohled zdá být ohromná. Stovky a stovky zajímavých pracovních pozic. Je pravda, že na některé z nich jsem se úplně necítil, ale však ono se něco použitelného najde, ne? Když jsem postupně odfiltroval vše, co z jakýchkoli důvodů nevyhovovalo, už ze stovek byly desítky, ale pořád zbývalo mnohem víc zajímavých pracovních pozic, než kolik by jeden průměrně zdatný zaměstnanec stihl zvládnout. A tak nebylo těžké v první vlně obeslat něco přes desítku firem, které budou mít štěstí se ucházet o mou přízeň.

Když vím, že jsem chráněný všemi možnými antidiskriminačními zákony, jsem hned klidnější. Například z toho, že svému budoucímu chlebodárci nemusím prozrazovat věk. Jen jsme nepochopil, jak při osobním pohovoru zařídit, aby si můj protějšek nevšiml vrásek, vytahané kůže a proplešatělé lebky, která by mu mohla naznačit, že už asi nebudu teenager. A tak jsem si řekl, že ušetřím oboustranně zbytečná zklamání a datum narození napíšu hned pod své jméno. A skutečně to pomohlo. Žádná nenaplněná očekávání se nedostavila a vyhnul jsem se zbytečným trapasům.

Mělo to jen jednu drobounkou pihu na kráse. Nezbyl nikdo, kdo by o mě měl zájem. Ve většině případů jsem na svoji nabídku vůbec nedostal odpověď. A když už mi náhodou nějaká dorazila, bylo v ní velice slušnou formou vyjádřeno, že děkují za moji šlechetnou nabídku, ale že pro uvedené místo nemám správné předpoklady. Bohužel odmítnutí s obdobným komentářem přicházelo i tehdy, když jsem požadavky na pracovní místo vzal důsledně bod po bodu a ve všech schopnostech, vlastnostech a dovednostech jsem ze sebe trochu nekriticky vyrobil mistra světa.

V duchu jsem si představoval, jak pětadvacetiletá HR referentka prochází životopisy: "Nuda, nuda, šeď, šeď. Toho ne, toho taky ne. Co tenhle dědek? Zbláznil se? V tomhle věku? K nám do práce? No to přece neeee ... šup do koše."

Člověk ze zoufalství začne pročítat chytré návody, jak zaujmout, co dělat, co rozhodně nedělat, co psát, co raději nepsat, čím upoutat, čím neodradit, jakých chyb se vyvarovat. Podle návodů je to tak snadné! Mít stručný a správně strukturovaný životopis, pokud možno stejný jako všechny ostatní, ale zároveň originální, aby na první pohled zaujal. Jak snadné je skloubit tyto požadavky. Že je to kvadratura kruhu? No bože, vy s tím naděláte, nedivte se, že vás nikdo nechce zaměstnat, když si neporadíte s takovou maličkostí.
 
Když mé úsilí začalo pozvolna ochabovat, narazil jsem na pracovní nabídku, která se na první pohled nelišila od těch ostatních. Divné na ní bylo snad jen to, že obsahovala výrazně méně frází typu "kreativita, týmový duch a flexibilita v dynamickém kolektivu", ale ptala se po konkrétních pracovních činnostech. Bylo to až podezřelé. Skoro jako by doopravdy hledali nějakého člověka na práci. A tak jsem se začetl a shodou okolností jsem mohl s čistým svědomím odpovědět, že zvládám vše, co můj potenciální chlebodárce žádá. A co víc, i popis pracovního místa se mi docela zamlouval. Večer jsem mailem odeslal svoji nabídku a stalo se něco, s čím už jsem málem nepočítal. Hned ráno mi přišlo pozvání na pohovor.

čtvrtek 5. září 2013

Zkouším se prokopat ven (3) - vítej na palubě

Tentokrát náhoda vylosovala jiné dveře a jinou úřednici. Chová se docela přátelsky a já cítím, že se mě nechystá potopit, ale že je tu doopravdy od toho, aby pomohla člověku v nouzi. Stejně mě ale během pár vteřin dostane na kolena.

Lehce očima prolétla moji hromádku formulářů. "Ještě mi ukažte výpověď," poprosila přátelsky. "Hrome, proč sis s sebou nevzal výpověď," vyčítavě se na mě obrátilo mé druhé já. "Nevěděl jsem, že ji budu potřebovat. Nikde o ní nepíšou," odpověděl jsem mu. "Jedno lejstro navíc bys snad unesl. Teď se hezky projedeš domů a zpátky," nedalo se mé druhé já odbýt. "To jo, unesl, ale nenapadlo mě to. Proč ji vlastně potřebuje?" "Co já vím? Tak se zeptej, ne?"

"Proč tu výpověď potřebujete," zopakoval jsem poslední otázku vnitřního dialogu. "Kvůli odstupnému. Musím vědět, jestli vám vyplatí odstupné," trpělivě mi vysvětluje paní na druhé straně stolu. "Ano, ale to je napsáno v tiskopise od zaměstnavatele," vzpomněl jsem si. Paní se zahloubala do lejstra a za chvilku narazila na požadovanou informaci.

Než jsem si stačil oddechnout, ozvala se znovu: "Já tu výpověď přece jen budu potřebovat. Nevím za kolik měsíců vám to vyplatí." "Za tři, to je tam taky," ulehčeně jsem odpověděl. Znovu se ponořila do hromádky papírů a mně spadl balvan ze srdce, když po chvilce narazila na vyplněnou kolonku.

Přede mnou je poslední překážka. Dovolená, kterou jsem si neprozřetelně naplánoval v době, kdy mě ani nenapadlo, jaké budu v létě řešit problémy. "Na kdy si mě pozvete na další jednání? Koupil jsem si zájezd, nebude to vadit?" "A to jste si koupil teď na léto," vyptává se paní trochu nechápavě.

"Ano, odlétáme za pár dnů."  "Tak to si klidně leťte, mám pro vás nejbližší volný termín v polovině října," uklidňuje mě paní úřednice. "S tímhle potvrzením se do osmi dnů zastavte u své zdravotní pojišťovny," poskytne mi závěrečné instrukce.

Vracím se do nabité chodby, kde úspěšně pokračuje test inteligence. Rychle k východu a ven na vzduch, nadechnout se čerstvého povětří. Ano, první kolo je dobojováno. Úřední šiml nade mnou tentokrát nezvítězil. Ode dneška jsem už opravdový nezaměstnaný. Zítra nemusím vstávat na zazvonění budíku. Telefony můžu zvedat bez obav z nějakého nového nečekaného maléru. Maily budu číst taky v klidu. "Jo a na účet ti přestanou chodit peníze," upozorňuje mě mé druhé já, abych náhodou nezapomněl na druhou stranu mince.

Pozítří sbalit kufry a hurá na dovolenou. A pak hurá z dovolené a začít hledat. Kdo hledá, ten přece najde. Nebo ne?

pondělí 26. srpna 2013

Zkouším se prokopat ven (2) - test inteligence

Co čeká čerstvě nezaměstnaného jako první a klíčový krok? Pokud jste přesvědčeni, že návštěva pracovního úřadu, máte pravdu. Jen pravý účel návštěvy vám zpočátku zůstane utajený. Zdánlivě jde jen o podání banální žádosti, ale ve skutečnosti? Však uvidíte ...

Než navštívíme úřad, máme skvělou možnost připravit se. Stačí málo, otevřít příslušné webové stránky, které nabízejí vyplnění povinných formulářů s předstihem v teple a pohodlí domova. Systém je vybavený spoustou mazaných kontrol, které myslí za vás. Tolik pojistek proti hlouposti na jednom místě jsem snad ještě neviděl. A tak jsem vyplňoval, opravoval, znovu vyplňoval, znovu opravoval ... například vyplnit kolonku "trvalé bydliště" tak, aby prošla kontrolou registru adres, se mi podařilo asi na dvanáctý pokus, kdy byla do tajenky konečně vložena správná kombinace názvu města, čtvrti a ulice. Právě včas, protože už jsem začal pochybovat, kde bydlím a že vůbec bydlím. Ale stačila trocha trpělivosti a po pouhých čtyřech hodinách, proložených třemi sadami uklidňovacích cviků, jsem měl hotovo. Formulář vyplněný, zkontrolovaný, uložený, vytištěný. Dovedete si představit, jakou ránu mému sebevědomí zasadila nezaměstnaná žena na úřadu ve frontě přede mnou, když nasliněnou tužkou vyplnila papírovou verzi stejného formuláře na koleně zhruba během pěti minut?

Ale vyplnění žádostí bylo jen malým předkrmem. To hlavní se odehrálo přímo na úřadě, tedy přesněji v čekárně a přilehlém okolí. V den D jsem vyrazil s řádným předstihem. Oficiálně proto, abych to měl brzy za sebou, ale ve skutečnosti hlavně proto, abych ještě ve třídenní lhůtě sehnal všechny dokumenty, až se ukáže, že něco chybí, nebo že lejstra co mám, jsou úplně špatně.

Vešel jsem do budovy a zjistil, že stejný nápad jako já mělo poměrně dost lidí. Ale nebylo to tak zlé. Dohlédl jsem až na úplný začátek a spokojeně odhadl, že jsem někde kolem patnácté pozice. Během půlhodinky, která zbývala do otevření, jsem se z posledního místa propracoval do první třetiny pelotonu. Tedy ne že bych měl tak ostré lokty, ale lidé na konci fronty utěšeně přibývali.

Konečně udeřila úřední hodina. Dveře do čekárny se otevřely s přesností a důstojností pražského orloje. A my, čekající apoštolové jsme se začali sunout k automatu na lístky. Pomalé tempo mě trochu zaskočilo. "Vždyť stačí zmáčknout jeden jediný knoflík, co jim tam trvá tak dlouho," říkal jsem si v duchu. A pak jsem ho uviděl v celé kráse. Lístkový automat. Tlačítek jak v Boeingu a vzadu na stěně návod. Ovšem návod jako by pasoval spíš k Airbusu. Člověk s čekajícím davem v zádech nemá šanci v rozumném čase přelouskat ani desetinu textu.

Rychle hltám informace a zahlédnu vysvětlení, že nezaměstnaní jsou rozděleni podle měsíce narození. Vítězoslavně mačkám červenec a vrhám se po lístku s číslem 300. "Skvělé," raduje se mé druhé já, "jsem nultý, tedy zřejmě první červencový." Během minuty na displeji září moje třístovka a já se hrnu ke dveřím, označeným příslušnou číslicí. Tedy že budu na řadě během minuty, to by mě ani ve snu nenapadlo. Ale probuzení teprve mělo přijít.

Úřednice zvedne oči od lejster: "A vy se mnou máte sjednanou schůzku?" Podobnou otázku jsem nečekal. Chvíli mi trvá, než se vyrovnám s nečekanou situací. Začínám blekotat něco o tom, že přicházím na úřad coby čerstvý nezaměstnaný. "Ale to jste měl zmáčknout tlačítko NOVÉ REGISTRACE," dostává se mi poučení. No prosím, extrakt z několika stran A4 v jedné větě. Na rozloučenou zablekotám omluvu a hrnu se zpět k lístkovému stroji. Správné tlačítko je samozřejmě na svém místě hned v horní řadě a mašinka ochotně vydává lístek, ze kterého plyne, že jsem se z původní patnáctky propadl někam těsně za třicítku. Když vidím davy kolem sebe, říkám si, že to vlastně není tak špatný výsledek. Vlastně nechápu, jak se mi podařilo získat tak krásné číslo, když kolem je lidí mnohem víc.

Usadím se poblíž dveří, ze kterých jsem byl před pár minutami vypuzen. Brzy je mi jasné, proč jsem nepropadl hlouběji. Přicházejí další červencoví. Druhý, třetí ... osmý, devátý... za necelou hodinku jsem se dočkal jubilejního desátého nešťastníka, který si vyslechl stejnou větu jako já: "A vy se mnou máte sjednanou schůzku?"

A dveře kolem? Pravděpodobně leden, únor, březen ... dvanáct měsíčků. Dojde mi, že ve dveřích kolem pokládá podobnou otázku dalších jedenáct úřednic. Není to žádná složitá matematika vypočítat, že chybné tlačítko za pouhou hodinu stačilo stisknout přibližně sto dvacet nešťastníků. Tedy každou půl minutu jeden. Nebo že bychom my červencoví byli výjimeční? A potom se divme, že o nás zaměstnavatelé nestojí.

Čekání ve frontě není činnost, která by člověka zaměstnala na sto procent. Za chvíli začnete mít roupy a začnete se zajímat, co že se to kolem vás vlastně děje. A tak zjišťuji, že první tři dny v měsíci jsou vyhrazeny pro registraci nových klientů. Úřednice si na tyto náročné dny nesjednávají žádné jiné schůzky. Vše se točí kolem nových registrací. Od prvního do třetího tedy existuje jen jedno jediné správné tlačítko. Všechna ostatní mají funkci testeru. Začíná mi to docházet a jsem na sebe pyšný. Zúčastnil jsem se nejmasovějšího testu inteligence národa. Škoda jen, že se budu nalézat na té horší straně Gaussovy křivky.

Ale mé další úvahy přeruší zvukový signál. Na displeji naskočilo to správné číslo. Jsem na řadě.

čtvrtek 15. srpna 2013

Zkouším se prokopat ven (1) - padák

Padesátník s padákem? Že to nejde dohromady? No, nejde. Ale říkejte to novému šéfovi, zvlášť když je o pěkných pár pátků mladší. Kdyby ten padák byl aspoň zlatý, ale tenhle byl z docela hrubé pytloviny. Moc ve vzduchu nenese a přistání je docela tvrdé. Ale každý z nás, co už jsme překročili padesátku, si za svůj padák může sám, stejně jako každý Maďar může za to, že je Maďar, jak už kdysi dávno prohlásil jistý pan Švejk.

Vlastně jsem mohl vědět, že to jednou přijde. Meteorologové taky dobře vědí, že zaprší. Jen se občas netrefí, kdy to bude. A tak jsem zbaběle přehlížel varovné signály a dál tlačil svoji pracovní kuličku někam dopředu, nahoru, na kopec, tak jak jsem dostal nakázáno od šéfa. A tlačil jsem, i když mí původní nadřízení skončili v propadlišti firemních dějin a na jejich místa nastoupili noví, mladší. Ti co se nezakecávají.

A člověk si v duchu naivně dál brblá tu svoji mantru: "Neboj, jednou  tě možná vyhodí, ale teď ne. Vždyť nemá nikoho, kdo by za tebe tu kuličku dotlačil až na vršek kopce. Ve svém mikrosvětě si totiž myslíme, že ta naše kulička a ten náš kopec jsou důležité. Nejsou. Doba se změnila. Teď se tlačí krychličky a navíc úplně jiným směrem.

První rozhovor byl vcelku klidný, ale naše druhé setkání mě úplně rozhodilo. "Ahoj, my se ještě neznáme, že jo?" "Počkej, vždyť jsme si včera potykali." "Vážně? No jo, je vás hodně, kdo si to má pamatovat. A co že to děláš? Tlačíš kuličku na kopec? Aha. A kolik jsi za poslední půlrok vytlačil krychliček? Žádnou? Aha. No to tady mám materiál. Ale s tím si nelámej hlavu. Já tady nejsem od toho, abych propouštěl."

Bohužel jsem si poslední věty správně nepřeložil, a tak, když se za týden ženu pro nějaký podpis, jsem totálně nepřipravený. "Tenhle podpis? Ten není důležitý. Mám pro tebe jiný podpis. Tady vpravo dole." "Výpověď?" Jo jo, my staří se od některých mladých musíme ještě hodně učit.

A tak je ze mě najednou parašutista. První seskok a bez výcviku. Pro mě úplně nová role. Mé sebevědomí spolu se mnou zahučelo do hluboké jámy. V té jámě se plácám už od jara. Trochu jsem se rozkoukal a zjistil, že po pádu mám v pořádku všechny kosti, hlady zatím taky neumírám, takže není důvod si stěžovat.

Už si začínám zvykat. Moc mi toho tady nechybí. V jámě se dá vlastně přežít poměrně dlouho. Občas si říkám, že tady zůstanu, natáhnu se a ono nějak bude. Ale pak si zase vzpomenu, že nahoře mezi ostatními to nebylo tak úplně marné. Třeba se odtud nějak dostanu. Směrem nahoru se z ní asi nevyškrábu, ale když začnu kopat správným směrem ... nevím přesně kterým ... třeba se zase jednou vrátím do normálního světa.

A tak, kdybyste nevěděli, co pořád dělám, že se neozývám, je to proto, že zrovna kopu ... zkouším se prokopat ven. Už jsem při tom kopání narazil na pár zajímavých věcí, které stojí za zaznamenání. Někdy to bude návod pro ostatní kopáče, jindy jen upozornění na slepou uličku. Držte mi palce, ať se někam prokopu brzy, ať z toho není nekonečný seriál ...

středa 24. července 2013

Malťanská kronika

Co jsem ještě před pár měsíci věděl o Maltě? Skoro nic. Asi bych ji při troše úsilí dokázal ukázat na glóbusu, celkem správně bych odhadl, že tam mají teplo, vzpomněl bych si na Johanity neboli Maltézské rytíře a možná bych ze sebe ještě vydoloval informaci, že tam lidé často a z mně neznámých důvodů jezdí na kurzy angličtiny. Přitom ale nevím o nikom, kdo by tam odjel na kurz maltštiny.


Osmidenní poznávací zájezd neumožní člověku poznat do hloubky ani tak malou zemi, jako je Malta. Od něčeho se ale začít musí, ne? První člověk, se kterým jsem se kdy potkal a o kterém můžu s určitostí říct, že je z Malty, byl náš průvodce Albert. Chvilku trvalo, než mu člověk přišel na chuť, ale postupem času bylo jasnější a jasnější, že nikoho lepšího jsme si nemohli přát. Začalo to jeho roztomilou češtinou, která jako by vypadla z oka panu Kaplanovi, pokračovalo to zvláštním smyslem pro humor, který se blížil tomu českému. Mnohé perličky z maltských dějin nám vyprávěl po svém a s takovým zaujetím, že já už napořád budu dávat přednost jeho verzi před všemi oficiálními výklady.

Nemá cenu, abych opisoval z cestopisů a tištěných průvodců. Tak jen bez ladu a skladu sepíšu pár dojmů.

 
Kdo už zažil šok z jízdy vlevo v Anglii, toho Malta nezaskočí. Tedy to jsem si původně myslel, ale realita mě vyvedla z omylu. Zpočátku je to docela nápor na nervy, když se proti sobě po nesprávné straně ženou dvě auta a v okamžiku, kdy čekáte ránu, se nějakým zázrakem vyhnou. Navíc čas od času člověk zaznamená chyby v levostranném matrixu, které jsem pochopil až po brilantním vysvětlení od našeho průvodce: "Na evropském kontinentě se jezdí vpravo, v Anglii vlevo a na Maltě? Ve stínu."

Ať ráno vyrazíte kterýmkoli směrem, do večera narazíte na moře. Postavíte-li dům na samotě, brzy se vedle vás objeví soused. Poslední volnou parcelu v hlavním městě zastavěli před čtyřmi sty lety. Hranici mezi městy často pozná jen domorodec. Malta je zemí se suverénně nejhustším zalidněním v celé evropské unii. Přesto i zde najdete ještě spoustu míst, která teprve čekají na své využití. Podle množství opuštěných staveb, hotelů, ruin nebo jen pozemků obehnaných zídkou a zarostlých opunciemi se dá usuzovat, že ani Maltě se nevyhnuly současné ekonomické problémy. Ale snad jednou i na Maltě bude znovu líp. Malťané si to zaslouží.

Co dalšího na Maltě člověka bací do očí? Zdi. Jsou všude. Od těch obrovských hradebních zdí, které mají neskutečnou hloubku, délku a výšku, až po jednoduché zídky mezi pozemky, poskládané z kamenů, které v momentě stavby byly nejblíže u ruky. Stavba zdí byla pro Malťany životní nutností. Bez kvalitního opevnění by neodolali neustálým nájezdům od moře i z pevniny. Asi se jim ty zdi zkopírovaly do genetické výbavy. Získá-li Malťan pozemek, první co udělá, postaví kolem něj zeď.

Jazykové vybavení můžeme Malťanům jen závidět. Vedle Maltštiny umí prakticky každý Malťan anglicky. Výuka angličtiny prý začíná ve školce ve třech letech. I když mezi sebou se Malťané obvykle baví ve své mateřštině, dokážou během vteřiny přepnout do jiné jazykové verze. Blízkost Sicílie má za následek, že třetím jazykem, kterým se domluvíte kdekoli, je italština.

Letní krajina byla na můj vkus až příliš vyprahlá. Na jaře to je prý výrazně lepší. Neměl jsem možnost posoudit. Ostrov Gozo měl být podle dostupných informací výrazně zelenější než Malta, ale pro našince, zvyklého na pravidelný boj s bujícím trávníkem, šlo jen o trochu jiný odstín šedi. Bydlet tu pár měsíců, těšil bych se na opravdovou zelenou louku víc než na Vánoce.

Malta je největším z ostrovů souostroví. Dělí je pár kilometrů moře, ale rozdíly jsou propastné. Naprostá většina obyvatel žije na hlavním ostrově. Na menším Gozu trvale bydlí necelých padesát tisíc lidí. Pro obyvatele Goza prý platí úplně jiný životní rytmus. Na všechno mají dost času, jsou pečlivější, výzdoba fasád jejich domů je bohatší. Řekl bych ale, že to platilo dříve. Teď i Gozany zachvátila moderní doba. Čas, který původně dostali přidělený navíc, tráví v úplně stejných silničních zácpách, jaké známe z domova.

Třetím největším ostrovem souostroví je Comino. Díky odlišné geologické struktuře nemá Comino žádné vlastní zásoby vody. Proto zde trvale bydlí jen několik lidí. Náš průvodce Albert je měl všechny spočítané: "Jsou to dvě rodiny, dohromady sedm lidí. K nim jeden voják a jeden policajt. Nikdo neví, co tam ten policajt vlastně dělá. Na ostrově je jediná slušná silnice a po ní jezdí jedno auto, které řídí zmíněný policajt. A on dokázal to auto nabourat."

Snad za to může přebytek stavebního materiálu, že se až do dnešních dnů zachovaly i ty nejstarší kamenné stavby. Lidé v průběhu staletí nepodlehli pokušení rozebrat je a postavit si z nich vlastní domek, zídku nebo chlívek. A tak si i dnes můžeme prohlížet megalitické chrámy, proti kterým jsou egyptské pyramidy novostavbami. A pořád můžeme žasnout, jak se člověku doby kamenné podařilo dopravit obrovské balvany z neskutečných vzdáleností a mistrně je poskládat, že zůstaly pohromadě i po několika tisíciletích.

My, Evropané vzešlí z křesťanských kořenů, bychom Malťanům nikdy neměli přestat být vděčni za to, že naši civilizaci po staletí hájili a uhájili před nájezdníky všech možných národností a vyznání. I díky jim je Evropa taková, jaká je a snad ještě pár let bude.

Na Maltě bych natrvalo asi nevydržel. Brzy by mi začala chybět naše zelená příroda se svými rozmary počasí, věčným bojem s rostoucím plevelem a bující trávou a asi by se mi časem začalo stýskat i po té protivné zimě, na kterou vždycky tak nadávám. Ale stojí za to ji vidět. Až budete mít volný týden, zaleťte si na Maltu. Můžu jen a jen doporučit.

Pár obrázků z Malty je k vidění na rajčeti.


   




čtvrtek 23. května 2013

Co je za tou zdí?


Ach jo, pořadatelé maratonských závodů jsou prostě nevypočitatelní. Jednou postaví trať po rovině a bez překážek, jindy je to samý kopec, další si klidně do trasy postaví zeď, ale jsou tací, kteří jich nastaví do cesty hned několik. To už vůbec nemluvím o těch, kteří bez varování na kus trati položí lepivý povrch. Kdyby aspoň hned v propozicích jasně napsali: „Na třicátém čtvrtém kilometru je zeď a mezi třicátý osmý a čtyřicátý jsme na asfalt rozlili cisternu medu.“ Ne, oni se tváří jako by nic, ani do mapky to nevyznačí. Člověk pak doběhne na třicátý čtvrtý a bum, rána do hlavy o zeď. Neměl bych já je žalovat o újmu na zdraví?

Já ale tuším, co za tím bude. Kdyby pořadatelé na rovinu vybalili pravdu, nikdo se jim na takový překážkový maraton nepřihlásí. Ale copak by to nemohli pošeptat aspoň kamarádům za úplatu, ať víme, do čeho jdem?  A tak pro nás je každý maraton velkou neznámou. Jak se potom máme zodpovědně připravit?

V posledních letech jsem přešel na nový revoluční způsob finální předmaratonské přípravy. Na tři dny si vlezu do stánku na Expu a tam postávám od nevidím do nevidím. Nohám to sice na výkonu moc nepřidá, ale mám zase perfektní výmluvu, když se mě po závodě zeptáte, proč to zase nedopadlo. Krom toho se na Expu potkám se spoustou běžeckých kamarádů, které nemám šanci potkat po celý zbytek roku. Ale o Expu zase někdy jindy.

Letos jsem byl v přípravě mimořádně pečlivý po všech stránkách. Žádné hledání trenýrek na poslední chvíli. Hromádka výstroje připravená už večer předem, jízdní řády prostudované. Možná by méně bylo více, protože jsem tak pilně listoval a vyhledával optimální spoj, až se mi místo neděle podařilo přeskočit do pondělí. Když jsem se ráno přihnal na liduprázdnou zastávku, zprvu mě potěšilo, že nepojedu v tlačenici, ale po letmém pohledu do jízdního řádu mé nadšení opadlo, když jsem zjistil, že v dohledné době nepojedu vůbec.

A tak další neplánovaný předmaratonský trénink a úprk na tramvajovou zastávku, vzdálenou necelé dva kilometry. On nakonec pohyb neuškodí, ať je v jakékoli formě. Od nasednutí do tramvaje už všechno klapalo hladce. Zpoždění na Václaváku nakonec nebylo nijak tragické. 

Zbytek rezervy se ovšem rozplynul při čekání před kadibudkami. Při tak obrovské kapacitě mobilních toalet i v tomhle byl kus umění. Naprosto neomylně jsem si vybral krátkou, leč beznadějně nejpomalejší frontu na celém Václaváku. Pomalá nebylo to správné slovo. Ona byla v podstatě zamrzlá. Jako když do počítače stahujete nějaký důležitý soubor, teploměr se vám zastaví na pětadevadesáti procentech a vy se rozhodujete, jestli ještě čekat dalších pět minut, nebo operaci zrušit a začít znovu.

Lidé v okolních frontách už se několikrát vyměnili a my tři trosečníci pořád nic. Když už jsme začali nahlas meditovat o výhodách a nevýhodách smrti na toaletě těsně před maratonem, otevřely se dveře a vyšel živý a zdravý člověk. V tu chvíli se mi vlastně ulevilo víc, než o dvě minuty později, když na mě konečně přišla řada.

Rychle se převléknout, nacpat svršky do báglu, nezapomenout nic, co beru na trať a honem odevzdat zavazadlo. Jestli bych letos měl zmínit nějaké mimořádné zlepšení, je to právě nový systém úschoven. Lidé z jedné skupiny startovních čísel často dobíhají přibližně ve stejném čase. U výdeje pak tvoří nekonečnou, jen pozvolna se posunující frontu. Nový systém sám od sebe zajistí rovnoměrné vytížení úschoven. Při výdeji jsem pomalu nestačil dojít k pultu a už jsem držel baťůžek v ruce.

Ale zpátky na start.  Tedy vlastně na cestu do koridoru. Mám nárok vybíhat z béčka a ta výhoda je k nezaplacení. Dorazil jsem včas a bez bloudění. Kolem místa, že by se dalo tančit. Ale komu je před maratonem do tance, že?  Pak pole zhoustlo a dav se zvolna sunul k startovní čáře. Krásná pozice. Bránu mám před sebou pár metrů. Konečně start. Rozbíháme se prakticky okamžitě. Žádný nekonečný husí pochod. Už jen za to mi ten Silver King stojí. První metry špalírem mezi diváky. Pohyblivá lidská řeka mezi dvěma pevnými břehy. Na chvilku se nechávám strhnout zběsilým tempem. Jen na minutku dvě, než se dav trochu naředí. Pak postupně zvolňuji, i když ještě pořád nejsem na svých kýžených pěti minutách na kilometr. Můžu si stokrát říkat: „Zvolni, neblázni, uber.“ Síla davu je neskutečná.

Na plánovaném místě technická zastávka. Pražská příroda promine, ale nejde to jinak. Bohatě hydratovaný organismus chce své. A pak už nemám žádné starosti. Jen běžet a držet tempo. Nezrychlovat, nezpomalovat! Na pátém kilometru, kousek za občerstvením, se přede mnou objeví známá postava. Ilona.
Do Prahy si přijela spravit náladu po Vídni a Krakově. Nežene se za žádným rekordem, jen chce solidně zaběhnout. Ale to já chci vlastně taky, máme tedy stejný cíl. Stačí pár vět a domluva je jasná. Zkusíme běžet spolu a uvidíme, jak to půjde. A ono to funguje. Držíme rovnoměrné tempo a kilometry naskakují úplně samy od sebe. Trochu se občas rozfázujeme na občerstvovačkách, ale stačí vždycky pár desítek metrů, abychom se srovnali.

Až do dvacátého kilometru vše běží jako na drátkách. Jen asi dvakrát se mě Ilona pokoušela přesvědčit, abych na ni nečekal a běžel svým tempem. „Ale já běžím svým tempem,“ snažím se jí vysvětlit. Má pocit, že mě brzdí, ale přitom drží rychlost na hraně mých možností. Pak přichází trochu větší krize a Ilona mě opět ukecává, abych běžel sám.

Po čtyřiadvacátém kilometru mě zlomí, když se naše tempa přece jen víc a víc rozcházejí. Se začerněným svědomím přidávám na rychlosti a pozvolna ji opouštím. Kdybych jen věděl … najednou jsem sám, opuštěný a přede mnou ještě nekonečno. Nebo skoro nekonečno? Ale nohy zatím fungují a já držím tempo. Tedy mám dojem, že držím tempo. Ve skutečnosti jsem už o půl minuty na kilometr pomalejší, než na první desítce.

Je to zvláštní zážitek. V místech, kde je diváků pořídku, slyšet jen pleskot podrážek o suchý asfalt a vlastní dech. Ale ticho nikdy netrvá dlouho. Vždycky někdo vykřikne, povzbudí, zatleská. Na třicátém kilometru Vláďa. Aby stihl zopakovat fotku, běží chvilku se mnou. Stačíme prohodit pár vět: „Tak co, byla krize?“ „Ne, teprve bude,“ odvětím napůl žertem a ani netuším, jak brzy se má věštba splní.

Míjím kilometrovník se čtyřiatřicítkou. Uběhnu ještě pár desítek metrů a je to tady. Rána do zdi jako z maratonské učebnice. Nohy najednou nevědí, jak vypadá běžecký krok a hlava si nemůže vzpomenout už vůbec na nic. Proč běžím? Jak daleko mám do cíle? Jaký je čas? Samá otázka a žádná rozumná odpověď.  
Zírám na displej svého vodotěsného Nike+. Čtvrtým rokem bezchybně slouží a najednou se orosil, že stěží přečtu některé číslice. Ale co to je? Nedávají mi vůbec smysl. Jasně vidím trojku na začátku, pak čtyřku a nějaké další dvě cifry? Mozek šrotuje a nemůže se dopočítat k žádnému rozumnému mezičasu. Kdo to pořád tvrdí, že když myslím v minutách na kilometr, nemůžu ztratit přehled? Já? Jak jsem na takovou blbost přišel?

Znovu zaostřím na displej. Aha, to za trojkou není čtyřka, ale háčko. H jako hodiny. Mozek už zase nastartoval a nohy s ním. Co na tom, že obojí běží spíš na volnoběh, než na plný plyn. Zase běžím. Tempo je mi teď ukradené. Hlavně že se posunuju vpřed. Zkouším vypočítat, kdy se dostanu do cíle. Nebude to žádný zázrak, ale když udržím šest minut na kilometr, bude výsledek ještě pořád začínat trojkou. 

Vše se pozvolna vrací do normálu. V Libni se propletu zácpou sanitek. Ne, tentokrát mě ještě nedostanou. Dokončím po svých. Cíl je už jen pár kilometrů předem mnou. Ale co to zase je? Kdo tady rozlil ten med? Podrážky se vůbec nechtějí odlepit. Tohle už není běh, ale parodie na běh. Připadám si jak přerostlá moucha na obří mucholapce. Jen zvedat nohy a nezastavit se. Hlava tentokrát jakž takž funguje a já začínám počítat, že jestli se sebou něco neprovedu, překročím čtyři hodiny.

Druhá krize naštěstí netrvá dlouho, i když čas je teď vážně relativní. Třicet, osm, třicet devět, čtyřicet … a konečně Pařížská. Jsem tady, už mě nic nezastaví. Po levé straně vidím Jarku s fotoaparátem. Z posledních sil na ni začnu hulákat jak trosečník z Titaniku. Zpozoruje mě, ale pozdě na to, aby stačila zamířit a zaostřit. Otáčí a se a sprintuje někam dopředu. Zaujímá pozici, fotí, znovu se otáčí a znovu sprintuje. Druhá fotka. „Takhle to dělá celou cestu,“ křičím na diváky, ale nečekám, jestli mě někdo uslyší a pochopí.    

Jarka zůstala za mnou, blíží se modrý koberec. Ždímám ze sebe zbytky sil a přitom se nahlas směju. Okolo je hluk a snad si nikdo nevšimne, že tu jednomu běžci asi právě "hráblo". Cíl. Žiju, dýchám, stojím na nohou. Teď je tady ten pocit, pro který jsem to celé podstoupil.

Co chtít víc? Dostat se do cíle po svých i příště …   

P.S.: A Ilona, kterou jsem tak zrádně opustil na 24. kilometru? Doběhla dvě minutky za mnou :-)

úterý 16. dubna 2013

Ukradli nám další ostrov

Co je to za lidi? Jsou to ještě vůbec lidi? Kdo může chtít zabíjet běžce? Komu vadili? Určitě každému z nás prolétly hlavou podobné otázky, když jsme se dozvěděli o té bostonské hrůze. Zasáhli nás v pořádně citlivém místě. Bostonský maraton je symbol, ke kterému vzhlíží každý z nás běžců. Někdo jako k jednomu z vrcholů celého běžeckého života, jiný jako ke snu, který si jednou chce splnit, ten další možná jako ke snu nesplnitelnému. A teď je ten sen spojený s krví, bolestí a slzami.

Za co bojují ti magoři? Čeho chtějí doopravdy dosáhnout? Co to musí být za nenávist k lidem, kteří nikomu nechtějí ubližovat a jen si přišli užít trochu radosti ze života. Nebo těm zrůdám vadí právě to, že se ještě někdo dovede radovat?

Ukradli nám další ostrov klidu a pohody. Bezstarostný svět se nám zase o pořádný kus zmenšil. Už nemůžeme bez obav létat, jezdit metrem, chodit na fotbalové zápasy ... teď už ani běhat ne? To rozhodně nesmíme dopustit. Možná nás na závodech čekají nová bezpečnostní opatření, možná už nikdy nezažijeme tu bezstarostnost, jako před 11. zářím nebo před 15. dubnem.

Ale právě proto nesmíme ustoupit. Je třeba dál fungovat, žít, bavit se, pořádat podobné akce. Nesmíme se nechat zlomit. Nesmíme se nechat strhnout do hlubin strachu, nejistoty a rezignace. V tu chvíli bychom prohráli.


neděle 13. ledna 2013

I když mám běžky, jako bych šel pěšky

Na běžky jezdím rád a naprosto pravidelně. Má to jen jeden drobný háček. Pravidelně v mém případě znamená jednou do roka. Za ten rok obvykle ztratím všechny návyky, včetně těch, které jsem ani nestačil získat. Takže typický věčný začátečník.

Mé běžkařské žně vypuknou vždy na přelomu roku. Ještě že v partě, se kterou jezdím, jsou lidé, bez kterých bych byl ztracený. Jednak na mě počkají, když náhodou nestíhám, ale hlavně znají cestu. Já bych totiž při svém orientačním smyslu zakufroval nejpozději na třetí křižovatce od chalupy. Protože jezdíme do stejných končin, většina ostatních má snahu nalézat nové a nové trasy, abychom pořád nejezdili stejně. Nerozmlouvám jim to, přestože v mém případě je to zbytečně vynaložená energie. Já bych si nevšiml, že jsme stejnou cestou jeli včera, natožpak před rokem či dvěma.

Za ta léta už jsem vyřešil i další podstatné náležitosti, jako je mazání a styl. Obvykle čím pečlivěji mažu, zkoumám tepoty a volím barvy vosků, tím tristnější je výsledek. Usoudil jsem tedy, že vosky nanesené předloni byly přesně ty pravé. A ono to kupodivu docela zafungovalo. Do kopce mi to podkluzovalo jen lehce a s kopce lyže jely docela slušně. A styl? Jsem devadesátiprocentní klasik. Proč devadesátiprocentní? Občas mám bruslařské záchvaty, které ovšem obvykle velmi rychle pominou. Jednak mé lyže nejsou určené zrovna pro bruslení, druhak mé bruslení zdálky připomíná opatrné cyklické dosedání na záchodovou mísu. Bruslím tedy obvykle jen tehdy, když se nikdo nedívá. Je to nejen v zájmu zachování mého fyzického zdraví, ale především psychického zdraví ostatních běžkařů.

Za příznivých sněhových podmínek vyjíždíme do stopy už od chalupy. Letos to před Silvestrem tak růžové nebylo a nezbývalo, než se k použitelné stopě přiblížit autem. A to by nebylo, aby kamarádi nevymysleli nějakou inovaci. Rozdělili jsme se na dvě skupinky, každá vyrazila autem do jiného cílového bodu a po zbytek dne jsme se snažili dorazit ke druhému autu.
První den jsme vyjeli do Polského městečka Jakuszyce. Volba by to byla dobrá, jen kdyby zrovna nepořádali biatlonový závod. Parkoviště narvaná k prasknutí, všude neuvěřitelné davy lidí. No ale nakonec se zadařilo a jedno místečko jsme urvali. Nasadili jsme běžky a vyrazili kýženým směrem. Já se ještě chvilinku zdržel, abych cvaknul pár obrázků. No a pak jsem se rozjel, abych dohonil ostatní a ... najednou mi nohy vyletěly do výšky a já přistál na zádech, tedy přesněji na batohu. Přehlédl jsem nějakou uklouzanou ledovou plotnu. Říkal jsem si, že to tedy pěkně začíná. Ale k něčemu to přece jen bylo dobré. Aspoň jsem si zase po roce důkladně uvědomil, že ta divná studená bílá hmota na zemi docela klouže. No a pak jsme jeli, trasa nádherná, skoro bych řekl že pohodová. Žádné prudké stoupáky, žádné náročné sjezdy, paráda. Jen lidí bylo všude jak v mraveništi.

S druhou skupinou jsme se měli potkat na Smědavě, což sice nebyla přesná polovina trati, ale takové drobné detaily jsme neřešili. Zkrátka kdo přijede dřív, měl objednat jídlo a držet místa pro ty druhé. To se ukázalo jako prozřetelná taktika, protože rychlejší družstvo (pochopitelně to druhé) bylo na Smědavě hodinu před námi. Tu hodinu strávili ve frontě u výdejního okýnka. A my pak jen přijeli, zasedli, zblajzli čočkovou polívku, vypili pivo a mohli zase pokračovat. Po nějaké době už má pozornost zase trošinku polevila a já v jednom sjezdu přestal koukat na cestu. Začal jsem se kochat buď okolní přírodou nebo možná křivkami některé běžkařky před sebou. To si teď nevzpomínám. Brnknul jsem o nějaký výčnělek a už jsem se válel ve sněhu. Naštěstí i ten druhý pád se obešel bez následků, když nepočítám nějakou menší modřinu.

Jen poslední část cesty k Hrabětické louce od přehrady byla o něco slabší. Sněhu málo, silnice prohrnutá a zledovatělá, takže jsme běžky sundali a šli pěšky. No ale přežili jsme, auto našli bez dlouhého pátrání, co si víc přát?

A druhý den? To jsme pro změnu začínali v Hraběticích a jeli směrem na Jizerku. Počasí sice bylo o chlup horší než předešlý den, ale dalo se to zvládnout. Jen jedna věc nás šokovala. Zatímco předchozí den jsme si připadali jak na Václaváku, ten druhý jsme se chvílemi mohli bát. Jako kdyby se všichni běžkaři domluvili a zůstali doma. Nebo že by se tak rychle rozneslo, že postrach Jizerek je tu a bude lepší nevyjíždět?

S nějakými drobnými oklikami jsme druhý den najeli něco přes pětadvacet kilometrů, tedy nic, co by opravdovému běžkaři stálo za zavazování tkaniček. Ale já byl spokojený. Trasa pěkná, opět žádné prudké stoupáky ani krpály dolů. Krásně jsme si zajezdili a silvestrovská večeře nám potom obzvlášť chutnala.

Takže Jizerky, pohov. Můžete si odpočinout. Zase ode mě máte na rok pokoj.

čtvrtek 10. ledna 2013

Tříkrálová běžecká párty

Začátek roku pro mě znamenal poněkud hektické pracovní nasazení, ale takový drobný detail mi nemohl zabránit, abych se nepřihlásil na Tříkrálovou běžeckou párty. Přece když se nabízí taková akce, nemůžu jen tak sedět za pecí. A tak jsem měl o sobotním programu jasno. Dopředu bylo zřejmé, že nebudu schopen pomoci s pořádáním, ale proč si takovou akci jednou za čas nevychutnat z pohledu účastníka?

Svatý Petr byl milosrdný a předem odstranil všechny zbytky sněhu. Pak si ale zřejmě uvědomil, že ani milosrdenstvím se nemá příliš plýtvat. Lidé to nemají rádi. Zařídil proto počasí typu "psa by nevyhnal" a začal pilně  zavlažovat, aby si účastníci nemohli stěžovat na sucho. Vše mimo asfalt se tedy proměnilo v nasáklou houbu a tam, kde prošlo víc lidí, se travnaté plochy změnily na dokonalé bahenní lázně.

Úplně včas mi nedošlo, že se nehlásím na obyčejné běžecké závody. Samotný běh byl jen řadovou položkou na seznamu dalších atrakcí. Hudba, plážové oblečky, havajské tanečnice, horké alkoholické drinky, plyšoví ptáci a opice. Snad nejvíce mě, zatvrzelého zimomřivce, fascinovala otužilecká vložka. Lidé, které bych jinak považoval za vcelku normální, se v lednu svlékali do plavek a vrhali do kalných vod Počernického rybníka. A to si ještě někteří stěžovali, že vlastně není to pravé počasí pro otužilce. Nevím. Mně se zdálo být dostatečně hnusně na cokoli, při čem je nutné sundat třeba jen jedinou vrstvu.

Za jedinou výjimku, při které jsem v takovém nečase ochotný shodit nějaký ten textil, považuji běh, protože se při něm člověk rychle zahřeje. Málem jsem na něj v zápalu jiných atrakcí zapomněl, ale můj pohled padl na hodinky včas. Tedy ne dost včas na to, abych se pořádně rozklusal a rozcvičil, ale dostatečně včas na to, abych alespoň přišel na start. Můj běžecký výkon tomu plně odpovídal, ale někde uvnitř se probudilo závodnické střevo. Neumím si to vysvětlit. Když na triko přišpendlím číslo, neumím běžet zvolna a na pohodu. Něco mě nutí zadýchat se víc než obvykle bez ohledu na to, že fyzická kondice je někde hluboko pod normálem.


A tak jsem běžel jak zpomalený film a trápil se, jako by šlo o mistra severní polokoule. Jakmile se mi, samozřejmě v hloubi startovního pole, podařilo odkroužit správný počet koleček, zamotal jsem se do hloučku v cíli, na krk mi pověsili krásnou medaili a já v euforii začal uvažovat, jestli přece jen nevyzkoušet návštěvu rybníka. Zbabělec ve mně ale nakonec zvítězil a já se neodhodlal k žádnému většímu ponoru, než po kolena.

Otužilce Machyho jsem při jeho plavbě sice pozoroval s obdivem, ale bez závisti. A když jsem ho pak viděl dobrých deset minut po koupeli, lehce promodralého a těžce vibrujícího, říkal jsem si, že už konečně vím, proč televizní přenosy z otužileckých akcí končí okamžitě v momentě, kdy plavci lezou z vody.

A jaké jsem si z celé akce odnesl poučení? Že jenom hlupák jezdí autem na akce, na kterých k největším atrakcím patří speciální povánoční punč. Příště přijedu metrem. Nebo že bych si přivezl lahvičku? A co třeba malý demižónek?  

Dalších pár obrázků z Tíkrálové běžecké párty najdete na rajčeti.