Na běžky jezdím rád a naprosto pravidelně. Má to jen jeden drobný háček. Pravidelně v mém případě znamená jednou do roka. Za ten rok obvykle ztratím všechny návyky, včetně těch, které jsem ani nestačil získat. Takže typický věčný začátečník.
Mé běžkařské žně vypuknou vždy na přelomu roku. Ještě že v partě, se kterou jezdím, jsou lidé, bez kterých bych byl ztracený. Jednak na mě počkají, když náhodou nestíhám, ale hlavně znají cestu. Já bych totiž při svém orientačním smyslu zakufroval nejpozději na třetí křižovatce od chalupy. Protože jezdíme do stejných končin, většina ostatních má snahu nalézat nové a nové trasy, abychom pořád nejezdili stejně. Nerozmlouvám jim to, přestože v mém případě je to zbytečně vynaložená energie. Já bych si nevšiml, že jsme stejnou cestou jeli včera, natožpak před rokem či dvěma.
Za ta léta už jsem vyřešil i další podstatné náležitosti, jako je mazání a styl. Obvykle čím pečlivěji mažu, zkoumám tepoty a volím barvy vosků, tím tristnější je výsledek. Usoudil jsem tedy, že vosky nanesené předloni byly přesně ty pravé. A ono to kupodivu docela zafungovalo. Do kopce mi to podkluzovalo jen lehce a s kopce lyže jely docela slušně. A styl? Jsem devadesátiprocentní klasik. Proč devadesátiprocentní? Občas mám bruslařské záchvaty, které ovšem obvykle velmi rychle pominou. Jednak mé lyže nejsou určené zrovna pro bruslení, druhak mé bruslení zdálky připomíná opatrné cyklické dosedání na záchodovou mísu. Bruslím tedy obvykle jen tehdy, když se nikdo nedívá. Je to nejen v zájmu zachování mého fyzického zdraví, ale především psychického zdraví ostatních běžkařů.
Za příznivých sněhových podmínek vyjíždíme do stopy už od chalupy. Letos to před Silvestrem tak růžové nebylo a nezbývalo, než se k použitelné stopě přiblížit autem. A to by nebylo, aby kamarádi nevymysleli nějakou inovaci. Rozdělili jsme se na dvě skupinky, každá vyrazila autem do jiného cílového bodu a po zbytek dne jsme se snažili dorazit ke druhému autu.
První den jsme vyjeli do Polského městečka Jakuszyce. Volba by to byla dobrá, jen kdyby zrovna nepořádali biatlonový závod. Parkoviště narvaná k prasknutí, všude neuvěřitelné davy lidí. No ale nakonec se zadařilo a jedno místečko jsme urvali. Nasadili jsme běžky a vyrazili kýženým směrem. Já se ještě chvilinku zdržel, abych cvaknul pár obrázků. No a pak jsem se rozjel, abych dohonil ostatní a ... najednou mi nohy vyletěly do výšky a já přistál na zádech, tedy přesněji na batohu. Přehlédl jsem nějakou uklouzanou ledovou plotnu. Říkal jsem si, že to tedy pěkně začíná. Ale k něčemu to přece jen bylo dobré. Aspoň jsem si zase po roce důkladně uvědomil, že ta divná studená bílá hmota na zemi docela klouže. No a pak jsme jeli, trasa nádherná, skoro bych řekl že pohodová. Žádné prudké stoupáky, žádné náročné sjezdy, paráda. Jen lidí bylo všude jak v mraveništi.
S druhou skupinou jsme se měli potkat na Smědavě, což sice nebyla přesná polovina trati, ale takové drobné detaily jsme neřešili. Zkrátka kdo přijede dřív, měl objednat jídlo a držet místa pro ty druhé. To se ukázalo jako prozřetelná taktika, protože rychlejší družstvo (pochopitelně to druhé) bylo na Smědavě hodinu před námi. Tu hodinu strávili ve frontě u výdejního okýnka. A my pak jen přijeli, zasedli, zblajzli čočkovou polívku, vypili pivo a mohli zase pokračovat. Po nějaké době už má pozornost zase trošinku polevila a já v jednom sjezdu přestal koukat na cestu. Začal jsem se kochat buď okolní přírodou nebo možná křivkami některé běžkařky před sebou. To si teď nevzpomínám. Brnknul jsem o nějaký výčnělek a už jsem se válel ve sněhu. Naštěstí i ten druhý pád se obešel bez následků, když nepočítám nějakou menší modřinu.
Jen poslední část cesty k Hrabětické louce od přehrady byla o něco slabší. Sněhu málo, silnice prohrnutá a zledovatělá, takže jsme běžky sundali a šli pěšky. No ale přežili jsme, auto našli bez dlouhého pátrání, co si víc přát?
A druhý den? To jsme pro změnu začínali v Hraběticích a jeli směrem na Jizerku. Počasí sice bylo o chlup horší než předešlý den, ale dalo se to zvládnout. Jen jedna věc nás šokovala. Zatímco předchozí den jsme si připadali jak na Václaváku, ten druhý jsme se chvílemi mohli bát. Jako kdyby se všichni běžkaři domluvili a zůstali doma. Nebo že by se tak rychle rozneslo, že postrach Jizerek je tu a bude lepší nevyjíždět?
S nějakými drobnými oklikami jsme druhý den najeli něco přes pětadvacet kilometrů, tedy nic, co by opravdovému běžkaři stálo za zavazování tkaniček. Ale já byl spokojený. Trasa pěkná, opět žádné prudké stoupáky ani krpály dolů. Krásně jsme si zajezdili a silvestrovská večeře nám potom obzvlášť chutnala.
Takže Jizerky, pohov. Můžete si odpočinout. Zase ode mě máte na rok pokoj.
Mé běžkařské žně vypuknou vždy na přelomu roku. Ještě že v partě, se kterou jezdím, jsou lidé, bez kterých bych byl ztracený. Jednak na mě počkají, když náhodou nestíhám, ale hlavně znají cestu. Já bych totiž při svém orientačním smyslu zakufroval nejpozději na třetí křižovatce od chalupy. Protože jezdíme do stejných končin, většina ostatních má snahu nalézat nové a nové trasy, abychom pořád nejezdili stejně. Nerozmlouvám jim to, přestože v mém případě je to zbytečně vynaložená energie. Já bych si nevšiml, že jsme stejnou cestou jeli včera, natožpak před rokem či dvěma.
Za ta léta už jsem vyřešil i další podstatné náležitosti, jako je mazání a styl. Obvykle čím pečlivěji mažu, zkoumám tepoty a volím barvy vosků, tím tristnější je výsledek. Usoudil jsem tedy, že vosky nanesené předloni byly přesně ty pravé. A ono to kupodivu docela zafungovalo. Do kopce mi to podkluzovalo jen lehce a s kopce lyže jely docela slušně. A styl? Jsem devadesátiprocentní klasik. Proč devadesátiprocentní? Občas mám bruslařské záchvaty, které ovšem obvykle velmi rychle pominou. Jednak mé lyže nejsou určené zrovna pro bruslení, druhak mé bruslení zdálky připomíná opatrné cyklické dosedání na záchodovou mísu. Bruslím tedy obvykle jen tehdy, když se nikdo nedívá. Je to nejen v zájmu zachování mého fyzického zdraví, ale především psychického zdraví ostatních běžkařů.
Za příznivých sněhových podmínek vyjíždíme do stopy už od chalupy. Letos to před Silvestrem tak růžové nebylo a nezbývalo, než se k použitelné stopě přiblížit autem. A to by nebylo, aby kamarádi nevymysleli nějakou inovaci. Rozdělili jsme se na dvě skupinky, každá vyrazila autem do jiného cílového bodu a po zbytek dne jsme se snažili dorazit ke druhému autu.
Jen poslední část cesty k Hrabětické louce od přehrady byla o něco slabší. Sněhu málo, silnice prohrnutá a zledovatělá, takže jsme běžky sundali a šli pěšky. No ale přežili jsme, auto našli bez dlouhého pátrání, co si víc přát?
A druhý den? To jsme pro změnu začínali v Hraběticích a jeli směrem na Jizerku. Počasí sice bylo o chlup horší než předešlý den, ale dalo se to zvládnout. Jen jedna věc nás šokovala. Zatímco předchozí den jsme si připadali jak na Václaváku, ten druhý jsme se chvílemi mohli bát. Jako kdyby se všichni běžkaři domluvili a zůstali doma. Nebo že by se tak rychle rozneslo, že postrach Jizerek je tu a bude lepší nevyjíždět?
S nějakými drobnými oklikami jsme druhý den najeli něco přes pětadvacet kilometrů, tedy nic, co by opravdovému běžkaři stálo za zavazování tkaniček. Ale já byl spokojený. Trasa pěkná, opět žádné prudké stoupáky ani krpály dolů. Krásně jsme si zajezdili a silvestrovská večeře nám potom obzvlášť chutnala.
Žádné komentáře:
Okomentovat