středa 20. listopadu 2013

Zkouším se prokopat ven (5) - že už bych viděl světlo?

Pozvánka přišla v pravou chvíli. Bylo to jako vyplavat z hloubky a konečně se pořádně nadechnout. Jsou lidé, kteří se s podobnými trablemi vypořádají poměrně snadno. Zjistil jsem ale, že já mezi ně nepatřím. Poprvé jsem zažíval ten pocit, že o mě nikdo nestojí. Za celou dosavadní pracovní kariéru naprosto nový. Kombinace nejistoty, zbytečnosti, obav z budoucnosti a pocitu zklamání, to vše na mně leželo jako těžká deka.

Když jsem končil u svého předchozího zaměstnavatele, jako by se všechno spiklo. Lakoval jsem si, že skoro všichni kolegové jsou vlastně kamarádi, kteří do práce chodí, protože jsme skvělá parta a jen tak mimochodem, v podstatě jako bonus, taky ještě pracují. Ale ta parta najednou někam zmizela. Při odchodu na mě skoro nikdo neměl čas, rozloučilo se jen pár skalních. Jako by mě úplně automaticky odepsali, když už opouštím tu jejich loď. Choval jsem se já stejně ke kolegům, kteří odcházeli přede mnou? Měl jsme pocit že ne a bral jsem to jako nespravedlnost. Třeba to v mnoha případech byla jen shoda okolností, kdo ví. Ale teď už je snad to zlé za mnou. Vracím se do hry, zase bude líp.

Když bych někomu vyprávěl, že jsem se těšil na pohovor, asi by si klepal na čelo. Ale bylo to tak. Prostě je tady šance a já ji chci využít. Když o dané místo budu doopravdy stát, když si budu věřit, že ho získám a když do toho půjdu po hlavě, jako by to bylo poslední volné zaměstnání na zeměkouli, to by v tom byl čert, abych nakonec neuspěl, ne? Sice to potom o něco víc bolí, když vypadnete z kola ven, ale zase si může říct: "Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách."

A tak jsem poprvé vyrazil za svým novým zaměstnavatelem. Relativně moderní a přiměřeně účelná stavba na okraji městečka. Uvnitř sice pracovní ruch, ale žádné napětí a nervy, jaké v posledních měsících vládly na mém předchozím pracovišti. Kupodivu ani na mě žádná nervozita nedolehla. Jako by se vůbec nerozhodovalo o budoucnosti na několik dalších let života. A pohovor? Byl to vůbec pohovor? Pár zahřívacích vět a pak už jedna velká pohoda. Nechápu přesně, čím to bylo, ale prostě jsme si s tím personalistou hned napoprvé porozuměli.

Vlastně pořádně nevím, jestli za to mohly endorfiny, vyplavené v patřičném množství, nebo jestli jsem byl vážně tak dobrý, ale přišlo mi, že odpovědi na všechny otázky mi jdou úplně samy a že zkušební úkoly plním s lehkostí tanečníka. Pozvání do druhého kola pohovoru už jsem bral jen jako samozřejmost a bohapustou formalitu.

Nabízené místo mělo snad jen jedinou drobnou pihu na kráse. Pokud bych nechtěl každý den jezdit autem, strávil bych denně hodinu na cestě do práce ráno a hodinu na cestě zpět. Ale kdo by se nechal rozhodit takovými prkotinami. Ostatně hned při první návštěvě jsem si otestoval, že doprava funguje. Autobus a metro se zvládnou a pak klidná jízda pohodlným vlakem. Když si najdu vhodnou zábavu na cestu, třeba dokonce spojím příjemné s užitečným a vůbec to nebude promarněný čas.

Ani druhé kolo se mi nezdálo nijak obtížné. Testovací úkoly už byly o fous konkrétnější, zatímco personalistovy otázky o dva fousy abstraktnější, až jsem se v té euforii v duchu musel několikrát brzdit: "Pozor chlapče, nejsi příliš rozverný? Oni nevypsali konkurz na baviče, ale budou od tebe chtít práci." A tak jsem se přiměřeně krotil, reagoval podle nejlepšího vědomí s svědomí a pocit jistoty se mě držel jako klíště.

"Pozítří vám dáme vědět, jak jsme se rozhodli," vyslechl jsem si závěrečný verdikt. Trocha zklamání, že na definitivní jistotou si musím dva dny počkat, ale co je to proti věčnosti. Zatím si zjistím, jaká je nejlepší varianta jízdného, očíhnu jízdní řády a budu připravený, až si mě zavolají.

Už aby bylo pozítří...


4 komentáře:

  1. :) Hezky se to cte. Doufam v radostny zaver. Mozna by mohlo byt zajimave to cele vydat jako fejeton(y) nejkde v novinach...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, můj způsob hledání práce může fungovat ...
      ... jen jako odstrašující příklad :-)

      Vymazat
  2. Mirku, sleduji to pilne... Musim rici, ze se s tim velmi dobre peres a moc ti fandim.. 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím přiznat, že už od malička jsem se pral blbě. Ve třetí třídě jsem si nechal natrhnout uši od prvňáka. A pak se to se mnou táhlo ... takže se vlastně peru nerad. Ale co nadělám, když ono se to někdy pere se mnou :-)

      Vymazat