středa 29. ledna 2014

Den, kdy jsem ztratil botu

Poslední cvičení. Pořád ten den byl v nedohlednu a najednou je tady. Na začátku školního roku jsme se dohodli, že zaučíme novou partu cvičitelů a v pololetí to zabalíme. Vlastní děti nám postupně odrostly. Únava, nejistota, ztráta motivace, to všechno nás postupně převálcovalo. Naštěstí se mezi rodiči našli noví adepti, kteří ponesou štafetu dál.

Dnes naposledy si zařádíme s dětmi ve staré sestavě a od příští hodiny už je povedou noví, neopotřebovaní a plní elánu. Je zvláštní, jak se ten poslední den blížil, jako by nás to znovu začalo bavit. Už teď vím, že se mi bude stýskat, i když nekončím úplně. Sem tam zaskočím, když bude potřeba náhradník, ale už budu jen jako host.

Tak rychle odeslat poslední mail a honem z práce, ať tu poslední hodinu nezmeškám. Časový odhad jako vždy trochu podstřelený a tak domů dorážím se zpožděním. Rychle převléknout, hodit boty do báglu a vyrazit. Normální chůzí už to nestihnu, rychlým klusem snad ano. Věci se mi při poklusu v batohu nějak divně melou. Že bych ho pořádně nezapnul? Blbost, těch pár minut cesty to vydrží.

Řidič dodávky přibrzdí a zatroubí. Že by někdo známý? Sveze mě? To se mi docela hodí. Ale ne, naprosto neznámá tvář. Asi mě nechce vzít, ale něco mi naznačuje a mává někam dozadu. Vůbec jeho gestům nerozumím. Stahuje okénko: "Pane, ztratil jste botu." Ohlédnu se a ... doopravdy. Uprostřed prázdného, jen sněhem lehce poprášeného chodníku, dobrých padesát metrů vzadu, trůní osamocená bota. Tuší, že už ji nebudu potřebovat? Děkuji svému dobrodinci a mažu nazpátek. Tentokrát dvojí kontrola, jestli jsou všechny zipy správně zapnuté. Zpoždění zase o chlup narostlo.

V duchu si po zbytek cesty přehrávám, jakého rozhovoru jsem byl právě ušetřen.
- Tady je jen jedna bota.
- Jo, jedna.
- Kde je ta druhá?
- Druhá?
- Jo, druhá bota!
- Ztratil jsem ji.
- Ztratil?
- Jo, ztratil.
- To mi řekni, jak někdo může ztratit botu. Je to možný?
- Taky jsem myslel, že není, ale je ...

Do šatny vpadnu minutu po začátku cvičení. "Žádný spěch," uklidňuje mě nový šéf Martin. "Dneska už to povedeme my s Láďou a vy se budete jen koukat." Bez protestů beru novou roli: "Tak jo, chceš půjčit píšťalku?" Proměním se v diváka, jen sem tam se zapojím do rozcvičky a občas lehce usměrním některé z dětí. Martin si vede výborně. Většinou se drží osvědčeného rozvržení hodiny, ale místy zařadil pár zajímavých novinek. A jak si dovede zjednat autoritu, to mu můžu jenom závidět. Ale co je hlavní, děti ho berou a jsou v pohodě.

Hodina končí a malí Sokolové se tryskem řítí do šatny. Žádný úraz, žádný brek. Jdu o poznání pomaleji za nimi a v duchu sčítám. Za ty roky v atletice a později na míčových hrách jsme to přežili v relativním zdraví. Párkrát krev z nosu, nějaká ta boule, jeden středně velký kyblík slziček, po kterých za hodinu nebylo ani stopy. Jen jedna zlomená záprstní kůstka a můj prsteníček, který půl roku nešel narovnat, když jsem jednou nešikovně dával záchranu Terezce při přeskoku.

V šatně vylovím z kapsy klíče od nářadí a podávám je Martinovi: "Budou v nejlepších rukou. Ale píšťalku mi vrať, ta je památeční." A zazvonil zvonec ... a cvičení je konec.

    

2 komentáře:

  1. ...pkaždé, když něco končí i něco nového začíná..., dav

    OdpovědětVymazat
  2. Sice mám pocit, že těch končících věcí je teď nějak moc, ale máš pravdu. Ono něco určitě zase začne :-)

    OdpovědětVymazat