Jako třeba Škrabka nebo Honza F. Oba si stěžovali, jaké je pronásledují zdravotní trable, že se s tím vlastně ani nedá pořádně běžet. Možná jen tak pomaličku belhat. A pak otevřeš výsledky a zjistíš, že jeden Ti nadělil skoro čtyři minuty a ten druhý aspoň dvě. Ale je to takový folklór a člověk podobné řeči po letech bere s náležitým odstupem.
No a pak jsou tady ještě opravdoví marodi, kteří si zkrátka musí zapsat čárku, i když jim vážně není do skoku. A tak jsem třeba viděl v cílové rovince finišovat chlapíka s francouzskou holí. Nebo Pepa Smetana, starý zkušený trenér (jinak ještě mladej kluk). Má vážné problémy s achilovkou, že skoro nemůže chodit, ale do Kunratic musí. No a samozřejmě i v tom stavu, že by ho doktor ve špitále nepustil samotného ani na záchod, on zaběhne čas, že mu půlka startovního pole může jen tiše závidět. Kunratice občas dělají zázraky jak v Lourdech (aha, teď se česky správně píše v Lurdech).
Protože na závodech, ve kterých vybíháme všichni najednou, si moc nezafotím, tady se obvykle snažím nějaký ten obrázek udělat. Stačí přijet včas a po závodě hned nepospíchat domů. Člověk sice nemá možnost vidět a porovnávat celé startovní pole, ale nasát atmosféru z různých míst a náhodně vyfotit pár kamarádů, to se obvykle povede.
Ovšem pak začnu mačkat spoušť a velice rychle zjistím, že už jsem od posledka (nebo tentokrát předposledka) zapomněl, jak mizerné světelné podmínky jsou v listopadovém lese a že pokusy o focení s bleskem se mi většinou taky moc nevedou, že nestíhám mířit, natožpak ostřit. No a pak se mi ještě povede zkazit i pár záběrů z kategorie nejsnadnějších, kdy se nikdo nehýbe a všichni čekají, až cvakne spoušť. No a vysvětluj pak, kde je fotka, když místo obličeje mám rozmazanou skvrnu s několika perfektně ostrými stromky daleko na pozadí. Ale i tak tam fotím rád. Lidi jsou většinou usměvaví a vstřícní. Snad nás v tu chvíli spojuje fakt, že všichni bojujeme proti nepřízni živlů, přírody a gravitace.
No a pak už byl čas odložit foťák, utáhnout si tkaničky a jít se rozklusávat. Kunratická je tak krátká, že pořádné rozběhání a rozcvičení je naprosto nutné. Tady nejde říct: "Zahřeju se během prvních dvaceti minut závodu." Kdo si to řekne, rozehřeje se až v cíli.
A tak jsem naběhal skoro pět kilometrů, cvičil, hýbal se a netrpělivě šmíroval startu, abych napoprvé zjistil, že na mě přijde řada asi za tři sta čísel. A pak už jen za dvě stě, za sto, za padesát ... ono to potom nabere takový fofr, že se člověk nestačí divit. Asi před třemi nebo čtyřmi lety jsem takhle měl pořád dost času, až jsem ten svůj start málem zmeškal. Prodral jsem se tehdy na startovní čáru tři vteřiny před vyběhnutím.
Tentokrát se nic podobného nepřihodilo. Jen jsem pořád neviděl svého spoluběžce. Když už jsem ymslel, že poběžím sám, nakonec dorazil i on. Mladej kluk, vyloženě sportovní postava. A taky že jo. Mířil na čas kolem 14 minut, tedy daleko za hranice mého chápání. Potřásli jsme si rukou (já už v tom předstartovním stresu ani rukavici nesundával) a šlo se na to. Hned od startu jsem ho nechal utéct. Hlavně se neutavit hned na prvním kopci. To se mi myslím docela podařilo. Pár lidí mě sice předběhlo, ale žádné velké davy. Nemám to přesně spočítané, ale zvlášť ve druhé půlce jsem víc předbíhal já.
Největší hrůzu jsem měl z toho, jak polezu na Hrádek, když tam letos není lano. Nakonec to zdaleka nebylo tak hrozné. Prostě jsem zvolil stopu, nekoukal nahoru a šlapal. Nohy ani moc neklouzaly, sem tam to trošičku ujelo, ale jen o pár centimetrů. Ke konci Hrádku už jsem lezl po všech čtyřech, ale nahoře to bylo v pohodě, zbyly mi síly, takže jsem okamžitě mohl přejít do běhu. Dolů s kopce to obvykle docela pouštím. Mívám vyhlédnutý jeden strom, o který se vždycky snažím zbrzdit a kupodivu to klaplo i letos. Takže docela rychlý sešup a žádná rozplácnutá huba někde dole v potoce.
Poslední kopec mi obvykle dává zabrat víc než Hrádek a tak jsem přešel do chůze hned, jak začalo prudké stoupání. A jako na potvoru se tam vyloupl jako divák Škrabka s poznámkou, kterou už si nepamatuju. A tak mi hlavou blesklo: "Tak aspoň teď těch pár kroků dělej že běžíš." Nohy ale vzaly pokyn hlavy až příliš vážně a já vyrazil nahoru takovým fofrem, že mě Škrabka začal okřikovat, ať to nepřeháním. Asi se bál, že mě bude mít na svědomí, až mě to za dvacet metrů klepne. Ne, po dvaceti krocích mě nekleplo, ale přestal jsem předstírat, že ještě můžu běžet. Pak už jen předklon a drápání se nahoru.
Když jsem na vršku posledního stoupání zjistil, že nohy jsou ještě pořád ovladatelné, věděl jsem, že je vyhráno. Stačilo už jen běžet do cíle ... a tak jsem běžel. V posledním klesání šikmým svahem jsem měl dojem, že letím jak vítr a že rychlejší už to být nemůže, ale z toho omylu mě rychle vyvedl jeden borec, který se v cílové rovince hnal přede mě.
No ale cíl, spokojenost a konec kyslíkového dluhu. Je pravda, že jsem byl natolik mimo, že jsem se zapomněl podívat, kolik mi naměřila časomíra, ale čas namačkaný na stopkách tomu docela odpovídal. O osm vteřin hůř než loni, ale o dvacet líp než předloni. Takže závěr je myslím dost jasný. Budu-li mít obě nohy zdravé a neztratím nervy v internetové přihlašovací loterii, příští rok jsem v Kunraticích zase.
