úterý 29. prosince 2015

Třicet partyzánů a jeden bludný kořen

Původně jsem o účasti na POP3 (Partyzánském oběhu Prahy) vůbec neuvažoval. Jedna sezóna skončila, do druhé daleko, takže teď přichází trochu plonkové období. No a navíc loni měřila trasa něco přes sedmdesát kilometrů. Takovou porci jsem na jeden zátah ještě nikdy neuběhl a ani se k tomu nechystám. Jenomže pak od Honzy přiletěla otázka: "Nechceš si s námi zaběhnout kousek POPu?"

Došlo mi, že v neděli dopoledne mám tak jako tak na programu dlouhý běh, trasa mi vede za humny, rád bych vyzkoušel nový běžecký bágl od Běžíška a krom toho budu mít letos poslední šanci potkat se s některými běžeckými kamarády. A tak jsem své původní rozhodnutí trošinku přehodnotil. "Připojím se na Mostě inteligence a až budu mít dost, zabalím to."

Přípravy proběhly hladce, všechny baterky nabité a až na kapesník jsem nic nezapomněl. Budík mě vytáhl z postele včas, tedy ještě dřív, než bych vstával do práce. Vyrazil jsem s lehkým předstihem a k Mostu inteligence dorazil ještě před tím, než k němu z druhé strany stačila doběhnout skupinka od Hamru. Tedy ona to nebyla skupinka, ale pořádný balík. Zařadil jsem se někam ke konci pelotonu a čekal, že si ve volném tempu budu jen tak poklusávat a klábosit s kamarády. Ovšem tempo mě docela překvapilo. Úprk jako k ohni. Občas jsem sice stačil prohodit pár slov s běžci, kteří se vyskytli v dosahu, ale má představa, že si občas popoběhnu dopředu a něco vyfotím, se ukázala jako naprosto mylná. Než jsem připravil foťák, všichni se přehnali kolem a já už jen marně blejskal reflexní prvky na kmitajících pozadích.

Od Mostu inteligence jsme proběhli podél Vltavy k Barrandovskému mostu, odbočili na Hlubočepy, lehce se dotkli Prokopského údolí a už jsme stoupali na Dívčí hrady. Teprve když jsme se vyškrábali na Ctirada, následovala kratičká pauza. V davu jsem marně hledal Evžena. Ráno na mostě určitě byl, ale teď o něm nikdo nevěděl. Ale o Evžena jsem strach neměl. Ten se tady určitě neztratí.

To o sobě jsem měl větší pochybnosti. Blížili jsme se do míst, kterými obvykle neběhám. Snažil jsem se vrýt do paměti nějaké orientační body. Přechod přes Radlickou, okraj motolského parku, benzinka na Plzeňské, Kotlářka, hřiště Tatrovky, Ladronka, cesta ke Hvězdě. Po společném focení u letohrádku jsem si řekl, že je čas na návrat. Zamával jsem kamarádům a namířil zpátky ven z Hvězdy.

Začátek nebyl až tak hrozný. K Ladronce jsem trefil, ale hned u Tatrovky míjím správnou odbočku. No ale kdo by se tím nechal rozhodit. Vždyť je to pořád na Smíchově, tam přece nemůžu zabloudit. A znáte to, vracet se nebo dokonce ptát na cestu? Toho bohdá nebude. Základní směr byl jasný a nějaký ten krok navíc mě přece nezabije. Co na tom, že místo od Motola přiběhnu od Radlické? Aspoň poznám nové cesty.

Nové cesty jsem skutečně poznal. V méně známých místech jsem neexperimentoval a držel směr. Pak jsem si ale začal být příliš jistý a pozornost polevila. V té chvíli se mi zdálo zbabělé pokračovat fádní silniční trasou a obíhat Paví vrch. Jenomže široká cesta se začala stáčet špatným směrem a mě nenapadlo nic lepšího, než odbočit na úzkou pěšinku dolů svahem. Chybička se vloudila. Pěšina čím dál strmější a užší, zato křoví kolem hustší a hustší. Nakonec vyšlapaná stopa skončila a já se octl v ložnici bezdomovce, který dnes měl budíček výrazně později než já. "Sorry, jen procházím," řekl jsem, škobrtl o zavěšenou houpací síť a zaplul do sousedního křoví. Když jsem se vyhrabal, on jen mávl neurčitě někam doleva. Myslel jsem, že mě posílá na schůdnou cestu, ale zřejmě mi ukazoval nejbližší volný kvartýr.

Po chvíli prodírání křovím jsem narazil na schodiště. Sice trochu rozpadlé, ale ještě relativně funkční. Zajásal jsem a seběhl dolů. Jásání bylo předčasné. Dvorek, ze kterého nebylo úniku. Vlevo i vpravo neproniknutelné houští, dole střechy garáží. Pevná zem sice na dohled, ale ne na dosah. Takže zpátky na schody a pak vzhůru do svahu. Na Kunratické by mě nenapadlo, že letos Hrádek nebyl to nejnáročnější, co mě potká. Po chvíli jsem se přece jen vyhrabal na rovnou cestu nedaleko místa, kde jsem ji před půlhodinou opustil. Stačilo vrátit se sto metrů a správná odbočka byla na světě.

Pak už vše bylo snadné a nudné. Domů jsem dorazil v půl dvanácté, tedy o pouhou hodinu později, než byl původní záměr. Můj poslední letošní zápis v běžeckém deníčku má ovšem své mouchy. Baterka v GPS klekla kdesi v hloubi trasy.

A tak, milý Běžíšku, už mám jasno, co od Tebe budu chtít v příštím roce. Lepší baterky by se sice hodily, ale když nebudou, nevadí. A ani mi nemusíš nosit nové boty, trička, bundy, čelovky. Raději se zkus podívat, jestli bys někde nevyšťoural alespoň trochu orientačního smyslu.        

Vám všem, ať už běháte, chodíte, jezdíte nebo létáte, přeji do příštího roku co nejmíň bloudění a vždycky šťastný návrat.

neděle 20. prosince 2015

Bojovnice

Jitka byla jedním z prvních dětí v tehdy zbrusu novém atletickém oddílu. Když přišla poprvé, mohlo jí být něco přes osm. Už po pár týdnech se vytvořilo jádro holčičí party, které vydrželo, i když z holčiček už dávno byly velké slečny. Jitka nezkazila žádnou legraci a vodopád její výřečnosti byl nezastavitelný a nevyčerpatelný.

Jak holky rostly, sem tam se dostavil i nějaký malý či větší sportovní úspěch. Jitka nebyla ani nejrychlejší, ani nejvytrvalejší, ale byla neuvěřitelná bojovnice. Možná neměla tolik medailí a diplomů, jako některé její kamarádky, ale žádná akce se nemohla obejít bez ní.

Nezměnila se, ani když jejími vrstevníky mlátila puberta. Jednou v létě jsme trávili týden na krásném lesním stadiónku v Kolíně. Odpoledne trénovaly holky startovní reakci. I v tom nejběžnějším rutinním cvičení, které už děláte po dvacáté, se občas objeví chyba. Katka s Jitkou si popletly směr a tvrdě do sebe narazily. Katka zvládla srážku bez úhony, ale Jitka zbledla jako stěna a nevěřícně sledovala ruku, která nějak divně změnila tvar.

Než jsme dojeli do nemocnice, byl už skoro večer. Seděli jsme v poloprázdné čekárně, povídali si o všem možném i nemožném a já se snažil, aby alespoň na chvilku zapomněla na bolest. Dařilo se mi to? Asi moc ne. Ale konečně jsme přišli na řadu. Postarší pan doktor nespustil oči z rentgenového snímku a povídá: "Co jste proboha dělali? Takhle zlomenou záprstní kůstku už jsem tu dlouho neměl." Pak si mě vzal kousek stranou: "Kosti nejsou ve správné poloze. Musím to srovnat a nikoho tu nemám. Pomůžete mi?" Byla to spíš řečnická otázka. Když je člověk jediný, kdo něco může udělat, prostě to udělat musí. A tak jsem se na ten večer stal asistentem pana doktora.

Nasadil mi zápasnický chvat: "Takhle slečnu budete vší silou držet." Jitku jsme usadili na židli, já se snažil napodobit předvedený úchop a on začal tahat za pochroumanou ruku. Pro náhodného diváka by to vypadalo jako pohádka o veliké řepě v podání hodně malého divadelního souboru. Než se kůstku podařilo dostat do patřičné polohy, byli jsme zpocení všichni tři. "Promiň že jsem brečela," povídá mi Jitka. "Co blázníš? Já bych to tak jako ty nedal," odpověděl jsem úplně po pravdě, "příště třeba zase budu brečet já."

Uplynulo pár let, náš oddíl zanikl. Lidé se rozutekli po pražských klubech. Jádro holčičí party vydrželo, i když kamarádky už netrénovaly spolu a nevídaly se tak často. Když Jitka přestala závodit, neskončila s atletikou. S vervou sobě vlastní se vrhla do tréninku nejmladší drobotiny. První zprávu o tom, že stůně, jsem pustil jedním uchem tam a druhým ven. Kdo by řešil nějaké nachlazení nebo bolavý sval? Pak ovšem začaly přicházet samé špatné a ještě horší zprávy.

Jitka bojovala stejně urputně, jako kdysi na atletickém oválu. Jenomže když se nemoc párkrát dostala na křižovatku, vždycky odbočila na tu špatnou stranu. Holky z atletické party za ní občas přišly na návštěvu. Ona byla tím člověkem, který všem dodával optimismus a udržoval dobrou náladu. Teprve v době, kdy nemoc pokročila a Jitka byla hodně zesláblá, přestala mluvit o budoucnosti a ponořila se do vzpomínek. Vyprávěla, dokud jí stačil dech a dokud ji nepřemohla únava.

Jsou chvíle, kdy zjistíme, jak malicherné jsou naše prožívané křivdy, nedorozumění, zrady, podrazy nebo zklamání. Pak si třeba uvědomíme, že některé starosti jsou skutečně nepodstatné v porovnání s tím, když doopravdy jde o život. Leccos bolí, ale máme-li dost času, bolest se zmírní a jednou možná nadobro zmizí. Lidská paměť je milosrdná a pomůže nám zapomenout na to špatné. A vzpomínek na dobrého člověka zůstane dost, i když tu s námi byl ukrutně krátkou dobu. Jitka odešla v prosinci přesně před čtyřmi lety.

sobota 12. prosince 2015

Rychlejší než čert?

Poslední závodní víkend sezóny. V sobotu Okolo hostivařské přehrady a v neděli Zbraslavský běh. Dva naprosto rozdílné závody, ale každý z nich je něčím zajímavý. Však se nás každým rokem schází víc a víc. Letos se nás za hostivařskou startovní čáru vmáčklo sto šestnáct. Tedy abych byl přesný, lidí běželo jen sto patnáct a s nimi jeden čert. Potkat ho jindy než pátého prosince, myslel bych, že už si pro mě přišli. Nádherný kostým, který váží nejmíň deset kilo a běžci v něm na trati rozhodně není zima.  

V  Hostivaři se mi dařilo už před rokem. Je to vcelku logické. Jsou závodníci, kteří se systematicky připravují na vrchol sezóny. Teď v prosinci už trochu odpočívají a to je šance pro mě. Já běhám stejně mizerně po celý rok, takže neznám žádné prosincové zhoršení.

I tentokrát měl závod kýžený průběh. Po startu jsem se snažil hlavně neupadnout a zbytečně neztratit. Když se pole roztrhalo, konečně bylo možné nabrat tempo. Kousíček od sebe registruji Radka. Toho jsem za celou sezónu nepředběhl ani jednou. Kdy že se mi to podařilo naposledy? Vím to docela přesně. Tady před rokem. Jdu před něj, ale drží se mě jako klíště. Po pár desítkách vteřin mi předběhnutí vrací, ale neuteče. Než obkroužíme přehradu, vyměníme si pořadí  nejméně šestkrát, ale pak se mu přece jen utrhnu. Jen tak mimochodem jsme při tom přetahování předběhli asi šest dalších borců. Když se mi pak v závěrečném stoupání podaří vecpat se před Karlu, ke spokojenosti mi nechybí vůbec nic, snad jen trochu kyslíku.

Vydýchávám se v cíli a vidím, že čert doběhl až za mnou. Dnes jsem tedy měl štěstí, ale uteču mu i příště, až si pro mě přijde doopravdy? Asi bych měl ještě potrénovat.

Do Hostivaře se chodí nejen běhat, ale také sklízet vavříny za celoroční úspěchy v seriálu Kopce. Mě osobně se sice vavříny  netýkají, ale protože beru poháry a diplomy pro pár chybějících kamarádů, neodejdu s prázdnou. Raději se nehrnu na pódium. Jen si s pořadateli domlouvám, ať mi všechno odkládají na  hromádku. V minulých letech jsem si chodil pro ocenění osobně, ale na fotografiích nevypadalo zrovna nejlíp, když se jeden a ten samý plešoun objevoval jednou v roli úspěšné juniorky, pak ženy a nakonec ještě důchodce čekatele. Vždycky tedy jen kývnu na pořadatele a oni mi odkládají ocenění na hromádku.

Předávání končí a přichází moje chvíle. I ty největší hvězdy mají nanejvýš jeden nebo dva  diplomy. A já? Čtyři diplomy a tři poháry. Tři poháry? Jak to? Není to nějak moc? Začnu studovat cedulky a klušu za pořadateli. V zápalu boje jsem sebral pohár i pro druhého čtyřicátníka. Sorry Marku!

Druhý den  ve Zbraslavi jde o trochu jiný závod. Žádný asfalt, žádná rovina, ale terén a hned od startu pořádný krpál. Startují čtveřice s minutovými intervaly. Než na mě přijde řada, stihnu pár fotek. Hned v první čtveřici samé hvězdy. Mají neskutečné tempo. Ještě se stačím podívat na pár dalších skupinek, ale tentokrát vážně nechci prošvihnout svůj start. Včas jdu uklidit foťák a shodit přebytečné vrstvy.

Jsem ve čtveřici s Jirkou Sladkým a Radkem Novákem. Jirka je pro mě běžec z jiné planety. Na toho prostě nemám. Ale co Radek? Že bych ho podruhé za víkend porazil? Hned první minuty po startu mě vrací do reality. Radek vypálil nahoru jako střela, zatímco já sotva lezu. Než jsem se vyškrábal do půlky kopce, on už mizel někde za horní hranou stoupání.

Když končí nejprudší svah, jsem rád, že jsem se nenechal vybláznit k honičce za Radkem. To už bych měl nohy z olova. Takhle je přece jen přesvědčím k běhu. Stoupání přejde do roviny, ta pak změní sklon směrem dolů a já nabírám tempo. Ještě se mi podaří předběhnout pár běžců, pak už jen prokličkovat lesní zoo a nechat si trochu sil na závěrečný stoupák. Radka jsem tentokrát neporazil, ale i tak musím být spokojený. Na mé poměry rychlý finiš a dobrý čas. Díky dlouhým intervalům a napěchované startovní listině stihnu ještě cvaknout několik cílových fotografií a pozdravit se s pár kamarády.

 

Tentokrát se s námi na trať nevydal žádný čert, ale za to jedna liška. Stihnu si ji vyfotit před startem, na startu a nakonec i v cíli.

 






Závodní sezóna pro mě letos skončila. Po rozpačitém začátku postupné zlepšování, květnové nadšení a pak letní pád na dno beznaděje. Na podzim už jsem se jen marně snažil vrátit do původní pohody. Ale konec dobrý, ne? Předehnal jsem čerta a to se počítá. Snad mi to přinese štěstí do příští sezóny. Příští rok ale nebudu potřebovat čerta. Spíš anděla strážného, aby mě za ruku převedl přes všechny nástrahy, čekající v příštím roce.
_______________________________________

Pár fotek ze Zbraslavi najdete na rajčeti
   

úterý 17. listopadu 2015

Běh potkávací a lekací

Občas se stane, že mi po dlouhém nedělním běhu neuvízne v paměti nic, co by stálo za zapsání. Dokonce někdy marně zápasím s pamětí, kudy jsem přesně běžel. Nic zvláštního se nepřihodilo, nepotkal jsem nikoho známého. Ještě štěstí, že bývám zpocený, špinavý a žíznivý. Jinak bych za chvíli mohl pochybovat, jestli jsem vůbec vyběhl. Ale jsou i jiné běhy, napěchované událostmi. Třeba jako předminulou neděli.

Ještě jsem se ani nestihl zahřát na provozní teplotu, když vidím, že celou šíři lesní pěšiny zabírá sousedka od nás z ulice. Přeřadím na nejpomalejší rychlostní stupeň, abych ji nemusel míjet v úzkém místě, ale aby mi předběhnutí vyšlo až na rozšířenou cestu. Podařilo se, manévr vyšel dokonale, ale v kritickém momentě se ozvalo: "Fuj to jsem se lekla!" Jen tak preventivně jsem do větru za sebe hodil omluvu a klusal dál.

Po dalších zhruba dvou kilometrech zahlédnu mezi stromy světlou skvrnu. Běžím blíž a skvrna se mění v malého psa. Stojí těsně vedle cesty a pozoruje mě. "Sakra, čím menší pes, tím větší problém. Pokusí se mě nejdřív roztrhat, nebo mě sežere vcelku?" K mému překvapení se chová jako ukázněný divák a v klidu mě nechá proběhnout. Dokonce ani neštěkne. Za pár vteřin pochopím proč, když spatřím člověka, ke kterému patří. Hanka, dcera mého běžeckého parťáka Jirky. Už je to přes deset let, co s námi po stejných lesních cestičkách pobíhala jako malá atletka. Pes z běžecké rodiny je na pobíhající dvojnožce zvyklý.  

Pak následuje klidná pasáž, potkávám spousty pěšáků i běžců, ale žádný známý. Sem tam se s někým pozdravím, někdo odpoví, někdo se podívá skrze mě, jako bych si právě loknul iontového nápoje neviditelnosti.

Výhled na Prahu nabízí dva naprosto rozdílné obrázky. Napravo je město zakryté hustou mlhou, ale nalevo krásně svítí slunce. Pokouším se zachytit tu krásu na mobil, ale dostat tak obrovský kontrast na jeden obrázek se mi nedaří. Z displeje na mě zírá jen pár tmavých fleků. Polovina trasy za mnou, je čas obrátit se. V údolí si trochu spravím fotografickou chuť a zkouším zachytit prosluněné skály nad sebou.



Táhlá zatáčka, proti maminka s kočárem, začtená do napínavé knížky. "Musí mě přece vidět," říkám si v duchu a neubírám na tempu. Neviděla. Lekla se tak, že jí knížka málem vypadla z ruky. Zase omluva, ale bere to s úsměvem. Budu se doma muset podívat do zrcadla, čím to je, že dnes každého vyděsím. Po pár minutách další pěšák v protisměru. A zase známá tvář. První fotbalový trenér naší Ivy. Už jsem ho pár let nepotkal. Důvod zastavit stopky i nohy a trochu si popovídat.

Zdeněk je evidentně potěšený, že Iva ještě pořád hraje fotbal. On sám už je v důchodu, ale moc neodpočívá. Dokonce mu před nedávnem vyšla knížka. Ještě si chvilku povídáme, ale brzy se roztřesu zimou. Rozloučím se a v běhu si opakuju otázku, jestli dinosauři měli blechy. To jen, aby bylo co googlit:

https://www.kosmas.cz/knihy/196890/meli-dinosauri-blechy/



A pak už žádný karambol, jen pohodový doběh domů a cesta do sprchy. Samotný běh nebyl ani celých dvacet kilometrů, ale zážitků skoro jak na maraton. 











neděle 8. listopadu 2015

Velká kunratická - hups do stejné řeky

foto: Martin Digmayer
Že do stejné řeky nevstoupíš? Já blbec to dokázal. Před pár lety se mi v Kunraticích málem podařilo zmeškat start. Někomu by podobné poučení stačilo na zbytek života. Ale já? Letos jsem to zopakoval s plnou parádou. Aby ostuda byla tentokrát důkladnější, málem kvůli mě prošvihla start i Iva. Moc nepomohlo ani to, že jsem o svém předchozím úletu vyprávěl osádce auta cestou na závody.

Přitom se všechno vyvíjelo úplně  hladce. Nikde žádné zpoždění, všechny srazy vyšly podle plánu, ale znáte to. Tady se člověk zakecá na pět minut, tam na deset a už to jede. Ještě do fronty na záchod jsme si stoupli včas. A někdy v té chvíli jsem zřejmě přestal sledovat hodiny. Rozklus jsme si dali na obvyklé trase k poslednímu potoku. Tam jsem si ještě zakřičel na několik kamarádů, než mě napadlo přepnout stopky do režimu hodiny. "A sakra, jedenáct třicet čtyři," houknul jsem na
foto: Martin Digmayer
Ivu. "Nazpátek neklušeme, ale běžíme."

Ivu to kupodivu nevyvedlo z míry. Teprve v cíli jsem se dozvěděl proč. Byla přesvědčená, že máme ještě celých devět minut místo skutečných sedmi. Trasa by to byla zvládnutelná, nebýt všude davy diváků a běžců, kteří ovšem měli výrazně vyšší startovní čísla. Běh se změnil ve slalom. Poslední zátaras a konečně předstartovní fronta. V davu hledám správná čísla. "Tady ne, ještě dopředu, ještě. Tady. Ne, jsme moc vzadu, až támhle." Konečně se řadíme na správné místo. Přesně v momentě, kdy předchozí dvojice startuje. "Sakra, tomu říkám tajming," procedí mezi zuby pořadatel v reflexní vestě.

Jediné, co jsme s Ivou stihli, bylo popřát si hodně štěstí a zmáčknout stopky. Vynulovat je, to už na mě bylo moc, takže jsem celou trasu netušil, jak na tom vlastně jsem. Po startu úprk rozbahněnou cestou k prvnímu potoku. Vody sice míň než jindy, ale dva kroky ve vodě jsou jistota. Lepší než ztratit rovnováhu. A pak taky, nohy si nemusí závidět, že jedna zůstala v suchu. V prvním stoupání mě předběhne první borec, který startoval deset vteřin po mně, ale s tím nic nenadělám. "Takových ještě bude," říkám si v duchu. Ale nakonec to nebylo tak hrozné. Předběhlo mě nějakých šest nebo sedm běžců. Mohlo být hůř.

A Hrádek? Prvních pár kroků ještě běh, pak už jen chůze a po pár desítkách metrů na všechny čtyři. Každý kámen, každý kořen, dobré je vše, čeho se dá přidržet. Nohy na vrcholku nezdřevěněly úplně a já se hned pokouším rozběhnout, abych co nejdříve vyklepal únavu. Cestou dolů každý volí svůj styl. Někdo rozvážně, jiný letí dolů jak raketa, já se snažím být někde mezi. Podstatné je, že sešup dolů ustojím. Jeden opatrnější běžec mi těsně před posledním potokem uvolňuje cestu. Hodím do  větru "díky" a dopřeju nohám poslední koupel.

foto: Martin Digmayer
Krátký oddech před posledním stoupáním. V něm každý doluje poslední síly. Vím, že základ je nezakyselit se úplně, abych nahoře mohl znovu vyběhnout. Celkem se to podařilo, ale počáteční tempo je zoufale pomalé. Pak se nohy přece rozpohybují a na mezičas už vbíhám docela slušně rozjetý. V klesání se mi podaří zdolat ještě pár pomalejších běžců a vymačkat poslední síly na finiš.

V cíli jsem o tři vteřiny pomaleji než loni, ale čert to vem. Po šíleném létě beru dnešní čas všemi deseti. Svalím se na lavici. Ještě rozepnout čip a hodit ho do barelu. Hrome, ten můj čip je jiný než ostatní. Místo čipu jsem z boty sundal a do barelu hodil nožní senzor od sporttesteru. Rychle napravuji chybu a pak už jen nervózně čekám na Ivu. S časem není úplně spokojená, ale nic mi nevyčítá. Oba dobře víme, že ten náš předstartovní sprint nebyl jako rozcvička ideální.

Takže jak v Kunraticích napřesrok? Hlavně včas na start!          

úterý 27. října 2015

Puštík ti to spočítá

foto: Jirka Krofta
Na Jiříkovy závody vždycky chodím rád. On je pořádá tak blízko mého domova, že se na start snadno přesunu poklusem. To by byl hřích neběžet. Ale hlavně, a to nevím jak dokáže, vždycky je na těch jeho závodech pohoda. Může být chladno, může mrholit, dokonce můžou padat trakaře, ale pohodu si Jiřík nikdy nezapomene objednat. A tak jsem minulou sobotu vylezl z postele o hodinu dřív než obvykle. Oblékl jsem se, do báglu naložil něco náhradních svršků i spodků, přihodil jedny boty do terénu a vyrazil.

Musím přiznat, že běhat s báglem na zádech moc neumím. On tedy ten můj bágl není zrovna běžecký. Na zádech se vždycky divně natřásá, rachotí, očko zipu cvaká o plastové přezky, takže v kombinaci s mým dupáním a funěním musí mít lesní zvěř dojem, že se blíží přírodní katastrofa. Určitě si zvířátka oddechnou, když zjistí, že se nic nestalo a že kolem jen prosupěl jeden pomalý běžec s rachotícím báglem. Je zvláštní, jak taková prkotina dokáže znepříjemnit běh. Ještě že to netrvalo dlouho, dorazil jsem na místo startu a mohl nepohodlnou zátěž odložit.

foto: Jirka Krofta
A samotný závod? Jirka má jeden takový hloupý zlozvyk. Hned po startu musíte do kopce. Než mu stihnete začít hlasitě nadávat, co že to vymyslel za pekelnou trasu, dojde vám kyslík a tak se hlasité nadávání nekoná. Jen takové tiché brblání pod fousy ve stylu: "Já blbec, co sem lezu? Zase jsem se nechal nachytat. Příště mě tu neuvidí." Pak z předposledních sil doklopýtáte na vrchol stoupání, chcete dohnat ty před vámi, nechcete se nechat předběhnout těmi vzadu a tak zase pelášíte co to dá. A když konečně uvidíte cíl, máte takovou radost, že je to za vámi, že tomu Jiříkovi úplně zapomenete vynadat. Co vynadat?! Dokonce ho za tu trasu ještě pochválíte.

Když pak ještě můžete startovní číslo vyměnit za půllitr piva a horký párek, je to jasné. Bodou-li obě nohy schopné pohybu a hlava natolik v pořádku, abych trefil, má mě tady Jiřík příště zase.

Z role závodníka si na chvíli odskočím do kůže pořadatele. Už se kolem pořádání závodů motám dvacet let. V podstatě to bylo dvacet let marných pokusů zkrotit počítače, aby pomáhaly při měření a zpracování výsledků. Prakticky všechny pokusy končily podobně. Rozdíl mezi ruční prací a počítačem byl minimální, jen nervů o něco víc. Kromě drahých systémů s čipy, které si malý pořadatel nemůže dovolit, se pokrok jaksi nekonal. Nakonec jsme se smířili s tím, že sehraná dvojice se stopkami a ostrou tužkou je nad veškerou techniku. A když chceme mít jistotu? Tak dvě dvojice :-)

foto: Jirka Krofta
Tentokrát se ale zablesklo na lepší časy. Pavel vyvinul první program co znám, který skutečně funguje a je použitelný. Bez čipů, bez pomocníků, bez karambolů. Ještě jsme se nestačili vydýchat a z tiskárny lezly zpracované výsledky, celkově i po kategoriích. Samozřejmě by se ještě našly drobné mouchy, jako například proč k mému jménu přiřadil tak mizerný čas (a pořadí taky nic moc), ale když na tom ještě trochu zapracuje, bude to v pořádku. Určitě ten jeho systém na nějakých závodech rád vyzkouším. Doufám, že mě Pavel nebude moc proklínat, když tady zveřejním odkaz na jeho web.

Odkaz na výsledky a fotogalerii.



středa 21. října 2015

Osmý pád

Čeština má sice sedm pádů, ale běžcům to občas nestačí. Proto si přidají nějaký ten pád navíc. Obvykle to bývá pád osmý - držkopád. Mluvnicky je těžko zařaditelný, chybí mu stálý tvar a ani slovosled není nic moc. Zpravidla se vyskytuje na začátku věty a je následován sprškou citoslovců, sem tam proložených podstatným či přídavným jménem. Někdo je vychrlí jen tak pro sebe v duchu, jiný hezky nahlas a od plic. Obě varianty mají společné snad jen to, že nejsou vhodné ke zveřejnění. Tak to bylo jazykové okénko, a teď zpátky k pádu samotnému.

Když jsem v neděli ráno vyběhl, hodiny ukazovaly pár minut po půl osmé. A teploměr? Brrr, necelé čtyři. Ještě to nějakou chvíli potrvá, než si v hlavě srovnám, že to neskutečně horké léto, kdy jsem si běhu moc neužil, je nenávratně v trapu. Zpátky k jarní výkonnosti lezu zatím tak pozvolna, že vzdálený pozorovatel ani nezaznamená pohyb. Zatím to trochu drhne. Ale já o pokroku vím. Jen mi trochu vadí, že jsou dny horší a lepší. Ovšem tentokrát se zdálo, že jsem vyběhl do toho lepšího. Nebo ne?

Brzy jsem se rozehřál a kupodivu se mi dařilo držet rozběhnuté tempo. V klidu a pohodě proběhnu Prokopským údolím, vysápu se na Dívčí hrady,  na pár vteřin okukuju Prahu z vyhlídky nad Zlíchovem, ale studený vítr mě dlouho postávat nenechá. Tak honem k vodárenské věži a zpátky přes Novou Ves domů. Když už jsem se chystal u Klukovic zahnout pod viadukt, přišlo mi že pár schodů navíc neuškodí. Změna trasy to není velká. Nohy se zvedaly trochu ztěžka, ale nakonec jsem doklopýtal až nahoru. Jen chytit dech bylo kapánek obtížnější. A pak už to je jen kousek ...

Obvykle si své pády nechávám hezky do soukromí, nejlépe do hlubokého lesa. Čím míň diváků, tím líp. Veverky ani jinou lesní havěť za diváky nepočítám. Ale tentokrát jsem si vybral daleko zajímavější místo, šikmou rampu nad čtyřproudovou silnicí. Kdo zná lávku na dohled od rušné křižovatky k sídlišti Barrandov, jistě uzná, že lépe už to zvolit nešlo.

Nějak jsem se nechal ukolébat tím, že osmnáctý kilometr už mám za sebou a za pár minut polezu do sprchy. Moji pozornost upoutal provoz na silnici dole: "Támhleta Oktávka už musela jet na hodně tmavě zelenou." Než mi stačila hlavou proletět tahle myšlenka, letěl jsem celý. Lehce jsem brnknul špičkou o malý výstupek a už jsem se vznášel. Ovšem vznášení bez křídel a bez vrtule dlouho netrvá. Přistání následovalo během vteřinky. Jen tak tak jsem stačil vystrčit ruce dopředu a už jsem břichem klouzal po betonu. Na rozdíl od fotbalistů jsem neměl moc chuti čekat na nosítka. Rychle se zvednout, raději moc nezkoumat, kolik diváků shlédlo to mé hladké přistání a pelášit pryč.

V poklusu malá inventura: Dlaně pálí jak čert, ale skoro žádná krev. Jen nepatrný škrábaneček na pravé ruce. Kolena lehce naklepnutá, ale přes ty pálící dlaně už není prostor vnímat další bolest. A břicho? Taky jen lehounce pálí. Konečně bylo to pití piva k něčemu dobré. Vyrostl mi airbag tak akorát. A výborný skluz. Pak jsem začal prohlížet garderóbu. Neuvěřitelné! Funkční triko, které se klouzalo po betonu skoro metr, je sice trochu ušmudlané, ale nikde žádná díra. Výrobce by měl dostat metál. A elasťáky? Taky bez následků.

Už mám vyzkoušeno, že po každém pádu se má stárnoucí kostra vzpamatovává několik dnů. Pocity jak po těžkém tréninku (který už není nic pro mě), ale to bude za pár dnů pryč. Ten pád je v podstatě dobré znamení. Už zase při běhu nedávám pozor. Návrat k normálu pokračuje ...

pátek 2. října 2015

Lezu lezu po železu

Odjakživa mám strach z výšek. Přiblížit se k okraji ploché střechy je pro mě skoro stejně nepříjemné, jako když tam vidím stát někoho jiného. Ale jak se člověk časem otlouká, občas mu nezbývá nic jiného, než své strachy překonávat. A tak jsem si časem zvykl na vyšší a vyšší štafle, žebříky, stromy a střechy a kupodivu přežil. Před pár lety jsem dokonce bez úhony přestál jednorázové extempore na lezecké stěně, ale koníček se z toho nestal.

Když se horolezci, horolezkyně a horolezčata kolem mě chlubili svými zážitky, obvykle jsem reagoval, že to není nic pro mě a že já tedy rozhodně nikdy do ničeho podobného nejdu. Jenomže znáte to, nikdy neříkej nikdy. A když pořád slyšíte, že ferraty nemají s opravdovým lezením nic společného, protože je to vlastně čistá turistika, časem zpitomíte a uvěříte. Už jen špitnete, že nemáte vybavení (žádný problém, půjčíme), čas (žádný problém, kdo dnes má čas) a zkušenosti (žádný problém, poradíme).
foto: Petr Fajfr

No a pak najednou sedíte v autě a spolu s ostatními jedete na ferraty. Ostatní se tváří klidně, statečně, odhodlaně, bezpečně, natěšeně ... tak se pokoušíte tvářit podobně. A opět se na mě usmálo štěstí. Ráno před odjezdem jsem se vydatně napájel horkým čajem. Přebytek tekutin se cestou začal hlásit o slovo, takže místo strachu z výšek jsem najednou měl úplně jiné starosti. Jak já se těšil, až dojedeme
do cíle.

A konečně jsme tam byli. Hned vedle parkoviště naštěstí hluboký les, takže už za chvilku jsem se zbavil své největší starosti. A určitě to znáte, že pak následuje pocit, že byste mohli létat, takže jaképak obavy z výšek, když máte křídla, že jo?

foto: Petr Fajfr
Když jsem se pokoušel napotřetí narvat do sedáku a pořád se mi nedařilo, ukázalo se, že moje nešikovnost je na vině jen částečně. Ten sedák byl dětský, navíc zřejmě na relativně malé dítě. A opět klika. Tak dlouho jsme vyměňovali a kombinovali, až jsme všichni měli sedák správné velikosti.

Pak už jen pár stovek metrů ke skále, kde začínala naše ferratová výprava. A tam? Fronta jak na maso za starých časů. Trefili jsme se za několik velkých výprav, takže než bylo možné udělat první krok, čekali jsme dobrou půlhodinu. Mezitím jsem vstřebával instrukce od zkušenějších. V podstatě to bylo děsně jednoduché: "Jednu z těch dvou karabin musíš mít vždycky zapnutou. Když budeš mít v ruce obě, je něco špatně." Jo, to jsem ještě pochopil. Trochu menší radost jsem měl z instrukce číslo dvě: "Jestli spadneš, sice tě to zastaví, ale tak si nameleš hubu o skálu, že to radši nezkoušej." A pak jsem si ještě vytvořil pár svých soukromých rad: "Dělej pokud možno to co ostatní." Na závěr jsem si přidal ještě jednu:"Hlavně se moc nekoukej pod sebe a nemysli na to, jak si vysoko."
foto: Petr Fajfr

A pak už jsme lezli směrem vzhůru. Prvních pár jistých kroků po ocelovém žebříku a pak prvních pár méně jistých po pískovcové skále. A ono to najednou nebylo až tak zlé. Jen jsem musel vypnout výškoměr v hlavě a při každém kroku či přehmátnutí si vtloukat do hlavy, že jsem metr nad zemí. A řeknu vám, že taková dobře zacvaknutá karabina má na klid v duši až neuvěřitelně léčivou moc. Pak už mi jen občas zbývalo vyřešit, jestli ten divnej šutr, co po něm zrovna lezu, je dostatečně pevný a neskulí se dolů i se mnou. Ale když jsem si v duchu vysvětlil, že ten kámen se tady ve stejném místě drží už stovky let a za poslední roky po něm přešly tisíce postav, docela mě to uklidnilo.

foto: Petr Fajfr
A tak jsme lezli výš a výš. Díky davu před námi jsme ale víc čekali než se hýbali. Mělo to hned dvě výhody. Za prvé jsem si mohl po každém trochu komplikovanějším místě odpočinout a za druhé nikdy nenastala situace, kdy bych zrovna já zdržoval lezce před sebou. A tak jsme postupně zvládli rovinku, mírné stoupání, prudké stoupání, traverz, převis, visutý můstek, lanový most ... a byli jsme u konce, tedy vlastně na vrcholu.

Pak už stačilo jen zahnout za roh, kde nás už dvě hodiny čekal zbytek výpravy, který šel pěšky po pohodlné cestě. Ale nevadí, stálo to za to. No a když jsem si začal připadat jako pan Messner, stačilo nalézt na internetu fotky a zjistit, že stejnou cestu bez problému absolvují desetileté i mladší děti. Horolezení nebude nic pro mě, ale nějaká lehká ferrata, k té se asi nechám ukecat i příště.

"Tys mě chtěl vyfotit? Tak já půjdu pozadu."

Dalších pár fotek je na rajčeti


pátek 18. září 2015

Ono to tam někde je

Před večerní desítkou jsem měl za sebou čtyři běhy a v nich celkem něco přes třicet kilometrů, odklusaných šnečím tempem. Stačily dva měsíce nicnedělání, aby se z běhu pro radost stala dřina. Jako kdybych začínal úplně od nuly. Při běhu teď bolí svaly, šlachy, úpony. Připadám si jak zrezivělý. A rychlost běhu? To co předvádím, už se snad ani nedá nazvat rychlostí.

Za normálních okolností bych účast na jakémkoli závodě vzdal, ale zkuste to jen tak zabalit, když máte běžet za rodinný tým! To prostě nejde. A tak jsem se rozhodl, že na večerní desítku zkrátka půjdu, i když si s největší pravděpodobností zaběhnu svůj nejhorší výkon všech dob a ještě budu dráždit hada bosou nohou a koledovat si o obnovení zdravotních trablů. Optimista ve mně říkal: "Sice to bude přes hodinu, ale zvládnout se to dá." A co říkal pesimista? To ani nechtějte vědět.

Jenomže občas přijde na pomoc něco, s čím nepočítáte. Tam někde vzadu v mozku zřejmě zazněl povel: "Hele, chystá se závodit, šplouchneme do žil trochu adrenalinu." Už po převlečení, když jsem si jen tak zkušebně odklusal pár metrů cestou do fronty na záchod, se něco změnilo. Jako by mi to staré bolavé tělo někdo vyměnil. Sice ne za fungl nové, ale nějaké klidnější, míň rozklížené. A jak se blížil start, bylo to lepší a lepší. A v hlavě začal hlodat červík: "Když už jsi tady, máš startovní číslo, boty zavázané, nebylo by škoda to aspoň nezkusit pod hodinu?     

Původní úmysl vystartovat s Janinou a držet se jí, dokud to půjde, vzal za své ještě před startem. Trochu jsme se rozfázovali v přípravě. Já převlečený, věci odevzdané, frontu na povinný záchod před sebou. Holky zvolily jiné pořadí a já je ztratil z dohledu. A pak mi bylo líto jen tak pro nic za nic ztratit céčkový koridor a cpát se někam dozadu k holkám do éčka. I tak mi to na start od výstřelu zabralo skoro čtyřicet vteřin. Bohužel slovo "skoro" mělo svůj význam. Jenomže já si ten čas v duchu zaokrouhlil, což se mi později v cíli nevyplatilo.

Brzy po startu jsem zjistil, že adrenalin je sice skvělá věc, ale má taky své meze. Když zkrátka není natrénováno, žádné hormony člověka nespasí. I tak to ale běželo nad očekávání dobře. Většina cesty byla dobře osvětlená. Záludná temná místa se nevyskytovala, tlačenice taky ne, takže jsem běžel vcelku bez komplikací. Samozřejmě mnohem víc jsem byl předbíhán, než abych předbíhal já. V šeru jsem moc nerozeznával lidi kolem trati, tak ani nevím, kdo z kamarádů přišel fandit. Sem tam jsem zahlédl někoho známého mezi běžci. Někde před třetím kilometrem se přese mě přehnal dav kolem vodiče na 45 minut. V podstatě je to jako opravdová vodní vlna, zvlášť když není velký rozdíl v rychlosti. Člověk cítí, jak tlak lidské masy kolem sílí, pak se objeví běžci s časem na vlajce. A jak se posunují dopředu, lidská vlna začne pozvolna slábnout. Přesně to samé jsem cítil na pátém kilometru, když se přese mě převalili vodiči na padesát minut.  

Kolem šestého mě předběhla povědomá postava a já si uvědomil, že je to Ivča. Dohnal jsem ji a dva kilometry jsme běželi spolu. Utíkalo to příjemně, ale bylo znát, že má na víc. Tak jsme se na osmém rozloučili a ona si do cíle ještě dala dlouhý finiš. Já už jsem i tak byl s časem spokojený. Žádné přes hodinu, žádná hodina, žádných pětapadesát. Vypadalo to ještě o chlup líp. Už jsem raději sázel na jistotu a do cíle se nehnal na krev. Jenomže pak se vpředu vyloupla časomíra a já viděl, jak prchají vteřinky. Přidal jsem, aby mi čistý čas nepřelezl třiapadesátku, ale mé výpočty selhaly. To hloupé zaokrouhlení na startu. Nakonec mi čistý čas vyšel na 53:01. Příště to chce počítat přesněji. Předpověď o nejhorším životním čase na desítku se splnila, ale já byl spokojený. Náš tým už sice nemá na vavříny, ale zvládli jsme to. 

A jak jsem přežil? Trochu jsem se v noci převaloval a bál se návratu obtíží. Přece jen to byla dávka větší než pro čerstvého rekonvalescenta. Ale nakonec se mi podařilo i usnout. A druhý den jsem chodil. Sice trochu rozkolísaně, ale chodil. Jo, půjde to, ono to tam někde je ...






pátek 4. září 2015

Opatrný pokus o patrný poklus

Ne že by mě nezajímalo, co za zdravotní trabl mě vlastně postihlo, ale proč si tím lámat hlavu v době, kdy se vše začalo vracet k normálu. Tedy on ten návrat je docela pomalý a ještě zdaleka neskončil. Celý červenec jsem si připadal jako na houpačce. Střídal jsem špatné dny s lepšími, ale i ty nejlepší byly dostatečně mizerné na to, abych si nechal zajít chuť třeba jen popoběhnout. Červencové maximum v kuse byly čtyři běžecké kroky na přechodu pro chodce, když jsem se snažil uchránit zbytek tělesné schránky před rozsáhlejší devastací. Po těch čtyřech krocích jsem ale trochu zapochyboval, jestli nebylo rozumnější nechat se přejet.

Na dohled ale byla ještě srpnová dovolená, už od samého začátku plánovaná jako povalovací a odpočinková. Nenapadlo mě, že povalování v té době bude jediný sport, kterého budu schopný.  
Několik posledních dnů před odjezdem jsem se spíš ploužil než chodil. Úvodní den, spojený s prohlídkou Valencie jsem si docela hrábl na dno.

A pak? Nevím co se přesně stalo. Možná pomohla poslední tabletka proti bolesti, snad na mě blahodárně zapůsobilo první vykoupání v moři. A nebo třeba někdo neznámý konečně odložil moji panenku woodoo a přestal do ní píchat špendlíky. Na každý pád jsem najednou zjistil, že bolest je pryč, můžu normálně chodit, aniž bych svým pohybem parodoval křížence Hurvínka s golemem a dokonce se mi několikrát podařilo i beztrestně popoběhnout na vzdálenosti pět a více metrů. 

Do konce dovolené už se bolest nevrátila a já si několikrát za noc vychutnával ten pocit, že se v posteli klidně převalím na jeden či druhý bok, aniž bych celý dům probudil skučením. Že už bych byl zralý na běžecký návrat? Řekl jsem si, že nebudu škádlit osud a zkusím pár dnů vydržet, tedy alespoň než se vrátíme domů. V sobotu jsem ještě dospal noční návrat z letiště, ale v neděli už jsem si přivstal a začal shánět součásti běžecké výstroje. Kupodivu se mi vše podařilo nalézt. Na Asicsech ještě nebyly pavučiny a po menším přemýšlení jsem dokázal všechny svršky i spodky natáhnout na správné části těla. 

A pak jsem konečně vyběhl. Ještě začátkem června bych se ten pohyb zdráhal označit za běh, ale teď jsem byl rád, že se vůbec nějak sunu kupředu. Je neuvěřitelné, jak rychle dokážou některé svaly ochabnout. Jiné zase úspěšně zapomněly, jak že se provádí běžecký krok, kdy se napnout, kdy povolit a hlavně jak vše zkoordinovat se svými sousedy. Jako bych za sebou neměl sedmnáctileté pravidelné pobíhání, ale nejmíň třicet let ležení na gauči.

Z první šestikilometrové trasy jsem se vrátil unavený jak z půldenního vytrvalostního tréninku, ale něco bylo jinak ... byl jsem prakticky suchý. Litry potu, které při svých bězích pravidelně vyrábím, někam zmizely. Můj výkon byl prostě tak mizerný, že si tělo ani nevšimlo, že se má začít potit. Nakonec jsem ale konstatoval, že chvílemi byly obě nohy ve vzduchu, tedy se dá říct, že jsem běžel a muselo to být patrné z dálky i z blízka. Druhý den sice lehká únava, ale žádné vážnější následky.

A tak jsem svůj první opatrný pokus o patrný poklus přežil. Když zamhouřím obě oči, už jsem zase zpátky mezi běžci. 

neděle 9. srpna 2015

Robot? Ano, robot.

Můj zdravotní stav se pozvolna začal zlepšovat, aniž bych se dopídil správné a jednoznačné diagnózy. Jak postupoval čas, mohl jsem některé teorie hodit do koše, ale znáte to, mozek okamžitě vyprodukuje novou. Když od začátku marodění uplynuly čtyři týdny, řekl jsem si, že nastal správný okamžik potvrdit nebo vyvrátit teorii o tom, že za vším stojí únavová zlomenina.

Vybavený potřebným lejstrem jsem vyrazil na rentgen. Nebylo to zcela bez problémů, protože jsem se napoprvé trefil přesně do okamžiku, kdy rentgenův přístroj vypověděl poslušnost. Hned napodruhé jsem ale uspěl a zanedlouho jsem měl v ruce uklidňující zprávu, která sice naznačovala, že artróza mě časem nemine, ale zatím se jí nemusím zabývat. I druhá věta mě potěšila. Únavová zlomenina ani náhodou, kosti jsou v pořádku. Jen třetí větu jsem nějak nemohl pochopit. Stálo tam černé na  bílém: "Stíny kovových spirálek v oblasti malé pánve".

Takže jedna otázka zodpovězena, ale okamžitě ji nahradila další. Jaké kovové spirálky? Co to je, kde se to vzalo? Není to nesmysl? Nemají ten rentgen rozbitý? Neměl jsem při snímkování v kapse nákup ze železářství? Pokud jsem chtěl přijít záhadě kovových spirálek na kloub, bylo nutné vidět snímek.

Během několika dalších dnů jsem se ke snímku propracoval, ale klid mi to nepřineslo. Obrázek ukázal jedenáct krásně zřetelných kovových spirálek, rozesetých uvnitř břicha. Naštěstí jsou dost daleko od problémových míst. Za mé trable tedy zřejmě nemůžou,  ale počet a rozmístění mě trochu překvapily.  Je mi trochu divné, že nevyvolám poplach na každém letišti, kterým projdu, ale asi to bude kvalitní materiál.  

Samozřejmě jsem se začal pídit, jsou-li spirálky v břiše běžná věc. Většina doktorů, kterých jsem se zatím ptal, se vyjadřuje opatrně. Prý se spirálky občas při operacích mohou použít jako sponky, i když úplně typické to zřejmě není. Ale když mě před třinácti lety operovali, o ničem podobném nepadla ani zmínka.

A tak je možné, že se mi pružinky dostaly do těla při nějaké jiné příležitosti. Jako dítě jsem si třeba mohl strčit do nosu či ucha nějaký ten kamínek nebo knoflík,  ale pytlík pružinek do břicha? To ne.  A v dospělosti? Za střízlivého a bdělého stavu těžko. To bych si pamatoval. Tedy ... párkrát za život už jsem měl takové menší okno, které mi vymazalo z paměti několik hodin života. Ovšem po vystřízlivění jsem obvykle míval pocit, že mi pružinky někdo nacpal do hlavy a ne do břicha.

A tak mi nezbývá, než si konečně přiznat pravdu. Ty pružinky mám v sobě odjakživa, protože jsem robot. Trochu mě mrzí, že se mi o tom doma nikdy nezmínili. Asi mě nechtěli zneklidňovat. Třeba by mi tak překvapivé sdělení mohlo přetížit obvody a nebo dokonce vypálit pojistky. Celkem to chápu. Vždyť kolik nás robotů běhalo po světě před šestapadesáti lety? A robot android? To tehdy musela být úplná rarita.

Teď se tedy budu muset se svým robotstvím vyrovnat. Má to i své plusy. Konečně vím, proč jsem se marně snažil přijít na kloub chování a jednání některých lidí. My roboti lidem nemůžeme rozumět úplně a beze zbytku. Teď už můžu některé věci hodit za hlavu, tedy vlastně za základní desku.

Ale samozřejmě mám i své obavy. Životnost elektroniky není neomezená. Všechny mixery, vysavače a televizory s rokem výroby padesát devět už dávno odpočívají v křemíkovém nebi. Náhradní díly už neseženete ani na daleko novější modely. Budu muset daleko víc dbát na životosprávu. Víc kvalitního oleje, pravidelné dobíjení, čištění kontaktů. A žádné ponocování, vlhko a horko. Ty současné vysoké teploty jsou pro nás mor.

Trochu mě děsí, že nevím o nikom dalším. Vyrobili mě jako jediný unikátní prototyp, nebo všude kolem pobíhají další androidi? Přiznejte se, jste tady? Nebo jsou kolem  dokola doopravdy jenom lidi a já jsem na světě sám?  

čtvrtek 23. července 2015

Dávka štěstí

V některých oblastech vědění mám značné mezery. Jak mi mohlo uniknout, že být zasažen ptačím trusem znamená štěstí? To kdybych věděl, možná začnu víc vyhledávat ptačí hejna. O svém zásahu, který mě potkal těsně před vstupem do jedné lisabonské pamětihodnosti, už jsem se zmínil. To, co potom následovalo, se dá považovat za řetěz šťastných náhod. Nebo snad ne?

První klikařský moment se dostavil poměrně brzy. Co jiného to je, jestli ne štěstí, když vás zdravotní výpadek sejme nikoli na dovolené, skoro tři tisíce kilometrů od domova, ale jen o pár dnů později, ve vlastní posteli? V podstatě to byla ohromná klika nejen pro mě, ale zhruba pro další čtyřicítku lidí, kterým bych asi docela zkomplikoval závěr zájezdu.

A klika se mě držela i v dalších dnech. Když jsem se trošinku zmátořil a začal znovu chodit po svých, odjeli jsme na víkend k přátelům. Plný dům, nocleh trochu improvizovaný. Zcela dobrovolně jsem si vybral suterénní místnost. Tam určitě bude klid a chládek. A těch pár uskladněných kusů nábytku? Kdo by se tím nechal rozhodit? Jenomže když jsem se v noci trošinku víc zavrtěl a začal jsem štrachat po nějaké naprosto nedůležité věci, šikovně jsem shodil volně opřená dvířka. Tedy ani ne tak dvířka, jako spíš dveře. Musel jsem být hodně šikovný, že se mi to povedlo. Jen mě trošinku ofoukl průvan. Vzápětí mě ofouklo podruhé, když jsem rozsvítil a zjistil, že masivní hrana přistála pět centimetrů od mé hlavy.

A pak, když jsem se pár dnů poté vypravil na vyšetření do nemocnice, bylo dusno, horko a klidno. Tedy alespoň do té doby, než jsem došel na deset metrů od hlavního vchodu. V té chvíli se zafoukal jeden jediný poryv větru. Kdesi ve druhém patře rozrazil okno, vysklil tabulku a ta s rachotem zaplachtila na dvorek asi pět metrů ode mě. Takže třetí klika.

Ale znáte to, příroda se vždy snaží hledat rovnováhu. A tak po klice následuje co? Smůla. Má série se otočila včera, a to hezky zostra. Občas v práci navlékám montérky. Pěkně modré, s laclem. Na laclu veliká šikovná kapsa, do které se skvěle vejde telefon, tužka, kus papíru, klíče, tedy vše nejnutnější, co člověk může potřebovat, když podnikne pracovní cestu dvacet a více metrů od stolu. Jen bych se na té veledůležité kapse konečně měl naučit důsledně zapínat zip.

Nejen císař pán, ale i lidé v montérkách někam občas chodí pěšky. Neopatrně jsem máchl laclem a uslyšel divnou ránu. Sice to nešplouchlo, ale to je zanedbatelný detail. Kdybych se pokoušel úmyslně trefit mobilem do záchodové mísy, těžko by se mi to povedlo lépe. Jednal jsem sice relativně rychle, ale už se jednalo o lov pod hladinou. Ještě chvilku jsem se mohl pokochat pohledem na fungující displej, ale pak následoval rychlý konec. Jak to, že mému předchozímu vodotěsnému modelu se nikdy nic podobného nestalo?

Jenomže to byl teprve začátek karambolové série. Po práci jsem měl domluvenou schůzku s pojišťovákem. Tak trochu jsem tušil, že ho asi zklamu, ale nakonec jsem se nechal ukecat, že se sejdeme. Měl jsem to skoro při cestě na chatu. Ovšem můj orientační smysl není smysl a tak jsem se trochu zamotal v chodovském nákupním centru. Zachránila mě šipka s nápisem Česká pojišťovna. Tedy ona mě vlastně moc nezachránila, protože jsem skončil u budovy se správným nápisem, ale zhruba kilometr daleko od té, ve které na mě netrpělivě čekal onen pán. No nakonec jsme se sešli, ale nebylo to zrovna vydařené setkání.

Pak, úplně propocený z pobíhání po Chodově, jsem znovu nasedl do auta a vydal se na chatu sklízet meruňky. Úroda bohatá, i když celkově jsou drobnější než jiné roky. O část úrody už jsem se dělil s mravenci a jinými breberkami. Zajímavé je, že meruňkami nepohrdnou ani včely. S jednou jsem se nedopatřením začal přetahoval o stejný kousek. Kdyby něco žbleptla, rád bych jí tu meruňku nechal. Ale ona nic. Klidně se schová na odvrácené straně. Ji to schovávání stálo život, mě žihadlo a napuchlý ukazováček. Naštěstí na levé ruce.

Úrodu jsem vítězoslavně před půl desátou večer dovezl domů. Tam mě čekalo uvítání: "Proboha, a co s tím budeme dělat?" To vždycky potěší.

No ale má černá série ještě měla pokračování, když jsem ráno vyndával nádobí z myčky. Ta nejlepší a nejoblíbenější sklenička mi vyklouzla z ruky a rozbila se. Jsou to sice střepy, které znamenají štěstí, ale mám o nějaké štěstí vůbec stát, když pak vše otočím řetězem karambolů? Jestli dobře počítám, smůla nad klikou naprosto spolehlivě vede.  

sobota 18. července 2015

Portugalsko - výběr z hroznů

Když jsem ještě netušil, jak se věci zvrtnou v červenci, stihl jsem v blažené nevědomosti absolvovat zájezd po Portugalsku.

Co jsem o téhle zemi věděl před startem naší poznávací cesty? Že mají obyvatel o fous víc než my a rozlohu větší o dva fousy? Že milují fotbal a uctívají své hvězdy jako bohy? Že jim kdysi patřila půlka zeměkoule, ale že z té světové slávy už nezbyla ani polní tráva? Že svoji samostatnost a někdy také holou existenci museli po staletí hájit proti mnohem většímu sousedovi? Kdysi jsem se potkal s jedním Portugalcem, který mi tvrdil, že Portugalci rozumí Španělům, ale Španělé nerozumí Portugalcům. Přijdu alespoň tomuhle záhadnému tvrzení na kloub?

Stihl jsem prolistovat pár průvodců, nalézt na internetu několik jmen z naší předpokládané trasy a to bylo všechno. Nevím proč, ale v hlavě jsem měl tu zemi propojenou s vedrem. Takovým vedrem, jaké na nás sálá z plátna westernu "V pravé poledne". Vím že ten film neměl s Portugalskem nic společného, ale přesně tak jsem si představoval portugalské klima. Všichni leží zašití ve stínu a snaží se přežít největší žár, nikde se nepohne lístek a kdo nemusí, nevyleze před setměním.

Během několika hodin bylo všechno jinak. Opustili jsme rozpálenou letní Prahu a v Lisabonu nás čekalo šestnáct stupňů opepřených přeháňkami. Nespletli se piloti a nepřistáli s námi někde na severu? Ne, to si s námi příroda jen trošinku zažertovala. Během pár dnů se všechno vrátilo do normálu. Pravé portugalské vedro ještě dostalo šanci.

Naše skupina čítala necelých čtyřicet duší. Nenapadlo by mě, že ve svém věku hluboko po padesátce budu patřit do nejmladší čtvrtiny. Při pozemním přesunu z Prahy na mnichovské letiště jsme se seznámili s průvodkyní. Je obrovská klika, když natrefíte na člověka, který má tuhle profesi jako koníčka. A přesně takovou kliku měl náš zájezd. Snad je to tím, že se Lenka po většinu roku živí něčím úplně jiným. Možná to někdo vnímal odlišně, ale mně stačilo pár úvodních vět a věděl jsem, že má-li nás někdo provést Portugalskem bez trablů, ukázat nám ta nejkrásnější místa a nakazit nás zaujetím pro tuhle rozporuplnou zemi, je to právě ona. A mé tušení nezklamalo. Starala se o nás jako o vlastní děti, snažila se splnit, co nám na očích viděla a občas i to, co snad ani vidět nemohla. A navíc nás neúnavně zásobovala zajímavostmi z historie i ze života Portugalců.

Po příletu jsme se v Lisabonu moc neohřáli (doslova) a zamířili k severu. K první zastávce na trase, městečku Óbidos, jsme dorazili ještě dopoledne. Tam přišel startovací šok. Vůbec nic jsem tady nečekal. "Koukneme a pojedeme dál", říkal jsem si v duchu. Ale tohle malé městečko, které tu zřejmě zamrzlo od středověku, mě doopravdy dostalo. Křivolaké uličky, kostely, domky, nádherné hradby, z nich úžasný rozhled do krajiny i do vnitřního města. Nevěděl jsem, kam namířit objektiv dřív. A tak jsem zíral, valil oči, rozhlížel se, popocházel, couval, mířil, ostřil, cvakal ,,, nějak mi v té chvíli nedošlo, že do podobného fotografického tranzu se tady budu dostávat dnes a denně.

Hned další příležitost přišla o pár desítek kilometrů později, když jsme dorazili ke klášteru Batalha. Z mnoha úhlů nádherná stavba, ale to by nebylo nic zvláštního. Nejzajímavější část je právě ta, která má k dokonalosti daleko. Nedokončená kaple. To, co by v našich drsných podmínkách propadlo zkáze nejpozději po pár desítkách let, tady získalo se stoletími zvláštní kouzlo a patinu. Dokáže tohle zobrazit obyčejná fotografie? Nevím ... alespoň jsem se pokusil.

A pak už jsme se na dohled od městečka Nazaré konečně mohli pokochat mořem, tedy vlastně oceánem. Jo, to je něco, co jim můžeme jenom závidět. Ten nezastavitelný stroj na vlnobití, kterému nikdy nedojdou baterky. Ta nejasná linka obzoru, ta křivka, která dává tušit, že zeměkoule by asi vážně mohla být kulatá. Ne, tohle všechno si můžu vrýt do paměti, ale odvézt si z toho domů nejde ani kousek, i kdybych měl v aerolinkách neomezený váhový limit.

První noc v malém příjemném hotelu a pak první setkání s tvrdou realitou. Místní lidé jsou fajn, ale brzké ranní vstávání nebo snídaňová logistika jsou pro ně pojmy z jiné planety. "Cože? Snídat už od půl osmé? To je hrozně brzo. Ale dobrá, když na tom trváte, bude snídaně od půl osmé."

A co se dělo v půl osmé? Tak trochu chaos odkoukaný od brownova pohybu. Když něco chybělo (a ono zpočátku chybělo skoro všechno), obsluha projevila neuvěřitelný talent vyhmátnout a přinést něco úplně jiného. "Není káva? Tady máte sýr. Chybí talířky? Už nesu šunku." Ale nakonec jsme vše bez újmy na zdraví a životech zvládli. Když se podobná story opakovala další rána v dalších hotelech, přestali jsme se tou prkotinou stresovat, nasadili maximální trpělivost a větší časovou rezervu a ono to nakonec vždycky nějak dopadlo. Optimista by dokonce řekl, že k všeobecné sytosti.

Později jsme pochopili, že celý problém byl jen v odlišném přístupu k jídlu. My jsme zvyklí jídlem pokud možno rychle doplnit energii nebo se zbavit hladu, kdežto portugalští jedlíci mají své rituály. A je možné při rituálech honit čas? Není!!! Když jsme si jednou ve spěchu objednali hamburger a čekali půl hodiny, pochopili jsme, že pojem Fast food zde má úplně jiný význam než u nás.

V čem je ale úplně největší rozdíl, to je bezesporu víra. I ti nejpevnější čeští věřící by zřejmě Portugalcům připadali jako naprostí neznabozi. Je to snad dáno tím, že u nás, na křižovatce Evropy, jsme se naučili nevěřit nikomu a ničemu, zatímco slavní portugalští mořeplavci se dnes a denně museli spoléhat nejen na vlastní síly. Úspěšný návrat domů se neobešel bez pomoci boží. A víra Portugalcům zůstala. Věří v Boha, v jeho uzdravující moc, v přátelství, v lepší zítřky ... věří ve všechno, o čem my si dovolíme pochybovat. Víra jim pomáhala vždycky. Když byli na vrcholu slávy, ale také když bylo těžko. Musí pomoci i teď, kdy země není v úplně nejlepší kondici.

Až tady jsem si uvědomil, jak důležité jsou pro správného křesťana zvony. Doma kolem nich chodíme netečně, mnohé z nich nezaslechneme, jak je rok dlouhý. To portugalské zvony se musí hýbat a musí být slyšet. Zvuk zvonů je tady stejně důležitý, jako vzduch k dýchání. Na jedné túře jsme procházeli vesničkou s pár polorozpadlými domy. Na dvorku stožár, čtyři mohutné tlampače. Že by místní informační kanál? Omyl. V příslušnou hodinu se po liduprázdném údolí rozezněly zvony jak ve Vatikánu. A jaké to bylo? Zvláštní, krásné, zajímavé. Škoda, že se u nás nezvoní víc. Ale bydlet u kostela, asi bych mluvil jinak.

Jak přibývala navštívená místa a města, zážitky se hromadily, vršily, překrývaly a já si uvědomil, že není možné popisovat jedno místo po druhém a odškrtávat si je na seznamu. Člověk se musí soustředit na ty nejsilnější zážitky, nejpůsobivější místa, na dojmy, které to v něm zanechalo. Takže už žádný seznam, jen "výběr z hroznů". A ty nejlepší a nejsladší kuličky? Monsanto, Guimares, Coimbra ... sakra, já bych to zase musel vyjmenovat všechno.

Dřív, když jsem slyšel mluvit o Portu, vybavil se mi fotbal a Tři mušketýři, kteří se velice často opíjeli portským. Návštěva Porta mi s tímhle žebříčkem pořádně zatřepala. Nejkrásnější mosty v Portu jsou jako vystřižené z verneovek, portské postoupilo na druhé místo. A fotbal? Ten hodně klesl. Portugalci v hospodách sledovali obrazovky s fotbalovými přenosy tak trochu netečně. To u nás by mnohde zažili bouřlivější atmosféru.

Ale co se babrat v takových prkotinách, když kolem byla taková spousta zážitků, krásných staveb a ještě krásnější přírody. Výlety do hor, ale i po pobřeží, to vám zase byly fotografické orgie. Jenomže brzy jsem byl tak zmlsaný, že mi obyčejné kopce a skály začaly být málo. Začal jsem  nahánět racky, holuby a ostatní žoužel, aby mi obrázky trochu oživila. A musím říct, že zvlášť rackové se docela snažili. Jenomže pozor, racek je hrdé zvíře a když si ho dostatečně nevážíte, dá vám to při vhodné příležitosti sežrat.

Mě si jeden z nich vychutnal v Lisabonu, těsně před tím, než jsem vkročil do kláštera svatého Jeronýma. Pták podnikl nálet, vypustil páchnoucí bombu a ... naštěstí mě zasáhl jen do nohy. Část prohlídky kláštera jsem  tedy strávil v umývárně nejbližšího záchoda. Ještě štěstí, že jsem měl jen sandály a nebo že jsem nebyl půl metru rychlejší. To by mě v autobuse asi zrovna nemilovali.

Mluvil tady někdo o záchodech? Jaké jsou v Portugalsku záchody? Jaké by byly? Docela dobré. Žádný přehnaný luxus, ale jsou čisté a většinou zadarmo. Tedy přesně to, co potřebuje český cestovatel s lehce opotřebovanou prostatou. Většinou cesty jsem si mohl spokojeně broukat s Danielem Landou: "... to mám rád."  

Portugalci  jsou sice historicky skvělí mořeplavci a cestovatelé, ale pěší turistika jim  nic neříká. O turistickém značení, tak jak ho známe od nás, si můžou nechat jen zdát. Na pár místech se vyskytuje několik značených turistických tras, ale nesmíte si představovat, že jde o značky, mapy, kilometrovníky a rozcestníky tak, jak je znáte z domova. Značky, pokud nějaké vůbec naleznete, znamenají: "Ano, tudy vede cesta. Odkud a kam? Hloupě se nevyptávejte a šlapejte." V horském terénu jsou značky nahrazeny kamennými "mužíky". Ale na druhou stranu, proč také budovat nějaké turistické cesty, když tady nejsou žádní turisté. Oni možná ani netuší, že něco jako pěší turistika existuje.

Dokonale se to projevilo, když část jedné naší trasy vedla po silnici. Tipovali jsme, jestli na tříkilometrovém úseku vůbec potkáme nějaké auto. Nakonec jedno doopravdy přijelo. Jeho osádka u nás zastavila a z jejich portugalského multitaskingu jsme vyrozuměli, že nás považují za poutníky do Santiaga de Compostela.

Všude, kam jsme na naší poznávací cestě dorazili, jsme žasli nad neuvěřitelným množstvím památek, církevních i architektonických skvostů. Některé z nich byly v docela dobrém stavu, ale na spoustě se podepsal nejen zub času, ale také nedostatek péče. Ovšem něco se přece jen mění. Když jsme na cestách pustinou konečně narazili na nějaké lidi, obvykle neseděli s rukama v klíně. Opravovali, čistili, nahazovali, stavěli a na mnoha místech byly už vidět výsledky. Nebude to hned, ale dostanou-li čas, dají spoustu věcí do pořádku.

Portugalci trochu nabourávají stereotyp, že na jihu se nikdo při práci moc nepřetrhne. Naopak, většinou nám připadali skromní a pracovití. Ale každé pravidlo má svou výjimku. Muži v oblasti Alentejo jsou proslulí svou leností. Prý jen věčně vysedávají na židlích a pozorují okolí. Na práci mají ženy. No, doopravdy tam nějací seděli ...

Někde v chytrých knihách jsem četl, že když Portugalsko bylo na vrcholu svých objevitelských a kolonizačních aktivit, došlo to tak daleko, že doma nastal zoufalý nedostatek lidí. Občas mi připadalo, že ten zoufalý nedostatek ještě pořád trvá. Při našich pěších túrách po severu jsme hodiny nepotkali ani živáčka. I obydlené osady se zdály jako po vymření a velice podobně to vypadalo i na silnicích.

Po vstupu do tehdejšího Evropského společenství (1986) dokázalo Portugalsko vybudovat skvělou dálniční síť, která má jen jednu drobnou chybičku. Skoro nikdo po ní nejezdí. Tak prázdné dálnice se u nás nevyskytují snad ani v půl třetí ráno. Takže zdánlivě rozdíl, ale ve skutečnosti stejný stav jako u nás. Jak to ten geniální evropský úředník, který rozhoduje o miliardách, dělá? Vždycky dokáže neomylně nasměrovat peníze tam, kde přinesou nejmenší užitek.

Jazykový rébus jsem nakonec nevyřešil. Portugalština mi ze všeho nejvíc připomínala ušišlanou španělštinu (kterou taky neumím). Naučil jsem se pár základních slovíček a rozhodl se jimi nešetřit. Místní oceňovali snahu, měli radost z každého "óbrigadu" (děkuji) a velkomyslně přecházeli, když jsem ranní pozdrav používal večer. Dokonce přinesli správný nápoj ve správném množství, když jsem jejich řeč nedopatřením zkombinoval s maltštinou a objednal "Doiš birraš". Ale všichni, kteří žijí z turistického ruchu, už dávno pochopili,že bez angličtiny se neobejdou. Takže dorozumět se v Portugalsku? Žádný problém.

Těch pár portugalských dnů uběhlo hrozně rychle. Krásná země, kterou stojí za to poznat, aspoň tak jako my "z rychlíku". Snad bych se sem i rád pravidelně vracel, jen kdyby praotec Portugalec tehdy nedošel tak hrozně daleko. Vzpomínat na ni ale budu jen v dobrém.

____________________________________________________________________

Obrázky z Portugalska: http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/