Ještě jsem se ani nestihl zahřát na provozní teplotu, když vidím, že celou šíři lesní pěšiny zabírá sousedka od nás z ulice. Přeřadím na nejpomalejší rychlostní stupeň, abych ji nemusel míjet v úzkém místě, ale aby mi předběhnutí vyšlo až na rozšířenou cestu. Podařilo se, manévr vyšel dokonale, ale v kritickém momentě se ozvalo: "Fuj to jsem se lekla!" Jen tak preventivně jsem do větru za sebe hodil omluvu a klusal dál.
Po dalších zhruba dvou kilometrech zahlédnu mezi stromy světlou skvrnu. Běžím blíž a skvrna se mění v malého psa. Stojí těsně vedle cesty a pozoruje mě. "Sakra, čím menší pes, tím větší problém. Pokusí se mě nejdřív roztrhat, nebo mě sežere vcelku?" K mému překvapení se chová jako ukázněný divák a v klidu mě nechá proběhnout. Dokonce ani neštěkne. Za pár vteřin pochopím proč, když spatřím člověka, ke kterému patří. Hanka, dcera mého běžeckého parťáka Jirky. Už je to přes deset let, co s námi po stejných lesních cestičkách pobíhala jako malá atletka. Pes z běžecké rodiny je na pobíhající dvojnožce zvyklý.
Pak následuje klidná pasáž, potkávám spousty pěšáků i běžců, ale žádný známý. Sem tam se s někým pozdravím, někdo odpoví, někdo se podívá skrze mě, jako bych si právě loknul iontového nápoje neviditelnosti.
Výhled na Prahu nabízí dva naprosto rozdílné obrázky. Napravo je město zakryté hustou mlhou, ale nalevo krásně svítí slunce. Pokouším se zachytit tu krásu na mobil, ale dostat tak obrovský kontrast na jeden obrázek se mi nedaří. Z displeje na mě zírá jen pár tmavých fleků. Polovina trasy za mnou, je čas obrátit se. V údolí si trochu spravím fotografickou chuť a zkouším zachytit prosluněné skály nad sebou.
Táhlá zatáčka, proti maminka s kočárem, začtená do napínavé knížky. "Musí mě přece vidět," říkám si v duchu a neubírám na tempu. Neviděla. Lekla se tak, že jí knížka málem vypadla z ruky. Zase omluva, ale bere to s úsměvem. Budu se doma muset podívat do zrcadla, čím to je, že dnes každého vyděsím. Po pár minutách další pěšák v protisměru. A zase známá tvář. První fotbalový trenér naší Ivy. Už jsem ho pár let nepotkal. Důvod zastavit stopky i nohy a trochu si popovídat.
Zdeněk je evidentně potěšený, že Iva ještě pořád hraje fotbal. On sám už je v důchodu, ale moc neodpočívá. Dokonce mu před nedávnem vyšla knížka. Ještě si chvilku povídáme, ale brzy se roztřesu zimou. Rozloučím se a v běhu si opakuju otázku, jestli dinosauři měli blechy. To jen, aby bylo co googlit:
https://www.kosmas.cz/knihy/
A pak už žádný karambol, jen pohodový doběh domů a cesta do sprchy. Samotný běh nebyl ani celých dvacet kilometrů, ale zážitků skoro jak na maraton.
