Zobrazují se příspěvky se štítkemMinitrable. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMinitrable. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 4. června 2017

Budějovický příspěvek k teorii strun

foto: Zbyšek Ozga
Žádný strach, nechystám se fušovat do řemesla ani Sheldonu Cooperovi a ani žádnému jinému teoretickému fyzikovi. Není potřeba ovládat žádný složitý matematický aparát, natožpak počítat složité rovnice. Výsledek mých fyzikálních pokusů vykrystalizoval v poměrně jednoduchou poučku: "Když máte strunovou sekačku blízko nohy, nesahejte na vypínač."

Jak jsem k tomu dospěl? Poměrně snadno. Do odjezdu směrem na Budějovice mi chyběla ještě celá hodina a já nemoudře usoudil, že bych v té době mohl být něčím užitečný. Že bych strunovkou posekal trávu za plotem? Natáhl jsem kabel, zapojil, sekačku opřel z vnitřní strany plotu. Až do té doby nic neobvyklého. Věc se trochu zkomplikovala, když jsem obešel plot z vnější strany a natáhl se, abych sekačku přesunul na správnou stranu. Přesně v okamžiku, kdy se lýtko přiblížilo na dosah, jsem si šikovně sáhl na vypínač. Nevěřili byste, jakým fofrem se taková strunovka dostane do otáček.

Noha rázem vypadala, jako by si s ní pohrál malý, ale zřejmě docela naštvaný tygřík a zaťal do mě asi tak dvacet ostrých drápků. Po počátečním šoku jsem zjistil, že šrámy na noze sice pálí, ale dá se to přežít. Noha funguje a ani  krve moc neteče. Chvilku jsem ještě sekal, abych nebudil pozornost. Pak rychle uklidit sekačku a pustit na nohu studenou sprchu. Až do odjezdu jsem se pro jistotu natáčel směrem k veřejnosti nepoškozenou stranou.

foto: Zbyšek Ozga
Jen jsem si v Budějovicích vyzvedl číslo, první cesta vedla do lékárny nakoupit flastry. Polepil jsem lýtko jak prasklou duši od motorky a navrch přetáhl kompresní podkolenku. S výsledkem jsem byl docela spokojený. V podstatě vypadám nepoškozeně. Rozcvičení jsem tentokrát moc nedal, jen jsem se pozdravil s Vaškem a Zdeňkem, trochu pokecal s Edou a na konec se trochu proběhl s Michalem.



Hned po startu jsem vyrazil opatrně, nechal plavat vodiče na hodinu čtyřicet a hlídal si, aby mě moc brzy nedohonili vodiči na hodinu čtyřicet pět. Občerstvovaček v tom budějovickém vedru bylo až až. Ono se to s vodou nemá přehánět, takže jsem ty liché zpočátku vynechával. Později jsem si na nich bral houbičky (samozřejmě nikoli ty létací, ale namočené ve vodě). Na těch sudých vždycky dva loky ionťáku, abych se dlouho nezdržoval, když už to mé tempo za nic nestojí.

foto: Zdeněk Krchák

Vodiči na hodinu čtyřicet pět mě nakonec dostali, ale až někde za dvanáctým. A když jsem na jedné z posledních obrátek zjistil, že před vodiči na hodinu padesát mám ještě docela slušný náskok, už jsem se nikam nehnal a dobíhal spíš na jistotu. A že prý bylo teplo? Asi jo, ale zas tak horký to nebylo.

foto: Zdeněk Krchák -
Poslední dvě fotky jsem si vypůjčil z Karlových Varů.





Takže výsledek žádný zázrak, ale mohlo to dopadnout i hůř. K půlmaratonu pod sto minut se letos tímhle způsobem asi nedohrabu, ale třeba napřesrok bude líp. Když příště před závodem vynechám hrátky se strunovkou, třeba to vyjde.    

neděle 21. května 2017

Vary? Perfektně vyladěno.

Foto: Pavel Koloc
... teprve na fotce jsem postřehl mírný rozdíl v odstínech.
Ještě na tom budu muset zapracovat ...
Opravdu jsem to vyladil skvěle. Tak skvěle jako nikdy dřív. A to už se na podobných závodech placatím skoro dvacet let. Aha, vy myslíte, že jsem ladil formu. Kdepak, formu já zásadně neladím, tedy hlavně proto, že vlastně ani nevím, jak se takové ladění formy dělá. Ale podařilo se mi dokonale vyladit něco úplně jiného. Když jsem vlezl do technického zázemí a ten den asi po šesté zamířil ke kadibudkám, přišlo mi na té řadě něco zvláštně povědomého. Nejprve jsem nevěděl, o co jde, ale pak mi docvaklo. Barva mého dresu se naprosto dokonale shodovala s barvou kadibudky. Tak perfektní mimikry by mi zřejmě záviděl každý chameleon.

Litoval jsem, že můj foťák už je i s báglem odevzdán kdesi v hloubi úschovny, ale naštěstí šel zrovna kolem Pavel Koloc a vyblejskl mě i s kadibudkou. No jo, ale kdo ví, jestli ho napadne mi něco poslat, až tu fotku uvidí. Podívá se a řekne: "Proč jsem fotil tu kadibudku? Kde jsou lidi?"

Tady bohužel výčet úspěchů končí. Protože čas pokročil a bylo nutné odebrat se do startovního koridoru, počkat na startovní zatroubení a běžet. Toho běhu jsem se trochu bál. Nějak mi v květnu na běhání nezbyl čas a můj tréninkový deník byl jak noty na buben. Ale běželi všichni kolem, tak jsem se taky rozběhl, i když možná o něco opatrněji než jindy.

První cíl? První kilometr. Tam prý někde bude číhat Zdeněk s foťákem. Škoda že jsem se nezeptal, jestli vpravo nebo vlevo. Padesátiprocentní šance, že mu vběhnu do záběru. V předstihu se sunu k levému okraji pole. Aha, tak byl vpravo. Smůla, fotka nebude.

Pořád mám dojem, že neběžím nijak zvlášť rychle, ale přitom mám pořád na dosah vodiče na hodinu čtyřicet. Že bych se s nimi pokušel udržet? Při mých posledních výsledcích je to vyložená utopie. Ale co? Chvilku to s nimi zkusím.

Občas si u kilometrovníků srovnávám mezičasy a řeším své oblíbené počtářské úlohy. Čtvrtý, pátý, sedmý. Nevím jak je to možné, ale kdybych udržel tohle tempo, budu v cíli pod sto minut. Trochu utopie, ale proč se na chvilku nezasnít, že jo? Pořád se motám v blízkosti vodičů, občas jim o pár metrů uteču, občas za nimi jen tak plápolám, ale pořád je mám na dosah.

Občerstvovačka je na každém dvaapůltém kilometru. V dnešním ideálním počasí možná zbytečný luxus. Liché vynechávám a beru si ionty na každé sudé.

Půlku máme za sebou. Jeden z vodičů hlásí, že máme čtvrt minuty náskok na oficiální čas. Jen čtvrt minuty? Můj výpočet je ještě o fous optimističtější, ale za chvilku se jim  musím v duchu omluvit. Udělal jsem chybu ve výpočtu. Ne tak osudovou, jako výprava Čechů, vedených Němcem na severní pól, ale chybička to byla.

I na dvanáctém hlásí vodič čtvrtminutový náskok. Aha, je to taková jejich univerzální povzbuzovací hláška. Už pomalinku začínám tuhnout a vodiči mi začínají mizet. Vynechaná občerstvovačka se mi teď docela hodí. Stahuji ztrátu a doufám, že to třeba ještě chvíli uvisím. Na patnáctém už je ale nedoženu. Krok za krokem se mi vzdalují.

Ještě se pokouším trochu natáhnout krok na kolonádě, po které se falešný vrchní snažil prchnout svým rozlíceným kolegům, ale je to marné. V cílové rovince už zdálky vidím, jak na displeji naskočila čtyřicítka. Ještě ze sebe vymáčknu trochu sil, aby se čísla nepřeklopila na jedenačtyřicítku, ale stominutovou hranici jsem nepřekonal. Smůla, ale alespoň se mám o co snažit v dalších závodech. Že by se to povedlo příště v Budějovicích? Kdo ví?

sobota 7. ledna 2017

Přiváti z Karibiku (4) - nevlezeš dvakrát do stejného moře

Zjištění, že podmořským kameramanem se v tomhle životě už nestanu, mělo i své výhody. Už jsem nemusel dávat pozor na prudké změny směru, správné světlo, trhavé pohyby, úhel záběru a jiné nesmysly. No a hlavně už jsem se nemusel bát, že v té vodě utopím kameru. Jakoby to plavání a šnorchlování bylo daleko volnější a bezstarostnější. Bezstarostnější? Jak se to vezme. Když jsme do moře lezli poprvé, byl to ohromný bazén plný průzračné vody. Ostatní nájemníci se nám začali zjevovat postupně a pozvolna, snad aby nás nevyplašili naráz.

Jedno z večerních koupání nám zpestřil světélkující plankton. Tma, že by se dala krájet. Kromě hvězd na obloze jen pár signálních světel kolem. Voda černá jak to nejčernější kafe. A pak do té vody vlezete a celý povrch vašeho těla se rozzáří sytě zeleným světlem. A když zrychlíte, abyste se těm světélkujícím breberkám pokusili uniknout? Nepomůže to, svítíte pořád stejně, jen za vámi ve vodě zůstane záříící stopa jak na obloze čára za letadlem.

Jiný večer jsme kolem lodi pozorovali světélkující medúzy. Nazelenalé lampionky si chaoticky rejdily pod hladinou. Když se lampiony náhodou setkaly, objevil se záblesk. Nepochopitelné, zvláštní a trochu strašidelné. Jindy nás medúzy překvapily ve dne. Zátoka, kde jsme zrovna kotvili, se jimi úplně hemžila. Tisíce průhledných želatinových deštníčků. Najednou to nebyla koupel v čiré mořské vodě, ale spíš v medúzové polévce. Navíc se setkání s medúzou občas neobešlo bez docela nepříjemného žahnutí. A když voda vyplavila na pláž metrovou mrtvolu murény, říkal jsem si v duchu, kolik podobně velkých živých brášků a sestřiček nás asi pozoruje pod hladinou.

A tak na chvilku zase ven z vody a hurá na nějaký ostrov. Třeba Bequia, ta stála za návštěvu. Výlet na korbě otevřeného taxíku a prohlídka želví záchranné stanice. V ohromných kádích želvy všech rozměrů od úplných mrňat až po dospělé kusy. Být naším průvodcem pan Srstka, co by asi říkal? "Želvy ... želvy ... želvy ... želvy ...  ." Bylo trochu zvláštní, že v každé nádrži plavaly jen želvy stejné velikosti. A čím starší kusy, tím méně jich bylo pohromadě. Vysvětlení bylo prosté. Co udělá větší želva, když potká svoji menší sestřičku? Sežere ji.

Chovatelé se nám pochlubili ohromným úspěchem. Ze zachráněných vajec se dospělosti dožije každá třetí želva. Zdálo se nám to trochu málo, ale jen do chvíle, než jsme uslyšeli druhé číslo. Ve volné přírodě se dospělosti dočká každá třítisící vylíhnutá želvička. Jo jo, příroda se s námi živými tvory nemazlí a boj o přežití občas není žádná procházka růžovou zahradou.


Naše plavba po Karibiku se už pomalu chýlila ke konci. Ještě zastávka na svaté Lucii kousek od hory Petit Piton a pak zpátky do domovské maríny na Martiniku. Skipper Martin nám v předvečer výstupu na Piton přichystal ještě jednu lahůdku: "Kousek ve vnitrozemí jsou tady sirné lázně. Do páté vybírají vstupné, ale po šesté už tam nepotkáte ani nohu." Jak taky jinak, když v šest zapadne slunce a pár minut poté už je kolem tma jako v pytli, že?

A tak jsme se připravili na noční výpravu. Plán byl jasný. Suché šatstvo a čelovky naložíme na kajak, kterým Honza s Romanem dopádlují ke břehu. My ostatní za nimi připlaveme. Necelých sto metrů černou vodou bylo poměrně snadných. První komplikace nastala, když jsme se pokoušeli vyškrábat na břeh. Iva plným chodidlem došlápla na ježka a její výprava do sirných lázní skončila předčasně. Kajak ji dopravil zpátky na loď a naše výprava přišla o jednoho člena.

Cesta k sirným lázním skrz noční tropický prales? Další neskutečný zážitek. Ve dne je to vlastně tichá zelená noclehárna. Zvířata, ptáci, brouci a veškerá ostatní živá havěť pospávají někde v úkrytech, aby po setmění mohli vylézt a začít pořádně řádit. Dvanáctihodinový noční pralesní mejdan, při kterém všichni lezou, létají, pobíhají a nebo třeba skáčou. Hledají koho by sežrali a schovávají se, aby sami nebyli sežráni. A přitom všem se ještě stihnou rozmnožovat a vydávat ty nejroztodivnější zvuky za pomoci všech hudebních nástrojů, jaké jim příroda přidělila. Rachot jak někde na hokeji. Noční šichta pro obyvatele pralesa musí být doopravdy namáhavá. Není divu, že ráno jsou všichni tak vyčerpaní, že prospí celý následující den, než padne další soumrak a koloběh se opakuje.

Sirné lázně jsme našli poměrně snadno. Soustava několika betonových bazénků s teplou vodou, která nebyla ani trochu slaná. Proti Karibiku příjemná změna. A jestli v ní byla síra? Nevím, ale v té vodě se leželo docela příjemně. Nejspíš bychom se v bazéncích vydrželi povalovat celou noc, ale na lodi by o nás měli starost. Takže zase honem zpátky na cestu pralesem, ve  kterém pokračoval mejdan, jako by se nechumelilo. No ono se taky při třiceti stupních nad nulou obvykle nechumelí.

Zbývalo už jen přeplavat ten kousek na loď. Rozsvícená světla na palubě z ní dělají spolehlivý orientační bod. Poučen z předchozích setkání s mořskými ježky si na nohou nechávám sandály. Plave se v nich sice mizerně, ale těch slabých sto metrů je přece hračka. Nijak nechvátám a než vlezu do vody, kajak už je kousek od lodi. Martin a Laďka zmizeli někde ve tmě, jen nalevo vpředu zahlédnu na hladině nějakou hlavu. Petr? Jo, Petr.

Zdá se mi, že plave příliš nalevo od nejkratšího směru, ale to já vlastně taky. Aha, je tady nějaký proud. Trochu nás to nese mimo. A sakra, ono to není trochu. Ten proud je najednou docela silný. Plavat v sandálech, to byl ale blbej nápad. Petr i já míjíme loď a míříme někam do tmy, kde tušíme otevřené moře. Měním směr, ale není mi to moc platné. Petr je přece jen lepší plavec než já a blíží se k lodi. To mně se osvětlená paluba s poskakujícími postavami povážlivě vzdaluje. Mám se zbavit těch zatracených sandálů? Třeba se mi pak poplave o něco líp. Ne, vždyť jsou skoro nové. Škudlil v mé hlavě zase jednou zvítězil nad pudem sebezáchovy.

Postavy na lodi něco křičí, mávají a blikají na mě čelovkami. Asi v té tmavé vodě nejsem moc vidět. Svítící plakton dneska zrovna nefunguje. Mám  taky křičet a mávat? Ale kdo za mě bude plavat? Ještě si budou myslet, že se topím. No jo, chvilku jsem uvažoval o tom, že nazpátek poplavu s čelovkou, ale pak jsem ji poslal na kajaku na loď. Však oni mě tu nenechají.

A taky že nenechali. Už ke mně míří kajak. Honza připádluje po pár minutách. Nejdřív se jen chytnu na přídi a Honza zkouší couvat k lodi. Nedaří se, proud je silnější. O moc lepší to není ani když se kajak otočí špičkou vpřed. Nakonec mi  nezbude než se vyškrábat nahoru. Konečně se záběr po záběru přibližujeme. Když lezu po schůdcích na loď, docela si oddechnu.

Ráno, když na Dingi míříme znovu ke břehu, abychom se pokusili vyšplhat na Petit Piton, je hladina úplně klidná. Tady že byl v noci silný proud? Nesmysl, kde by se vzal? Neptun se někde směje pod fousy: "To jsem jim dal za vyučenou, červům suchozemským!"

středa 28. září 2016

Berlín už byl nad plán

Letos jsem si splnil tolik běžeckých snů, že už se mi vlastně nemá o čem zdát. Přihlášku do slosování o Berlín jsem nebral moc vážně. "O nic nejde, tak jako tak mě nevytáhnou." A taky že mě nevytáhli. Ocitl jsem se na místě náhradníka a Berlín pustil z hlavy. Ale odpadlíků bylo letos překvapivě mnoho a já se vracím do hry. Taky odmítnout? No to ne, vždyť už se mi podobná šance nemusí naskytnout. Jeden maraton navíc přece zvládnu. Vždyť ho nemusím běžet na doraz. Zdraví drží, jarní kondice sice s podzimem šla trochu dolů, ale já ten Berlín nejedu vyhrát. Dvaačtyřicet kilometrů volným tempem je vlastně docela slabá týdenní dávka.

Když už bylo vše zaplaceno a zařízeno, objevil se jeden drobný háček. Ještě týdnem před odjezdem jsem byl docela fit, ale na sobotním půlmaratonu v Ústí mi achilovka naznačila, že pro ni sezóna končí. Poslední čtyři kilometry bolela jak čert. A já měl týden na to, abych ji trochu uchlácholil k poslednímu vytrvaleckému výkonu sezóny.  

A tak jsem v pátek ráno spolu s necelou třicítkou dalších běžeckých nadšenců nasedl do autobusu směr Berlín. O necelých pět hodin později už jsme stáli před hotelem Mercure kousíček od Alexanderplatzu. Že nejsem na výletě, jsem si uvědomil, když Michal zavelel: "V půl čtvrté trénink!" No jo, asi jsem já turista zabloudil mezi závodníky. Aspoň tu svoji nešťastnou achilovku trochu prověřím, jestli na ni týdenní léčba zabrala. A výsledek? Nic moc. Jestli tohle vydrží dvaačtyřicet kilometrů, dám se na modlení.
 


V sobotu pěší prohlídka Berlína. Naposledy jsem tu byl před necelými pětatřiceti lety, ale přijde mi, že ve východní části se toho moc nezměnilo. Tedy malé rozdíly tu jsou. Místo Fiedrichstadtpalastu staveniště a místo trabantů opravdová auta. A hlavně ta divná dlouhá bílá zeď už zůstala pro připomenutí na pár posledních místech, je divoce pomalovaná a jejích úlomků jsou plné prodejny suvenýrů.

 


Prohlídku končíme nedaleko Expa. Hurá pro startovní čísla. Systém se trochu liší od toho pražského. Hned po vstupní kontrole nás okroužkují textilním náramkem, který nesmíme sundat, dokud nedoběhneme do cíle. Po pravdě to není nic obtížného. Nepoužít nůžky, zřejmě by na ruce vydržel do Vánoc. Čísla nečekají hotová k vyzvednutí, ale obsluha je tiskne až těsně před výdejem. Je tento systém lepší? Těžko říct. Ovšem pevnější materiál by příště neuškodil.

Jinak ale vše probíhá hladce, žádné komplikace. Ještě stihnu prošmejdit Expo, nalézt ten správný stánek a nechat si zatejpovat achilovku. Naše výprava se na Expu rozdrobila na menší skupinky. Cesta k hotelu dlouhá, raději pošetříme nohy a svezeme se metrem. Ovšem koupit si jízdenku není vůbec jednoduché. Dva automaty na celou stanici a u nich dvě nekonečné fronty. Když se konečně dostaneme na řadu, už je jasné, proč to jde tak pomalu. Přístroj odmítá bankovky a všechny běžné karty. Ještě štěstí, že jsem doma před odjezdem zalovil v krabičce s cizími mincemi a objevil několik Eur. Teď se budou hodit. Házíme do automatu mince jak o závod, abychom se dopracovali k potřebnému počtu jízdenek. Sakra, ono to ty mé mince odmítá. Michal jednu z nich vyloví a povídá: "Co to tam cpeš? To je z Egypta, že jo?" Zatracená vetchozrakost!

Dál už vše proběhne bez komplikací. Honem zpátky na hotel, nohy nahoru a odpočívat! V neděli ráno vyrážíme pěšky na start. Zatejpovaná noha drží, vše se zdá být v pořádku. Jen jedna věc je zvláštní. Podle mapky vede trasa maratonu těsně kolem hotelu. Tudy má za pár hodin proběhnout čtyřicet tisíc běžců? Nikde nic. Žádní dobrovolníci, žádné ploty, bannery, zábrany. Ani náznak nějakých příprav.

Obvyklý předstartovní mumraj nastane až kousek od Braniborské brány. Jestli Praha může Berlínu něco závidět, pak je to prostor. Spousta volného místa pro technické zázemí. Tady si můžou dovolit pustit na trať dvaačtyřicet tisíc běžců. Prahu nikdy tak nenafoukneme. Ale v mnoha ohledech vychází srovnání lépe pro Prahu. Už jen třeba počet kadibudek. Fronty, fronty a nekonečné fronty. Když jsem po čtyřiceti minutách čekání přišel na řadu a ohlédl se, byla fronta delší, než když jsem si do ní stoupal. Do startu první vlny v té chvíli chybělo nějakých deset minut. Spousta závodníků vylučovací problém vyřešila po svém. Prvních deset kilometrů byl každý volný keř obsazený čůrajícími chlapečky, ale mnohdy i holčičkami.

A atmosféra na trati? Jako by se na některých místech nedostávali diváci. Ti co přišli, fandili. Ne že ne. Ale hluchých a prázdných míst bylo až překvapivě mnoho. A padesát metrů od trati si Berlín žije po svém, jako by se nechumelilo, tedy neběželo. Docela příjemné je křestní jméno na startovním čísle. Celé jméno je pěkné, ale křestní bohatě stačí, aby si ho fanoušci stačili přečíst. Musím přiznat, že když někdo úplně neznámý vykřikne vaše jméno, člověka to napoprvé překvapí, ale napodruhé už potěší. Občas jsem stihl na oplátku hodit úsměv a mávnout.

Systém, podle kterého běželi vodiči, jsem dodneška nepochopil. Když jsem vyrazil, po pár kilometrech jsem předběhl černý balónek s nápisem 4:00. Pak jsme před sebou uviděl další. Když se mi ho podařilo dotáhnout, přečetl jsem si, že i on je na čas 4:00. A pak ještě jeden a na něm bylo? Správně, taky 4:00. Dál už jsem se v průzkumu nedostal. Neběžel jsem nijak rychle, ale na třináctém kilometru přišla prudká bolest v lýtku. Musel jsem zvolnit na úplné minimum.  



Ještě jsme nebyli ani na patnáctém a všechny čtyřhodinové balónky mi postupně zmizely v nenávratnu. Achilovka trestá každý delší krok. Pomalu se učím, jak se pohybovat vpřed, aby to moc nebolelo. Dopadnout na celé chodidlo a neodrážet se ze špičky. On to tedy není opravdový běh, spíš takové cupitání. Když docupitám na dvacátý a uvědomím si, že přede mnou je ještě nějakých dvaadvacet, nevím co dál. Zastavit támhle u zdravotníků? No ale co potom? Chvíli si tam poležím, odevzdám čip a číslo a řeknu tschus? No a pak se potáhnu přes půlku Berlína do hotelu? Já se svým orientačním smyslem? To je přece nesmysl. To radši budu pokračovat v cupitání.

Cupitám si po trojité modré čáře a všichni mě předbíhají. Jak se propadám hloub a hloub startovním polem, občas mě někdo odstrčí a přidá ránu loktem. Jo jo, šikovní běžci jsou někde vpředu. Tady vzadu je každý rád, že se hýbe správným směrem. Na  vyhýbání a zdvořilosti už asi chybí energie. Mně energie neschází, jen nevím, jak ji přeměnit na  rychlost. A tak pozoruju cvrkot na trati i kolem.

Roztleskávačky, kapely, transparenty, nápisy s životními moudry a povzbuzujícími hesly. Letos je v módě jedno, které zahlédnu asi v pěti exemplářích. "Ulrika (Helmut, Karl ...) du schafst es". Jo jo, Ulrika to určitě zvládne, ale co já? Třicátý, dvaatřicátý, pětatřicátý ... při mém tempu ani ta maratonská zeď neexistuje. A pak už zahlédnu čtyřicítku. Kdybych se až sem dostal se zdravýma nohama, už asi stejně neběžím o moc rychleji.

Najednou mi to dojde. Jo, teď už se do cíle dostanu. Směju se od ucha k uchu. A jak poblíž Braniborské brány houstnou davy a roste hluk, směju se nahlas. Jestli mě teď sleduje běžecký bůh nebo velký bratr, musí si myslet, že už jsem se definitivně zbláznil. A pak cíl, medaile, obrovská plastová fólie, voda, banány, nealko pivo. Klusat jsem mohl, ale chůze mi vůbec nejde. Dokulhám si pro bágl, fólie je dobrá jako zástěna pro převlečení. Vystrkovat holý zadek na čtyřicet tisíc lidí, na to jsem přece jen velký stydlín.

Poslední úkol dne, cesta do hotelu. Bloudím jen přiměřeně. Ze tří kilometrů je pět, ale všechno špatné je pro něco dobré. S každým kilometrem je noha lepší a lepší, takže do hotelu už vcházím skoro jako dvounožec. Předběhlo mě sice nějakých devatenáct tisíc jeden a sedmdesát soupeřů, ale já vím, že jsem svůj boj o Berlín vyhrál.        

neděle 26. června 2016

V Olomouci kopíráky došly


Foto: Zdeněk Krchák - České Budějovice 
Nevím, čím to je, ale letos mi některé běžecké výsledky vycházely jako přes kopírák. Ono by to ani moc nevadilo, jen kdyby kopírované časy byly o pár minut lepší. Bohužel forma z brzkého jara se někam postupně vypařila. Ve svém letošním druhém maratonu jsem si tak dlouho brousil zuby na zlepšení proti tomu prvnímu, až mi došly síly a já se sice zlepšil, ale o nějakých umrněných dvacet vteřin.

A půlmaratony? Tam to se mnou jde úplně s kopce. První jarní start vypadal nadějně. Ale ten druhý ve Varech? Zhoršení. Měl jsem co dělat, aby se mi podařilo udržet oficiální čas pod sto minut. Když jsem ta čísílka zahlédl na cílové časomíře, musel jsem pořádně upalovat, abych doběhl včas. V Budějovicích se těším na zlepšení. Tam přece nejsou žádné kopečky, pěkná rovinatá trať, tam  se to poběží. Až někde do šestnáctého kilometru jsem se docela držel, ale pak, ani nevím jak se to stalo, jsem náskok prošustroval. A tak mi na konci zase nezbylo nic jiného, než nasadit zoufalý úprk do cíle, abych zachránil alespoň tu stovku. Radost jsem měl jen do té chvíle, než zveřejnili  reálné časy. Zhoršení o vteřinu. No nenaštvalo by vás to? Člověk se honí jako čokl, aby se zhoršil?

"No nevadí, v Olomouci si spravíš chuť," utěšoval jsem se naivně. Ale začátkem týdne vyšla čerstvá předpověď počasí a optimistický úsměv mi zamrzl. Pesimista uvnitř hlavy povídá: "Zapomeň na zlepšování. Budeš rád, když dolezeš do cíle." A víte,  co na to řekl optimista? Vůbec nic. Zbaběle mlčel.

Foto: Zdeněk Krchák - České Budějovice 
A tak tentokrát pesimista tvrdě diktoval taktiku: "Rozeběhneš to opatrně. Na každé občerstvovačce se v klidu zastavíš a napiješ. A plácání s diváky? Na to taky zapomeň. Koukej klusat nejkratší cestou do cíle a žádné blbosti." Optimista zase mlčel. On snad v té hlavě chrápe, nebo co? Že by omdlel horkem?

Jenomže pak přišel start, někde vpředu vystřelili, začali hrát tu chytlavou melodii o kočce, co leze dírou a optimista se přece jen probral. A tak jsem sice běžel opatrněji než jindy, ale zase ne tak moc. A plácání s diváky? Nejdřív jsem to vážně chtěl dodržet, ale když vidíte nataženou ruku a nikdo další není v dosahu, co uděláte? No plácnete si, to dá rozum. Nejdřív sem tam nějaké jednotlivé tlesknutí, ale jak se blížil cíl, už jsem dlaně na  své straně dráhy nevynechával.

Kdysi dávno, ve svých běžeckých začátcích, jsem si párkrát nedbale zavázal tkaničku. Běžet s rozvázanou botou, když honíte vteřinky, to není dobrý nápad. Proto jsem se tehdy naučil vázat speciální uzel, který se sám za žádných okolností nerozváže. Tedy nerozvázal se až do soboty. Tentokrát jsem byl v utahování boty tak pečlivý, že mi volné konce vyšly nějak podezřele dlouhé. Nenapadlo mě nic lepšího, než je zastrčit pod šněrování tak šikovně, že se pravá bota rozvázala už na čtvrtém kilometru. A jak jsem při zavazování pospíchal, na desátém už byla rozvázaná znovu. Pak už jsem ten uzel konečně trefil.

Jestli jsem se na trati na něco těšil, byly to sprchy. On člověk sice při průběhu pokaždé nezachytí víc než pár kapek, ale pocit je k nezaplacení jak z reklamy na nejmenovanou platební kartu. Jediná drobná chybička byla v tom, že ve snaze vyhledat nejvydatnější proud proběhnete obvykle nejhlubší kaluží, takže pak až do další spršky krásně čvachtá v botách.

A tak jsem si vesele dočvachtal až do cílové rovinky. Čas natolik mizerný, že nebylo moc důvodů pokoušet se o finiš, ale stejně jsem se pokusil trochu zrychlit. To je především informace pro ty, kteří pravděpodobně žádné zrychlení nezpozorovali. No nevadí, třetí výsledková kopie se nepovedla, ale přežil jsem ve zdraví. Rychlejší čas si nechám na příště, tedy pokud v červnu 2017 bude aspoň trošičku mrznout.

čtvrtek 12. května 2016

Maraton? - With a Little Help From My Friends

Foto: Jitka Narovcová
Sportovní teorie možná tvrdí něco úplně jiného, ale maraton se dá v podstatě běžet dvěma způsoby. Hlavou nebo srdcem. Jak že se běhá srdcem? Hned od začátku se necháte strhnout atmosférou, optimismem (obvykle naprosto neopodstatněným) a iluzemi o vlastní kondici. Člověku na trati postupně dojdou iluze, optimismus a posléze i síly. Poté zbývá jen to srdce, aby přemluvilo hlavu, že situace vůbec není beznadějná, protože někde v těle máme ty zásoby energie, o kterých jsme doposud nevěděli. Asi jako když polární výprava vedená Čechem Karlem Němcem v největší nouzi objeví zapomenutého housera. A kupodivu většinou se ty skryté zásoby doopravdy najdou, takže se do cíle nakonec nějak dostanete, ba někdy dokonce i doběhnete.

A pak existuje druhý způsob. Běžet hlavou. Zvolit správné tempo, které se dá vydržet celých
42 kilometrů. Zaběhnout první půlku na chlup stejně rychle jako tu druhou. Tak tenhle způsob znám pouze z knih a z vyprávění, protože ať si před startem dávám jakákoli předsevzetí, skutek utek. Někdo vpředu vystřelí, začnou hrát Vltavu, diváci kolem křičí a kde jsi rozume? Pryč.

Jenomže tentokrát jsem věděl, že bych to s rozumem měl aspoň zkusit. Teorie tvrdí, že k plné regeneraci a doplnění energetických zásob u nás běžných smrtelníků po maratonu dojde za šest týdnů. No a já si ten předchozí odběhl přesně před dvaceti dny. Takže rozkaz zněl jasně: Nebláznit, rozběhnout to opatrně a doufat, že palivo v nádrži dojde co nejpozději, v ideálním případě až za cílem. Jenomže jak už to tak bývá, do výpočtu rozumného tempa mi tak trochu kecal ten optimista, ukrytý někde uvnitř hlavy.
Foto: Jitka Narovcová

Start v houfu kamarádů je mnohem příjemnější, než když se člověk ztrácí sám v anonymním davu. Když je s kým prohodit pár slov a popřát si se všemi v dosahu hodně štěstí, to pak minuty před startem utíkají samy. Dokonce utíkaly tak rychle, že když padl výstřel, neměl jsem nastartované hodinky. Naštěstí se družice chytily pár metrů za startovní čárou. Kamarádi se brzy rozutekli. Někdo zmizel vpředu, jiný se propadl dozadu. Nevadí, však oni do cíle trefí sami.

Kousek za šestým kilometrem mě dotáhl Libor, běžecký parťák z Barrandova. Ve dvou se to lépe nejen běží, ale taky povídá. Kilometry ubíhaly docela příjemně, žádný zádrhel. Na desítce jen minutu za superoptimistickým plánem. Čerstvý bostonský zážitek mě nutil srovnávat. V Praze není kolem trati tolik diváků. Některá místa jsou skoro liduprázdná. A většina lidí se doopravdy jen mlčky dívá, takže člověk slyší sousedův dech a vlastní kroky. O to víc potěší každý výkřik, zafandění, každé zatleskání, každý letmý povzbuzující pohled.

Jenomže v Praze mám navíc něco, co nenajdu nikde jinde. Známé tváře na trati, na občerstvovačkách, na ulicích kolem. Ivča na Národní, Zdeněk u Prašné brány, Iva s Martinou v Nuslích, Lenka pod Vyšehradem, Ruda za mostem, Dalibor a Honza v Karlíně, Veronika u tunelu, Jitka na nábřeží, Tomáš se ženou a Pavel v Pařížské. K tomu Jarmilka s Michalem a Pavlou na karlínské občerstvovačce, Karolína na Smíchově.

Foto: Pavel Zámostný
A to samé v běžeckém poli. Chvíli se vezeme za Věrkou, před otočkou zahulákám na Enrica, za otočkou na Ilonu. Prohodím pár slov se Zbyškem a když pomyslím, že jsem utekl Mirkovi, uvidím ho před sebou. Vždyť já i kdybych chtěl vzdát, zastavit a nenápadně se odplazit z trati, nemám šanci to udělat, aby si mě někdo z přátel nevšiml. A tak co mi vlastně zbývalo? Běžet až do cíle.

Půlmaraton jsme s Liborem zvládli hladce. Ještě pětadvacítka bez problémů. Pak přišla občerstvovačka na šestadvacátém a než jsem se vymotal ze zmatku  rukou, nohou a kelímků, Libora jsem někde ztratil. Nedá se nic dělat, do cíle už musíme každý sám. Až do pětatřicítky žádný problém, ale zeď si na mě tentokrát počíhala na šestatřicátém. Žaludek jako na vodě a břicho se kroutí jen při představě, že bych se měl pokusit cokoli sníst. Na poslední občerstvovačce už si netroufám ani na vodu.

Na sedmatřicátém kouknu na hodinky. Pauza? Jak to? Zřejmě jsem nějakým neopatrným pohybem zmáčkl tlačítko. Ale kdy? Před minutou, před dvěma? Netuším. Ale není to už jedno? Vyložený propadák už to nebude a dobrý čas už bohužel taky ne. Hlavně že běžím a blížím se k cíli.
Foto: Pavel Zámostný

Ale co s člověkem dokáže udělat hukot v Pařížské, to byste nevěřili. Snažím se zrychlit a neudělat při tom zbytečně dlouhý krok, aby mě na poslední chvíli neskolila křeč. Ten styl sice musí vypadat směšně, ale funguje. Posledních pár stovek metrů. Hluk kolem je tak silný, že se nahlas směju. Že budu za cvoka? No a co. Vždyť asi jsem, ne?

Nakonec jsem svůj bostonský čas z dubna překonal o necelých dvacet vteřin. Dva maratony za sebou se dají zvládnout, ale jeden mi bude příště stačit. Jestli budou sloužit nohy i za rok, máte mě tu zase. Ta Pařížská za to stojí.

úterý 26. dubna 2016

Boston je jen jeden

"To snad není pravda, mám bostonský limit," proběhlo mi hlavou v cíli loňského PIMu. Boston byl pro mě vždycky něčím nedosažitelným. Asi jako Everest pro pěšího turistu. Nikdy, ani v době nejlepších výkonů, jsem se k limitu nepřiblížil. Jenomže teď se mi k němu podařilo zestárnout. Věděl jsem, že má první šance bude zřejmě i poslední. Všechny hvězdy byly příznivě nakloněny a já už ji nechtěl pustit z ruky.

Do kalendáře jsem si pečlivě označil termín přihlašování, ve správný čas byl u počítače a povedlo se. Za pár dnů přišel mail o přijetí. S více než půlročním předstihem mohly vypuknout cestovní přípravy. Z původně zamýšlené minimalistické cesty se nakonec stala dvoutýdenní objevitelská výprava z New Yorku přes Filadelfii a Washington do Bostonu, takže poznávání dostalo mírnou přednost před maximálním výkonem. Ale do Bostonu se přece nejezdí lámat osobáky. Boston se musí prožít.

Těsně před cestou zůstal už jen jeden nevyřešený malinkatý zádrhel. Potřebné dokumenty k vyzvednutí startovního čísla posílají pořadatelé papírovou poštou, aby na místě vše probíhalo hladce a rychle. Mé letadlo bylo bohužel rychlejší než můj pošťák, a dlouho vyhlížená obálka dorazila do schránky dva dny po odletu. Ovšem pořadatelé počítají s každou eventualitou, jen se tím cesta za startovním číslem v maratonském expu stává o kousek komplikovanější a o jednu půlhodinovou frontu delší.



Organizace vydávání čísel a účastnických triček je neskutečně rychlá. Mít v ruce od začátku správný kus papíru, zabrala by zhruba třicet vteřin. Zato expo, to je obrovské mraveniště, ve kterém se marně prodíráte davem, beroucím útokem sportovní zboží. Lidé si drží ukořistěné kusy bot a svršků a v dlouhých hadech front postupují k pokladnám. Na dračku jdou oficiální plakáty, rozdávané zdarma. Celkem nenápadná grafika, trocha textu a proužkovaný podklad. Aha, nejsou to proužky, ale jména. Dvaatřicet tisíc jmen, podle abecedy. Hledám to své. Jo, jsem tady správně.

A pak už ráno před závodem. Odevzdat bágl (berou jen předepsané fasované průhledné bagy, výjimky neexistují) a hurá na autobus do Hopkintonu. Teprve na nástupišti autobusů si člověk naplno uvědomil rozsah celé akce. Dlouhatánská šňůra žlutých školních busů, jak vystřižených ze Simpsonů. Druhá řada zaparkovaná dveřmi tak, aby se dalo nastupovat uličkou mezi vozy. U každých dveří pořadatel s počitadlem. Naplnit, posadit a odjezd.

Sportovní vesničce na stadiónu v Hopkintonu dominuje střecha obřího cirkusového stanu. Kdo zapomněl jídlo a pití, má poslední možnost. Dobrovolníci před obrovskými kontejnery vybírají pro charitu přebytečné oblečení, které si běžci přivezli na start, aby neprochladli. A záchody, dlouhé řady kadibudek. Jenže fronty před nimi jsou ještě delší. Lámal jsem si hlavu, co budu v Hopkintonu dělat, když mám skoro dvě hodiny do startu. Teď už je program jasný. Stát frontu na záchod. Když vypadnu z kadibudky, pomalu se rozhlížím, kudy vede cesta na start. Nad branou jsou vypsané časy, kdy se která vlna má vydat na pochod do koridoru. Pořád ještě spousta času. Že bych si dal ještě jednu frontu?

Byl to výborný nápad, jen volba lajny se mi nějak nezdařila. Postupujeme neskutečně pomalu. Aby taky ne. Na nás čekají jen dvě budky, zatímco jinde jich je pět nebo šest. Ale vzdejte se pracně vyčekaného pořadí. To by bylo proti přírodě. A tak čekám, pomalu se sunu vpřed a marně hypnotizuji hodiny. Termín odchodu pomalu ale jistě uniká. Dočkám se ve chvíli, kdy zbývá posledních pár minut, než přístupovou cestu zaplaví další vlna. "Tak to jsi chlapče nezvládl," nadávám si v duchu. Co je mi platné, že mám koridor číslo jedna, když teď je přede mnou osm tisíc lidí. Jenomže zázraky se dějí. Tedy alespoň v Hopkintonu. Nechám se unášet proudem běžců čekatelů a vidím odbočku k osmému koridoru. Pak sedmému, k šestému, dav řídne. Pořadatelé nás neomylně směrují do správných míst. Trojka, dvojka a konečně má už skoro oplakaná jednička. Startovní brána na dohled a do startu dvě minuty. To bylo o fous!

Start, dav běžců se dává do pohybu, běžíme v tempu od samého začátku a kolem neskutečný hukot. Diváci ječí, povzbuzují, křičí, tleskají. Okolí trati je zaplněné davem. "Tak a teď právě běžíš Boston," prolétne mi hlavou. A nohy se hýbou samy. Držet se nějakého opatrného tempa? Ne, to prostě nejde. Držím se levého okraje trati. Les nastavených rukou, čekajících na plácnutí. A tak běžím a plácám si. S malými dětmi opatrně, s dospěláky naplno. Občas, když je nastavená ruka daleko, o kousek si prodloužím trať. Zatím je sil dost.

A jsou tu ještě další natažené dlaně. Ne napřažené k tlesknutí, ale s připraveným plátkem pomeranče. Stovky nabízených plátků pomerančů. Jen se natáhnout a běžet dál. Na pomeranče při maratonu moc nejsem zvyklý. Škoda. Ale občerstvovaček je husto tak, že občas s klidným svědomím nějakou vynechám. Zelený Gatorade mi brzy leze ušima a tak ho pravidelně střídám s čistou vodou. K vodě z vlastních zásob přidávám kapsle s minerály proti křečím.

Trať má označení nejen v mílích, ale jsou tu i kilometrovníky. Sice občas nějaký přehlédnu, ale i tak je spousta příležitostí k řešení nových početních úloh. Zpočátku svižné tempo postupně klesá, ale co na tom? Nohy pořád fungují a i nejpesimičtější propočty ukazují na čas kolem 3:55. Kopců není zrovna málo, ale pořád čekám na Heart Break Hill. Nakonec to není tak hrozné. Hrdlořezák mi dává zabrat víc. No ale síly na plýtvání už nejsou. Pokud by další plácnutí rukou mělo znamenat dva kroky navíc, už je raději ušetřím.


Poslední míle. Mám  finišovat? Ne, čas už nijak zvlášť nevylepším a tady si to ještě užiju. Povzbuzování je čím dál hlasitější. Nerozeznám jednotlivé hlasy, ale celková síla je neskutečná. Proběhnutí cílem a náznak vítězného gesta pro fotografa. Moc se nepovedlo. Únava je značná. Už sice nemusím běžet, ale čeká mě ještě dlouhá cesta. Vzdálenost k výdeji bagů mi přijde nekonečná. Ještě jeden pěší maraton? Ne, to nedám! Na krk dostávám medaili, termofólii, do ruky láhev s pitím.

A pak mi dojdou síly. Tady v zázemí už nikdo nefandí. Úschovna je zoufale daleko. Sedám na stupačku zaparkovaného náklaďáku. Jen dosednu, už je u mě zdravotnice v červené bundě. "Dejte mi minutku, jen si odpočinu." Za minutu je tu znova a další čas už mi nedopřeje. Volá dobrovolnici s kolečkovým křeslem. Tak na tom jsem ještě nejel. Cíl zdravotnický stan. Těsně než dojedeme ke stanu, kolečko se zadrhne o kryt kanálu a já, abych nespadl, vytrčím nohu dopředu. Křeč do lýtka mě překvapí tak silně, že hlasitě zařvu: "Kréémp!"

Jsem uložen na polní lehátko mezi desítky dalších lazarů. Ujímá se mě mladá zdravotnice a začne masírovat lýtko. Vyplňujeme formulář. Jméno, věk, telefon. Dostávám tablety proti křečím a druhou termofólii. Po pár minutách mi přichází změřit teplotu. To abych se posadil, že jo. Křeč do druhého lýtka mě vrátí do horizontální polohy. No a teplota? Na displeji mi ukazuje nějaké hausnumero. Devadesát sedm dva? Copak já vím, kolik to je v Celsiích? Prý trochu míň, ale dobrý. A pak změřit tlak. Předem varuju, že nic vysokého asi nenaměří. Uvěří teprve po druhé výměně manžety a stetoskopu.

Ještě pár minut a pak už hlásím, že jsem fit. Nedělají problémy. Pacientů dost. Jeden podpis na formuláři a už jsem zase volný. Jen ta výdejna báglů byla o další dvě ulice vzdálenější. Je čas na inventuru. Mám krásnou medaili, modrožlutý dres s jednorožcem, modrý nehet na pravém palci a na levém ukazováčku, zkušenost s americkou health care a maratonský zážitek, který se mi asi nikdy nevymaže z paměti. Bostone, jsi ještě úžasnější, než jsem si představoval.  


  
___________________________________
Pár dalších bostonských obrázků najdete na rajčeti. Snad tam postupně doplním i další z Ameriky.

úterý 22. března 2016

Jiříkův okruh? Ano a ne že ne!

Pal! Nepal! Pal! Nepal! Vzpomínáte si na tu filmovou scénu? Tento týden se na běžeckých stránkách a termínovkách vyskytovalo něco podobného. Jiříkův okruh bude. Ne, nebude! Bude! Nebude! Bude! Takže je čas uvést vše na pravou míru a prozradit definitivně, jak to bude: BUDE!

Věci se mají tak, že otec zakladatel, tedy Jiřík, až doposud hlavní a největší pořadatel, pár dnů před závodem vyběhl do lesa a zde si pořídil nepříjemné a bolestivé zranění na noze. Když se dal natolik do pořádku, že byl schopen komunikovat s okolím a rozesílat zprávy, bylo jeho první myšlenkou, že bez jedné zdravé končetiny nebude schopen závod uspořádat.

Jenomže když začal tuto smutnou zvěst šířit do éteru, uvědomili jsme si, že Jiřík už ten svůj závod tak dobře rozjel, že uspořádat jeden ročník bez jeho fyzické přítomnosti pro nás bude vlastně brnkačka. Po menším přemlouvání se nám podařilo rozehnat Jiříkovy pochyby lépe než bolesti, takže nakonec souhlasil: Ano, pětadvacátý ročník Jiříkova okruhu bude v ohlášeném termínu na obvyklém místě.

Tedy on možná nějaké pochybnosti měl a má, ale statečně dělá, jakože nemá. Takže Vy závodníci a závodnice, kteří a které jste se chystali přijít tento pátek dopoledne pod Barrandovský most, neváhejte a přijďte. Budeme se snažit uspořádat závod úplně stejně, jako by ho pořádal Jiřík. Snad se nám to alespoň částečně podaří. No a když se něco nepovede? Tak doufáme, že budete shovívaví. On to Jiřík příští rok zase vezme pevně do ruky a uspořádá pořádně.

Takže ještě jednou pro jistotu: Jiříkův okruh bude!

_____________________________________________________________________
Pár faktů na závěr:

Propozice:

Datum a místo: 25.03.2016, Praha

délka tratě: 7,5 km, ročník: 26..  (mapa)
čas prezentace: 9:00 - 9:50 hod., místo prezentace: Praha 5, Hlubočepy, Pod Barrandovským mostem (mapa)
čas startu: 10:00 hod., místo startu: Pod Barrandovským mostem
startovné: 50 kč (2 €), odměny: Finanční v každé kategorii + foto pro každého běžce.


Jiříkův okruh v termínovce behej nebo na bezvabehu

On-line přihlášky

Mapka trati




neděle 6. března 2016

Co tě nezabije, to tě popožene

Poslední úpravy startovního koridoru, než se naplnil závodníky.
Kdy začíná jaro? Když jsem chodil do školy, učili nás, že 21. března. Letos prý jaro začne přesně 20. března v půl šesté ráno. Čert ví, kdo to takhle přesně spočítal, ale pro mě v posledních letech začíná jaro někdy v týdnu mezi kbelskou a pečeckou desítkou. Kbely jsou pro mě poslední zimní a Pečky první jarní závod. Asi nikdy nezapomenu na mrazivou Kbelskou desítku v roce 2010. Vzpomínám, že v roce 2008 dokonce přišla taková vichřice, že závod museli zrušit. Jeden z mnoha důvodů, proč zůstat doma. Jenomže nic tak neprověří jarní formu, jako silniční desítka. A tak jsem nechtěl chybět ani letos.

Přihlásil jsem se s velikým předstihem a s předstihem taky přijel do Kbel. Parkovací místo úplně luxusní, spousta času  projít se po okolí, okouknout, co je nového a ještě zbylo na rozklus a pořádnou rozcvičku. A protože nebudu mít šanci fotit při závodě, nasbírám pár předstartovních obrázků.
Hanka s Alenou zůstávají zdejší desítce věrné. 

Na loňskou sezónu jsem pořídil nové lehké silniční boty. Pochvaloval jsem si, že je v nich noha jako v pokojíčku. Proto si je šetřím a zbytečně netahám na objemový trénink. Jenomže co platilo loni, už letos nemusí být pravda. Během rozklusávání jako by se do ponožky na patě vloudilo zrnko písku. Zastavil jsem, prohlédl botu i ponožku, ale nenašel jsem nic podezřelého. "Asi shrnutá ponožka," stanovil jsem diagnózu a věc pustil z hlavy.

Tomáš je pořadatel k neutahání. Byl prostě všude.
Mám podezření, jestli nemá dvojče. Nebo dokonce trojče? 
V tlačenici na startu bylo hodně husto. Raději jsem se nikam nehnal a jen hlídal abych o někoho neškobrtl. Jen sem tam, když se otevřelo okénko, prodral jsem se o pár míst dopředu. Překvapilo mě, jak lehce se mi běží, ale ještě neuběhl ani první kilometr a nenápadné škrábání na patě se změnilo na pálení. Po dvou kilometrech už mi z hlavy zmizely myšlenky na taktiku, tempo, pravidelné dýchání. Zůstala tam jedna jediná věc. Pata.

Běžet něco delšího, asi bych dopadl jak sedláci u Chlumce. Ale na desítce? Tu přece musím nějak zvládnout. Když jsem se chtěl zbavit bolesti, nezbylo mi nic jiného, než co  nejrychleji utíkat do cíle. Postupně jsem si uvědomil, že bolest není pořád stejná. V klesáních tlak na patu přece jen povolil a já si mohl trošku orazit. Zato stoupání mi všechno vracela dvojnásob. Za ty roky, co jezdím do Kbel, jsem zdejší trať považoval za lautr rovinu. Po sobotě jsem změnil názor. Je to tady vlastně samý kopec.

Foto Lenka Horká
Odborníci na fyziku budou možná tvrdit, že teorie relativity je o něčem jiném, ale já vím své. Tahle desítka patřila k mým relativně nejdelším. Ale i ta nejdelší desítka má někde svůj konec. Dočkal jsem se ho i já. A když se blížil cíl, sebral jsem síly i na finiš. Tak rychle jsem se do cíle nehnal už dlouho. A že jsem neudržel hlavu rovně? Čert to vem. Hlavně že neupadla. Nakonec z toho byly mé nejrychlejší Kbely za posledních sedm let.

Za cílem, když jsem nafasoval pití, bagetu a půlku banánu, byl čas na inventuru končetin. Vzpomínám si, jak jsem jednou dobíhal maraton s puchýřem. Taky to tehdy bolelo jak čert a já čekal botu plnou krve. Pak jsem se zul a nevěřícně zíral na třímilimetrový puchýřek. Tentokrát jsem tedy čekal něco podobného, ale zase překvapení. Na ponožce docela pěkný krvavý koláč a pod ponožkou centimetrový stržený kus kůže. No ale nakonec to nebylo nic hrozného. Trocha peroxidu a jeden flastr vše spravily a druhý den už jsem si mohl dát regenerační klus.

Za týden v Pečkách si tu desítku zkusím zopakovat. Na patu preventivně nalepím pořádný flastr. Ale nebude to velké zklamání, až zjistím, že když mě nic netlačí do cíle, podobný čas nezaběhnu?    
Manželé Horkých se blíží ke startovní kanceláři.
Lenka letos neběžela, ale fotila v cíli.

neděle 21. února 2016

Podporujte svého Hubáčka

Když jsem loni doběhl do cíle Hubáčkovy dvacítky, říkal jsem si, že jednou to bohatě stačilo. Podařilo se mi tehdy nadělat tolik chyb, že jiným by to vydalo na celou sezónu. Po Prokopském údolí totiž pobíhám poměrně často a skoro pořád po asfaltu. A tak jsem si tehdy vsugeroval, že jdu na silniční běh. Krásné bělostné Asicsy si zachovaly původní barvu prvních pět minut po startu. A vzorek na podrážkách? On tam byl nějaký vzorek? Pěkně jsem si zabruslil a ještě jsem se cestou krásně vyválel v blátě. Nakonec jsem se do cíle nějak dohrabal, ale pořádně uklouzaný, promrzlý a zabahněný až za ušima. Ani umístění nebylo žádná sláva.

Jenomže ta mrcha paměť mě zase zradila. V hlavě mi uvízlo, že to byl krásný zážitek. Bahno i pády se z mozku nějakým nedopatřením vygumovaly.  A tak, když mi přišla pozvánka, vůbec jsem neváhal. Nějaké to poučení mi ale v hlavě přece jen zůstalo. Tentokrát jsem obul boty do terénu s pořádnými špunty. Nebyl bych to ovšem já, kdybych místo loňských chyb nevyrobil nějaké nové.

Ráno na teploměru osmička, tedy ideální podmínky pro tříčtvrťáky a dvě tenké vrstvy s krátkými rukávy. Jenomže na vídrholci u vodárenské věže to foukalo jak v Antarktidě. Abych nezmrzl ještě před startem, musel jsem se pořádně hýbat. Ještě než jsme vystartovali, jako bych už měl půlku trasy odběhnutou.

Také o taktice jsem letos měl jasno. Loni jsem se marně snažil utéct Lence. Ta mě někde za polovičkou snadno dotáhla, chviličku si za mnou odpočinula a pak mě naprosto nemilosrdně převálcovala. Tentokrát to udělám  opačně. Povezu se za ní, dotáhnu, odpočinu. A pak? Nemilosrdně ji převálcuju. Dobrý plán. Měl jen jednu drobnou chybičku. Lenka si někde běžkuje na Vysočině.

A tak jsem zkrátka běžel bez vodiče. Začátek opatrně, pak trochu rychleji, ale hlavně tak, abych se udržel na  nohou. Místy to byla docela obtížná úloha, ale podařilo se. Sem tam trocha klouzání a cestou přes pole zvláštní příděl posilování, když se na podrážky nabalily obrovské hliněné koule.
Trochu jsem se bál, jestli nezabloudím. Trasa je docela komplikovaná a já jsem naprostý orientační mimoň. Ale značení bylo bez chyby. Přesně tak, jak to potřebuju. Vždycky v momentě, kdy jsem jen trochu zapochyboval o správné cestě, se objevila další šipka nebo fáborek. No a pro jistotu jsem se snažil neztratit z dohledu běžce před sebou.

A organizace? Všechno klapalo, výdej čipů bleskový, žádné zbytečné vyptávání. Občerstvovaček tak akorát. A navíc, jak často se stane, aby vám krabici s banány podával Radek Brunner? V cíli panel s výsledným časem, který mě příjemně překvapil. O dvě a půl minuty lepší výkon než loni. Přitom dávka bahna byla letos obzvláště vydatná. Když mi odebírali čip, ani tkaničku nepřestřihli, zkrátka pohoda. Jen ta zima v cíli nic moc. Představa šestikilometrového poklusu domů mě moc nelákala, takže když mi Pavel nabídl odvoz, volba byla jasná. Pivo po závodě si dám někdy příště. Kde? Doufám že dřív než na další Hubáčkově dvacítce. Copak si z ní asi budu pamatovat za rok?

A co jsem letos totálně nezvládl? Fotky. Zmáčkl jsem spoušť párkrát před startem. Nejsem ale tak dobrý, jako třeba Dan Orálek. Ten by se osprchoval, převlékl
a v cíli nafotil celé běžecké pole. To já, než jsem se zmátořil a došel pro foťák, na trati už nebyla žádná oběť.  




________________________________
A ještě trocha letošních výsledků

sobota 13. února 2016

Život na baterky

Moje prababička se za celý svůj život obešla bez baterií. Babička už jednu měla. Občas si v noci posvítila baterkou. Rodičům přibyla autobaterie, baterky do tranzistoráku a k stáru baterky do dálkového ovladače. A pak přišla řada na nás. Baterky v mobilu, hodinkách, tabletu, navigaci, notebooku, kuchyňské váze, osobní váze, čelovce, bezdrátových sluchátkách, kalkulačce, foťáku, vrtačce, šroubováku, úpéesce, sporttesteru ... ještě štěstí, že ve většině případů nejde o baterie na jedno použití, ale o akumulátory. Jinak bychom snad asi nedělali nic jiného, než vyhazovali vybité a nakupovali nové.

A tak zvesela nabíjíme, vybíjíme, sháníme se po nabíječce, správném kabelu, volné zásuvce, nervózně sledujeme zbývající kapacitu a občas se jen potichu modlíme,  aby nám nedošla energie. Ještěže i na to nabíjení baterek dnes můžeme mít baterku. Ale ať se snažíme, jak se snažíme, občas nám sklapne. Obvykle se to stává v tu nejnevhodnější chvíli. Naše životy dostaly nový rozměr. Tolik nových emocí. Podle situace jsme bezradní, naštvaní, zoufalí nebo zaskočení, ale občas taky nadšení, když se nám konečně podaří doplnit energii. Jak by řekl klasik: "Komu se nikdy nic nevybilo, ať hodí monočlánkem."

Do našich slovníků se postupně vetřely nové odborné termíny, které používáme s takovou suverenitou, že by nám pan Křižík záviděl a pan Volta by vůbec netušil, že se bavíme o jeho vynálezu: Kapacita, samovybíjení, paměťový efekt, počet cyklů, lithium-polymer, krucinálfagotužjetozasevybitý, polarita, miliampérhodina a mnohé další.

Když si vzpomenu jen na pár posledních baterkových průšvihů, ještě teď se mi z toho rosí kontakty. Nedávno jsem zabloudil tak důkladně, že jsem požádal o pomoc navigaci v mobilu. Začala šrotovat a po chvíli kupodivu perfektně určila, kde se nacházím. Než mi ale stačila poradit, kterým směrem se vydat, zdechla.

A mé běžecké hodinky s džípíeskou? Ještě loni zjara na jedno nabití vydržely tři a půl hodiny. Pak jen tři, dvě a půl ... v prosinci už se můj nejdelší běh musel omezit na půldruhou hodinu. Mám snad přejít na krátké tratě? Naivně jsem se začal shánět po servisu, samozřejmě už dávno mimozáručním. Ujištění helpdesku, že akumulátor je nedílnou součástí elektroniky a není možné ho vyměnit, mě nepotěšilo. Bývalý kutil se ve mně vzbouřil. Sice už bez lupy některé součástky neuvidím, ale baterku snad ještě poznám, ne?

Začal jsem prohledávat internet, kde že mi prodají požadovaný kousek. Na jednom čínském webu jsem konečně narazil na to pravé zboží. Bylo docela levné. Má radost poněkud ochabla, když jsem si přečetl minimální objednací množství. Tisíc kusů je přece jen trochu moc.

Nakonec mě spasil nejmenovaný český modelářský web. Doslova za pár korun zachránil mou investici. Bylo to trochu dobrodružství, když jsem zápolil s hodinářskými šroubováky, lupou a pájkou a doufal, že se třeba na displeji znovu objeví číslice. Objevily. Prožil jsem opravdovou akumulátorovou radost. Už zase můžu protáhnout běžecké trasy.

Ale opravdovými královnami těch nejzajímavějších příhod vždycky byly autobaterie. Škoda, že už jsou pryč ty krásné doby, kdy jsme v třeskutých mrazech pobíhali kolem svých prochladlých plechových miláčků, roztlačovali, zahřívali, vlekli na laně a prováděli nejrůznější druhy zaříkávání. Moderní auta už se nedají roztlačovat. Startovací kabely, to už je trochu nuda. Asi se mi nikdy nesplní jeden sen. Vidět, jak někdo roztlačuje elektromobil.  

Letošní mrazy netrvaly dlouho, ale vrátily mě do starých zlatých časů. Jedno auto hýčkané v teplé garáži, druhé mrzne na ulici. Baterka už na konci života. Jedeme ke tchyni, otloukánek si zaslouží trochu se projet. Naložím bágly do kufru, odškrábu zbytky sněhu a jdu startovat. Baterie má sice ještě sílu protočit motorem, ale nastartovat už se jí nedaří. Pauza a pár dalších marných pokusů. Po pěti minutách to vzdávám. Baterie je definitivně v háji. No co, žádné neštěstí. Později s tím něco provedu. Domů pro klíče od garáže je to pár kroků.

Vyhřáté auto naskočí okamžitě a navíc je v něm ihned příjemně teplo. Cesta ke tchyni proběhne úplně v pohodě. Zaparkovat, otevřít víko kufru a ... místo tašek na mě zírá prázdný prostor. Všechna zavazadla zůstala ve druhém autě. Nebýt baterek, nezažili bychom zdaleka tolik zajímavých dobrodružství. Hlavní problém ovšem občas není v baterkách, ale v hlavě.