Přiváti z Karibiku (4) - nevlezeš dvakrát do stejného moře

Zjištění, že podmořským kameramanem se v tomhle životě už nestanu, mělo i své výhody. Už jsem nemusel dávat pozor na prudké změny směru, správné světlo, trhavé pohyby, úhel záběru a jiné nesmysly. No a hlavně už jsem se nemusel bát, že v té vodě utopím kameru. Jakoby to plavání a šnorchlování bylo daleko volnější a bezstarostnější. Bezstarostnější? Jak se to vezme. Když jsme do moře lezli poprvé, byl to ohromný bazén plný průzračné vody. Ostatní nájemníci se nám začali zjevovat postupně a pozvolna, snad aby nás nevyplašili naráz.

Jedno z večerních koupání nám zpestřil světélkující plankton. Tma, že by se dala krájet. Kromě hvězd na obloze jen pár signálních světel kolem. Voda černá jak to nejčernější kafe. A pak do té vody vlezete a celý povrch vašeho těla se rozzáří sytě zeleným světlem. A když zrychlíte, abyste se těm světélkujícím breberkám pokusili uniknout? Nepomůže to, svítíte pořád stejně, jen za vámi ve vodě zůstane záříící stopa jak na obloze čára za letadlem.

Jiný večer jsme kolem lodi pozorovali světélkující medúzy. Nazelenalé lampionky si chaoticky rejdily pod hladinou. Když se lampiony náhodou setkaly, objevil se záblesk. Nepochopitelné, zvláštní a trochu strašidelné. Jindy nás medúzy překvapily ve dne. Zátoka, kde jsme zrovna kotvili, se jimi úplně hemžila. Tisíce průhledných želatinových deštníčků. Najednou to nebyla koupel v čiré mořské vodě, ale spíš v medúzové polévce. Navíc se setkání s medúzou občas neobešlo bez docela nepříjemného žahnutí. A když voda vyplavila na pláž metrovou mrtvolu murény, říkal jsem si v duchu, kolik podobně velkých živých brášků a sestřiček nás asi pozoruje pod hladinou.

A tak na chvilku zase ven z vody a hurá na nějaký ostrov. Třeba Bequia, ta stála za návštěvu. Výlet na korbě otevřeného taxíku a prohlídka želví záchranné stanice. V ohromných kádích želvy všech rozměrů od úplných mrňat až po dospělé kusy. Být naším průvodcem pan Srstka, co by asi říkal? "Želvy ... želvy ... želvy ... želvy ...  ." Bylo trochu zvláštní, že v každé nádrži plavaly jen želvy stejné velikosti. A čím starší kusy, tím méně jich bylo pohromadě. Vysvětlení bylo prosté. Co udělá větší želva, když potká svoji menší sestřičku? Sežere ji.

Chovatelé se nám pochlubili ohromným úspěchem. Ze zachráněných vajec se dospělosti dožije každá třetí želva. Zdálo se nám to trochu málo, ale jen do chvíle, než jsme uslyšeli druhé číslo. Ve volné přírodě se dospělosti dočká každá třítisící vylíhnutá želvička. Jo jo, příroda se s námi živými tvory nemazlí a boj o přežití občas není žádná procházka růžovou zahradou.

Naše plavba po Karibiku se už pomalu chýlila ke konci. Ještě zastávka na svaté Lucii kousek od hory Petit Piton a pak zpátky do domovské maríny na Martiniku. Skipper Martin nám v předvečer výstupu na Piton přichystal ještě jednu lahůdku: "Kousek ve vnitrozemí jsou tady sirné lázně. Do páté vybírají vstupné, ale po šesté už tam nepotkáte ani nohu." Jak taky jinak, když v šest zapadne slunce a pár minut poté už je kolem tma jako v pytli, že?

A tak jsme se připravili na noční výpravu. Plán byl jasný. Suché šatstvo a čelovky naložíme na kajak, kterým Honza s Romanem dopádlují ke břehu. My ostatní za nimi připlaveme. Necelých sto metrů černou vodou bylo poměrně snadných. První komplikace nastala, když jsme se pokoušeli vyškrábat na břeh. Iva plným chodidlem došlápla na ježka a její výprava do sirných lázní skončila předčasně. Kajak ji dopravil zpátky na loď a naše výprava přišla o jednoho člena.

Cesta k sirným lázním skrz noční tropický prales? Další neskutečný zážitek. Ve dne je to vlastně tichá zelená noclehárna. Zvířata, ptáci, brouci a veškerá ostatní živá havěť pospávají někde v úkrytech, aby po setmění mohli vylézt a začít pořádně řádit. Dvanáctihodinový noční pralesní mejdan, při kterém všichni lezou, létají, pobíhají a nebo třeba skáčou. Hledají koho by sežrali a schovávají se, aby sami nebyli sežráni. A přitom všem se ještě stihnou rozmnožovat a vydávat ty nejroztodivnější zvuky za pomoci všech hudebních nástrojů, jaké jim příroda přidělila. Rachot jak někde na hokeji. Noční šichta pro obyvatele pralesa musí být doopravdy namáhavá. Není divu, že ráno jsou všichni tak vyčerpaní, že prospí celý následující den, než padne další soumrak a koloběh se opakuje.

Sirné lázně jsme našli poměrně snadno. Soustava několika betonových bazénků s teplou vodou, která nebyla ani trochu slaná. Proti Karibiku příjemná změna. A jestli v ní byla síra? Nevím, ale v té vodě se leželo docela příjemně. Nejspíš bychom se v bazéncích vydrželi povalovat celou noc, ale na lodi by o nás měli starost. Takže zase honem zpátky na cestu pralesem, ve  kterém pokračoval mejdan, jako by se nechumelilo. No ono se taky při třiceti stupních nad nulou obvykle nechumelí.

Zbývalo už jen přeplavat ten kousek na loď. Rozsvícená světla na palubě z ní dělají spolehlivý orientační bod. Poučen z předchozích setkání s mořskými ježky si na nohou nechávám sandály. Plave se v nich sice mizerně, ale těch slabých sto metrů je přece hračka. Nijak nechvátám a než vlezu do vody, kajak už je kousek od lodi. Martin a Laďka zmizeli někde ve tmě, jen nalevo vpředu zahlédnu na hladině nějakou hlavu. Petr? Jo, Petr.

Zdá se mi, že plave příliš nalevo od nejkratšího směru, ale to já vlastně taky. Aha, je tady nějaký proud. Trochu nás to nese mimo. A sakra, ono to není trochu. Ten proud je najednou docela silný. Plavat v sandálech, to byl ale blbej nápad. Petr i já míjíme loď a míříme někam do tmy, kde tušíme otevřené moře. Měním směr, ale není mi to moc platné. Petr je přece jen lepší plavec než já a blíží se k lodi. To mně se osvětlená paluba s poskakujícími postavami povážlivě vzdaluje. Mám se zbavit těch zatracených sandálů? Třeba se mi pak poplave o něco líp. Ne, vždyť jsou skoro nové. Škudlil v mé hlavě zase jednou zvítězil nad pudem sebezáchovy.

Postavy na lodi něco křičí, mávají a blikají na mě čelovkami. Asi v té tmavé vodě nejsem moc vidět. Svítící plakton dneska zrovna nefunguje. Mám  taky křičet a mávat? Ale kdo za mě bude plavat? Ještě si budou myslet, že se topím. No jo, chvilku jsem uvažoval o tom, že nazpátek poplavu s čelovkou, ale pak jsem ji poslal na kajaku na loď. Však oni mě tu nenechají.

A taky že nenechali. Už ke mně míří kajak. Honza připádluje po pár minutách. Nejdřív se jen chytnu na přídi a Honza zkouší couvat k lodi. Nedaří se, proud je silnější. O moc lepší to není ani když se kajak otočí špičkou vpřed. Nakonec mi  nezbude než se vyškrábat nahoru. Konečně se záběr po záběru přibližujeme. Když lezu po schůdcích na loď, docela si oddechnu.

Ráno, když na Dingi míříme znovu ke břehu, abychom se pokusili vyšplhat na Petit Piton, je hladina úplně klidná. Tady že byl v noci silný proud? Nesmysl, kde by se vzal? Neptun se někde směje pod fousy: "To jsem jim dal za vyučenou, červům suchozemským!"