Valencia es oro

foto: Jana Kratochvílová

Jak bych mohl propást šanci zaběhnout si maraton ve Valencii, když na tohle město mám jen nejlepší vzpomínky. Ještě pořád mám v živé paměti, jak jsem se tehdy po dvouměsíčním zdravotním martyriu při pěší prohlídce města sotva vlekl za ostatními a byl úplně vyřízený. No a pak jsme dorazili na městskou pláž, vlezli do vody, trochu si zaplavali, znovu vylezli a ... asi jsem si to tehdy plně neuvědomoval, ale přesně od toho momentu se můj zdravotní stav úplně otočil. Do španělska jsem odlétal jako lazar a vracel se jako prakticky uzdravený.


Ale zpátky do přítomnosti. Odlétali jsme ve čtvrtek navečer a ten den jsme se už jen stihli ubytovat a zaskočit do města, abychom našli nějakou rozumnou restauraci, kde by se dalo povečeřet a trochu doplnit zásoby tekutin. Díky tomu, že nás vedl Enrico, asi to nemohlo skončit jinak, než že jsme v nabídce restaurací vybrali pizzerii. Ale i když jídlo nebylo úplně španělské, cíl splnilo beze zbytku.

V pátek dopoledne nás čekala pěší prohlídka Valencie, tedy něco podobného, co už jsem před dvěma lety zažil. Ale tentokrát jsem byl fit, takže šlo o příjemné oživení vzpomínek. Prošli jsme známá místa, jen v trochu jiném pořadí. Času bylo o něco méně, takže už jsme nestihli vystoupit na věž u katedrály a podívat se na město z výšky. Ovšem lézt po věžích těsně před maratonem by asi nebyl úplně nejlepší nápad. Poté, co jsme dostali rozchod, jsme si vybrali menší zahrádku a objednali tradiční španělské jídlo, tedy paellu. To jsem ještě netušil, že paella mě bude čekat i každý další den. Ovšem tahle první byla určitě nejpovedenější.

A pak už jen rychlý přesun do hotelu, abychom stihli společný odchod do maratonského expa. Expo zabralo celou plochu přízemí a prvního patra v budově Vědeckého muzea prince Filipa. Místní ovšem té budově neřeknou jinak, než kostra velryby. Vše klapalo jak na drátku a prakticky bez front, i když občas jsme trošičku tápali. Část výpravy se přihlásila i na sobotní breakfast run. Uvědomil jsem si trochu pozdě, že by to mohla být docela dobrá příležitost, jak se před maratonem přiměřeně rozklusat a tak jsem začal hledat, kde se dodatečně zaregistrovat. Stálo mě to trochu bloudění po expu, ale nakonec se zadařilo a já měl postaráno o program na sobotní ráno. Docela vtipné bylo, že úplně všichni přihlášení "závodníci" vyfasovali startovní číslo jedna. Kdy se člověku podaří, aby v tak obrovském startovním poli běžel s jedničkou, že? A pak už jen návrat do hotelu a na samý závěr dne lehká večeře přímo v hotelové lobby.

V sobotu ráno jsme museli vyřešit jen jednu drobnou termmínovou kolizi. Breakfast run se běžel od devíti hodin, tedy příliš brzy na to, abychom se v hotelu stihli nasnídat předem. Naštěstí se ukázalo, že španělské pojetí rána je hodně benevolentní a hotelová snídaně trvala až do jedenácti. V pohodě jsme tedy stihli ranní pětikilometrové proběhnutí, absolvovali první snídani a přesunuli se do hotelu na snídani číslo dvě. Pak jen půlhodinka na rychlou sprchu a odchod na pláž. Tu pláž, která na mě před dvěma lety měla ten zázračný uzdravující účinek.

Místní obyvatelé už chodili v zimnících, ale nám se osmnáct stupňů zdálo jako optimální plážová teplota. Mně se mořská voda zas až tak horká nezdála a bohatě mi stačilo vlézt do ní po kolena. Někteří borci z naší party ale neváhali a vážně v té ledárně plavali. Z pláže se část naší party vydala do oceanária, já zamířil na hotel. Ještě jsem nestačil zout boty, když volala Janina, že nemáme žádnou společnou fotku a že bychom to ještě měli napravit. Měli s Pavlem půjčená kola, takže nebyl problém domluvit se na srazu poblíž expa. Parčíkem za "kostrou velryby" proudily davy lidí, ale v momentě, kdy jsme potřebovali někoho, kdo zmáčkne spoušť, najednou kolem nebyla ani noha. Rozhodli jsme se chvíli počkat. První člověk, který se objevil, byl Carlo Capalbo. Tak jsme chvilku pokecali, vyfotili se a šli. Já už se těšil, jak se natáhnu a budu odpočívat.

V den maratonu jsem vstával už v půl šesté. Možná to bylo zbytečně brzy, ale už bych toho stejně moc nenaspal. Snídaně v klidu a pohodě. Díky tomu, že hotel byl pár minut od startu, rozhodl jsem se nic nedávat do úschovny a jít do koridoru rovnou v běžeckém. Takže co byl můj hlavní úkol, když jsem dorazil na místo? To je asi jasné každému, kdo podobnou akci někdy absolvoval. Stoupnout si do fronty před barevnými plastovými domečky a čekat. Jak už to tak obvykle bývá, zdálo se mi, že jsem zvolil nejpomalejší frontu, ale to byl jen dojem. Občas se to zasekne všude.

Když jsem vypadl z první fronty, vyřídil vše potřebné a namířil ke svému koridoru, uviděl jsem daleko kratší frontu k daleko širší řádce kadibudek. Tomu se prostě nedalo odolat a tak jsem si stoupl do fronty znovu. Výborné vyplnění předstartovního času. Ovšem nebylo to úplně taktické, protože díky tomu, jak druhá fronta rychle odsýpala, najednou jsem zjistil, že ve svém růžovém koridoru jsem příliš brzy.

Tak jsem alespoň využil čas, pořádně se rozklusal a rozcvičil. No a nervy pochopitelně pracovaly, takže do startu chybělo ještě dobrých deset minut a mně se chtělo zas... Takže taktika byla jasná. Rozeběhnout se a vyhlížet nějaké vhodné křoví. Věděl jsem, že podobné problémy jako já bude mít spousta dalších běžců, takže křovíčka na prvních kilometrech budou asi docela slušně obsazená. A taky že jo. Výstřel pro první vlnu, pro druhou a konečně i náš start. Kolem špalíry diváků a šance odskočit si minimální. Diváci nediváci, ti největší zoufalci obsadili všechny nejbližší keře hned po startu. Já jsem zase až tolik nespěchal, takže jsem se rozhodl, že zatím zkrátka poběžím a počkám, až se okolí trati trošinku uvolní.

Moje chvíle přišla zhruba po čtyřech kilometrech, když se po pravé straně objevil krásný palmový háj. Můj valencijský maraton se tedy dá rozdělit na dvě části. Do čtvrtého kilometru, kdy jsem měl jednu jedinou starost. A od čtvrtého kilometru, kdy už jsem neměl starost vůbec žádnou. Mohl jsem si jen tak běžet a na nic nemyslet. Jenomže ono to tak docela nejde, na nic nemyslet. V hlavě něco šrotovat musí. A tak jsem si, jak už bývá mým zvykem, počítal. Kolikátinu trasy už mám za sebou, kolikátinu před sebou. A taky pochopitelně, jaké držím tempo. První kilometry vždycky bývají tak trochu loterie, ale časem se tempo ustálí a odhady začnou mít smysl. A to co jsem si dokázal spočítat, mě mile překvapilo. Zjistil jsem, že sice ztrácím asi minutu na pětiminutový průměr, ale že ztráta nijak zvlášť nenarůstá. Osmina se rychle překlopila na sedminu, pak z toho byla pětina, čtvrtina ... a pořád pohoda, žádná velká únava a žádný problém.

Příjemné bylo, že jsem na trati měl své vlastní fanoušky. Moje podpůrná skupina, tedy Janina s Pavlem, si do Valencie přibalila nejen foťák, ale taky vlajku. No a protože českých vlajek se ve Španělsku zase tolik nevyskytuje, bylo to skvělé, do dálky viditelné poznávací znamení. Stačili se po trati přemístit na čtyři místa. Vždycky když jsem je zblejskl, jsem si to v běžeckém poli namířil přímo k nim, halekal a mával, abych zvýšil šanci, že stihnou udělat nějaké to foto. A jestli se nějaké foto zdařilo? Ano. Řekl bych že obrázky jsou o fous lepší, než ty tři kousky od Marathon-photos.

Přesně na metě půlmaratonu jsem se docvakl na vodiče s časem 3:45. Sice mi nebylo jasné, na jaký čas vlastně běží, protože mi to s mými výpočty vůbec nesedělo, ale potěšilo mě, že poměrně rychle zmizeli někde vzadu. Trasa se po městě docela slušně klikatila a já musím přiznat, že jsem se vůbec neorientoval, v jaké části se nacházím. Ale ono to vůbec nebylo důležité. Hlavní jsou kilometrovníky, a ty pomalu ale jistě přibývaly.

Diváctvo kolem trati bylo jižansky temperamentní. V Praze se taky sejde hodně diváků, ale možná se tak trochu stydí nahlas fandit, takže člověk do tichého klapání vlastních podrážek občas zaslechne nějaké to "makej", "přidej" nebo "pojď" hlavně od kamarádů. V Aténách převládalo "bravo", v Americe zase "come on". A ve Valencii? Nejčastější bylo "animo", ale diváci se nebáli zafandit úplně cizímu člověku, takže bylo příjemné vnímat nějaké to "čeko" nebo dokonce "Miroslav", které si poměrně snadno mohli přečíst z mého startovního čísla. Ve Valencii totiž uplatňují jednu docela šikovnou vychytávku. Člověk si může při vyplňování přihlášky zvolit, jaký nápis se mu objeví na startovním čísle vedle vlaječky jeho země. Když tenhle zlepšovák časem převezme i Praha, určitě se to setká s nadšením. Ono je to hezké mít na čísle celé jméno a příjmení, ale když já na to spotřebuju osmnáct písmen a to žádný divák kolem trati nepřeslabikuje.

foto: Jana Kratochvílová

A občerstvovačky? Bylo jich dost a byly velice slušně zásobené. Místo kelímků člověk dostal do ruky celou plastovou láhev. Z láhve se za pohybu pije mnohem pohodlněji než z kelímku, ale přišlo mi jako zbytečné plýtvání dát si lok a zbytek láhve zahodit. S postupem času jsem si s tím poradil. Co jsem nevypil, jsem si vylil na hlavu a na záda, abych nahradil houbičky s vodou, na které jsme zvyklí z jiných závodů. No a pak ještě soukromá dovednostní soutěž, když se člověk pokoušel trefit prázdnou lahví do kontejneru na odpadky, umístěného těsně u trati.

Bývá takové nepsané pravidlo, že do třicátého kilometru člověk kilometry přičítá. Od třicítky se počítání překlopí a počítají se zbývající kilometry do cíle. Vždyť zaběhnout si dvanáctikilometrový běh, to je přece pro maratonce brnkačka, ne? Zároveň v té době musí běžec trochu zbystřit, protože někde vpředu může číhat zeď. Takže od třicítky jsem přestal tlačit na pilu a zhruba pět kilometrů běžel trochu opatrněji. Ale zeď tentokrát nepřišla a tak jsem ke konci zase začal trošinku zrychlovat. Je to podobný pocit, jako když kůň ucítí blízkost stáje. Podvědomě začne do běhu dávat víc úsilí s vědomím, že konec je na dosah a že už se přece nemůže nic stát.

foto: Jana Kratochvílová

Jak se blížil cíl, diváctvo kolem trati houstlo. Natažených rukou na plácnutí nebylo tolik, kolik třeba bývá v Karlových Varech, ale zase jsem si uvědomil, jak takové obyčejné tlesknutí s úplně czím člověkem dokáže doplnit energii. Těch pár kroků navíc, když ta natažená ruka nebyla úplně v dosahu, se vždycky bohatě vrátilo. Na některých místech chybělo mobilní zábradlí a dav diváků nechával běžcům tak uzoučkou uličku, že zlatá čára, vyznačující optimální trasu, byla pod jejich nohama stěží k zahlédnutí. Chvílemi jsem si připadal jako na Tour de France. Ostatně od té doby, co někteří závodníci na Tour zapomínají kola, byl dojem naprosto dokonalý.

A pak už tu byl poslední kilometr. Když Carlo Capalbo před deseti lety vnukl valencijským pořadatelům nápad přemístit doběh na lávku těsně nad vodní hladinou nádrže v parku u muzea věd a umění, byla to dobrá volba. Závěrečné metry tím získaly nenapodobitelnou atmosféru. Video to může trochu přiblížit, ale ten konec se musí zažít. A pak už jen cíl, láhev s vodou, zlatá pláštěnka z termofólie, na krk těžká medaile s černozlatou stuhou a pěší cesta do hotelu.

Ve Valencii dělají všechno pro to, aby maratonci odjížděli spokojení. Mezi skvělé vymoženosti patří "late check out". Přestože jsme v hotelu už netrávili další noc, byl pokoj se sprchou k dispozici až do čtvrté odpoledne. Zbývalo pár posledních položek našeho valencijského pobytu. Slavnostní večeře (překvapivě paella, za čtyři dny potřetí), cesta na letiště a let domů. Ze španělských dvaceti do českých dvou stupňů nad nulou.

Mé vzpomínky na Valencii byly doposud jen ty nejlepší a jsem rád, že ani teď na tom nemusím nic měnit. Až se mě někdo zeptá, který zahraniční maraton bych mu doporučil, mám jasno.

Pár dalších fotek z Valencie je k nalezení zde.
 

Teď už nic není nemožné

foto: https://strejda1.rajce.idnes.cz/

Hobby sportovci mají rozum a vědí, že žádnému rekreačnímu tenistovi se nikdy nepodaří porazit Federera, fotbalista z okresního přeboru neudělá kličku Messimu a amatérský golfista nejspíš ani nepotká Woodse, natožpak aby si s ním zahrál. Existuje ale sport, kde žádná podobná omezení neexistují. Běh.

Kolikrát já už jsem závodil s mistry světa, olympijskými vítězi nebo světovými rekordmany? Ani to nedovedu spočítat. Pravda, obvykle jsou už na startu tak daleko přede mnou, že je ani nezahlédnu. A v cíli? Většinou dobíhám, když oni nasedají na letadlo domů do Afriky. Ale občas nějaká ta hvězda vzdá nebo si splete trať a já jsem pak ve výsledcích před ní. To není špatné, ne? 

Ale co se mi podařilo teď v neděli, to už asi těžko něco překoná. Možná bych měl běžecké boty pověsit na hřebík, protože teď už vím, že vrcholu bylo dosaženo a od téhle chvíle můžu být jenom horší. Přitom ještě ráno vše vypadalo docela normálně, podobně jako před desítkami jiných závodů. Normální snídaně, přesun na závody do Hvězdonic, vše jako jindy. 

Teplota docela ucházející, vlhkost vzduchu mírně vyšší. Rozklusal jsem se jako vždycky, jen jsem trochu ošidil rozcvičení. S naší skupinkou jsme si byli proběhnout začátek trati a okouknout možné záludnosti. Byl jsem docela rád, že do toho bahna, které nás čeká v prvních dvou kilometrech, mám ty správné terénní boty. 

Tlačenice na startu přiměřená, žádné velké nervy. Zatímco jindy se zpočátku rozbíhám trochu volněji, tentokrát jsem si řekl, že za to vezmu od samého začátku. A taky že jo. Obvykle mívám rudá kola před očima až těsně před cílem, tentokrát byla k vidění hned po pár minutách. No nic, hlavně udržet rovnováhu a nevyválet se v bahně, když je nás ještě větší houf pohromadě. 

Bohužel jsem poměrně brzy ztratil přehled, kdo z mých obvyklých soupeřů je vpředu a koho jsem dokázal předběhnout. Ale postupně jsem se prodíral polem kupředu a nechával za sebou jednoho soupeře za druhým (ano, myslím že přesně tolik jsem jich na trati předběhl). Výběh z lesa a nekonečné stoupání po louce, než se trasa začala klikatit vesnicí. A pak už jen nabrat správný směr k hvězdárně. 

foto: http://safab.rajce.idnes.cz/

Značení trati bylo výborné. Minul jsem třetí, čtvrtý a nakonec pátý kilometr. A pak jsem se konečně dostal k ceduli, která ukazovala, že do cíle zbývá posledních 300 metrů. Jenomže v té chvíli jsem za sebou začal cítit nebezpečí. Bylo jasné, že se zezadu někdo velmi rychle přibližuje. "Přece mu to teď jen tak nedám", proběhlo mi hlavou a zmobilizoval jsem všechny síly. K takovému finiši už mě hodně dlouho nikdo nedonutil. 

Jeho kroky slyším blíž a blíž. Stihnu to? Už vidím cílovou čáru s hloučkem rozhodčích. Pokouším se vymáčknout poslední zbytky sil a ještě trochu přidat. Podařilo se. Do cíle vpadnu o dobrý metr před Petrem Pechkem. Co o metr? Možná dokonce o dva. Těm lidem, kteří se o běh nezajímají, to možná nic neřekne, ale je to něco podobného, jako kdyby úplný mudla přišel, sebral ze země kus klacku, zamával s ním, něco náhodně zamumlal a z očí do očí začaroval Harryho Pottera i s jeho nejlepší kouzelnou hůlkou. 

Někteří škarohlídi možná řeknou, že jsem skončil až dvanáctý v kategorii a že Petr dobíhal za mnou jen proto, že startoval o deset minut později, ale kdo by heděl na takové detaily. Já vím své a to vítězné foto už mi nikdo nevezme. 

A mimochodem, byl to moc hezky uspořádaný závod. Díky Honzo. 

Budějovický příspěvek k teorii strun

foto: Zbyšek Ozga

Žádný strach, nechystám se fušovat do řemesla ani Sheldonu Cooperovi a ani žádnému jinému teoretickému fyzikovi. Není potřeba ovládat žádný složitý matematický aparát, natožpak počítat složité rovnice. Výsledek mých fyzikálních pokusů vykrystalizoval v poměrně jednoduchou poučku: "Když máte strunovou sekačku blízko nohy, nesahejte na vypínač."

Jak jsem k tomu dospěl? Poměrně snadno. Do odjezdu směrem na Budějovice mi chyběla ještě celá hodina a já nemoudře usoudil, že bych v té době mohl být něčím užitečný. Že bych strunovkou posekal trávu za plotem? Natáhl jsem kabel, zapojil, sekačku opřel z vnitřní strany plotu. Až do té doby nic neobvyklého. Věc se trochu zkomplikovala, když jsem obešel plot z vnější strany a natáhl se, abych sekačku přesunul na správnou stranu. Přesně v okamžiku, kdy se lýtko přiblížilo na dosah, jsem si šikovně sáhl na vypínač. Nevěřili byste, jakým fofrem se taková strunovka dostane do otáček.

Noha rázem vypadala, jako by si s ní pohrál malý, ale zřejmě docela naštvaný tygřík a zaťal do mě asi tak dvacet ostrých drápků. Po počátečním šoku jsem zjistil, že šrámy na noze sice pálí, ale dá se to přežít. Noha funguje a ani  krve moc neteče. Chvilku jsem ještě sekal, abych nebudil pozornost. Pak rychle uklidit sekačku a pustit na nohu studenou sprchu. Až do odjezdu jsem se pro jistotu natáčel směrem k veřejnosti nepoškozenou stranou.

foto: Zbyšek Ozga

Jen jsem si v Budějovicích vyzvedl číslo, první cesta vedla do lékárny nakoupit flastry. Polepil jsem lýtko jak prasklou duši od motorky a navrch přetáhl kompresní podkolenku. S výsledkem jsem byl docela spokojený. V podstatě vypadám nepoškozeně. Rozcvičení jsem tentokrát moc nedal, jen jsem se pozdravil s Vaškem a Zdeňkem, trochu pokecal s Edou a na konec se trochu proběhl s Michalem.



Hned po startu jsem vyrazil opatrně, nechal plavat vodiče na hodinu čtyřicet a hlídal si, aby mě moc brzy nedohonili vodiči na hodinu čtyřicet pět. Občerstvovaček v tom budějovickém vedru bylo až až. Ono se to s vodou nemá přehánět, takže jsem ty liché zpočátku vynechával. Později jsem si na nich bral houbičky (samozřejmě nikoli ty létací, ale namočené ve vodě). Na těch sudých vždycky dva loky ionťáku, abych se dlouho nezdržoval, když už to mé tempo za nic nestojí.

foto: Zdeněk Krchák

Vodiči na hodinu čtyřicet pět mě nakonec dostali, ale až někde za dvanáctým. A když jsem na jedné z posledních obrátek zjistil, že před vodiči na hodinu padesát mám ještě docela slušný náskok, už jsem se nikam nehnal a dobíhal spíš na jistotu. A že prý bylo teplo? Asi jo, ale zas tak horký to nebylo.

foto: Zdeněk Krchák -
Poslední dvě fotky jsem si vypůjčil z Karlových Varů.

Takže výsledek žádný zázrak, ale mohlo to dopadnout i hůř. K půlmaratonu pod sto minut se letos tímhle způsobem asi nedohrabu, ale třeba napřesrok bude líp. Když příště před závodem vynechám hrátky se strunovkou, třeba to vyjde.    

Vary? Perfektně vyladěno.

Foto: Pavel Koloc
... teprve na fotce jsem postřehl mírný rozdíl v odstínech.
Ještě na tom budu muset zapracovat ...

Opravdu jsem to vyladil skvěle. Tak skvěle jako nikdy dřív. A to už se na podobných závodech placatím skoro dvacet let. Aha, vy myslíte, že jsem ladil formu. Kdepak, formu já zásadně neladím, tedy hlavně proto, že vlastně ani nevím, jak se takové ladění formy dělá. Ale podařilo se mi dokonale vyladit něco úplně jiného. Když jsem vlezl do technického zázemí a ten den asi po šesté zamířil ke kadibudkám, přišlo mi na té řadě něco zvláštně povědomého. Nejprve jsem nevěděl, o co jde, ale pak mi docvaklo. Barva mého dresu se naprosto dokonale shodovala s barvou kadibudky. Tak perfektní mimikry by mi zřejmě záviděl každý chameleon.

Litoval jsem, že můj foťák už je i s báglem odevzdán kdesi v hloubi úschovny, ale naštěstí šel zrovna kolem Pavel Koloc a vyblejskl mě i s kadibudkou. No jo, ale kdo ví, jestli ho napadne mi něco poslat, až tu fotku uvidí. Podívá se a řekne: "Proč jsem fotil tu kadibudku? Kde jsou lidi?"

Tady bohužel výčet úspěchů končí. Protože čas pokročil a bylo nutné odebrat se do startovního koridoru, počkat na startovní zatroubení a běžet. Toho běhu jsem se trochu bál. Nějak mi v květnu na běhání nezbyl čas a můj tréninkový deník byl jak noty na buben. Ale běželi všichni kolem, tak jsem se taky rozběhl, i když možná o něco opatrněji než jindy.

První cíl? První kilometr. Tam prý někde bude číhat Zdeněk s foťákem. Škoda že jsem se nezeptal, jestli vpravo nebo vlevo. Padesátiprocentní šance, že mu vběhnu do záběru. V předstihu se sunu k levému okraji pole. Aha, tak byl vpravo. Smůla, fotka nebude.

Pořád mám dojem, že neběžím nijak zvlášť rychle, ale přitom mám pořád na dosah vodiče na hodinu čtyřicet. Že bych se s nimi pokušel udržet? Při mých posledních výsledcích je to vyložená utopie. Ale co? Chvilku to s nimi zkusím.

Občas si u kilometrovníků srovnávám mezičasy a řeším své oblíbené počtářské úlohy. Čtvrtý, pátý, sedmý. Nevím jak je to možné, ale kdybych udržel tohle tempo, budu v cíli pod sto minut. Trochu utopie, ale proč se na chvilku nezasnít, že jo? Pořád se motám v blízkosti vodičů, občas jim o pár metrů uteču, občas za nimi jen tak plápolám, ale pořád je mám na dosah.

Občerstvovačka je na každém dvaapůltém kilometru. V dnešním ideálním počasí možná zbytečný luxus. Liché vynechávám a beru si ionty na každé sudé.

Půlku máme za sebou. Jeden z vodičů hlásí, že máme čtvrt minuty náskok na oficiální čas. Jen čtvrt minuty? Můj výpočet je ještě o fous optimističtější, ale za chvilku se jim  musím v duchu omluvit. Udělal jsem chybu ve výpočtu. Ne tak osudovou, jako výprava Čechů, vedených Němcem na severní pól, ale chybička to byla.

I na dvanáctém hlásí vodič čtvrtminutový náskok. Aha, je to taková jejich univerzální povzbuzovací hláška. Už pomalinku začínám tuhnout a vodiči mi začínají mizet. Vynechaná občerstvovačka se mi teď docela hodí. Stahuji ztrátu a doufám, že to třeba ještě chvíli uvisím. Na patnáctém už je ale nedoženu. Krok za krokem se mi vzdalují.

Ještě se pokouším trochu natáhnout krok na kolonádě, po které se falešný vrchní snažil prchnout svým rozlíceným kolegům, ale je to marné. V cílové rovince už zdálky vidím, jak na displeji naskočila čtyřicítka. Ještě ze sebe vymáčknu trochu sil, aby se čísla nepřeklopila na jedenačtyřicítku, ale stominutovou hranici jsem nepřekonal. Smůla, ale alespoň se mám o co snažit v dalších závodech. Že by se to povedlo příště v Budějovicích? Kdo ví?

Půlmaraton podle plánu. Ale kterého?

Tak jak to dneska poběžíš? Kolikrát už jsem podobnou otázku dostal, a pořád na ni neumím odpovědět. Ani tazateli, ani sobě. Takže nahlas obvykle zvolím nějakou neutrální nebo vykrucovací odpověď. A v duchu? V duchu si odpovídám, že nejspíš zase stejně bláznivě, jako už tolikrát předtím. To znamená, že se nechám strhnout atmosférou, rozběhnu se rychleji, než jsou mé reálné možnosti, a pak už jen budu doufat, že mi síly vydrží aspoň natolik, abych se přes cílovou čáru přenesl během a nikoli plazením. Cestou si budu nadávat, proč jsem víc netrénoval, proč jsem neshodil nějaké to kilo nadváhy, nebo proč jsem nezačal závod alespoň trochu opatrněji.

Půlmaraton je naštěstí natolik krátká trať, že se podobným způsobem dá zvládnout a obvykle i přežít. Když jsem si takto nerozumně huntoval tělo už po nevímkolikáté, v hlavě mi uzrálo předsevzetí, že příště už si určitě stanovím nějaký rozumný plán, díky kterému hladce a bez námahy v uspokojivém čase dorazím do cíle, užiju si to a cestou se nebudu zbytečně trápit. Od té doby tedy běhám s plánem. A protože v některých ohledech bývám docela důsledný, pro jistotu nemám plán jeden, ale hned několik.

Ale než se dostanu k půlmaratonským plánům, zpátky na start, tedy přesněji do technického zázemí. Posun začátku na desátou ve mně nevyvolal žádné velké nadšení. Už jsem byl zvyklý, že když se mělo startovat ve dvanáct, by jsem na místě s obrovským předstihem, byl čas nafotit spoustu obrázků, pozdravit se s kupou kamarádů, v klidu se připravit, absolvovat čtyři až pět posledních návštěv mobilní toalety, zkrátka vše v klidu a bez stresu. Teď je to všechno jinak. Dorazit jen tak tak včas na převlečení, trošku se rozhýbat a rozklusat. Na focení ani pomyšlení, takže jsem jen na mobil zvládl jedinou fotku Evžena s Věrkou, aby bylo co dát do blogu. Ještě štěstí, že Praha patří v poměru počtu kadibudek a běžců k nejluxusnějším závodům, které znám, takže aspoň tady jsem moc neztratil.  

Ale dvě výhody ten brzký start přece jen má. Za prvé v deset ještě není žádné velké vedro, takže když si člověk trochu pospíší, odběhne celý závod za relativně rozumné teploty. A za druhé? Máme to za sebou o dvě hodiny dřív, a to taky není marné, že?    

A pak už nadešel čas použít připravené plány. Plán A, to je ten superoptimistický. Obvykle se s ním rozbíhám. Loučím se s ním zpravidla hned po pár úvodních kilometrech. Pro ukrácení dlouhé chvíle si v hlavě pouštím kalkulačku. Vím poměrně přesně, kdy mám za sebou sedminu trasy a kdy třetinu, kolik vteřin ztráty mám na takový čas a kolik na makový. Ta kalkulačka mi obvykle velmi brzy spočítá, že na plán A můžu zapomenout. Tentokrát jsem se s plánem A definitivně rozloučil, když jsem na smíchovské otočce zjistil, že vodiči na hodinu čtyřicet už mi pomalu ale jistě dýchají na záda a brzy se kolem mě přeženou, jako by se nechumelilo.  

foto: O dva

Pak nastupuje plán B. I ten je vlastně pořád ještě dost optimistický, ale už se začíná přibližovat realitě. Díky tomu, že jsem se tentokrát na začátku nenechal úplně vybláznit, držel jsem se ho zuby nehty. V béčkovém plánu jsou zahrnuty i menší krize, jen jich nesmí být moc. A nějaké krize byly i tentokrát. Vůbec mi to neběželo mezi dvanáctým a třináctým, ale pak se vše zase vrátilo do normálu. Horkou chvilku jsem zažil těsně před dvacátým kilometrem v pravoúhlé zatáčce na předposlední most. Nevím, jestli ten borec se zašpuntovanýma ušima, který se mi nalepil na paty, byl v takovém tranzu, že nepostřehl zatáčku. Na každý pád mě málem sejmul a ještě na mě něco hulákal. Tak jsem si na oplátku zahulákal taky a běžel dál. 

Na posledním mostě, když už cíl byl doopravdy na dosah, jsem se ještě trochu zmáčknul a vylepšil si čas nejmíň o dvě vteřiny, což se na téhle trati skutečně vyplatí, že? Plán B tedy tentokrát vyšel. Pod sto minut jsem to sice nestihl, ale ne o moc. A pocit v cíli byl zase příjemný, jak už to u půlmaratonu bývá. Připletl se mi do cesty Carlo Capalbo, tak jsem si s ním potřepal rukou a šel se občerstvit. 

foto: Zdeněk Krchák

Tentokrát tedy nedošlo na plán C. Ten nastupuje, když přijdou nějaké komplikace a je zapotřebí se dostat do cíle už bez ambicí na slušný čas, ale řekněme že se ctí, tedy po dvou. Existuje i plán D, nějak se dobelhat po svých, když už selže úplně všechno, přinejhorším třeba i po čtyřech. A plán E? Ten už není můj, ale doufám, že ho někde mají v záloze pořadatelé a že mě nezapomenou naložit do sběrného vozu. 

foto: Zdeněk Krchák

Po závodě, když si vyzvednu věci a proboxuji se k mobilu, obvykle se snažím poslat domů zprávu, že žiju. A protože do esemesky se vejde i spousta dalších znaků, přidal jsem i údaj o čase a o tom, že jsem s tím výkonem docela spokojený. Asi to vyznělo příliš namyšleně, protože uzemňovací odpověď přišla obratem: "To já jsem umyla dvě okna, dva radiátory a uvařila dva obědy." Jak je vidět, pořád mám na téhle distanci ještě co zlepšovat. 

Půlmaraton - příště to bude lepší

Můj letošní půlmaratonský výkon nebyl ničím zajímavý. Proto se o něm třeba zmíním příště. Ale když jsme u tak výjimečného sportovního momentu, jakým je překonání světového rekordu, to už začíná být napínavé.

Radoval jsem se spolu s Dančou, která si v takovém úžasném závodě zaběhla skvělý čas. Ale pak mě trochu uzemnila Lenka, která reagovala větou: "Danielko, to nevadí, příště to bude lepší." Proboha, co by ta Lenka ještě nechtěla? Má snad Daniela příště vypustit duši, aby Lenka byla konečně spokojená?

Naštěstí jsem se brzy dozvěděl vysvětlení. Lenka si kdysi zaběhla nový osobák, který považovala za fantastický. Samozřejmě ještě plná nadšení o svém skvělém úspěchu napsala také Danče. Ale znáte to. Písmenka na displeji někdy správně nezachytí duševní rozpoložení odesilatele.

Danča, pro nás ostatní smrtelníky běžkyně z jiné planety, má trochu jiné představy o tom, jak vypadá dobře zaběhnutý závod. Zprávu pochopila tak, že si Lenka stěžuje, jak se jí ten běžecký výkon nevyvedl. Plná pochopení a soucitu ji chtěla utěšit a bleskově odepsala: "To nevadí Lenko, příště to bude lepší".

Tak nějak vypadá relativita v praxi.

Všude dobře, v Pečkách nejlíp

foto: Martin Digmayer

Letošní rok se od samého začátku nevyvíjel nijak slavně. Bacilové si u nás podávali dveře a člověk z jednoho nachlazení ještě nestačil vylézt a do druhého spadl. Lednová kilometráž? Jedna velká bída. Únorová? Taky bída, jen o trochu menší. A tak místo abych nabral ztracenou kondici, nabíral jsem kila. Na první letošní závod z Čerčan na Čerčanský chlum jsem tedy jel trochu s obavami.

Co s tím, aby to nebyla úplná ostuda? No alespoň se před závodem pořádně rozklusat, ne? Rozklusávací tempo sice bylo šnečí, ale i tak jsem dokázal dokonale propotit všechny vrstvy, samozřejmě včetně těch, které jsem si hodlal vzít na závod. Co s tím? Zůstat v mokru až do startu a vykoledovat si nachlazení číslo čtyři? Nějakou suchou vrstvu na tělo by to chtělo. Jenomže ráno při balení věcí jsem z nějakého neznámého důvodu usoudil, že v báglu je zbytečně moc oblečení a náhradní tričko jsem nechal doma.

Nakonec nezbylo, než obětovat triko, původně určené na cestu domů a doufat, že nikde nebudu muset rozepínat bundu a vystavovat holou hruď. Nakonec to ale byl jediný zádrhel, tedy když nepočítám chybějící kyslík cestou do cíle. Od startu jsem se držel zuby nehty ve skupince podobně postižených, stoupání kolem hřbitova jsem zvládl v tempu pohřebního průvodu, pak jsem trochu zvolnil ve stoupáku na okraji lesa. Je skoro k neuvěření, že i tak jsem občas někoho předběhl. Podstatné bylo, že ve finále jsem se za tu cílovou čáru nějak vydrápal. A můj čerčanský výsledek? Musím se pochlubit. Vyhrál jsem. Tedy bohužel jen v tombole, ale kdo by řešil takové nepodstatné detaily, že?

Ale vše je dané jen správným úhlem pohledu. Kdo pečlivě hledá, najde pozitiva i tam, kde normální lidé vidí jasný propadák. Když jsem pitval výsledkovou listinu, v mé kategorii padesátníků bylo víc závodníků za mnou než přede mnou (o jednoho) a v mé kategorii mě nepředběhl nikdo starší. To porovnávání má jen jednu drobounkou vadu na kráse, že v kategorii šedesátníků bych si svým časem polepšil jen z osmého na sedmé místo.

Poučen z chyb při balení rezervních svršků jsem si za týden do Kbel vzal pro jistotu hned dvě náhradní trika. Dobrá volba, protože při rozklusávání jsem se opět dokonale propotil. A co mi chybělo tentokrát? Náhradní slipy. V Běchovicích už jsem si kdysi dávno
vyzkoušel, že běhat závody naostro má někdy svá úskalí. Takže natahuju ty jedny jediné, určené k převlečení po závodě a cestou domů můžu už jen doufat, že nikde nebude nutné stahovat kalhoty. Ovšem samotná Kbelská desítka byla skvělá. Nálada radostná, trasa pohodová, vítr na otevřené pláni přiměřený, co víc si přát? Tedy možná o něco lepší čas, ale to už bych chtěl moc.  

foto: Zdeněk Krchák

Kbelskou a Pečeckou desítku od sebe dělí pouhý týden, ale stejně jsou to úplně rozdílné závody. Ať si kalendář tvrdí cokoli, pro mě jsou Kbely poslední zimní a Pečky první jarní závod. Je to až k neuvěření, ale do Peček jsem si nic podstatného nezapomněl. Předpověď nebyla nijak skvělá, ale nakonec si i počasí dalo říct. Nebylo tedy na co se vymlouvat.

Určitě znáte ta předsevzetí, že tenhle závod stačí jen tak lehce odklusat, protože jde jen o účast a o setkání s kamarády. A pak se ta lidská vlna dá do pohybu, rozběhnete se k první zatáčce a už v tom lítáte až po uši. "Musím přidat, protože támhle běží Martin a toho musím porazit. A teď se mi tu vytvořila mezírka, honem zrychlit, ať si polepším. No a když už jsem tady, přece se nenechám znovu předběhnout..."

foto: Zdeněk Krchák

Zkrátka byl to takový fofr, že jsem si ani v duchu nestačil vynadat, proč tady zase takhle blbnu a huntuju si tělo. Jen kousek za obrátkou jsem měl na chvíli pocit, že úplně neovládám jednu nohu a že jestli to brzy nepoleví, asi upadnu. Ale naštěstí se noha vzpamatovala a já běžel dál. A že cestou nazpátek foukalo trochu proti? Prosím vás, při mých rychlostech? Kdo by si s tím dělal hlavu?

V tombole jsem tentokrát nevyhrál, ale v Pečkách jsou i jiné radosti. Ještě před rozklusem jsem párkrát stačil stisknout spoušť, takže má sbírka natěšených jarních běžců zase o kousek povyrostla. Čerstvé přírůstky jsou k vidění na rajčeti:

http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Pececka_desitka_11.3.2017/

A protože kamarádi taky fotili, brzy se ke mně dostala čerstvá kolekce obrázků. Je na ní nějaký čím dál plešatější, čím dál šedivější a čím dál vrásčitější člověk poklusávající s hlavou nakřivo. Divný koníček, fotit pohyblivé trosky. Ale jedno je nutné těm fotografům přiznat. Odvahu mají. Protože až některému z nich jednou praskne čočka, to bude rána. 

foto: Zdeněk Krchák

Berlín už byl nad plán

Letos jsem si splnil tolik běžeckých snů, že už se mi vlastně nemá o čem zdát. Přihlášku do slosování o Berlín jsem nebral moc vážně. "O nic nejde, tak jako tak mě nevytáhnou." A taky že mě nevytáhli. Ocitl jsem se na místě náhradníka a Berlín pustil z hlavy. Ale odpadlíků bylo letos překvapivě mnoho a já se vracím do hry. Taky odmítnout? No to ne, vždyť už se mi podobná šance nemusí naskytnout. Jeden maraton navíc přece zvládnu. Vždyť ho nemusím běžet na doraz. Zdraví drží, jarní kondice sice s podzimem šla trochu dolů, ale já ten Berlín nejedu vyhrát. Dvaačtyřicet kilometrů volným tempem je vlastně docela slabá týdenní dávka.

Když už bylo vše zaplaceno a zařízeno, objevil se jeden drobný háček. Ještě týdnem před odjezdem jsem byl docela fit, ale na sobotním půlmaratonu v Ústí mi achilovka naznačila, že pro ni sezóna končí. Poslední čtyři kilometry bolela jak čert. A já měl týden na to, abych ji trochu uchlácholil k poslednímu vytrvaleckému výkonu sezóny.  

A tak jsem v pátek ráno spolu s necelou třicítkou dalších běžeckých nadšenců nasedl do autobusu směr Berlín. O necelých pět hodin později už jsme stáli před hotelem Mercure kousíček od Alexanderplatzu. Že nejsem na výletě, jsem si uvědomil, když Michal zavelel: "V půl čtvrté trénink!" No jo, asi jsem já turista zabloudil mezi závodníky. Aspoň tu svoji nešťastnou achilovku trochu prověřím, jestli na ni týdenní léčba zabrala. A výsledek? Nic moc. Jestli tohle vydrží dvaačtyřicet kilometrů, dám se na modlení.

 


V sobotu pěší prohlídka Berlína. Naposledy jsem tu byl před necelými pětatřiceti lety, ale přijde mi, že ve východní části se toho moc nezměnilo. Tedy malé rozdíly tu jsou. Místo Fiedrichstadtpalastu staveniště a místo trabantů opravdová auta. A hlavně ta divná dlouhá bílá zeď už zůstala pro připomenutí na pár posledních místech, je divoce pomalovaná a jejích úlomků jsou plné prodejny suvenýrů.

 

Prohlídku končíme nedaleko Expa. Hurá pro startovní čísla. Systém se trochu liší od toho pražského. Hned po vstupní kontrole nás okroužkují textilním náramkem, který nesmíme sundat, dokud nedoběhneme do cíle. Po pravdě to není nic obtížného. Nepoužít nůžky, zřejmě by na ruce vydržel do Vánoc. Čísla nečekají hotová k vyzvednutí, ale obsluha je tiskne až těsně před výdejem. Je tento systém lepší? Těžko říct. Ovšem pevnější materiál by příště neuškodil.

Jinak ale vše probíhá hladce, žádné komplikace. Ještě stihnu prošmejdit Expo, nalézt ten správný stánek a nechat si zatejpovat achilovku. Naše výprava se na Expu rozdrobila na menší skupinky. Cesta k hotelu dlouhá, raději pošetříme nohy a svezeme se metrem. Ovšem koupit si jízdenku není vůbec jednoduché. Dva automaty na celou stanici a u nich dvě nekonečné fronty. Když se konečně dostaneme na řadu, už je jasné, proč to jde tak pomalu. Přístroj odmítá bankovky a všechny běžné karty. Ještě štěstí, že jsem doma před odjezdem zalovil v krabičce s cizími mincemi a objevil několik Eur. Teď se budou hodit. Házíme do automatu mince jak o závod, abychom se dopracovali k potřebnému počtu jízdenek. Sakra, ono to ty mé mince odmítá. Michal jednu z nich vyloví a povídá: "Co to tam cpeš? To je z Egypta, že jo?" Zatracená vetchozrakost!

Dál už vše proběhne bez komplikací. Honem zpátky na hotel, nohy nahoru a odpočívat! V neděli ráno vyrážíme pěšky na start. Zatejpovaná noha drží, vše se zdá být v pořádku. Jen jedna věc je zvláštní. Podle mapky vede trasa maratonu těsně kolem hotelu. Tudy má za pár hodin proběhnout čtyřicet tisíc běžců? Nikde nic. Žádní dobrovolníci, žádné ploty, bannery, zábrany. Ani náznak nějakých příprav.

Obvyklý předstartovní mumraj nastane až kousek od Braniborské brány. Jestli Praha může Berlínu něco závidět, pak je to prostor. Spousta volného místa pro technické zázemí. Tady si můžou dovolit pustit na trať dvaačtyřicet tisíc běžců. Prahu nikdy tak nenafoukneme. Ale v mnoha ohledech vychází srovnání lépe pro Prahu. Už jen třeba počet kadibudek. Fronty, fronty a nekonečné fronty. Když jsem po čtyřiceti minutách čekání přišel na řadu a ohlédl se, byla fronta delší, než když jsem si do ní stoupal. Do startu první vlny v té chvíli chybělo nějakých deset minut. Spousta závodníků vylučovací problém vyřešila po svém. Prvních deset kilometrů byl každý volný keř obsazený čůrajícími chlapečky, ale mnohdy i holčičkami.

A atmosféra na trati? Jako by se na některých místech nedostávali diváci. Ti co přišli, fandili. Ne že ne. Ale hluchých a prázdných míst bylo až překvapivě mnoho. A padesát metrů od trati si Berlín žije po svém, jako by se nechumelilo, tedy neběželo. Docela příjemné je křestní jméno na startovním čísle. Celé jméno je pěkné, ale křestní bohatě stačí, aby si ho fanoušci stačili přečíst. Musím přiznat, že když někdo úplně neznámý vykřikne vaše jméno, člověka to napoprvé překvapí, ale napodruhé už potěší. Občas jsem stihl na oplátku hodit úsměv a mávnout.

Systém, podle kterého běželi vodiči, jsem dodneška nepochopil. Když jsem vyrazil, po pár kilometrech jsem předběhl černý balónek s nápisem 4:00. Pak jsme před sebou uviděl další. Když se mi ho podařilo dotáhnout, přečetl jsem si, že i on je na čas 4:00. A pak ještě jeden a na něm bylo? Správně, taky 4:00. Dál už jsem se v průzkumu nedostal. Neběžel jsem nijak rychle, ale na třináctém kilometru přišla prudká bolest v lýtku. Musel jsem zvolnit na úplné minimum.  

Ještě jsme nebyli ani na patnáctém a všechny čtyřhodinové balónky mi postupně zmizely v nenávratnu. Achilovka trestá každý delší krok. Pomalu se učím, jak se pohybovat vpřed, aby to moc nebolelo. Dopadnout na celé chodidlo a neodrážet se ze špičky. On to tedy není opravdový běh, spíš takové cupitání. Když docupitám na dvacátý a uvědomím si, že přede mnou je ještě nějakých dvaadvacet, nevím co dál. Zastavit támhle u zdravotníků? No ale co potom? Chvíli si tam poležím, odevzdám čip a číslo a řeknu tschus? No a pak se potáhnu přes půlku Berlína do hotelu? Já se svým orientačním smyslem? To je přece nesmysl. To radši budu pokračovat v cupitání.

Cupitám si po trojité modré čáře a všichni mě předbíhají. Jak se propadám hloub a hloub startovním polem, občas mě někdo odstrčí a přidá ránu loktem. Jo jo, šikovní běžci jsou někde vpředu. Tady vzadu je každý rád, že se hýbe správným směrem. Na  vyhýbání a zdvořilosti už asi chybí energie. Mně energie neschází, jen nevím, jak ji přeměnit na  rychlost. A tak pozoruju cvrkot na trati i kolem.

Roztleskávačky, kapely, transparenty, nápisy s životními moudry a povzbuzujícími hesly. Letos je v módě jedno, které zahlédnu asi v pěti exemplářích. "Ulrika (Helmut, Karl ...) du schafst es". Jo jo, Ulrika to určitě zvládne, ale co já? Třicátý, dvaatřicátý, pětatřicátý ... při mém tempu ani ta maratonská zeď neexistuje. A pak už zahlédnu čtyřicítku. Kdybych se až sem dostal se zdravýma nohama, už asi stejně neběžím o moc rychleji.

Najednou mi to dojde. Jo, teď už se do cíle dostanu. Směju se od ucha k uchu. A jak poblíž Braniborské brány houstnou davy a roste hluk, směju se nahlas. Jestli mě teď sleduje běžecký bůh nebo velký bratr, musí si myslet, že už jsem se definitivně zbláznil. A pak cíl, medaile, obrovská plastová fólie, voda, banány, nealko pivo. Klusat jsem mohl, ale chůze mi vůbec nejde. Dokulhám si pro bágl, fólie je dobrá jako zástěna pro převlečení. Vystrkovat holý zadek na čtyřicet tisíc lidí, na to jsem přece jen velký stydlín.

Poslední úkol dne, cesta do hotelu. Bloudím jen přiměřeně. Ze tří kilometrů je pět, ale všechno špatné je pro něco dobré. S každým kilometrem je noha lepší a lepší, takže do hotelu už vcházím skoro jako dvounožec. Předběhlo mě sice nějakých devatenáct tisíc jeden a sedmdesát soupeřů, ale já vím, že jsem svůj boj o Berlín vyhrál.        

V Olomouci kopíráky došly

Foto: Zdeněk Krchák - České Budějovice 

Nevím, čím to je, ale letos mi některé běžecké výsledky vycházely jako přes kopírák. Ono by to ani moc nevadilo, jen kdyby kopírované časy byly o pár minut lepší. Bohužel forma z brzkého jara se někam postupně vypařila. Ve svém letošním druhém maratonu jsem si tak dlouho brousil zuby na zlepšení proti tomu prvnímu, až mi došly síly a já se sice zlepšil, ale o nějakých umrněných dvacet vteřin.

A půlmaratony? Tam to se mnou jde úplně s kopce. První jarní start vypadal nadějně. Ale ten druhý ve Varech? Zhoršení. Měl jsem co dělat, aby se mi podařilo udržet oficiální čas pod sto minut. Když jsem ta čísílka zahlédl na cílové časomíře, musel jsem pořádně upalovat, abych doběhl včas. V Budějovicích se těším na zlepšení. Tam přece nejsou žádné kopečky, pěkná rovinatá trať, tam  se to poběží. Až někde do šestnáctého kilometru jsem se docela držel, ale pak, ani nevím jak se to stalo, jsem náskok prošustroval. A tak mi na konci zase nezbylo nic jiného, než nasadit zoufalý úprk do cíle, abych zachránil alespoň tu stovku. Radost jsem měl jen do té chvíle, než zveřejnili  reálné časy. Zhoršení o vteřinu. No nenaštvalo by vás to? Člověk se honí jako čokl, aby se zhoršil?

"No nevadí, v Olomouci si spravíš chuť," utěšoval jsem se naivně. Ale začátkem týdne vyšla čerstvá předpověď počasí a optimistický úsměv mi zamrzl. Pesimista uvnitř hlavy povídá: "Zapomeň na zlepšování. Budeš rád, když dolezeš do cíle." A víte,  co na to řekl optimista? Vůbec nic. Zbaběle mlčel.

Foto: Zdeněk Krchák - České Budějovice 

A tak tentokrát pesimista tvrdě diktoval taktiku: "Rozeběhneš to opatrně. Na každé občerstvovačce se v klidu zastavíš a napiješ. A plácání s diváky? Na to taky zapomeň. Koukej klusat nejkratší cestou do cíle a žádné blbosti." Optimista zase mlčel. On snad v té hlavě chrápe, nebo co? Že by omdlel horkem?

Jenomže pak přišel start, někde vpředu vystřelili, začali hrát tu chytlavou melodii o kočce, co leze dírou a optimista se přece jen probral. A tak jsem sice běžel opatrněji než jindy, ale zase ne tak moc. A plácání s diváky? Nejdřív jsem to vážně chtěl dodržet, ale když vidíte nataženou ruku a nikdo další není v dosahu, co uděláte? No plácnete si, to dá rozum. Nejdřív sem tam nějaké jednotlivé tlesknutí, ale jak se blížil cíl, už jsem dlaně na  své straně dráhy nevynechával.

Kdysi dávno, ve svých běžeckých začátcích, jsem si párkrát nedbale zavázal tkaničku. Běžet s rozvázanou botou, když honíte vteřinky, to není dobrý nápad. Proto jsem se tehdy naučil vázat speciální uzel, který se sám za žádných okolností nerozváže. Tedy nerozvázal se až do soboty. Tentokrát jsem byl v utahování boty tak pečlivý, že mi volné konce vyšly nějak podezřele dlouhé. Nenapadlo mě nic lepšího, než je zastrčit pod šněrování tak šikovně, že se pravá bota rozvázala už na čtvrtém kilometru. A jak jsem při zavazování pospíchal, na desátém už byla rozvázaná znovu. Pak už jsem ten uzel konečně trefil.

Jestli jsem se na trati na něco těšil, byly to sprchy. On člověk sice při průběhu pokaždé nezachytí víc než pár kapek, ale pocit je k nezaplacení jak z reklamy na nejmenovanou platební kartu. Jediná drobná chybička byla v tom, že ve snaze vyhledat nejvydatnější proud proběhnete obvykle nejhlubší kaluží, takže pak až do další spršky krásně čvachtá v botách.

A tak jsem si vesele dočvachtal až do cílové rovinky. Čas natolik mizerný, že nebylo moc důvodů pokoušet se o finiš, ale stejně jsem se pokusil trochu zrychlit. To je především informace pro ty, kteří pravděpodobně žádné zrychlení nezpozorovali. No nevadí, třetí výsledková kopie se nepovedla, ale přežil jsem ve zdraví. Rychlejší čas si nechám na příště, tedy pokud v červnu 2017 bude aspoň trošičku mrznout.

Maraton? - With a Little Help From My Friends

Foto: Jitka Narovcová

Sportovní teorie možná tvrdí něco úplně jiného, ale maraton se dá v podstatě běžet dvěma způsoby. Hlavou nebo srdcem. Jak že se běhá srdcem? Hned od začátku se necháte strhnout atmosférou, optimismem (obvykle naprosto neopodstatněným) a iluzemi o vlastní kondici. Člověku na trati postupně dojdou iluze, optimismus a posléze i síly. Poté zbývá jen to srdce, aby přemluvilo hlavu, že situace vůbec není beznadějná, protože někde v těle máme ty zásoby energie, o kterých jsme doposud nevěděli. Asi jako když polární výprava vedená Čechem Karlem Němcem v největší nouzi objeví zapomenutého housera. A kupodivu většinou se ty skryté zásoby doopravdy najdou, takže se do cíle nakonec nějak dostanete, ba někdy dokonce i doběhnete.

A pak existuje druhý způsob. Běžet hlavou. Zvolit správné tempo, které se dá vydržet celých
42 kilometrů. Zaběhnout první půlku na chlup stejně rychle jako tu druhou. Tak tenhle způsob znám pouze z knih a z vyprávění, protože ať si před startem dávám jakákoli předsevzetí, skutek utek. Někdo vpředu vystřelí, začnou hrát Vltavu, diváci kolem křičí a kde jsi rozume? Pryč.

Jenomže tentokrát jsem věděl, že bych to s rozumem měl aspoň zkusit. Teorie tvrdí, že k plné regeneraci a doplnění energetických zásob u nás běžných smrtelníků po maratonu dojde za šest týdnů. No a já si ten předchozí odběhl přesně před dvaceti dny. Takže rozkaz zněl jasně: Nebláznit, rozběhnout to opatrně a doufat, že palivo v nádrži dojde co nejpozději, v ideálním případě až za cílem. Jenomže jak už to tak bývá, do výpočtu rozumného tempa mi tak trochu kecal ten optimista, ukrytý někde uvnitř hlavy.

Foto: Jitka Narovcová

Start v houfu kamarádů je mnohem příjemnější, než když se člověk ztrácí sám v anonymním davu. Když je s kým prohodit pár slov a popřát si se všemi v dosahu hodně štěstí, to pak minuty před startem utíkají samy. Dokonce utíkaly tak rychle, že když padl výstřel, neměl jsem nastartované hodinky. Naštěstí se družice chytily pár metrů za startovní čárou. Kamarádi se brzy rozutekli. Někdo zmizel vpředu, jiný se propadl dozadu. Nevadí, však oni do cíle trefí sami.

Kousek za šestým kilometrem mě dotáhl Libor, běžecký parťák z Barrandova. Ve dvou se to lépe nejen běží, ale taky povídá. Kilometry ubíhaly docela příjemně, žádný zádrhel. Na desítce jen minutu za superoptimistickým plánem. Čerstvý bostonský zážitek mě nutil srovnávat. V Praze není kolem trati tolik diváků. Některá místa jsou skoro liduprázdná. A většina lidí se doopravdy jen mlčky dívá, takže člověk slyší sousedův dech a vlastní kroky. O to víc potěší každý výkřik, zafandění, každé zatleskání, každý letmý povzbuzující pohled.

Jenomže v Praze mám navíc něco, co nenajdu nikde jinde. Známé tváře na trati, na občerstvovačkách, na ulicích kolem. Ivča na Národní, Zdeněk u Prašné brány, Iva s Martinou v Nuslích, Lenka pod Vyšehradem, Ruda za mostem, Dalibor a Honza v Karlíně, Veronika u tunelu, Jitka na nábřeží, Tomáš se ženou a Pavel v Pařížské. K tomu Jarmilka s Michalem a Pavlou na karlínské občerstvovačce, Karolína na Smíchově.

Foto: Pavel Zámostný

A to samé v běžeckém poli. Chvíli se vezeme za Věrkou, před otočkou zahulákám na Enrica, za otočkou na Ilonu. Prohodím pár slov se Zbyškem a když pomyslím, že jsem utekl Mirkovi, uvidím ho před sebou. Vždyť já i kdybych chtěl vzdát, zastavit a nenápadně se odplazit z trati, nemám šanci to udělat, aby si mě někdo z přátel nevšiml. A tak co mi vlastně zbývalo? Běžet až do cíle.

Půlmaraton jsme s Liborem zvládli hladce. Ještě pětadvacítka bez problémů. Pak přišla občerstvovačka na šestadvacátém a než jsem se vymotal ze zmatku  rukou, nohou a kelímků, Libora jsem někde ztratil. Nedá se nic dělat, do cíle už musíme každý sám. Až do pětatřicítky žádný problém, ale zeď si na mě tentokrát počíhala na šestatřicátém. Žaludek jako na vodě a břicho se kroutí jen při představě, že bych se měl pokusit cokoli sníst. Na poslední občerstvovačce už si netroufám ani na vodu.

Na sedmatřicátém kouknu na hodinky. Pauza? Jak to? Zřejmě jsem nějakým neopatrným pohybem zmáčkl tlačítko. Ale kdy? Před minutou, před dvěma? Netuším. Ale není to už jedno? Vyložený propadák už to nebude a dobrý čas už bohužel taky ne. Hlavně že běžím a blížím se k cíli.

Foto: Pavel Zámostný

Ale co s člověkem dokáže udělat hukot v Pařížské, to byste nevěřili. Snažím se zrychlit a neudělat při tom zbytečně dlouhý krok, aby mě na poslední chvíli neskolila křeč. Ten styl sice musí vypadat směšně, ale funguje. Posledních pár stovek metrů. Hluk kolem je tak silný, že se nahlas směju. Že budu za cvoka? No a co. Vždyť asi jsem, ne?

Nakonec jsem svůj bostonský čas z dubna překonal o necelých dvacet vteřin. Dva maratony za sebou se dají zvládnout, ale jeden mi bude příště stačit. Jestli budou sloužit nohy i za rok, máte mě tu zase. Ta Pařížská za to stojí.

Boston je jen jeden

"To snad není pravda, mám bostonský limit," proběhlo mi hlavou v cíli loňského PIMu. Boston byl pro mě vždycky něčím nedosažitelným. Asi jako Everest pro pěšího turistu. Nikdy, ani v době nejlepších výkonů, jsem se k limitu nepřiblížil. Jenomže teď se mi k němu podařilo zestárnout. Věděl jsem, že má první šance bude zřejmě i poslední. Všechny hvězdy byly příznivě nakloněny a já už ji nechtěl pustit z ruky.

Do kalendáře jsem si pečlivě označil termín přihlašování, ve správný čas byl u počítače a povedlo se. Za pár dnů přišel mail o přijetí. S více než půlročním předstihem mohly vypuknout cestovní přípravy. Z původně zamýšlené minimalistické cesty se nakonec stala dvoutýdenní objevitelská výprava z New Yorku přes Filadelfii a Washington do Bostonu, takže poznávání dostalo mírnou přednost před maximálním výkonem. Ale do Bostonu se přece nejezdí lámat osobáky. Boston se musí prožít.

Těsně před cestou zůstal už jen jeden nevyřešený malinkatý zádrhel. Potřebné dokumenty k vyzvednutí startovního čísla posílají pořadatelé papírovou poštou, aby na místě vše probíhalo hladce a rychle. Mé letadlo bylo bohužel rychlejší než můj pošťák, a dlouho vyhlížená obálka dorazila do schránky dva dny po odletu. Ovšem pořadatelé počítají s každou eventualitou, jen se tím cesta za startovním číslem v maratonském expu stává o kousek komplikovanější a o jednu půlhodinovou frontu delší.

Organizace vydávání čísel a účastnických triček je neskutečně rychlá. Mít v ruce od začátku správný kus papíru, zabrala by zhruba třicet vteřin. Zato expo, to je obrovské mraveniště, ve kterém se marně prodíráte davem, beroucím útokem sportovní zboží. Lidé si drží ukořistěné kusy bot a svršků a v dlouhých hadech front postupují k pokladnám. Na dračku jdou oficiální plakáty, rozdávané zdarma. Celkem nenápadná grafika, trocha textu a proužkovaný podklad. Aha, nejsou to proužky, ale jména. Dvaatřicet tisíc jmen, podle abecedy. Hledám to své. Jo, jsem tady správně.

A pak už ráno před závodem. Odevzdat bágl (berou jen předepsané fasované průhledné bagy, výjimky neexistují) a hurá na autobus do Hopkintonu. Teprve na nástupišti autobusů si člověk naplno uvědomil rozsah celé akce. Dlouhatánská šňůra žlutých školních busů, jak vystřižených ze Simpsonů. Druhá řada zaparkovaná dveřmi tak, aby se dalo nastupovat uličkou mezi vozy. U každých dveří pořadatel s počitadlem. Naplnit, posadit a odjezd.

Sportovní vesničce na stadiónu v Hopkintonu dominuje střecha obřího cirkusového stanu. Kdo zapomněl jídlo a pití, má poslední možnost. Dobrovolníci před obrovskými kontejnery vybírají pro charitu přebytečné oblečení, které si běžci přivezli na start, aby neprochladli. A záchody, dlouhé řady kadibudek. Jenže fronty před nimi jsou ještě delší. Lámal jsem si hlavu, co budu v Hopkintonu dělat, když mám skoro dvě hodiny do startu. Teď už je program jasný. Stát frontu na záchod. Když vypadnu z kadibudky, pomalu se rozhlížím, kudy vede cesta na start. Nad branou jsou vypsané časy, kdy se která vlna má vydat na pochod do koridoru. Pořád ještě spousta času. Že bych si dal ještě jednu frontu?

Byl to výborný nápad, jen volba lajny se mi nějak nezdařila. Postupujeme neskutečně pomalu. Aby taky ne. Na nás čekají jen dvě budky, zatímco jinde jich je pět nebo šest. Ale vzdejte se pracně vyčekaného pořadí. To by bylo proti přírodě. A tak čekám, pomalu se sunu vpřed a marně hypnotizuji hodiny. Termín odchodu pomalu ale jistě uniká. Dočkám se ve chvíli, kdy zbývá posledních pár minut, než přístupovou cestu zaplaví další vlna. "Tak to jsi chlapče nezvládl," nadávám si v duchu. Co je mi platné, že mám koridor číslo jedna, když teď je přede mnou osm tisíc lidí. Jenomže zázraky se dějí. Tedy alespoň v Hopkintonu. Nechám se unášet proudem běžců čekatelů a vidím odbočku k osmému koridoru. Pak sedmému, k šestému, dav řídne. Pořadatelé nás neomylně směrují do správných míst. Trojka, dvojka a konečně má už skoro oplakaná jednička. Startovní brána na dohled a do startu dvě minuty. To bylo o fous!

Start, dav běžců se dává do pohybu, běžíme v tempu od samého začátku a kolem neskutečný hukot. Diváci ječí, povzbuzují, křičí, tleskají. Okolí trati je zaplněné davem. "Tak a teď právě běžíš Boston," prolétne mi hlavou. A nohy se hýbou samy. Držet se nějakého opatrného tempa? Ne, to prostě nejde. Držím se levého okraje trati. Les nastavených rukou, čekajících na plácnutí. A tak běžím a plácám si. S malými dětmi opatrně, s dospěláky naplno. Občas, když je nastavená ruka daleko, o kousek si prodloužím trať. Zatím je sil dost.

A jsou tu ještě další natažené dlaně. Ne napřažené k tlesknutí, ale s připraveným plátkem pomeranče. Stovky nabízených plátků pomerančů. Jen se natáhnout a běžet dál. Na pomeranče při maratonu moc nejsem zvyklý. Škoda. Ale občerstvovaček je husto tak, že občas s klidným svědomím nějakou vynechám. Zelený Gatorade mi brzy leze ušima a tak ho pravidelně střídám s čistou vodou. K vodě z vlastních zásob přidávám kapsle s minerály proti křečím.

Trať má označení nejen v mílích, ale jsou tu i kilometrovníky. Sice občas nějaký přehlédnu, ale i tak je spousta příležitostí k řešení nových početních úloh. Zpočátku svižné tempo postupně klesá, ale co na tom? Nohy pořád fungují a i nejpesimičtější propočty ukazují na čas kolem 3:55. Kopců není zrovna málo, ale pořád čekám na Heart Break Hill. Nakonec to není tak hrozné. Hrdlořezák mi dává zabrat víc. No ale síly na plýtvání už nejsou. Pokud by další plácnutí rukou mělo znamenat dva kroky navíc, už je raději ušetřím.

Poslední míle. Mám  finišovat? Ne, čas už nijak zvlášť nevylepším a tady si to ještě užiju. Povzbuzování je čím dál hlasitější. Nerozeznám jednotlivé hlasy, ale celková síla je neskutečná. Proběhnutí cílem a náznak vítězného gesta pro fotografa. Moc se nepovedlo. Únava je značná. Už sice nemusím běžet, ale čeká mě ještě dlouhá cesta. Vzdálenost k výdeji bagů mi přijde nekonečná. Ještě jeden pěší maraton? Ne, to nedám! Na krk dostávám medaili, termofólii, do ruky láhev s pitím.

A pak mi dojdou síly. Tady v zázemí už nikdo nefandí. Úschovna je zoufale daleko. Sedám na stupačku zaparkovaného náklaďáku. Jen dosednu, už je u mě zdravotnice v červené bundě. "Dejte mi minutku, jen si odpočinu." Za minutu je tu znova a další čas už mi nedopřeje. Volá dobrovolnici s kolečkovým křeslem. Tak na tom jsem ještě nejel. Cíl zdravotnický stan. Těsně než dojedeme ke stanu, kolečko se zadrhne o kryt kanálu a já, abych nespadl, vytrčím nohu dopředu. Křeč do lýtka mě překvapí tak silně, že hlasitě zařvu: "Kréémp!"

Jsem uložen na polní lehátko mezi desítky dalších lazarů. Ujímá se mě mladá zdravotnice a začne masírovat lýtko. Vyplňujeme formulář. Jméno, věk, telefon. Dostávám tablety proti křečím a druhou termofólii. Po pár minutách mi přichází změřit teplotu. To abych se posadil, že jo. Křeč do druhého lýtka mě vrátí do horizontální polohy. No a teplota? Na displeji mi ukazuje nějaké hausnumero. Devadesát sedm dva? Copak já vím, kolik to je v Celsiích? Prý trochu míň, ale dobrý. A pak změřit tlak. Předem varuju, že nic vysokého asi nenaměří. Uvěří teprve po druhé výměně manžety a stetoskopu.

Ještě pár minut a pak už hlásím, že jsem fit. Nedělají problémy. Pacientů dost. Jeden podpis na formuláři a už jsem zase volný. Jen ta výdejna báglů byla o další dvě ulice vzdálenější. Je čas na inventuru. Mám krásnou medaili, modrožlutý dres s jednorožcem, modrý nehet na pravém palci a na levém ukazováčku, zkušenost s americkou health care a maratonský zážitek, který se mi asi nikdy nevymaže z paměti. Bostone, jsi ještě úžasnější, než jsem si představoval.  


  
___________________________________
Pár dalších bostonských obrázků najdete na rajčeti. Snad tam postupně doplním i další z Ameriky.

Dobře upletený půlmaratonský bič

Není nad to, když se člověk při závodech šetří, nepřehání tempo a dobíhá plný sil. Může pak klidně žít s reálnou nadějí, že se v budoucnu ještě třeba zlepší. Ale jak nemyslíte na zadní kolečka, dopadnete bledě, to vám garantuju. Jednou zaběhnete čas na hranici svých možností a pak další roky už jen marně sledujete, jak jste horší, horší a ještě horší. A v noci se pak převalujete, nemůžete usnout a říkáte si: "Jestli to takhle půjde dál, jednou budu úplně nejhorší."

To, co všichni kolem běhají "na pohodu", pro vás bude dřina. Žádné kochání městem či krajinou, žádné okukování běžkyň, žádné vybavování s diváky. Prostě jen vyrazit a metelit do cíle. No a tam nakonec stejně zjistíte, že jste se zase o fous zhoršili.

A aby toho nebylo málo, slyšíte ostatní běžce. "Já jsem za celý závod neměl krizi, " tvrdí jeden. Druhý na to: "To já jo, chvíli na patnáctém, ale pak jsem se zase sebral." Srovnáte to se svým čerstvým zážitkem  a uvědomíte si, že vaše krize začala těsně po startu a trvala až do cíle. Tedy až na pár světlých okamžiků, kdy jste na ni pro jiné starosti zapomněli.


A přesně tak to bylo i v sobotu. Už na samém začátku jsem podcenil oblečení. V obavách, že se mi všechny svršky nevejdou do báglu, jsem vyrazil hodně nalehko. Klepal jsem před závodem docela slušnou kosu. A samozřejmě když jsem odevzdával bágl do úschovny, byl poloprázdný. Klidně by se do něj vešly ještě dva tlusté svetry. Taky jsem si říkal, že vyzkouším, jaké to je, když si na trať vezmu platíčko tablet proti křečím. Tedy na půlmaratonu křeče moc nehrozí, jen jsem si chtěl vyzkoušet, co udělá pobyt v kapse rozmáčené potem a jak půjde vyndávat tablety z obalu za běhu. Samozřejmě jsem nevyzkoušel nic. Krabička zůstala doma na stole. Mělo to ale i své plus. Tam na ni pot nepůsobil ani trošku.

Rafinovaně se mi podařilo ztlumit vyzvánění na telefonu. Mladší dcera se mi pak marně pokoušela dovolat, že ode mě přebere foťák, když konečně zase jednou po letech přišla fandit. Nedovolala, nepřevzala, nefotila. A tak jsem zase jen stihl namačkat pár snímků "před a po". Zkrátka když se daří, tak se daří.

Ale pak už se blížil start, věci odevzdané, ještě vykonat poslední z pěti návštěv záchoda před startem a hurá do koridoru. Céčko je dobré místo pro start. Není to úplně vpředu, aby se člověk bál, že ho po výstřelu ušlapou nejrychlejší chrti. Ale není to ani moc daleko, takže je šance utéct nejhustšímu davu. Od výstřelu do překročení čáry přesně padesát devět vteřin. To se dobře počítá.

A pak už fofrem na první, druhý, třetí kilometr. Po dvou kilometrech už se dav naředil a já se nemohl vymlouvat, že by mě brzdili lidé okolo. Nebrzdili. Jen ty nohy nebyly dost rychlé. V duchu počítám mezičasy. Početní úlohy s převodem minut na kilometry, to je má největší půlmaratonská zábava. Obvykle tak dlouho počítám a počítám, až se přepočítám.

Na desátém už jsem byl z toho přepočítávání tak zmatený, že jsem ani vlastní dceru nepoznal. Tedy poznal, jen jsem jí v tom fofru přidělil křestní jméno starší sestry. Takže sorry Janino, příště si tě nepopletu.

V mých plánech byla první desítka za tři čtvrtě hodiny. Kupodivu vyšla úplně přesně, takže díky startu jsem měl minutu k dobru. Jenže jak si spokojeně řeknete, že máte minutu k dobru, je to nejlepší cesta, jak náskok někde prošustrovat. A taky že jo. Na dvacítce pro změnu minuta ztráty. Ještě jsem si s hlavou nakřivo zafinišoval do poslední zatáčky a zastavil za cílem zklamaný, že čas je zase horší

než loni.

Ale vidíte, k něčemu je ta pokračující stařecká skleróza přece jen dobrá. Špatně jsem si zapamatoval loňský čas. Když jsem se pak dodatečně probíral výsledky, z mírného zklamání nakonec bylo mírné nadšení. Proti loňsku jsem se zlepšil o půldruhé minuty. Dobrý začátek sezóny. Tak teď ještě, aby se povedl závod s jednorožcem. Ale o tom až zase třeba příště.

_____________________________________

Pár obrázků "před a po" najdete na rajčeti