V Olomouci kopíráky došly

Foto: Zdeněk Krchák - České Budějovice 

Nevím, čím to je, ale letos mi některé běžecké výsledky vycházely jako přes kopírák. Ono by to ani moc nevadilo, jen kdyby kopírované časy byly o pár minut lepší. Bohužel forma z brzkého jara se někam postupně vypařila. Ve svém letošním druhém maratonu jsem si tak dlouho brousil zuby na zlepšení proti tomu prvnímu, až mi došly síly a já se sice zlepšil, ale o nějakých umrněných dvacet vteřin.

A půlmaratony? Tam to se mnou jde úplně s kopce. První jarní start vypadal nadějně. Ale ten druhý ve Varech? Zhoršení. Měl jsem co dělat, aby se mi podařilo udržet oficiální čas pod sto minut. Když jsem ta čísílka zahlédl na cílové časomíře, musel jsem pořádně upalovat, abych doběhl včas. V Budějovicích se těším na zlepšení. Tam přece nejsou žádné kopečky, pěkná rovinatá trať, tam  se to poběží. Až někde do šestnáctého kilometru jsem se docela držel, ale pak, ani nevím jak se to stalo, jsem náskok prošustroval. A tak mi na konci zase nezbylo nic jiného, než nasadit zoufalý úprk do cíle, abych zachránil alespoň tu stovku. Radost jsem měl jen do té chvíle, než zveřejnili  reálné časy. Zhoršení o vteřinu. No nenaštvalo by vás to? Člověk se honí jako čokl, aby se zhoršil?

"No nevadí, v Olomouci si spravíš chuť," utěšoval jsem se naivně. Ale začátkem týdne vyšla čerstvá předpověď počasí a optimistický úsměv mi zamrzl. Pesimista uvnitř hlavy povídá: "Zapomeň na zlepšování. Budeš rád, když dolezeš do cíle." A víte,  co na to řekl optimista? Vůbec nic. Zbaběle mlčel.

Foto: Zdeněk Krchák - České Budějovice 

A tak tentokrát pesimista tvrdě diktoval taktiku: "Rozeběhneš to opatrně. Na každé občerstvovačce se v klidu zastavíš a napiješ. A plácání s diváky? Na to taky zapomeň. Koukej klusat nejkratší cestou do cíle a žádné blbosti." Optimista zase mlčel. On snad v té hlavě chrápe, nebo co? Že by omdlel horkem?

Jenomže pak přišel start, někde vpředu vystřelili, začali hrát tu chytlavou melodii o kočce, co leze dírou a optimista se přece jen probral. A tak jsem sice běžel opatrněji než jindy, ale zase ne tak moc. A plácání s diváky? Nejdřív jsem to vážně chtěl dodržet, ale když vidíte nataženou ruku a nikdo další není v dosahu, co uděláte? No plácnete si, to dá rozum. Nejdřív sem tam nějaké jednotlivé tlesknutí, ale jak se blížil cíl, už jsem dlaně na  své straně dráhy nevynechával.

Kdysi dávno, ve svých běžeckých začátcích, jsem si párkrát nedbale zavázal tkaničku. Běžet s rozvázanou botou, když honíte vteřinky, to není dobrý nápad. Proto jsem se tehdy naučil vázat speciální uzel, který se sám za žádných okolností nerozváže. Tedy nerozvázal se až do soboty. Tentokrát jsem byl v utahování boty tak pečlivý, že mi volné konce vyšly nějak podezřele dlouhé. Nenapadlo mě nic lepšího, než je zastrčit pod šněrování tak šikovně, že se pravá bota rozvázala už na čtvrtém kilometru. A jak jsem při zavazování pospíchal, na desátém už byla rozvázaná znovu. Pak už jsem ten uzel konečně trefil.

Jestli jsem se na trati na něco těšil, byly to sprchy. On člověk sice při průběhu pokaždé nezachytí víc než pár kapek, ale pocit je k nezaplacení jak z reklamy na nejmenovanou platební kartu. Jediná drobná chybička byla v tom, že ve snaze vyhledat nejvydatnější proud proběhnete obvykle nejhlubší kaluží, takže pak až do další spršky krásně čvachtá v botách.

A tak jsem si vesele dočvachtal až do cílové rovinky. Čas natolik mizerný, že nebylo moc důvodů pokoušet se o finiš, ale stejně jsem se pokusil trochu zrychlit. To je především informace pro ty, kteří pravděpodobně žádné zrychlení nezpozorovali. No nevadí, třetí výsledková kopie se nepovedla, ale přežil jsem ve zdraví. Rychlejší čas si nechám na příště, tedy pokud v červnu 2017 bude aspoň trošičku mrznout.