Berlín už byl nad plán

Letos jsem si splnil tolik běžeckých snů, že už se mi vlastně nemá o čem zdát. Přihlášku do slosování o Berlín jsem nebral moc vážně. "O nic nejde, tak jako tak mě nevytáhnou." A taky že mě nevytáhli. Ocitl jsem se na místě náhradníka a Berlín pustil z hlavy. Ale odpadlíků bylo letos překvapivě mnoho a já se vracím do hry. Taky odmítnout? No to ne, vždyť už se mi podobná šance nemusí naskytnout. Jeden maraton navíc přece zvládnu. Vždyť ho nemusím běžet na doraz. Zdraví drží, jarní kondice sice s podzimem šla trochu dolů, ale já ten Berlín nejedu vyhrát. Dvaačtyřicet kilometrů volným tempem je vlastně docela slabá týdenní dávka.

Když už bylo vše zaplaceno a zařízeno, objevil se jeden drobný háček. Ještě týdnem před odjezdem jsem byl docela fit, ale na sobotním půlmaratonu v Ústí mi achilovka naznačila, že pro ni sezóna končí. Poslední čtyři kilometry bolela jak čert. A já měl týden na to, abych ji trochu uchlácholil k poslednímu vytrvaleckému výkonu sezóny.  

A tak jsem v pátek ráno spolu s necelou třicítkou dalších běžeckých nadšenců nasedl do autobusu směr Berlín. O necelých pět hodin později už jsme stáli před hotelem Mercure kousíček od Alexanderplatzu. Že nejsem na výletě, jsem si uvědomil, když Michal zavelel: "V půl čtvrté trénink!" No jo, asi jsem já turista zabloudil mezi závodníky. Aspoň tu svoji nešťastnou achilovku trochu prověřím, jestli na ni týdenní léčba zabrala. A výsledek? Nic moc. Jestli tohle vydrží dvaačtyřicet kilometrů, dám se na modlení.

 


V sobotu pěší prohlídka Berlína. Naposledy jsem tu byl před necelými pětatřiceti lety, ale přijde mi, že ve východní části se toho moc nezměnilo. Tedy malé rozdíly tu jsou. Místo Fiedrichstadtpalastu staveniště a místo trabantů opravdová auta. A hlavně ta divná dlouhá bílá zeď už zůstala pro připomenutí na pár posledních místech, je divoce pomalovaná a jejích úlomků jsou plné prodejny suvenýrů.

 

Prohlídku končíme nedaleko Expa. Hurá pro startovní čísla. Systém se trochu liší od toho pražského. Hned po vstupní kontrole nás okroužkují textilním náramkem, který nesmíme sundat, dokud nedoběhneme do cíle. Po pravdě to není nic obtížného. Nepoužít nůžky, zřejmě by na ruce vydržel do Vánoc. Čísla nečekají hotová k vyzvednutí, ale obsluha je tiskne až těsně před výdejem. Je tento systém lepší? Těžko říct. Ovšem pevnější materiál by příště neuškodil.

Jinak ale vše probíhá hladce, žádné komplikace. Ještě stihnu prošmejdit Expo, nalézt ten správný stánek a nechat si zatejpovat achilovku. Naše výprava se na Expu rozdrobila na menší skupinky. Cesta k hotelu dlouhá, raději pošetříme nohy a svezeme se metrem. Ovšem koupit si jízdenku není vůbec jednoduché. Dva automaty na celou stanici a u nich dvě nekonečné fronty. Když se konečně dostaneme na řadu, už je jasné, proč to jde tak pomalu. Přístroj odmítá bankovky a všechny běžné karty. Ještě štěstí, že jsem doma před odjezdem zalovil v krabičce s cizími mincemi a objevil několik Eur. Teď se budou hodit. Házíme do automatu mince jak o závod, abychom se dopracovali k potřebnému počtu jízdenek. Sakra, ono to ty mé mince odmítá. Michal jednu z nich vyloví a povídá: "Co to tam cpeš? To je z Egypta, že jo?" Zatracená vetchozrakost!

Dál už vše proběhne bez komplikací. Honem zpátky na hotel, nohy nahoru a odpočívat! V neděli ráno vyrážíme pěšky na start. Zatejpovaná noha drží, vše se zdá být v pořádku. Jen jedna věc je zvláštní. Podle mapky vede trasa maratonu těsně kolem hotelu. Tudy má za pár hodin proběhnout čtyřicet tisíc běžců? Nikde nic. Žádní dobrovolníci, žádné ploty, bannery, zábrany. Ani náznak nějakých příprav.

Obvyklý předstartovní mumraj nastane až kousek od Braniborské brány. Jestli Praha může Berlínu něco závidět, pak je to prostor. Spousta volného místa pro technické zázemí. Tady si můžou dovolit pustit na trať dvaačtyřicet tisíc běžců. Prahu nikdy tak nenafoukneme. Ale v mnoha ohledech vychází srovnání lépe pro Prahu. Už jen třeba počet kadibudek. Fronty, fronty a nekonečné fronty. Když jsem po čtyřiceti minutách čekání přišel na řadu a ohlédl se, byla fronta delší, než když jsem si do ní stoupal. Do startu první vlny v té chvíli chybělo nějakých deset minut. Spousta závodníků vylučovací problém vyřešila po svém. Prvních deset kilometrů byl každý volný keř obsazený čůrajícími chlapečky, ale mnohdy i holčičkami.

A atmosféra na trati? Jako by se na některých místech nedostávali diváci. Ti co přišli, fandili. Ne že ne. Ale hluchých a prázdných míst bylo až překvapivě mnoho. A padesát metrů od trati si Berlín žije po svém, jako by se nechumelilo, tedy neběželo. Docela příjemné je křestní jméno na startovním čísle. Celé jméno je pěkné, ale křestní bohatě stačí, aby si ho fanoušci stačili přečíst. Musím přiznat, že když někdo úplně neznámý vykřikne vaše jméno, člověka to napoprvé překvapí, ale napodruhé už potěší. Občas jsem stihl na oplátku hodit úsměv a mávnout.

Systém, podle kterého běželi vodiči, jsem dodneška nepochopil. Když jsem vyrazil, po pár kilometrech jsem předběhl černý balónek s nápisem 4:00. Pak jsme před sebou uviděl další. Když se mi ho podařilo dotáhnout, přečetl jsem si, že i on je na čas 4:00. A pak ještě jeden a na něm bylo? Správně, taky 4:00. Dál už jsem se v průzkumu nedostal. Neběžel jsem nijak rychle, ale na třináctém kilometru přišla prudká bolest v lýtku. Musel jsem zvolnit na úplné minimum.  

Ještě jsme nebyli ani na patnáctém a všechny čtyřhodinové balónky mi postupně zmizely v nenávratnu. Achilovka trestá každý delší krok. Pomalu se učím, jak se pohybovat vpřed, aby to moc nebolelo. Dopadnout na celé chodidlo a neodrážet se ze špičky. On to tedy není opravdový běh, spíš takové cupitání. Když docupitám na dvacátý a uvědomím si, že přede mnou je ještě nějakých dvaadvacet, nevím co dál. Zastavit támhle u zdravotníků? No ale co potom? Chvíli si tam poležím, odevzdám čip a číslo a řeknu tschus? No a pak se potáhnu přes půlku Berlína do hotelu? Já se svým orientačním smyslem? To je přece nesmysl. To radši budu pokračovat v cupitání.

Cupitám si po trojité modré čáře a všichni mě předbíhají. Jak se propadám hloub a hloub startovním polem, občas mě někdo odstrčí a přidá ránu loktem. Jo jo, šikovní běžci jsou někde vpředu. Tady vzadu je každý rád, že se hýbe správným směrem. Na  vyhýbání a zdvořilosti už asi chybí energie. Mně energie neschází, jen nevím, jak ji přeměnit na  rychlost. A tak pozoruju cvrkot na trati i kolem.

Roztleskávačky, kapely, transparenty, nápisy s životními moudry a povzbuzujícími hesly. Letos je v módě jedno, které zahlédnu asi v pěti exemplářích. "Ulrika (Helmut, Karl ...) du schafst es". Jo jo, Ulrika to určitě zvládne, ale co já? Třicátý, dvaatřicátý, pětatřicátý ... při mém tempu ani ta maratonská zeď neexistuje. A pak už zahlédnu čtyřicítku. Kdybych se až sem dostal se zdravýma nohama, už asi stejně neběžím o moc rychleji.

Najednou mi to dojde. Jo, teď už se do cíle dostanu. Směju se od ucha k uchu. A jak poblíž Braniborské brány houstnou davy a roste hluk, směju se nahlas. Jestli mě teď sleduje běžecký bůh nebo velký bratr, musí si myslet, že už jsem se definitivně zbláznil. A pak cíl, medaile, obrovská plastová fólie, voda, banány, nealko pivo. Klusat jsem mohl, ale chůze mi vůbec nejde. Dokulhám si pro bágl, fólie je dobrá jako zástěna pro převlečení. Vystrkovat holý zadek na čtyřicet tisíc lidí, na to jsem přece jen velký stydlín.

Poslední úkol dne, cesta do hotelu. Bloudím jen přiměřeně. Ze tří kilometrů je pět, ale všechno špatné je pro něco dobré. S každým kilometrem je noha lepší a lepší, takže do hotelu už vcházím skoro jako dvounožec. Předběhlo mě sice nějakých devatenáct tisíc jeden a sedmdesát soupeřů, ale já vím, že jsem svůj boj o Berlín vyhrál.