sobota 3. prosince 2016

Přiváti z Karibiku (1) - mořský vlk začátečník

Poprvé jsem to zaslechl těsně před Silvestrem. "Cože? Dovolená na lodi? Dva týdny? Ne, to je přece blbost, něco takového nepřežiju. Tísnit se dobrovolně s další desítkou lidí skoro čtrnáct dnů na pár čtverečních metrech? Ne, to je naprostý nesmysl."

"Ale to není obyčejná jachta, to je katamaran!"

"Hmm, tak katamaran. Ale to je taky jenom loď, ne?"

Ale pak jsem se dozvídal další a další podrobnosti, v hlavě se to pomalu rozleželo a zvědavost začala získávat navrch. Výsledek? "Ono by to možná mohlo být docela zajímavé." Postupně jsem se začal těšit. Sice mnou občas ještě zacloumaly obavy z mořské nemoci, z vysokých vln, z ostrého slunce, z exotických nemocí, neexotického průjmu, žraloků, z ostatních mořských potvor, ale postupem času těšení vyhrávalo na celé čáře. Navíc si na přelomu října a listopadu docela zajímavě prodloužíme léto.    

Cesta na Martinik je docela dlouhá a únavná. Mezipřistání v Paříži a cesta autobusem z mezinárodního letiště na vnitrostátní, protože Martinik je součástí Francie. Při shánění jízdenek na autobus jsme si na letišti prožili francouzskou verzi pohádky o slepičce a kohoutkovi. S kufry přes půlku letiště jedním směrem, půl cesty zpátky, čtvrt cesty dopředu ... ale konec dobrý, všechno dobré. Konečně sedíme ve správném letadle a tiše doufáme, že naše kufry jsou tu někde s námi. Let na Martinik trvá skoro osm hodin. Po první hodině si člověk říká: "Cože? Ještě sedmkrát tolik?"  Po dvou hodinách: "Ne, tohle asi nepřežiju." Po třech hodinách už neříká vůbec nic. Pak přijde stav podobný komatu a když se z něj proberete, chystá se přistání. A všichni jsme nejen živí, ale dokonce se i sami dokážeme vybelhat z letadla. Všechny naše kufry nějakým zázrakem přijely na ten správný pás.  

Před letištěm se nacpeme do dvou taxíků a vyrážíme k maríně. Taxikář by pro nás udělal první poslední. Abychom se cítili jako doma, pouští klimatizaci naplno. "Cože? Vypnout?" Pod vousy si mumlá něco o podivínech, ale naštěstí v jazyce, kterému nerozumíme. A pak už vlečeme kufry po nekonečném molu a vyhlížíme tu správnou loď. Míjíme malé čluny, větší jachty, největší jachty, malé katamarany, velké katamarany. Tak kde je ten náš? Vždyť už budeme na konci mola a pořád nic. A pak už molo končí. Na jeho konci úplně největší loď široko daleko. Copernic.  

Na palubě už nás nedočkavě vyhlíží posádka. Kapitán (nebo přesněji skipper) Martin. Ostřílený mořský vlk. Tedy proti mě je ostřílený mořský vlk úplně každý, ale Martin moji představu naplňuje vrchovatě. Během plavby jsme ho poznali jako majitele dvou triček a jedněch kraťasů, sandálů (během dvou týdnů je obul asi třikrát na pár minut) a psa Clifa (kterého musel nechat na břehu). Shovívavě sleduje, jak po palubě vláčíme obrovská zavazadla plná naprostých zbytečností od dlouhých kalhot přes bundy, svetry, tenisky až po plavky. Co bylo podstatné, věděl jak používat všechna hejblátka na lodi, kdy a jak zatáhnout za které lano nebo na kterou stranu zatočit kterou klikou. Vždycky nás ve zdraví dovezl nebo dovedl do cíle. Občas shovívavě zpovzdálí sledoval naše počínání, připravený zasáhnout až teprve v momentu, kdy bychom se pokoušeli provést nějakou pitomost překračující bezpečné meze. Krom toho jsme časem zjistili, že je světovým rekordmanem v hodu kamenem. Vlastně jsme ho nikdy kamenem házet neviděli, ale všechny vzdálenosti od sta metrů do šesti hodin usilovného pochodu byly "co by kamenem dohodil".

Jako úplný poklad se ale ukázala druhá členka posádky, Libuška. Nenápadná, drobná, skoro sedmdesátiletá paní. Potkat ji na ulici, určitě byste do ní neřekli, že nejprve lezla po horách, aby pak manželovi pomohla postavit loď, na které pak společně obepluli svět. A co víc, v tom světě se dokázala pořádně rozhlížet. Nezaskočila ji žádná exotická surovina, žádná chycená ryba, se vším si věděla rady. Stačilo naťuknout nějakou věc, o které jsme my ostatní v životě neslyšeli a ona hned zalovila v paměti, že nejlepší je to s octem nebo na cibulce. Několikrát jsem si v duchu vybavil scénku z Macha a Šebestové. Mach nevěděl, jak pračlověk nejraději vařil mamuta. Pan Huml jeho otázku rozlouskl: "No mamut je přece nelepší s šípkovou omáčkou, jak jinak?"  Libuška byla zkrátka nepřekonatelná kuchařka, cestovatelka a znalkyně místních poměrů.  

První plavba nás čekala až druhý den ráno. Tak rychle rozdělit se do kajut, než padne tma a pak do hajan. Ani největší kajuta nebyla nijak obrovská. Na nás připadla prostřední velikost. Prostoru pro spaní dost, s prostorem pro ostatní věci už to bylo trochu slabší. Ale stačilo nechat kufry nevybalené, zalovit v nich až v případě nejvyšší nouze a hned bylo dost místa. Všechny kajuty měly vlastní záchod s umyvadlem a zbývající prostor koupelny o ploše okopu pro stojícího střelce se dal v nouzi použít jako sprchový kout. Ovšem nakonec nouze nenastala a o naši hygienu se dokonale postaralo moře ve spolupráci s hadicí na schůdcích do vody. 

Lodní záchod není obyčejný splachovací záchod. Je to důmyslné zařízení s ručním čerpadlem a složitou soustavou trubek a ventilů, které nasávají vodu z moře a v moři také končí. Každou návštěvu si musíte tvrdě odpracovat, zběsile pumpovat a ve správnou chvíli přepnout příslušný ventil. O každém použití záchoda tak měli perfektní přehled nejen nájemníci sousedních kajut, ale i všichni obyvatelé mořského světa v okruhu jedné námořní míle. Situaci nám moc neulehčil ani kapitán, když nás upozornil, že návštěva toalety za jízdy je skvělým spouštěčem mořské nemoci. Než jsme pronikli do všech záchodových záludností, docházelo k větším či menším a někdy docela humorným kolizím. Časem jsme si osvojili umění odhadnout, kdy je a kdy není správná doba pumpovat a kdy je vhodnější spojit příjemné s užitečným a zaplavat si v moři, pokud možno v bezpečné vzdálenosti od lodi.   

Hned první noc jsem měl dojem, že se v těsné kajutě s malými okénky zadusím. A usnout za takových podmínek? Zhola nemožné. Ještě štěstí, že katamaran má na přídi napjaté dvě obrovské sítě, ve kterých se krásně leží za klidu i za jízdy. S polštářem a osuškou místo prostěradla jsem se tedy první noc přesunul na síť. Dalo se tam nejen zhluboka dýchat, ale i pozorovat nádhernou hvězdnou oblohu tak, jak ji ve městě nikdy ani nezahlédneme. Krásně to ovšem bylo jen do prvního lijáku, který se přihnal za necelou hodinu. Napoprvé jsem se jen schoval pod přístřešek, napodruhé jsem se vrátil do kajuty a napotřetí už nevylezl. Druhou noc se lijákové stěhování opakovalo. Třetí noc už jsem byl tak nevyspalý, že mi taková prkotina jako chybějící vzduch nevadila. Zbylé noci jsem tedy zůstával v kabině. Noční deště jako mávnutím proutku ustaly a už se neopakovaly.  

První ráno, první krátká plavba do zátoky svaté Anny a první koupání. Neskutečné koupání. Vzduch třicet a průzračná modrá voda dvacet devět. Člověk by vydržel plavat hodiny, tedy mít tu správnou vytrvalost. Víc než před vodou jsme se museli mít na pozoru před sluncem. V triku a kšiltovce jsem v prvních dnech  vypadal jako cvok, ale počáteční opatrnost se vyplatila. Ani já, ani nikdo další jsme se vážněji nespálili. Trable nastávaly při sušení. V Karibiku je nejen teplo, ale také vlhko. Plavky můžete mít pověšené na šňůře celý den a pořád jsou mokré. Snáz je cestou ztratíte v moři, než usušíte. Jak dny postupovaly, koupací oděv měl méně a méně dílů, až jsme všichni pochopili, že pravdu má Martin, který se plavkami neobtěžoval od samého začátku.

Samostatnou kapitolu si zaslouží mořská nemoc. Strach z ní jsme měli všichni. Každého z nás strašil katastrofický scénář: "První týden mořská nemoc, druhý týden průjem a domů." Moc mi nepřidala ani poplašná zpráva od Ivy. Jedna její kamarádka, ostřílená mořská vlčice, jí řekla: "Já mám na moři odcouváno, co vy všichni dohromady naplaváno. Nikdy mi nebylo špatně. Tedy do té doby, než jsem poprvé jela na katamaranu." Proto jsme vyrazili vyzbrojeni. Někdo sázel na klasický Kinedryl, další na lízátka proti cestovní nevolnosti, my na žvýkačky TravelGum. Možná jde o náhodu, ale lízátka to projela na celé čáře. Postižené mořeplavkyně naštěstí zásobovaly Neptuna jen dva dny. A já? Zjistil jsem, že asi mám kliku. Z jízdy pod plachtami, na vlnách a ve větru jsem byl nadšený jak malý kluk. Buď na mořskou nemoc doopravdy netrpím, nebo jsme měli štěstí na počasí.      




Z Martiniku jsme vyrazili na jih, minuli Svatou Lucii a zamířili na ostrov Svatého Vincence. Když se k nám na volném moři při připojila skupinka delfínů, byl jsem z toho úplně paf. To jsem ještě netušil, jaké další zážitky nás čekají. Ale o nich zase příště. 

6 komentářů:

  1. :).. nadhera.. sdilim tvoje frustrace s dlouhych letu.. Tradicne na stred ci druhy konec ameriky je to i z Londyna dlouhych 10 hodin letu, nemluvim o Asii:).. asi pul 3/4 cesty se snazim usilovne pracovat, pak sleduji filmy, a pak nadavam:)..
    Tvoje liceni cesty na mori je tak inspirativni, ze to urcite musim zkusit!!
    Je videt, ze si to umis uzit a o vlastne o nic jineho.. nejde! MSF! At se dari! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byl to nádherný zážitek, určitě doporučuju alespoň jednou vyzkoušet. V podstatě i ten let byl proti všemu ostatnímu zanedbatelná prkotina.

      Vymazat
    2. kdysi jsem dostal nabidku skveleho cestovniho balicku.. do Ameriky s Concordem, zpatky na Queen Elizabeth II (mel jsem dokonce praci na palube..:).. ucit zabavne veci..). Nejak to tehdy casove nevyslo, ale porad mam v planu zaletet do Ameriky a absolvovat tu jednu cestu lodi zpet..
      Karibik je na luxusni lodi nadherny, le nevim, jestli bych svoji nejmilejsi manzelku presvedcil:)..
      Ale delas to moc dobre!!! 12:)

      Vymazat
    3. Tak to je dvojnásobná škoda, že Ti to tehdy nevyšlo. Concordem už si asi nezalítáme. Ale snu o cestě lodí přes Atlantik se nevzdávej. Jen si dobře rozmysli velikost lodi :-)

      Vymazat
  2. Mirku to zní jak návštěva v pohádce. Moc pěkný. Dobrý nápad takto si vynahradit běhání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím přiznat, že běžecká pauza nebyla plánovaná. Jen shoda okolností. Jednu výhodu to mělo. Nebylo mi líto, že nemůžu běhat. O jiný pohyb než běh ale nebyla nouze.

      Vymazat