Přiváti z Karibiku (2) - Vincenci, nedělej že jsi svatý

Protože Martinik je součástí Francie, byli jsme pořád jednou nohou doma. Teprve když jsme vyrazili na širé moře, obepluli první velký ostrov a zamířili k úzkému proužku pevniny na obzoru, ocitli jsme se doopravdy v cizích krajích. Malý proužek pozvolna rostl, až z něj po pár hodinách byl pořádně velký ostrov. Už žádná Unie, žádná Eura, ale opravdu exotický stát s docela dlouhým jménem Svatý Vincenc a Grenadiny. S vlastní vlajkou, vlastní měnou, vlastními státními svátky a pravděpodobně i vlastní hymnou, ale tu nám bohužel nikde nezahráli.  

Že jste o Svatém Vincentu ještě nikdy neslyšeli a nikdy jste odtamtud nic neviděli? A byli jste v kině na Pirátech z Karibiku? Velká část prvních dvou dílů se natáčela právě tady. Slavná skála s oběšenci doopravdy existuje, jen ti oběšenci už naštěstí chybí. A ještě slavnější molo, u kterého tak elegantně přistál kapitán Jack Sparrow, ještě pořád stojí. Jen dvě dřevěné přístavní věže, které tu prý ještě loni stály, někam zmizely.    

Vstoupit v Karibiku na cizí území, to není jen tak. Posádka se musí přihlásit k pobytu na nejbližším úřadě a samozřejmě zaplatit příslušný poplatek. Celý ten komplikovaný proces si vzal na starost náš skipper Martin a hned napodruhé se mu podařilo zastihnout správné úředníky v těch správných dveřích. Na znamení, že jsme splnili potřebné formality, vyvěsil na stěžeň malou svatovincentskou vlajku, která nás po zbytek cesty ochránila před zbytečnými kontrolami. Cesta na pevninu byla volná. 

První malý zahřívací výšlap k vodopádu Dark View Falls posloužil Martinovi jako nenápadný test, co od nás čekat. Perfektně nám jednou větou popsal, kam půjdeme, jakým terénem a jak dlouho to bude trvat. Mávl rukou trochu neurčitým směrem a pravil: "Je to co by kamenem dohodil", tedy přesně tolik, kolik měřily všechny ostatní tůry od dvou do šesti hodin. Na prvním výletu nás ještě překvapilo, že jde bos a celou cestu nese pádlo. Později už nás nemohlo překvapit nic. Pokud si dobře vzpomínám, sandály obul jen jednou, když jsme vyrazili do hlavního města. 

Na cestě k vodopádům poprvé vnímáme exotiku všude kolem. Palmy, liány, tropické rostliny nejrůznějších tvarů. A jako u nás rostou u cest jabloně, které nikdo nesklízí, tady úplně stejně rostly mangovníky a další stromy s neznámým ovocem. Nejdříve jsme nevěděli, jak poznat, co je jedlé, ale bylo to úplně jednoduché. Do čeho se zakousl Martin, zakousli jsme se taky. Dobrá taktika. Všichni přežili. Taky se ukázalo, že pádlo je docela užitečný sklízecí nástroj. 

A pak? Překvapení. Cesta přes půl světa a najednou cedule jako doma za humny. Financováno Evropskou unií. Určitě to jsou dobře vynaložené peníze a místní lidé si zaslouží podporu, ale člověka přece jen trochu překvapí, že abyste získali dotaci z Evropské unie, je důležité umět dobře vyplnit žádost, vyrobit ceduli správných rozměrů a ani nemusíte být z Evropské unie. Vstupné ale nikdo nevybíral. Výběrčí asi poznal, že my už jsme svůj podíl zaplatili.

Pochod v tropickém pralese má svá úskalí. Asi nejhorší je všudypřítomná vlhkost. Já, protože s sebou pravidelně vláčím foťák, který není zrovna vodotěsný, jsem měl největší problém. Udržet jej v suchu. Bylo úplně jedno, jestli bylo před deštěm, při dešti nebo po dešti. Musel jsem si zvyknout, že sehnat kousek suchého hadříku na čištění objektivu, bude občas docela těžký úkol. Ale ty vodopády vážně stály za to. Úžasná masážní sprcha.  
  
Když jsme se od vodopádů vrátili všichni živí a zdraví, rozhodl se Martin druhý den trochu přitvrdit. Sopka La Soufriere byla překvapivě také "co by kamenem dohodil, ale tentokrát jsme na cestu potřebovali tři hodiny docela ostrého pochodu. Kdo si cestu představuje tak, jak známe turistické chodníčky od nás, byl by asi trochu překvapený. Občas bylo těžké rozpoznat, kudy vede cesta, žádné šipky, žádné rozcestníky. Občas neprošlapaná tráva, kamení, sem tam bláto. Ale neprostupná zelená stěna kolem nás vždycky nasměrovala správně. Nebýt skupinky místních dělníků s krumpáči a lopatami, kteří se v jednom hodně divokém úseku pokoušeli vybudovat schodiště, nepotkali bychom živáčka. 

Jediná stopa, že před námi tu již někdo šel, byly občas pohozené zničené boty. Škoda, že mě od začátku neapadlo dělat si čárky, ale možná to bylo víc než deset párů. Nevím, jak ti lidé pokračovali v cestě. Měli s sebou náhradní pár? Nebo po ztrátě bot napodobili Martina a pokračovali bosí? Kdo ví. Rozhodně jsem byl rád, že mi boty vydržely na noze až do konce. Šli pak bosi? Možná, kdo ví? Taky mě trochu znervózňovalo, že jsem pořád nevěděl, ke kterému vrcholu vlastně míříme. Tak kde je ta sopka? Támhle? Nebo snad vedle? Nebo až tam vzadu? Všechny vršky zhruba stejně vysoko, tak kdo se v tom má vyznat? Teprve nahoře se mi rozsvítilo. Všechny vrcholky, které jsme viděli, tvořily okraj kráteru sopky. Kdybychom hranu kráteru chtěli obejít celou, byl by to zřejmě výšlap na další tři dny.    

Poslední den pobytu na Vincentu jsme navštívili hlavní město Kingstown. Je to asi nejmenší metropole, co jsem kdy zažil. Přístav, rybí tržnice, pár ulic, pár škol, katolický kostel, anglikánský kostel, evangelický kostel. A také perfektně udržovaná místní chlouba, botanická zahrada. V Kingstownu nás chytil asi největší liják celé dovolené. Hodinu jsme čekali v nějakém podloubí, než se proudy vody z oblohy zastavily. Z čeho jsme byli úplně paf, byly svatovincentské děti. Úplně všechny slavnostně oblečené do národních barev. Nějakou chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že tak nechodí každý den. Měli jsme totiž kliku a dorazili sem právě v předvečer největšího státního svátku - Dne nezávislosti.

A co ještě jsme zažili na Svatém Vincentu? Úžasné koupání, šnorchlování a také poznání, že není dobré rozzlobit si Neptuna, ale o tom zase až příště.


_______________________________________________________

Pár obrázků z vodopádů, ze sopky a nebo třeba z Kingstownu naleznete na rajčeti.

A jestli chcete zažít pohodu na palubě, podívejte se na video od Petra Fajfra.