úterý 22. března 2016

Jiříkův okruh? Ano a ne že ne!

Pal! Nepal! Pal! Nepal! Vzpomínáte si na tu filmovou scénu? Tento týden se na běžeckých stránkách a termínovkách vyskytovalo něco podobného. Jiříkův okruh bude. Ne, nebude! Bude! Nebude! Bude! Takže je čas uvést vše na pravou míru a prozradit definitivně, jak to bude: BUDE!

Věci se mají tak, že otec zakladatel, tedy Jiřík, až doposud hlavní a největší pořadatel, pár dnů před závodem vyběhl do lesa a zde si pořídil nepříjemné a bolestivé zranění na noze. Když se dal natolik do pořádku, že byl schopen komunikovat s okolím a rozesílat zprávy, bylo jeho první myšlenkou, že bez jedné zdravé končetiny nebude schopen závod uspořádat.

Jenomže když začal tuto smutnou zvěst šířit do éteru, uvědomili jsme si, že Jiřík už ten svůj závod tak dobře rozjel, že uspořádat jeden ročník bez jeho fyzické přítomnosti pro nás bude vlastně brnkačka. Po menším přemlouvání se nám podařilo rozehnat Jiříkovy pochyby lépe než bolesti, takže nakonec souhlasil: Ano, pětadvacátý ročník Jiříkova okruhu bude v ohlášeném termínu na obvyklém místě.

Tedy on možná nějaké pochybnosti měl a má, ale statečně dělá, jakože nemá. Takže Vy závodníci a závodnice, kteří a které jste se chystali přijít tento pátek dopoledne pod Barrandovský most, neváhejte a přijďte. Budeme se snažit uspořádat závod úplně stejně, jako by ho pořádal Jiřík. Snad se nám to alespoň částečně podaří. No a když se něco nepovede? Tak doufáme, že budete shovívaví. On to Jiřík příští rok zase vezme pevně do ruky a uspořádá pořádně.

Takže ještě jednou pro jistotu: Jiříkův okruh bude!

_____________________________________________________________________
Pár faktů na závěr:

Propozice:

Datum a místo: 25.03.2016, Praha

délka tratě: 7,5 km, ročník: 26..  (mapa)
čas prezentace: 9:00 - 9:50 hod., místo prezentace: Praha 5, Hlubočepy, Pod Barrandovským mostem (mapa)
čas startu: 10:00 hod., místo startu: Pod Barrandovským mostem
startovné: 50 kč (2 €), odměny: Finanční v každé kategorii + foto pro každého běžce.


Jiříkův okruh v termínovce behej nebo na bezvabehu

On-line přihlášky

Mapka trati




pondělí 14. března 2016

Pečky na plný Pecky tam a zase zpátky

Jo, Kbely jsou skvělé, ale Pečky jsou Pečky. Tady jsem kdysi dávno běžel svoji první silniční desítku a tady pro mě vždycky doopravdy začíná jarní běžecká sezóna. Když jsem tu byl poprvé, nebyla nás na startovní čáře ani stovka. Mimochodem tehdy jsem si zapomněl trenýrky a trať absolvoval ve starých vytahaných teplácích. Tehdy se ještě závodilo za normálního provozu. Teď už mají běžci silnici jen pro sebe.

Vůbec je to neuvěřitelné, jak za ty roky zdejší závod narostl a co se všechno změnilo i v samotných Pečkách. Tady je místo, kde po zimní přestávce potkám nejvíc běžeckých kamarádů z blízka i z dálky. Když to jenom trochu jde, beru foťák a přijíždím už na dětské závody. Nevzpomínám si, že bych tady někdy vyfotil naštvaný obličej. Asi za to může to přicházející jaro. No a když k tomu všemu připočtu, že před týdnem ve Kbelích se mi závod mimořádně vydařil, může se někdo divit, že jsem se do Peček těšil jako malý Jarda?

Stejnou chybu jako před týdnem neudělám. Dvojitá náplast na patě musí na desítku stačit. Rozcvičení ještě o něco důkladnější a rozběhání delší. V Pečkách se dá zaběhnout dobrý čas. Obrátková trať má jednu výhodu. Když doběhnete na otočku, víte úplně přesně, co vás čeká na zpáteční cestě. Jen vítr se dá těžko odhadnout. Většinou fouká tak, že ho  v první polovině ani nevnímáte, ale cestou zpátky dá pořádně zabrat.

Jaká je v Pečkách nejlepší taktika? Jak rozvrhnout síly? Kde zvolnit, kde přidat a kde začít finišovat? Existuje jediný osvědčený způsob, jak tady zaběhnout dobře. Vyrazit naplno, pak přidat a když už vůbec nemůžete, přidat ještě trochu. No a pak už jen doufat, že to všechno vydržíte do předposlední zatáčky před cílem. A pak? No přece finišovat až do cíle, ne? Zkrátka PEČKY se musí běhat NA PLNÝ PECKY.
  


Samozřejmě trochu přeháním. Nějaké tempo si člověk určit musí. Věděl jsem, že pokud mám překonat čas z minulého týdne, potřebuju běžet každý kilometr za čtyři a čtvrt minuty. Startovní rovinka je v Pečkách pěkně široká, takže je šance brzy se dostat do správného tempa. A pak už to šlo ráz na ráz. Rozběhání, rozcvička, chumel za startovní čárou. Do startu šest minut, čtyři, dvě ... někde na kostelní věži odbíjejí zvony. Nebo ten zvuk jde z rozhlasu? Než se stačím dozvědět pravdu, výstřel a běžíme.

Hlavně na nikoho nešlápnout a nezakopnout. Za prvním rohem už se pole začíná roztahovat. Takže žádné flákání a makáme! Mrknu na hodinky, abych zkontroloval tempo. Co je to za nesmysl? Přes pět minut na kilometr? Podívám se znovu. Čtyři a půl? To už je lepší, ale co s tím, když rychleji to snad ani neumím? Předbíhám Mirka Říhu. Loni jsem za ním běžel skoro celou trasu. Tak to asi nebude úplně pomalé. Definitivně mě uklidní mezičas na druhém kilometru. Na vteřinu přesně podle plánu.

V Ratenicích zase hrají Abbu. Rok jsem se těšil, až ji zase uslyším a už je to tady. Ale za zatáčkou Abba ztichne. Rozkoukávám se po běžcích kolem. Není tu někdo, podle koho bych si srovnal tempo? Jo, Alena. Nějakých dvacet metrů přede mnou. Že bych ji zkusil dotáhnout? Hodně naivní plán. Z dvaceti metrů je třicet, čtyřicet, padesát ... po obrátce už ji spíš jen tuším někde vpředu. Cítím lehký protivítr, ale je to dobré. Jindy tady fouká daleko víc.

A znovu Ratenice. Na ratenické diváky už jsem zvyklý, ale fotografa na střeše jsem tady letos viděl poprvé. Silnice zpátky do Peček. Nebyla cesta tam přece jen kratší? Asi ne. Cedule s devítkou a poslední dlouhý úsek k hlavní silnici. Předposlední ostrá zatáčka. Tady někde jsem chtěl začít finišovat. Finišovat? Co je to za blbost? Vždyť už dávno běžím na doraz. Zahýbám za poslední roh do cílové rovinky. Ale jo, ještě se dá zrychlit.

Za cílem visí časomíra, ale tu podstatnou část zakrývá cedule. Sakra, kolik je tam vteřin? Teď už ždímu doopravdy poslední síly, jenom abych uviděl na všechny číslice. Kruci, zrovna tam skočila trojka. Výkon pod čtyřicet tři mi utekl o pár vteřin. Nebo ne? Na startovní čáře jsem si nezkontroloval čas. A tak zůstanu napjatý ještě další půlhodinu, než z esemesky zjistím, že jsem to přece jen stihl. O dvě vteřiny. Jo, do Peček jezdím rád, tady se dají zaběhnout slušné časy ...
________________________________

Pár obrázků z letošních Peček najdete na rajčeti.  

 



 

středa 9. března 2016

Běh Prokopským údolím? To jsem ještě neběžel

Není to ostuda? Letos se koná už devatenáctý ročník, mám to za humny a ještě ani jednou jsem ten závod neběžel. Mám jen jednu polehčující okolnost. Vždycky se okolo toho závodu motám jako jeden z pořadatelů.

Stejné to bude i v neděli 20. března dopoledne. Závody jsou určené úplně pro všechny aktivní milovníky běhu od sedmi či osmiletých školáků až po nejstarší veterány a veteránky. První vyrazí na trať v 9:30 nejmladší dívky. Start mužů a veteránů odstřelíme v 11:30.

Předpověď počasí zatím slibuje docela příznivé podmínky, takže zřejmě nehrozí žádné prodírání závějemi nebo bruslení na ledovce, ale ani běh vyprahlou pustinou. Na nejmladší přípravku čeká lesní okruh o délce 450 metrů. S věkem závodníků se trasy o něco prodlužují, takže pro ženy bude připravena krosová trať o délce 3260 metrů s několika pěknými stoupáky a seběhy, zatímco muži se proběhnou ještě víc. Jejich trať měří 6330 metrů.

Co na našem závodě nenajdete? Tribuny plné diváků, televizní štáby, zástupy novinářů, bouřlivou atmosféru a drahé ceny pro vítěze. Nečekejte ani příliš mnoho komfortu kolem. Žádné luxusní šatny ani sprchy nemůžeme poskytnout.

Co vás tedy čeká? Zajímavá lesní trať, přátelská atmosféra, pravděpodobně i opravdové jarní počasí. No a krom toho ještě možnost změřit síly s podobně postiženými cvoky (tedy běžci), malé občerstvení v cíli a pro nejlepší v kategoriích ceny, které vám sice neumožní prolenošit zbytek života, ale třeba i tak potěší.

Na letošek jsme nepřipravili mnoho novinek, ale jednu přece jen ano. Až do loňského ročníku jsme veškeré časy a pořadí v cíli měřili výhradně ručně. Letos i my chceme využít techniku. Pavel, autor programu pro běžeckou časomíru, nám přislíbil účast a aktivní pomoc. Co si od toho kroku slibujeme? Menší nervy pro rozhodčí, nižší riziko chyby, ale především rychlejší zpracování výsledků.

A co jestli selže technika? Nebojte se, ruční měření máme v záloze. K vám, kteří se rozhodnete k účasti, máme jednu prosbu. Abychom usnadnili odbavení, přihlašte se prosím předem prostřednictvím webového formuláře. K ničemu vás to nezavazuje, pomůžete pořadatelům a ještě možná získáte nějakou drobnost za odměnu.

Tak nezapomeňte, v neděli 20. března se na vás těším já i všichni ostatní pořadatelé.  

Propozice a přihlášky

Mapka - závodní kancelář a místo startu

neděle 6. března 2016

Co tě nezabije, to tě popožene

Poslední úpravy startovního koridoru, než se naplnil závodníky.
Kdy začíná jaro? Když jsem chodil do školy, učili nás, že 21. března. Letos prý jaro začne přesně 20. března v půl šesté ráno. Čert ví, kdo to takhle přesně spočítal, ale pro mě v posledních letech začíná jaro někdy v týdnu mezi kbelskou a pečeckou desítkou. Kbely jsou pro mě poslední zimní a Pečky první jarní závod. Asi nikdy nezapomenu na mrazivou Kbelskou desítku v roce 2010. Vzpomínám, že v roce 2008 dokonce přišla taková vichřice, že závod museli zrušit. Jeden z mnoha důvodů, proč zůstat doma. Jenomže nic tak neprověří jarní formu, jako silniční desítka. A tak jsem nechtěl chybět ani letos.

Přihlásil jsem se s velikým předstihem a s předstihem taky přijel do Kbel. Parkovací místo úplně luxusní, spousta času  projít se po okolí, okouknout, co je nového a ještě zbylo na rozklus a pořádnou rozcvičku. A protože nebudu mít šanci fotit při závodě, nasbírám pár předstartovních obrázků.
Hanka s Alenou zůstávají zdejší desítce věrné. 

Na loňskou sezónu jsem pořídil nové lehké silniční boty. Pochvaloval jsem si, že je v nich noha jako v pokojíčku. Proto si je šetřím a zbytečně netahám na objemový trénink. Jenomže co platilo loni, už letos nemusí být pravda. Během rozklusávání jako by se do ponožky na patě vloudilo zrnko písku. Zastavil jsem, prohlédl botu i ponožku, ale nenašel jsem nic podezřelého. "Asi shrnutá ponožka," stanovil jsem diagnózu a věc pustil z hlavy.

Tomáš je pořadatel k neutahání. Byl prostě všude.
Mám podezření, jestli nemá dvojče. Nebo dokonce trojče? 
V tlačenici na startu bylo hodně husto. Raději jsem se nikam nehnal a jen hlídal abych o někoho neškobrtl. Jen sem tam, když se otevřelo okénko, prodral jsem se o pár míst dopředu. Překvapilo mě, jak lehce se mi běží, ale ještě neuběhl ani první kilometr a nenápadné škrábání na patě se změnilo na pálení. Po dvou kilometrech už mi z hlavy zmizely myšlenky na taktiku, tempo, pravidelné dýchání. Zůstala tam jedna jediná věc. Pata.

Běžet něco delšího, asi bych dopadl jak sedláci u Chlumce. Ale na desítce? Tu přece musím nějak zvládnout. Když jsem se chtěl zbavit bolesti, nezbylo mi nic jiného, než co  nejrychleji utíkat do cíle. Postupně jsem si uvědomil, že bolest není pořád stejná. V klesáních tlak na patu přece jen povolil a já si mohl trošku orazit. Zato stoupání mi všechno vracela dvojnásob. Za ty roky, co jezdím do Kbel, jsem zdejší trať považoval za lautr rovinu. Po sobotě jsem změnil názor. Je to tady vlastně samý kopec.

Foto Lenka Horká
Odborníci na fyziku budou možná tvrdit, že teorie relativity je o něčem jiném, ale já vím své. Tahle desítka patřila k mým relativně nejdelším. Ale i ta nejdelší desítka má někde svůj konec. Dočkal jsem se ho i já. A když se blížil cíl, sebral jsem síly i na finiš. Tak rychle jsem se do cíle nehnal už dlouho. A že jsem neudržel hlavu rovně? Čert to vem. Hlavně že neupadla. Nakonec z toho byly mé nejrychlejší Kbely za posledních sedm let.

Za cílem, když jsem nafasoval pití, bagetu a půlku banánu, byl čas na inventuru končetin. Vzpomínám si, jak jsem jednou dobíhal maraton s puchýřem. Taky to tehdy bolelo jak čert a já čekal botu plnou krve. Pak jsem se zul a nevěřícně zíral na třímilimetrový puchýřek. Tentokrát jsem tedy čekal něco podobného, ale zase překvapení. Na ponožce docela pěkný krvavý koláč a pod ponožkou centimetrový stržený kus kůže. No ale nakonec to nebylo nic hrozného. Trocha peroxidu a jeden flastr vše spravily a druhý den už jsem si mohl dát regenerační klus.

Za týden v Pečkách si tu desítku zkusím zopakovat. Na patu preventivně nalepím pořádný flastr. Ale nebude to velké zklamání, až zjistím, že když mě nic netlačí do cíle, podobný čas nezaběhnu?    
Manželé Horkých se blíží ke startovní kanceláři.
Lenka letos neběžela, ale fotila v cíli.