čtvrtek 19. ledna 2017

Přiváti z Karibiku (5) - z pevného moře na houpavou zem

Petit Piton není nijak obrovská hora. Nemá ani 740 metrů. Vtip je v tom, že jeho svahy stoupají strmě vzhůru rovnou od mořské hladiny. Na otázku, proč polezeme jen na malý a ne rovnou na velký, měl Martin bleskovou odpověď: "Velký je pro důchodce, to by pro vás byla nuda. My půjdeme na malý. A krom toho ten malý je skoro stejně velký jako velký," uťal další diskuzi. Na samý závěr předstartovní přípravy podal ještě vyčerpávající popis trasy a strategie výstupu. Jako dirigent máchl rukou zleva doprava a zprava doleva a řekl: "Půjdeme takhle, CIK CAK." Martinovo horolezecké vybavení bylo podobně úsporné jako popis cesty. Kraťasy, tričko a bosé nohy.

Přestože cesta k Pitonu byla liduprázdná, prodavačka ve stánku těsně před odbočkou k hoře větřila obchodní příležitost. Úspěšní horolezci si na zpáteční cestě určitě rádi něco dobrého vypijí. Cestou tam se ale o žádný nákup nepokoušíme. Kdo by se nahoru vláčel se zbytečnostmi. Úzká pěšina mizí po pár minutách a pak už jen kameny, hlína a kořeny. Martin nás vede neomylně směrem vzhůru. Zabloudit není kam. Napravo sráz dolů, nalevo stěna nahoru.

Je obrovská klika, že od rána nepršelo. Tyhle kameny by za mokra musely pěkně klouzat. Snad nám počasí bude přát. Ale i když neprší, jsem za chvíli kompletně propocený. Občasné nucené zastávky se snažím využít k focení. Sakra, na objektivu mám obrovskou šmouhu. Začnu se šacovat, abych našel kus suchého textilu. Kdepak, marná snaha. Co s tím? Těsně přede mnou stoupá Laďka, ta mě zachrání. "Půjč mi klobouk." A skutečně, lem Laďčina klobouku byl ještě natolik suchý, že to na vyleštění přední čočky stačilo. 

Jestli se někdo chce zbavit strachu z výšek, jsou tady ideální podmínky. Kdyby svah nebyl zarostlý, asi bych byl polomrtvý strachy, ale změť větví kolem dává člověku iluzi, že kdyby náhodou uklouzl, bude se čeho chytit. Je to sice spíš optický klam než skutečná zábrana, ale na moji hlavu docela funguje. Holé kořeny, prorůstající mezi kameny, to jsou skvělé úchyty. Šikovně to tady příroda zařídila. Pro horolezce začátečníka naprostý ideál. 


Na nejtěžších místech jsou rozvěšená lana. Zpočátku nebudí důvěru. Většina z nich už se tu zřejmě sluní hezkých pár let. Roztřepený povrch pořádně štípe do rukou. Tohle mě má udržet? No potěš koště. Ale co nadělám, jinak to nahoru nepůjde. A když to neprasklo pod těmi přede mnou ... jo, vydrželo. Vydrželo první, druhé, páté. Při desátém už nad pevností lan přestávám pochybovat. A že to píchá do rukou? Kdybych věděl, že mě udrží, chytil bych se i kaktusu. 

"Tady na vyhlídce dáme pauzu. CIK je za námi, teď půjdeme CAK", velí Martin. "Neměli bychom domorodcům přispět na nová lana," hodím dotaz na Martina. "Jo, už jsem přispěl," rozpovídá se Martin. "Dal jsem dvacet dolarů jednomu, který mi tvrdil, že se tady stará o lana. Ale pak jsem zjistil, že tady se stará o lana úplně každý domorodec, kterého se zeptáš. Cestou zpátky nakoupíme pár piv a dáme jim vydělat. To je rozumnější, než nacpat prachy nějakému podvodníkovi." 

Průrvou mezi kameny vidíme dolů přímo na loď. Jak může být vzdušnou čarou daleko? Půl kilometru, šest set metrů? A to jsme na cestě už dvě hodiny. Pod skalním komínem se zasekneme. Už už to vypadá, že část výpravy uvízne ještě před vrcholem, ale stačí trocha kolektivního úsilí, abychom se procpali nahoru všichni. Ještě pár obtížných míst a dál není kam stoupat. Jsme nahoře. Vrcholové foto, svačina, odpočinek. Naše nadšení nezchladí ani Martin, když tvrdí, že jsme vytvořili nový rekord v pomalosti výstupu. 


Cesta dolů není o nic snazší než nahoru, ale nakonec se zadaří a po dalších třech hodinách všichni živí a zdraví popíjíme zaslouženou odměnu na palouku pod kopcem. Pivo se poněkud překvapivě jmenuje Piton, má lehce ošoupanou etiketu, jako by někdo láhev naplnil už nejmíň popáté, ale je překvapivě dobře vychlazené a chutná božsky. Jakby taky ne! Bylo těžce vybojované. 

Piton byla naše poslední a nejdobrodružnější zastávka před návratem na Martinik. Pak už jen zaparkovat v maríně, vyrazit na návštěvu palírny spojenou s ochutnávkou karibského rumu, nákup suvenýrů, balení a poslední skupinové foto. Sbohem Karibiku. To ještě netuším, že Karibik na těle i v hlavě zůstane ještě dlouho poté, co už dávno budu doma drkotat zuby. Jen jeho projevy budou trochu zvláštní. Všude za mnou budou poletovat tisíce drobounkých šupinek kůže, jak budu postupně ztrácet opálení. A ranní probouzení? Dodnes nechápu, proč se se mnou doma celý týden každé ráno postel houpala v rytmu neexistujících vln. 

Osmihodinový let zpátky do Paříže už zdaleka není tak dlouhý jako cesta tam. To asi ta teorie relativity. A nějaký přestup v Paříži? Po předchozích zážitcích naprostá rutina. Na závěr kontrolní otázka: Kdy úspěšně končí taková dovolená? Samozřejmě tehdy, když na domovském letišti po páse přijedou správné kufry. Tehdy si člověk definitivně může říct: Jsem doma, neutopil jsem se, nespadl, nezmrzl, neuvařil se a dokonce mě nezakousl ani ten velkej žralok lidožrout. Jakby taky jo, když se ani neukázal. 

Neukázal? Prohlížím fotky z poslední plavby a marně dumám, proč jsem zmáčkl spoušť, když na tom obrázku není vůbec nic. Jen nebe, hladina, pár vln a ... zvláštní tmavý trojúhelník ... 




sobota 7. ledna 2017

Přiváti z Karibiku (4) - nevlezeš dvakrát do stejného moře

Zjištění, že podmořským kameramanem se v tomhle životě už nestanu, mělo i své výhody. Už jsem nemusel dávat pozor na prudké změny směru, správné světlo, trhavé pohyby, úhel záběru a jiné nesmysly. No a hlavně už jsem se nemusel bát, že v té vodě utopím kameru. Jakoby to plavání a šnorchlování bylo daleko volnější a bezstarostnější. Bezstarostnější? Jak se to vezme. Když jsme do moře lezli poprvé, byl to ohromný bazén plný průzračné vody. Ostatní nájemníci se nám začali zjevovat postupně a pozvolna, snad aby nás nevyplašili naráz.

Jedno z večerních koupání nám zpestřil světélkující plankton. Tma, že by se dala krájet. Kromě hvězd na obloze jen pár signálních světel kolem. Voda černá jak to nejčernější kafe. A pak do té vody vlezete a celý povrch vašeho těla se rozzáří sytě zeleným světlem. A když zrychlíte, abyste se těm světélkujícím breberkám pokusili uniknout? Nepomůže to, svítíte pořád stejně, jen za vámi ve vodě zůstane záříící stopa jak na obloze čára za letadlem.

Jiný večer jsme kolem lodi pozorovali světélkující medúzy. Nazelenalé lampionky si chaoticky rejdily pod hladinou. Když se lampiony náhodou setkaly, objevil se záblesk. Nepochopitelné, zvláštní a trochu strašidelné. Jindy nás medúzy překvapily ve dne. Zátoka, kde jsme zrovna kotvili, se jimi úplně hemžila. Tisíce průhledných želatinových deštníčků. Najednou to nebyla koupel v čiré mořské vodě, ale spíš v medúzové polévce. Navíc se setkání s medúzou občas neobešlo bez docela nepříjemného žahnutí. A když voda vyplavila na pláž metrovou mrtvolu murény, říkal jsem si v duchu, kolik podobně velkých živých brášků a sestřiček nás asi pozoruje pod hladinou.

A tak na chvilku zase ven z vody a hurá na nějaký ostrov. Třeba Bequia, ta stála za návštěvu. Výlet na korbě otevřeného taxíku a prohlídka želví záchranné stanice. V ohromných kádích želvy všech rozměrů od úplných mrňat až po dospělé kusy. Být naším průvodcem pan Srstka, co by asi říkal? "Želvy ... želvy ... želvy ... želvy ...  ." Bylo trochu zvláštní, že v každé nádrži plavaly jen želvy stejné velikosti. A čím starší kusy, tím méně jich bylo pohromadě. Vysvětlení bylo prosté. Co udělá větší želva, když potká svoji menší sestřičku? Sežere ji.

Chovatelé se nám pochlubili ohromným úspěchem. Ze zachráněných vajec se dospělosti dožije každá třetí želva. Zdálo se nám to trochu málo, ale jen do chvíle, než jsme uslyšeli druhé číslo. Ve volné přírodě se dospělosti dočká každá třítisící vylíhnutá želvička. Jo jo, příroda se s námi živými tvory nemazlí a boj o přežití občas není žádná procházka růžovou zahradou.


Naše plavba po Karibiku se už pomalu chýlila ke konci. Ještě zastávka na svaté Lucii kousek od hory Petit Piton a pak zpátky do domovské maríny na Martiniku. Skipper Martin nám v předvečer výstupu na Piton přichystal ještě jednu lahůdku: "Kousek ve vnitrozemí jsou tady sirné lázně. Do páté vybírají vstupné, ale po šesté už tam nepotkáte ani nohu." Jak taky jinak, když v šest zapadne slunce a pár minut poté už je kolem tma jako v pytli, že?

A tak jsme se připravili na noční výpravu. Plán byl jasný. Suché šatstvo a čelovky naložíme na kajak, kterým Honza s Romanem dopádlují ke břehu. My ostatní za nimi připlaveme. Necelých sto metrů černou vodou bylo poměrně snadných. První komplikace nastala, když jsme se pokoušeli vyškrábat na břeh. Iva plným chodidlem došlápla na ježka a její výprava do sirných lázní skončila předčasně. Kajak ji dopravil zpátky na loď a naše výprava přišla o jednoho člena.

Cesta k sirným lázním skrz noční tropický prales? Další neskutečný zážitek. Ve dne je to vlastně tichá zelená noclehárna. Zvířata, ptáci, brouci a veškerá ostatní živá havěť pospávají někde v úkrytech, aby po setmění mohli vylézt a začít pořádně řádit. Dvanáctihodinový noční pralesní mejdan, při kterém všichni lezou, létají, pobíhají a nebo třeba skáčou. Hledají koho by sežrali a schovávají se, aby sami nebyli sežráni. A přitom všem se ještě stihnou rozmnožovat a vydávat ty nejroztodivnější zvuky za pomoci všech hudebních nástrojů, jaké jim příroda přidělila. Rachot jak někde na hokeji. Noční šichta pro obyvatele pralesa musí být doopravdy namáhavá. Není divu, že ráno jsou všichni tak vyčerpaní, že prospí celý následující den, než padne další soumrak a koloběh se opakuje.

Sirné lázně jsme našli poměrně snadno. Soustava několika betonových bazénků s teplou vodou, která nebyla ani trochu slaná. Proti Karibiku příjemná změna. A jestli v ní byla síra? Nevím, ale v té vodě se leželo docela příjemně. Nejspíš bychom se v bazéncích vydrželi povalovat celou noc, ale na lodi by o nás měli starost. Takže zase honem zpátky na cestu pralesem, ve  kterém pokračoval mejdan, jako by se nechumelilo. No ono se taky při třiceti stupních nad nulou obvykle nechumelí.

Zbývalo už jen přeplavat ten kousek na loď. Rozsvícená světla na palubě z ní dělají spolehlivý orientační bod. Poučen z předchozích setkání s mořskými ježky si na nohou nechávám sandály. Plave se v nich sice mizerně, ale těch slabých sto metrů je přece hračka. Nijak nechvátám a než vlezu do vody, kajak už je kousek od lodi. Martin a Laďka zmizeli někde ve tmě, jen nalevo vpředu zahlédnu na hladině nějakou hlavu. Petr? Jo, Petr.

Zdá se mi, že plave příliš nalevo od nejkratšího směru, ale to já vlastně taky. Aha, je tady nějaký proud. Trochu nás to nese mimo. A sakra, ono to není trochu. Ten proud je najednou docela silný. Plavat v sandálech, to byl ale blbej nápad. Petr i já míjíme loď a míříme někam do tmy, kde tušíme otevřené moře. Měním směr, ale není mi to moc platné. Petr je přece jen lepší plavec než já a blíží se k lodi. To mně se osvětlená paluba s poskakujícími postavami povážlivě vzdaluje. Mám se zbavit těch zatracených sandálů? Třeba se mi pak poplave o něco líp. Ne, vždyť jsou skoro nové. Škudlil v mé hlavě zase jednou zvítězil nad pudem sebezáchovy.

Postavy na lodi něco křičí, mávají a blikají na mě čelovkami. Asi v té tmavé vodě nejsem moc vidět. Svítící plakton dneska zrovna nefunguje. Mám  taky křičet a mávat? Ale kdo za mě bude plavat? Ještě si budou myslet, že se topím. No jo, chvilku jsem uvažoval o tom, že nazpátek poplavu s čelovkou, ale pak jsem ji poslal na kajaku na loď. Však oni mě tu nenechají.

A taky že nenechali. Už ke mně míří kajak. Honza připádluje po pár minutách. Nejdřív se jen chytnu na přídi a Honza zkouší couvat k lodi. Nedaří se, proud je silnější. O moc lepší to není ani když se kajak otočí špičkou vpřed. Nakonec mi  nezbude než se vyškrábat nahoru. Konečně se záběr po záběru přibližujeme. Když lezu po schůdcích na loď, docela si oddechnu.

Ráno, když na Dingi míříme znovu ke břehu, abychom se pokusili vyšplhat na Petit Piton, je hladina úplně klidná. Tady že byl v noci silný proud? Nesmysl, kde by se vzal? Neptun se někde směje pod fousy: "To jsem jim dal za vyučenou, červům suchozemským!"