Přiváti z Karibiku (5) - z pevného moře na houpavou zem

Petit Piton není nijak obrovská hora. Nemá ani 740 metrů. Vtip je v tom, že jeho svahy stoupají strmě vzhůru rovnou od mořské hladiny. Na otázku, proč polezeme jen na malý a ne rovnou na velký, měl Martin bleskovou odpověď: "Velký je pro důchodce, to by pro vás byla nuda. My půjdeme na malý. A krom toho ten malý je skoro stejně velký jako velký," uťal další diskuzi. Na samý závěr předstartovní přípravy podal ještě vyčerpávající popis trasy a strategie výstupu. Jako dirigent máchl rukou zleva doprava a zprava doleva a řekl: "Půjdeme takhle, CIK CAK." Martinovo horolezecké vybavení bylo podobně úsporné jako popis cesty. Kraťasy, tričko a bosé nohy.

Přestože cesta k Pitonu byla liduprázdná, prodavačka ve stánku těsně před odbočkou k hoře větřila obchodní příležitost. Úspěšní horolezci si na zpáteční cestě určitě rádi něco dobrého vypijí. Cestou tam se ale o žádný nákup nepokoušíme. Kdo by se nahoru vláčel se zbytečnostmi. Úzká pěšina mizí po pár minutách a pak už jen kameny, hlína a kořeny. Martin nás vede neomylně směrem vzhůru. Zabloudit není kam. Napravo sráz dolů, nalevo stěna nahoru.

Je obrovská klika, že od rána nepršelo. Tyhle kameny by za mokra musely pěkně klouzat. Snad nám počasí bude přát. Ale i když neprší, jsem za chvíli kompletně propocený. Občasné nucené zastávky se snažím využít k focení. Sakra, na objektivu mám obrovskou šmouhu. Začnu se šacovat, abych našel kus suchého textilu. Kdepak, marná snaha. Co s tím? Těsně přede mnou stoupá Laďka, ta mě zachrání. "Půjč mi klobouk." A skutečně, lem Laďčina klobouku byl ještě natolik suchý, že to na vyleštění přední čočky stačilo. 

Jestli se někdo chce zbavit strachu z výšek, jsou tady ideální podmínky. Kdyby svah nebyl zarostlý, asi bych byl polomrtvý strachy, ale změť větví kolem dává člověku iluzi, že kdyby náhodou uklouzl, bude se čeho chytit. Je to sice spíš optický klam než skutečná zábrana, ale na moji hlavu docela funguje. Holé kořeny, prorůstající mezi kameny, to jsou skvělé úchyty. Šikovně to tady příroda zařídila. Pro horolezce začátečníka naprostý ideál. 

Na nejtěžších místech jsou rozvěšená lana. Zpočátku nebudí důvěru. Většina z nich už se tu zřejmě sluní hezkých pár let. Roztřepený povrch pořádně štípe do rukou. Tohle mě má udržet? No potěš koště. Ale co nadělám, jinak to nahoru nepůjde. A když to neprasklo pod těmi přede mnou ... jo, vydrželo. Vydrželo první, druhé, páté. Při desátém už nad pevností lan přestávám pochybovat. A že to píchá do rukou? Kdybych věděl, že mě udrží, chytil bych se i kaktusu. 

"Tady na vyhlídce dáme pauzu. CIK je za námi, teď půjdeme CAK", velí Martin. "Neměli bychom domorodcům přispět na nová lana," hodím dotaz na Martina. "Jo, už jsem přispěl," rozpovídá se Martin. "Dal jsem dvacet dolarů jednomu, který mi tvrdil, že se tady stará o lana. Ale pak jsem zjistil, že tady se stará o lana úplně každý domorodec, kterého se zeptáš. Cestou zpátky nakoupíme pár piv a dáme jim vydělat. To je rozumnější, než nacpat prachy nějakému podvodníkovi." 

Průrvou mezi kameny vidíme dolů přímo na loď. Jak může být vzdušnou čarou daleko? Půl kilometru, šest set metrů? A to jsme na cestě už dvě hodiny. Pod skalním komínem se zasekneme. Už už to vypadá, že část výpravy uvízne ještě před vrcholem, ale stačí trocha kolektivního úsilí, abychom se procpali nahoru všichni. Ještě pár obtížných míst a dál není kam stoupat. Jsme nahoře. Vrcholové foto, svačina, odpočinek. Naše nadšení nezchladí ani Martin, když tvrdí, že jsme vytvořili nový rekord v pomalosti výstupu. 

Cesta dolů není o nic snazší než nahoru, ale nakonec se zadaří a po dalších třech hodinách všichni živí a zdraví popíjíme zaslouženou odměnu na palouku pod kopcem. Pivo se poněkud překvapivě jmenuje Piton, má lehce ošoupanou etiketu, jako by někdo láhev naplnil už nejmíň popáté, ale je překvapivě dobře vychlazené a chutná božsky. Jakby taky ne! Bylo těžce vybojované. 

Piton byla naše poslední a nejdobrodružnější zastávka před návratem na Martinik. Pak už jen zaparkovat v maríně, vyrazit na návštěvu palírny spojenou s ochutnávkou karibského rumu, nákup suvenýrů, balení a poslední skupinové foto. Sbohem Karibiku. To ještě netuším, že Karibik na těle i v hlavě zůstane ještě dlouho poté, co už dávno budu doma drkotat zuby. Jen jeho projevy budou trochu zvláštní. Všude za mnou budou poletovat tisíce drobounkých šupinek kůže, jak budu postupně ztrácet opálení. A ranní probouzení? Dodnes nechápu, proč se se mnou doma celý týden každé ráno postel houpala v rytmu neexistujících vln. 

Osmihodinový let zpátky do Paříže už zdaleka není tak dlouhý jako cesta tam. To asi ta teorie relativity. A nějaký přestup v Paříži? Po předchozích zážitcích naprostá rutina. Na závěr kontrolní otázka: Kdy úspěšně končí taková dovolená? Samozřejmě tehdy, když na domovském letišti po páse přijedou správné kufry. Tehdy si člověk definitivně může říct: Jsem doma, neutopil jsem se, nespadl, nezmrzl, neuvařil se a dokonce mě nezakousl ani ten velkej žralok lidožrout. Jakby taky jo, když se ani neukázal. 

Neukázal? Prohlížím fotky z poslední plavby a marně dumám, proč jsem zmáčkl spoušť, když na tom obrázku není vůbec nic. Jen nebe, hladina, pár vln a ... zvláštní tmavý trojúhelník ... 

Petit Piton - fotky