Všude dobře, v Pečkách nejlíp

foto: Martin Digmayer

Letošní rok se od samého začátku nevyvíjel nijak slavně. Bacilové si u nás podávali dveře a člověk z jednoho nachlazení ještě nestačil vylézt a do druhého spadl. Lednová kilometráž? Jedna velká bída. Únorová? Taky bída, jen o trochu menší. A tak místo abych nabral ztracenou kondici, nabíral jsem kila. Na první letošní závod z Čerčan na Čerčanský chlum jsem tedy jel trochu s obavami.

Co s tím, aby to nebyla úplná ostuda? No alespoň se před závodem pořádně rozklusat, ne? Rozklusávací tempo sice bylo šnečí, ale i tak jsem dokázal dokonale propotit všechny vrstvy, samozřejmě včetně těch, které jsem si hodlal vzít na závod. Co s tím? Zůstat v mokru až do startu a vykoledovat si nachlazení číslo čtyři? Nějakou suchou vrstvu na tělo by to chtělo. Jenomže ráno při balení věcí jsem z nějakého neznámého důvodu usoudil, že v báglu je zbytečně moc oblečení a náhradní tričko jsem nechal doma.

Nakonec nezbylo, než obětovat triko, původně určené na cestu domů a doufat, že nikde nebudu muset rozepínat bundu a vystavovat holou hruď. Nakonec to ale byl jediný zádrhel, tedy když nepočítám chybějící kyslík cestou do cíle. Od startu jsem se držel zuby nehty ve skupince podobně postižených, stoupání kolem hřbitova jsem zvládl v tempu pohřebního průvodu, pak jsem trochu zvolnil ve stoupáku na okraji lesa. Je skoro k neuvěření, že i tak jsem občas někoho předběhl. Podstatné bylo, že ve finále jsem se za tu cílovou čáru nějak vydrápal. A můj čerčanský výsledek? Musím se pochlubit. Vyhrál jsem. Tedy bohužel jen v tombole, ale kdo by řešil takové nepodstatné detaily, že?

Ale vše je dané jen správným úhlem pohledu. Kdo pečlivě hledá, najde pozitiva i tam, kde normální lidé vidí jasný propadák. Když jsem pitval výsledkovou listinu, v mé kategorii padesátníků bylo víc závodníků za mnou než přede mnou (o jednoho) a v mé kategorii mě nepředběhl nikdo starší. To porovnávání má jen jednu drobounkou vadu na kráse, že v kategorii šedesátníků bych si svým časem polepšil jen z osmého na sedmé místo.

Poučen z chyb při balení rezervních svršků jsem si za týden do Kbel vzal pro jistotu hned dvě náhradní trika. Dobrá volba, protože při rozklusávání jsem se opět dokonale propotil. A co mi chybělo tentokrát? Náhradní slipy. V Běchovicích už jsem si kdysi dávno
vyzkoušel, že běhat závody naostro má někdy svá úskalí. Takže natahuju ty jedny jediné, určené k převlečení po závodě a cestou domů můžu už jen doufat, že nikde nebude nutné stahovat kalhoty. Ovšem samotná Kbelská desítka byla skvělá. Nálada radostná, trasa pohodová, vítr na otevřené pláni přiměřený, co víc si přát? Tedy možná o něco lepší čas, ale to už bych chtěl moc.  

foto: Zdeněk Krchák

Kbelskou a Pečeckou desítku od sebe dělí pouhý týden, ale stejně jsou to úplně rozdílné závody. Ať si kalendář tvrdí cokoli, pro mě jsou Kbely poslední zimní a Pečky první jarní závod. Je to až k neuvěření, ale do Peček jsem si nic podstatného nezapomněl. Předpověď nebyla nijak skvělá, ale nakonec si i počasí dalo říct. Nebylo tedy na co se vymlouvat.

Určitě znáte ta předsevzetí, že tenhle závod stačí jen tak lehce odklusat, protože jde jen o účast a o setkání s kamarády. A pak se ta lidská vlna dá do pohybu, rozběhnete se k první zatáčce a už v tom lítáte až po uši. "Musím přidat, protože támhle běží Martin a toho musím porazit. A teď se mi tu vytvořila mezírka, honem zrychlit, ať si polepším. No a když už jsem tady, přece se nenechám znovu předběhnout..."

foto: Zdeněk Krchák

Zkrátka byl to takový fofr, že jsem si ani v duchu nestačil vynadat, proč tady zase takhle blbnu a huntuju si tělo. Jen kousek za obrátkou jsem měl na chvíli pocit, že úplně neovládám jednu nohu a že jestli to brzy nepoleví, asi upadnu. Ale naštěstí se noha vzpamatovala a já běžel dál. A že cestou nazpátek foukalo trochu proti? Prosím vás, při mých rychlostech? Kdo by si s tím dělal hlavu?

V tombole jsem tentokrát nevyhrál, ale v Pečkách jsou i jiné radosti. Ještě před rozklusem jsem párkrát stačil stisknout spoušť, takže má sbírka natěšených jarních běžců zase o kousek povyrostla. Čerstvé přírůstky jsou k vidění na rajčeti:

http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Pececka_desitka_11.3.2017/

A protože kamarádi taky fotili, brzy se ke mně dostala čerstvá kolekce obrázků. Je na ní nějaký čím dál plešatější, čím dál šedivější a čím dál vrásčitější člověk poklusávající s hlavou nakřivo. Divný koníček, fotit pohyblivé trosky. Ale jedno je nutné těm fotografům přiznat. Odvahu mají. Protože až některému z nich jednou praskne čočka, to bude rána. 

foto: Zdeněk Krchák