Neohlížej se a upaluj

Jedna ze základních pouček praví, že běžec se má dívat dopředu a nikdy se nemá ohlížet. Ohlédnutí posune těžiště mimo osu, vyvede tělo z rovnováhy a naruší správný běžecký rytmus. Navíc každým ohlédnutím ukazujeme soupeřům svoji slabost. Když chceme vědět, co se děje za námi, máme na to ostatní smysly. Sluch, hmat, někdy bohužel i čich.

Ještě štěstí, že jsem tak mizerný běžec. Mně jedno ohlédnutí moc neubere ani na rychlosti, natožpak na čemkoli dalším. A když už je ten konec prosince, ohlédnu se pořádně. Za celým rokem.

Tak jaký byl? No vlastně běžecky nebyl tak úplně marný. Ne, že bych se někdy umístil vpředu, ale ani jednou jsem se úplně neztratil a vždycky doběhl do cíle. A hlavně mi vydrželo zdraví. Přitom v půlce ledna bych na sebe nevsadil ani zlámanou grešli. To když jsem začal pajdat a stanovil si amatérskou diagnózu. Budu se léčit měsíc, dva, půl roku? Naštěstí stačilo pár magnetoterapií a já po prvním týdnu chodil, po druhém klusal a po třetím zase běhal jako srnka. Tedy po pravdě řečeno, zpočátku jako ta srnka na konci stáda, kterou by v opravdovém lese brzy něco sežralo.

A co dalšího se mi v tom právě uplynulém roce vyvedlo či nevyvedlo? Dobrou sezónu poznám, když na závodech do kopce nepřecházím do chůze a vydržím vždycky běžet až do cíle. Tak tentokrát se nezadařilo. Často jsem si připadal jak na pochodovém cvičení. Ale co? Dopochodoval jsem vždycky do cíle? Dopochodoval. Mohlo by být i hůř. Tak proč si stěžovat?

A soupeři? Mnozí přešli z kategorie "toho předběhnu, kdy si vzpomenu" do kategorie "třeba mu tentokrát stačím." No a další rozšířili kategorii "tyhle nepředběhnu ani náhodou." Kategorii "jejich záda zahlédnu jen na startu" už raději ani nepřepočítávám.

Ale z čeho mám největší radost, zase se rozrostla parta běžeckých kamarádů. Je úplně jedno, jestli spolu závodíme, nebo se jdeme jen tak lehce proběhnout odnikud nikam. S některými běhám pravidelně, s jinými jen zřídka. S mnoha z nich už mám za sebou stovky kilometrů. S některými jsem vlastně neběžel vůbec. Známe se jen z fotek, výsledkových listin nebo mailů. S dalšími to vypadalo na dlouhatánský společný běh, ale rozeběhli jsme se každý jinou cestou hned na první větší křižovatce. Třeba se ještě někdy proběhneme pohromadě, třeba už nikdy, snad se alespoň někde na cestě potkáme a mávneme si na pozdrav.

Možná jsem letos někomu v zápalu boje zkřížil cestu, vrazil loket do žeber nebo šlápl na nohu. Jestli ano, omlouvám se. Rozhodně to nebylo schválně. Já už jsem na své strkanice a pády taky dávno zapomněl. Novou sezónu můžeme začít s čistým stolem, ne?

Tak ať se nám v tom příštím běžeckém roce daří. Ať vždycky včas doběhneme na správné místo a ať vždycky, když je potřeba, máme po boku ty správné běžecké kamarády. A hlavně ať se nás drží běžecké štěstí a neopouští nás zdraví.

Živočišný druh: Běžec

Když Libor na středečním běhu začal líčit své zážitky z Pražské stovky, nestačil jsem valit oči. Jako by mu nestačilo, že vůbec zvládl tu neskutečnou vzdálenost. On si navíc i pamatoval, kudy běžel. Ale ani tím to nekončilo. Dokonce věděl, jak se mu v které chvíli dařilo, kde přišla krize, kdy měl hlad a kdy mu došly baterky v čelovce.

Já bych takové podrobnosti nedal do kupy ani u výběhu na dvorek a zpátky. Když se rozběhnou nohy, mozek přepíná do autopilota. Myšlenky utíkají svou  vlastní cestou a má běžecká inteligence se scvrkne na úroveň křečka v běhacím kole. Někdy mi dá hodně námahy vybavit si, kudy jsem na své stokrát prošlápnuté cestě vlastně běžel.

A to ani nemluvím o Karlovi, ten zase zná všechny osobní rekordy svých kamarádů, jejich kamarádů a kamarádů jejich kamarádů. Vážně. Stačí se jen zeptat a on má odpověď. A co je na tom nejstrašnější, obvykle správnou.

Ivo, ten si zase pamatoval úplně všechna jména lidí, kteří se kolem něj mihli v botaskách a trenýrkách.

A třeba Miloš, co ten už přivedl k běhu lidí. Byly by jich celé zástupy.

Ivana za svými běžeckými cíli projezdila celou zeměkouli, mnozí další by kvůli běhání nepopojeli ani kilometr.

Dan dokáže porážet soupeře na libovolně dlouhé vytrvalecké trati od maratonu až po stakilometrové ultramaratony. Ti, co ho porazili, by se dali spočítat na prstech.

Petr, ten se zase rozhodl běhat každý den. Ať je horko nebo zima, leje nebo sněží, aspoň ten svůj kilometřík musí uběhnout.

Další zase neúnavně organizují, připravují, pořádají. Někdy líp, někdy hůř, někdy s obrovským týmem, jindy skoro sami, ale pro ostatní sportovce by se rozkrájeli.

Někdo dokáže o svých běžeckých zážitcích chrlit neuvěřitelné historky v hospodě, další o tom nádherně píše, až by člověk měl chuť vyrazit a pokusit se zažít to samé. A jiní dokážou strhávat svým běžeckým nadšením všechny kolem sebe.

Jsou běžci, kteří naběhají za rok tisíce kilometrů, poctivě trénují podle plánu, vše si důkladně zapisují a neunikne jim ani krok, který by neměli v evidenci.

Jsou týmoví hráči, kteří nejraději běhají v houfu, rozstřikují kolem sebe energii a dobrou náladu, ale jinak jsou to úplně stejní běžci jako vlci samotáři, kteří vedle někoho dalšího běží jen s největším sebezapřením.

A pak jsme my, obyčejní. Průměrní a podprůměrní. Máme jen jedno společné. Baví nás, když rychle klademe nohu před nohu a cesta pod námi rychle utíká. Všichni patříme k jednomu živočišnému druhu: BĚŽEC. Tak ať nám to i nadále, společně i zvlášť, rychle i pomalu, do kopce i po rovině, na závodě i jen tak na cestě ... ať nám to utíká ...

Málem vyplněný sen

Jaké máte běžecké sny? Ne, teď se neptám, jestli chcete něco velkého vyhrát, stoupnout si na bednu vedle Keňanů,  jet na olympiádu, zaběhnout si v New Yorku a vyběhnout na Jungfrau. Mé běžecké sny jsou obvykle dvojího druhu. V jednom z nich běžím s maximálním úsilím, ale nohy se nedokážou pořádně opřít do země. Tak jen bezmocně poskakuju a skoro se nehýbu z místa, zatímco soupeři peláší někam dopředu. V tom druhém typu snů se chystám na start, ale ještě si musím skočit pro boty, vyzvednout číslo, něco nutného zařídit nebo provést nějaký podobný triviální úkon. A jak myslíte, že to v tom snu obvykle dopadne? Někam zabloudím, vlezu do špatného autobusu, někde se zaseknu, minuty ubíhají, ostatní už vyběhli a já se teprve marně snažím dostat na start. Když se pak celý orosený vzbudím, oddechnu si, že to byl jenom sen.

Jenomže znáte to, sny jsou tu přece od toho, abychom si je plnili, že? A tak se mi v sobotu v Hostivaři jeden můj běžecký sen málem vyplnil. Zpočátku tomu nic nenasvědčovalo. U prezentace jsem byl nezvykle brzy. Když jsem se šel rozklusat, zbývala ještě spousta času. A jak to dopadá, když má člověk rezervu? Tady prohodíte dvě věty, támhle tři, s těmi se na chvíli zastavíte, s tím popoběhnete. Když jsem potkal Martina, do startu zbývalo ještě víc než deset minut a já už se chystal jen ulehčit před startem močovému měchýři. Trochu se ještě proběhneme, pokecáme, provedeme poslední přípravné úkony. Aspoň nám to rychleji uteče.

A tak jsme popoběhli za dva tři rohy, trochu se zakecali, jednou chybně odbočili a už to bylo. "Běžíme špatným směrem. Musíme zpátky a doprava. Start je za tři minuty? Cože? Stíháme to?" Poklus se mění v závodní tempo a pak už rovnou ve sprint. Představa, že za chvíli uslyšíme výstřel a poběží se bez nás, mě vůbec neláká. "Jo, už vím kde jsme. Ještě dvě zatáčky. Snad nevyběhnou dřív."

Nakonec se vše v dobré obrací. Poslední křižovatka, poslední zatáčka. Dav běžců je ještě na místě. Zamíchám se na konec pole a mám ještě celých deset vteřin na vydýchání, než padne start. Chci začít měřit čas, ale ouha. Ještě jsem nevypnul stopky z měření rozklusu. To víte, statistika je statistika a neevidovaný kilometr jako by nebyl uběhnutý.

Než se mi podaří znovu rozjet džípíesku, jsme za druhou zatáčkou, takže netuším, jak moc se bude lišit můj naměřený čas od toho skutečného. Když číslice začnou pravidelně naskakovat, konečně se můžu věnovat závodění. Předstartovní sprint mě hezky rozproudil a já postupně předbíhám zadní voj startovního pole. Je konec sezóny, není důvod se na něco šetřit. Navíc jsem se za celý předchozí týden ani jednou nevykopal k běhu, takže jsem skvěle odpočatý. Sečteno a podtrženo, ideální podmínky pro slušný výkon. Zkrátka poběžím co to dá. Buď vydržím, nebo zvadnu cestou. Jiná možnost není.

Tam někde vpředu se s tratí perou moji obvyklí soupeři. Nejdřív se dotáhnu na Vaška, ale dlouho se za ním nevezu. Pak docvaknu i Jaromíra, ale ani to ještě není poslední slovo. Když se dotáhnu na Martina, už mi to začíná být podezřelé. Poslední tři roky mi na kratších tratích naděluje dvě minuty, o delších ani nemluvím. Pak ještě pár dalších borců, na které normálně nemám. Nechápu to. Když pak v běžecké euforii předběhnu i Petra, který patří do úplně jiné běžecké ligy, rychle vystřízlivím. Petrovi stačí pár desítek metrů, aby mě znovu dotáhl a v cíli je o dobrých deset vteřin přede mnou.

trocha dobrých skutků ... 

Ach jo, jak je všechno relativní. Jsem nadšený z kdovíjak skvělého výkonu a přitom i v té své těsně předdůchodové kategorii jsem až ve druhé polovině. Předběhli mě i dva šedesátníci, ale sedmdesátníkům jsem to tentokrát natřel. Kdyby se mi něco podobného podařilo v každém závodě příští sezóny, byl bych ohromně spokojený. Ale když oni ti padesátníci jsou čím dál rychlejší a veteráni jsou rok od roku mladší.


Kdo se nikdy nepostavil na start závodu do kopce, těžko naši posedlost pochopí. Člověk lapá po dechu, srdce má v krku, olověné nohy bolí a ztěžka se zvedají. A to všechno jen proto, abych se popral o nějakou patnáctou příčku ve své kategorii. A příště zase. A přespříště? To budu třeba dokonce čtrnáctý ...

A právě proto jsme se sešli v Hostivaři. Nejde ani tak o ten závod, jeden z posledních v letošní sezóně. Přišli jsme zatleskat nejlepším a taky poděkovat těm, kteří pro nás už jedenadvacátý ročník Běhů do kopců v Praze a okolí připravili. Takže díky. A těšte se. Ani příští rok nedám kůži lacino. Koncem února se sejdeme v Čerčanech.

... a trocha poučení

Pár obrázků z vyhlášení nejlepších v 21. ročníku Kopce najdete na Rajčeti.

Za pilnou docházku

"Tak co s vámi, studente? Láčkovce neumíte, o členovcích jste nám toho moc neřekl. Jakpak asi vypadá vaše docházka? A vida, docela dobrá. Tak víte co, já přimhouřím obě oči. Dobrá." Ta scénka jako by z oka vypadla hodnocení mé běžecké sezóny. Žádné oslnivé výkony, ale docházka dobrá. Vlastně jediný slušný výsledek jsem zaznamenal jako člen rodinného týmu, když jsme na noční grand prix už podruhé vyhráli kategorii, kterou pořadatel před třemi lety zrušil.

A tak, když už jsem se slušně neumístil v žádném závodě, sklízel jsem alespoň vavříny za pilnou docházku. Zjara, když se rozdávali zlatí PIM kingové, dobíral jsem zrovna antibiotika a moc jsem si oslav neužil. Teď na podzim, na vyhlašování Run Czech Stars, jsem byl kupodivu fit.

Nenechal jsem si tedy ujít ani společný výběh s ostatními Stars do Stromovky a na nový Trojský most. Ono není marné čas od času vyběhnout někam mimo svůj pravidelný revír, zvlášť když je k dispozici šatna, sprcha, ručník a ještě mi na cestu půjčili testovací boty.

Když jsme vylezli na ulici, trochu mi zatrnulo. Samí nabušení mladí borci a borkyně. Nepostřehl jsem nikoho ve svém věku. A tak jsem jen tiše doufal, že mi všichni nezmizí za prvním rohem a nenechají mě zmateně bloudit samotného po Holešovicích. Já totiž dokážu poměrně snadno zabloudit i kousek od domova, natožpak v místech, do kterých zamířím jedou za uherský rok. Už jsem v duchu viděl novinové titulky: "Senior s Alzheimerem odchycen u pražské zoo." Naštěstí nasadili vcelku rozumné tempo, které se dalo zvládnout. A tak stačilo se jen držet ostatních, dávat pozor na cestu, nezakecat se a nikam nezakoukat.

Stromovka je teď na podzim trochu smutná, ale pro běžce bude pěkná v každém ročním období. A nový most? Nejen že pěkně vypadá, ale docela pěkně se po něm i běhá. Třeba se jednou dočkáme i projížďky v novém tunelu ... ne, nebojte se, běhat se v něm nechystám. Tedy samozřejmě pokud nezakufruji ...

Jediný drobný zádrhel nastal před návratem. Když se do šaten nahrneme všichni současně, bude fronta na sprchu končit až někde v hloubi ulice Milady Horákové, což na přelomu listopadu a prosince není zrovna radostná vyhlídka. Proto jsme se ještě ve Stromovce rozdělili. Část zamířila do šatny a část pokračovala v kroužení. Nakonec vše klaplo, čekání na sprchu nebylo dlouhé a teplá voda zbyla i pro ty úplně poslední.

Zbýval poslední bod programu, převzít diplom a plexisklového běžce. Bohužel sálek Running Mallu nepočítal s běžeckým boomem. Vždyť zatímco v roce 2012 si kompletní seriál odběhlo 17 závodníků, loni jich bylo 21 a letos se počet vyšplhal na 56. A tak v místnosti bylo docela slušně husto. Jestli zájem bude i nadále stoupat po stejné křivce, napřesrok už se zřejmě ušlapeme.

u

Pár obrázků z Running Mallu najdete na rajčeti:
http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Run_Czech_Stars_2014_-_29.11.2014/

... a kdo bude hledat důkladně, najde i nějaké další běžecké i neběžecké fotografie:
http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/