úterý 16. prosince 2014

Živočišný druh: Běžec

Když Libor na středečním běhu začal líčit své zážitky z Pražské stovky, nestačil jsem valit oči. Jako by mu nestačilo, že vůbec zvládl tu neskutečnou vzdálenost. On si navíc i pamatoval, kudy běžel. Ale ani tím to nekončilo. Dokonce věděl, jak se mu v které chvíli dařilo, kde přišla krize, kdy měl hlad a kdy mu došly baterky v čelovce.

Já bych takové podrobnosti nedal do kupy ani u výběhu na dvorek a zpátky. Když se rozběhnou nohy, mozek přepíná do autopilota. Myšlenky utíkají svou  vlastní cestou a má běžecká inteligence se scvrkne na úroveň křečka v běhacím kole. Někdy mi dá hodně námahy vybavit si, kudy jsem na své stokrát prošlápnuté cestě vlastně běžel.

A to ani nemluvím o Karlovi, ten zase zná všechny osobní rekordy svých kamarádů, jejich kamarádů a kamarádů jejich kamarádů. Vážně. Stačí se jen zeptat a on má odpověď. A co je na tom nejstrašnější, obvykle správnou.

Ivo, ten si zase pamatoval úplně všechna jména lidí, kteří se kolem něj mihli v botaskách a trenýrkách.

A třeba Miloš, co ten už přivedl k běhu lidí. Byly by jich celé zástupy.

Ivana za svými běžeckými cíli projezdila celou zeměkouli, mnozí další by kvůli běhání nepopojeli ani kilometr.

Dan dokáže porážet soupeře na libovolně dlouhé vytrvalecké trati od maratonu až po stakilometrové ultramaratony. Ti, co ho porazili, by se dali spočítat na prstech.

Petr, ten se zase rozhodl běhat každý den. Ať je horko nebo zima, leje nebo sněží, aspoň ten svůj kilometřík musí uběhnout.

Další zase neúnavně organizují, připravují, pořádají. Někdy líp, někdy hůř, někdy s obrovským týmem, jindy skoro sami, ale pro ostatní sportovce by se rozkrájeli.

Někdo dokáže o svých běžeckých zážitcích chrlit neuvěřitelné historky v hospodě, další o tom nádherně píše, až by člověk měl chuť vyrazit a pokusit se zažít to samé. A jiní dokážou strhávat svým běžeckým nadšením všechny kolem sebe.

Jsou běžci, kteří naběhají za rok tisíce kilometrů, poctivě trénují podle plánu, vše si důkladně zapisují a neunikne jim ani krok, který by neměli v evidenci.

Jsou týmoví hráči, kteří nejraději běhají v houfu, rozstřikují kolem sebe energii a dobrou náladu, ale jinak jsou to úplně stejní běžci jako vlci samotáři, kteří vedle někoho dalšího běží jen s největším sebezapřením.

A pak jsme my, obyčejní. Průměrní a podprůměrní. Máme jen jedno společné. Baví nás, když rychle klademe nohu před nohu a cesta pod námi rychle utíká. Všichni patříme k jednomu živočišnému druhu: BĚŽEC. Tak ať nám to i nadále, společně i zvlášť, rychle i pomalu, do kopce i po rovině, na závodě i jen tak na cestě ... ať nám to utíká ...

2 komentáře: