neděle 7. prosince 2014

Málem vyplněný sen

Jaké máte běžecké sny? Ne, teď se neptám, jestli chcete něco velkého vyhrát, stoupnout si na bednu vedle Keňanů,  jet na olympiádu, zaběhnout si v New Yorku a vyběhnout na Jungfrau. Mé běžecké sny jsou obvykle dvojího druhu. V jednom z nich běžím s maximálním úsilím, ale nohy se nedokážou pořádně opřít do země. Tak jen bezmocně poskakuju a skoro se nehýbu z místa, zatímco soupeři peláší někam dopředu. V tom druhém typu snů se chystám na start, ale ještě si musím skočit pro boty, vyzvednout číslo, něco nutného zařídit nebo provést nějaký podobný triviální úkon. A jak myslíte, že to v tom snu obvykle dopadne? Někam zabloudím, vlezu do špatného autobusu, někde se zaseknu, minuty ubíhají, ostatní už vyběhli a já se teprve marně snažím dostat na start. Když se pak celý orosený vzbudím, oddechnu si, že to byl jenom sen.

Jenomže znáte to, sny jsou tu přece od toho, abychom si je plnili, že? A tak se mi v sobotu v Hostivaři jeden můj běžecký sen málem vyplnil. Zpočátku tomu nic nenasvědčovalo. U prezentace jsem byl nezvykle brzy. Když jsem se šel rozklusat, zbývala ještě spousta času. A jak to dopadá, když má člověk rezervu? Tady prohodíte dvě věty, támhle tři, s těmi se na chvíli zastavíte, s tím popoběhnete. Když jsem potkal Martina, do startu zbývalo ještě víc než deset minut a já už se chystal jen ulehčit před startem močovému měchýři. Trochu se ještě proběhneme, pokecáme, provedeme poslední přípravné úkony. Aspoň nám to rychleji uteče.

A tak jsme popoběhli za dva tři rohy, trochu se zakecali, jednou chybně odbočili a už to bylo. "Běžíme špatným směrem. Musíme zpátky a doprava. Start je za tři minuty? Cože? Stíháme to?" Poklus se mění v závodní tempo a pak už rovnou ve sprint. Představa, že za chvíli uslyšíme výstřel a poběží se bez nás, mě vůbec neláká. "Jo, už vím kde jsme. Ještě dvě zatáčky. Snad nevyběhnou dřív."

Nakonec se vše v dobré obrací. Poslední křižovatka, poslední zatáčka. Dav běžců je ještě na místě. Zamíchám se na konec pole a mám ještě celých deset vteřin na vydýchání, než padne start. Chci začít měřit čas, ale ouha. Ještě jsem nevypnul stopky z měření rozklusu. To víte, statistika je statistika a neevidovaný kilometr jako by nebyl uběhnutý.

Než se mi podaří znovu rozjet džípíesku, jsme za druhou zatáčkou, takže netuším, jak moc se bude lišit můj naměřený čas od toho skutečného. Když číslice začnou pravidelně naskakovat, konečně se můžu věnovat závodění. Předstartovní sprint mě hezky rozproudil a já postupně předbíhám zadní voj startovního pole. Je konec sezóny, není důvod se na něco šetřit. Navíc jsem se za celý předchozí týden ani jednou nevykopal k běhu, takže jsem skvěle odpočatý. Sečteno a podtrženo, ideální podmínky pro slušný výkon. Zkrátka poběžím co to dá. Buď vydržím, nebo zvadnu cestou. Jiná možnost není.

Tam někde vpředu se s tratí perou moji obvyklí soupeři. Nejdřív se dotáhnu na Vaška, ale dlouho se za ním nevezu. Pak docvaknu i Jaromíra, ale ani to ještě není poslední slovo. Když se dotáhnu na Martina, už mi to začíná být podezřelé. Poslední tři roky mi na kratších tratích naděluje dvě minuty, o delších ani nemluvím. Pak ještě pár dalších borců, na které normálně nemám. Nechápu to. Když pak v běžecké euforii předběhnu i Petra, který patří do úplně jiné běžecké ligy, rychle vystřízlivím. Petrovi stačí pár desítek metrů, aby mě znovu dotáhl a v cíli je o dobrých deset vteřin přede mnou.

trocha dobrých skutků ... 
Ach jo, jak je všechno relativní. Jsem nadšený z kdovíjak skvělého výkonu a přitom i v té své těsně předdůchodové kategorii jsem až ve druhé polovině. Předběhli mě i dva šedesátníci, ale sedmdesátníkům jsem to tentokrát natřel. Kdyby se mi něco podobného podařilo v každém závodě příští sezóny, byl bych ohromně spokojený. Ale když oni ti padesátníci jsou čím dál rychlejší a veteráni jsou rok od roku mladší.


Kdo se nikdy nepostavil na start závodu do kopce, těžko naši posedlost pochopí. Člověk lapá po dechu, srdce má v krku, olověné nohy bolí a ztěžka se zvedají. A to všechno jen proto, abych se popral o nějakou patnáctou příčku ve své kategorii. A příště zase. A přespříště? To budu třeba dokonce čtrnáctý ...

A právě proto jsme se sešli v Hostivaři. Nejde ani tak o ten závod, jeden z posledních v letošní sezóně. Přišli jsme zatleskat nejlepším a taky poděkovat těm, kteří pro nás už jedenadvacátý ročník Běhů do kopců v Praze a okolí připravili. Takže díky. A těšte se. Ani příští rok nedám kůži lacino. Koncem února se sejdeme v Čerčanech.
... a trocha poučení

Pár obrázků z vyhlášení nejlepších v 21. ročníku Kopce najdete na Rajčeti.

Žádné komentáře:

Okomentovat