pondělí 19. prosince 2016

Přiváti z Karibiku (3) - Neptun tě vidí

Co je na moři nejdůležitější? Pokud možno být zadobře s Neptunem. A jak? Samozřejmě dobré vztahy se skvěle navazují přes alkohol. Hned při prvním lodním přípitku jsme Neptunovi do moře nalili docela slušnou dávku (až by to jednomu skoro přišlo líto). A pak hlavně: na lodi si zásadně nepřiťukávat! Takže jsme si nepřiťukávali ráno, v poledne, večer a občas ještě párkrát mezi tím. Skoro bych si dovolil tipnout, že díky příznivému větru jsme v prvních dnech plavby měli v součtu za celou posádku spotřebu srovnatelnou s lodním motorem.

Ale občas se člověk zapomene a v tom fofru si sklínkou lehce cinkne. A Neptun to slyší a pamatuje si. A pak? Ve vhodnou chvíli vám to spočítá. Příležitost k prvnímu počítání přišla hned čtvrtý den. Kotvili jsme v krásné zátoce u Svatého Vincenta. Nádherné šnorchlování, ještě lepší koupání a do toho sem tam trocha rybaření. Jen prý bacha na karibské mořské ježky. Dlouhé ostré bodliny, které se v ráně zlomí jen při křivém pohledu. A těch zajímavých bakterií, co na nich žije?  Jejich středomořští bráchové jsou proti nim jen takové nevinné molitanové houbičky.

Ještě že máme boty do vody, takže se nám nemůže nic stát. Jenomže proč bych si obouval boty do vody, když do moře lezu po žebříku rovnou z lodi a po stejném žebříku pak zase šplhám zpátky na palubu? Taková zbytečnost! A pak člověk občas připluje blíž k útesu, než by bylo zdrávo. Vlna šplouchne zleva, potom hned zprava a už jste na skále. A tak jsem si tou bosou nohou do něčeho kopl a chodidlem projela ostrá bolest. "Snad jsem jenom kopl do ostré skály," utěšuju se cestou k lodi. Pak se chodidlo vynořilo z vody a ... těsně pod malíčkem na mě koukal takový malý jehelníček. Bylo těch ostnů patnáct, dvacet? Kdo by se s tím počítal? Bolest byla jen jedna.

Ještě že na palubě máme doktory. Za pár minut už jsem ležel na břiše jako pacient. A protože kardiochirurgové jsou zvyklí, že jim pacienti do práce nekecají, mlčel jsem taky. Když operace skončila, uklidnili mě, že většina ostnů už je venku a ty ostatní se za pár dnů možná taky objeví. Chodidlo mi natřeli Framykoinem a zavázali. Aby mi obvaz držel na noze, natáhl jsem přes něj pořádně tlustou ponožku. Druhý den nás čekala výprava do hlavního města a já si uvědomil, že konečně můžu vyřešit odvěké módní dilema, jestli nosit sandály naboso nebo s ponožkami. Jedna noha naboso, druhá v ponožce. Ovšem zřejmě se mé řešení v módních kruzích neujalo. Žádného jednoponožkového následovníka jsem zatím nepotkal. Když se mi za tři dny podařilo vydolovat ještě jeden hlouběji zabodnutý osten, mohl jsem zase začít chodit skoro normálně.

Cesta ke druhé Neptunově výstraze byla trochu kostrbatější. Natěšený na bohatý podmořský život jsem si před cestou pořídil malou vodotěsnou kamerku. Jako správný začátečník jsem se začal učit. Točil jsem všechno, kdejakou blbost. Pod vodou, nad vodou, na palubě, na suchu, v klidu, za pohybu. Zpočátku byly záběry roztřesené, neklidné, kostrbaté, kameru jsem neudržel v rovině. Ale točil jsem a točil a všechny ty nepovedené záběry poctivě ukládal na disk, dokud bylo volné místo. V příslušenství byla kupa držátek, udělátek, šroubů, úchytek, skřipců a já nevím čeho všeho ještě. Postupem času jsem zjistil, že daleko nejlepší výsledky mám, když všechna hejblátka nechám v kufru a vodotěsný kryt držím jen tak v holé ruce. Postupně jsem cítil, že záběry jsou lepší a lepší. "Ještě měsíc učení," říkal jsem si, "a bude to ono."


A že bylo na co koukat jak nad hladinou, tak i pod ní. Korály, mořské sasanky, mí oblíbení ježci, malé ryby, prostřední ryby, občas i docela velké ryby. Dokonce se mi před objektivem párkrát nachomýtl rejnok. Jenom želva mému objektivu unikla, protože jsem ji zblejsknul u dna zrovna ve chvíli, když jsem si šnorchloval jen tak nalehko bez kamery. Pomalu jsem plaval kousek za ní a čekal, kdy jí dojde vzduch a bude se muset vynořit. Vydržela to děsně dlouho, ale nakonec přece jen musela nahoru k hladině. Chudák si ale nevybrala dobrý směr. Vyplavala vzhůru necelý metr daleko a tak hrozně se mě lekla, že jsem rychlejší želvu v životě neviděl.      

Na Tobago Cays nás čekal zlatý hřeb. Když nám skipper Martin sdělil, že tam často potkává žraloka Pepu, zpočátku jsme mu moc nevěřili. Kde by se tady vzal žralok. Ale pak se od reefu vrátil Honza, že doopravdy viděl žraloka. Tedy nebyl to žádný velký bílý, ale on i metrový žralok karibský dokáže vzbudit respekt. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že já svého žraloka nepotkám. Vracel jsem se k lodi z posledního šnorchlování, když mi cestu překřížila Laďka: "Máme Pepu." Dodnes nechápu, jak se dokázala v tom korálovém labyrintu zorientovat. Plaval jsem za ní, co mi ploutve stačily. Doleva, doprava, rovně, kus zpátky, pak zase doleva. Najednou ukázala rukou dolů ke dnu. Nějaký temný stín. No jo, vážně je to žralok. Čumákem byl zaparkovaný dole u útesu. Chvilku mu trvalo, než zjistil, že ho shora od hladiny pozorují nějací divní ploutvonožci. Pak se zlehka zavlnil a zmizel někam do větší hloubky. "Mám ho, natočil jsem žraloka." Asi to nebude nijak úžasný záběr, ale to nevadí, stejně se tím budu všude chlubit.

S očima navrch hlavy jsem se vrátil na loď. Jo! Doopravdy. Žádná sláva, na Oskara to asi nebude, ale žralok byl na záběru docela dobře k poznání. Škoda že na disku už není místo. Zítra bych měl vyměnit paměťovou kartu, abych o ten cenný záběr nepřišel. Jenomže v té chvíli už toho měl Neptun plné zuby. "Nejsou ti suchozemští červi nějak drzí? Budou mi tady vyrušovat, chytat ryby, lekat želvy a otravovat mé žraloky? Asi bych jim měl dát za vyučenou." A když si Neptun něco naplánuje, to si pište, že to udělá.  

Z Tobago Cays jsme měli namířeno na Mayreau, nebo jak říkal Martin, na Majrovku. Mým uším slovo Majrovka znělo tak trochu jako Aerovka. Nevím proč, ale současně se mi vybavila další podobná slova. Waltrovka, Poldovka, Kolbenka. Aha, to asi nebude nic moc. Kdybych chtěl do Kolbenky, mohl jsem zůstat doma. Jenže Majrovka mě ohromila. Když vezmete obrázek, na kterém je ostrov Mayreau, řeknete si, že ten blbec, který si hrál s fotošopem, neměl vůbec soudnost. Nic takového přece ve skutečnosti nemůže existovat. Čistý kýč. Může a není to kýč, je to holá skutečnost.

Když jsme zakotvili, přeplavili se na břeh, vyšplhali na vyhlídku u kostelíka, na vlastní kůži vyzkoušeli, že písek na pláži je opravdový a že palmy kolem nejsou žádná papundeklová kulisa, zbývalo už jen ověřit, jestli i to koupání je taky opravdové. Bylo. Kousek od břehu v metrové hloubce zbytky starého vraku. No to budou záběry. Skupinka langust s dlouhými tykadly je docela fotogenická. A ty nádherné mušličky. Kamerku odložím do kapsy a začnu hledat nějaký suvenýr do sbírky. Vybírám si nejhezčí úlovky. Ty vlny ale mají sílu, dokážou s člověkem pěkně šmejknout. Ještě abych si tak rozbil kameru. Sáhnu do kapsy ... a prázdno. Musela vypadnout, když jsem lovil škeble. Kde jsem ji spolehlivě měl naposled? Támhle, nebo snad tady?        

Další dvě hodiny jsem já a pak i zbytek naší skupinky věnoval hledání. Jenže mořské vlnobití na  té písečné pláži, to bylo jako když zapnete velikánskou míchačku na beton. Vždycky přišla vlna a nic nebylo na svém původním místě. Navíc jsem ani nevěděl, jestli plavala, vznášela se, nebo šla ke dnu jako kámen. Neověřil jsem si předem ani nejzákladnější věci. Hledání jsme vzdali těsně před západem slunce. Druhý den jsme odplouvali brzy ráno.

Takže sorry Neptune, příště už budu hodný a žádné Tvé žraloky vyrušovat nebudu. Doufám, že si ty obrázky máš na čem pouštět. Ale stejně Ti řeknu, máš to tam pod tou vodou moc pěkný ... 

__________________________________________________________________________

A zase pár rajčatových obrázků z Tobago Cays, Mayreau a video od Petra:





neděle 11. prosince 2016

Přiváti z Karibiku (2) - Vincenci, nedělej že jsi svatý

Protože Martinik je součástí Francie, byli jsme pořád jednou nohou doma. Teprve když jsme vyrazili na širé moře, obepluli první velký ostrov a zamířili k úzkému proužku pevniny na obzoru, ocitli jsme se doopravdy v cizích krajích. Malý proužek pozvolna rostl, až z něj po pár hodinách byl pořádně velký ostrov. Už žádná Unie, žádná Eura, ale opravdu exotický stát s docela dlouhým jménem Svatý Vincenc a Grenadiny. S vlastní vlajkou, vlastní měnou, vlastními státními svátky a pravděpodobně i vlastní hymnou, ale tu nám bohužel nikde nezahráli.  

Že jste o Svatém Vincentu ještě nikdy neslyšeli a nikdy jste odtamtud nic neviděli? A byli jste v kině na Pirátech z Karibiku? Velká část prvních dvou dílů se natáčela právě tady. Slavná skála s oběšenci doopravdy existuje, jen ti oběšenci už naštěstí chybí. A ještě slavnější molo, u kterého tak elegantně přistál kapitán Jack Sparrow, ještě pořád stojí. Jen dvě dřevěné přístavní věže, které tu prý ještě loni stály, někam zmizely.    


Vstoupit v Karibiku na cizí území, to není jen tak. Posádka se musí přihlásit k pobytu na nejbližším úřadě a samozřejmě zaplatit příslušný poplatek. Celý ten komplikovaný proces si vzal na starost náš skipper Martin a hned napodruhé se mu podařilo zastihnout správné úředníky v těch správných dveřích. Na znamení, že jsme splnili potřebné formality, vyvěsil na stěžeň malou svatovincentskou vlajku, která nás po zbytek cesty ochránila před zbytečnými kontrolami. Cesta na pevninu byla volná. 

První malý zahřívací výšlap k vodopádu Dark View Falls posloužil Martinovi jako nenápadný test, co od nás čekat. Perfektně nám jednou větou popsal, kam půjdeme, jakým terénem a jak dlouho to bude trvat. Mávl rukou trochu neurčitým směrem a pravil: "Je to co by kamenem dohodil", tedy přesně tolik, kolik měřily všechny ostatní tůry od dvou do šesti hodin. Na prvním výletu nás ještě překvapilo, že jde bos a celou cestu nese pádlo. Později už nás nemohlo překvapit nic. Pokud si dobře vzpomínám, sandály obul jen jednou, když jsme vyrazili do hlavního města. 

Na cestě k vodopádům poprvé vnímáme exotiku všude kolem. Palmy, liány, tropické rostliny nejrůznějších tvarů. A jako u nás rostou u cest jabloně, které nikdo nesklízí, tady úplně stejně rostly mangovníky a další stromy s neznámým ovocem. Nejdříve jsme nevěděli, jak poznat, co je jedlé, ale bylo to úplně jednoduché. Do čeho se zakousl Martin, zakousli jsme se taky. Dobrá taktika. Všichni přežili. Taky se ukázalo, že pádlo je docela užitečný sklízecí nástroj. 

A pak? Překvapení. Cesta přes půl světa a najednou cedule jako doma za humny. Financováno Evropskou unií. Určitě to jsou dobře vynaložené peníze a místní lidé si zaslouží podporu, ale člověka přece jen trochu překvapí, že abyste získali dotaci z Evropské unie, je důležité umět dobře vyplnit žádost, vyrobit ceduli správných rozměrů a ani nemusíte být z Evropské unie. Vstupné ale nikdo nevybíral. Výběrčí asi poznal, že my už jsme svůj podíl zaplatili.

Pochod v tropickém pralese má svá úskalí. Asi nejhorší je všudypřítomná vlhkost. Já, protože s sebou pravidelně vláčím foťák, který není zrovna vodotěsný, jsem měl největší problém. Udržet jej v suchu. Bylo úplně jedno, jestli bylo před deštěm, při dešti nebo po dešti. Musel jsem si zvyknout, že sehnat kousek suchého hadříku na čištění objektivu, bude občas docela těžký úkol. Ale ty vodopády vážně stály za to. Úžasná masážní sprcha.  
  
Když jsme se od vodopádů vrátili všichni živí a zdraví, rozhodl se Martin druhý den trochu přitvrdit. Sopka La Soufriere byla překvapivě také "co by kamenem dohodil, ale tentokrát jsme na cestu potřebovali tři hodiny docela ostrého pochodu. Kdo si cestu představuje tak, jak známe turistické chodníčky od nás, byl by asi trochu překvapený. Občas bylo těžké rozpoznat, kudy vede cesta, žádné šipky, žádné rozcestníky. Občas neprošlapaná tráva, kamení, sem tam bláto. Ale neprostupná zelená stěna kolem nás vždycky nasměrovala správně. Nebýt skupinky místních dělníků s krumpáči a lopatami, kteří se v jednom hodně divokém úseku pokoušeli vybudovat schodiště, nepotkali bychom živáčka. 

Jediná stopa, že před námi tu již někdo šel, byly občas pohozené zničené boty. Škoda, že mě od začátku neapadlo dělat si čárky, ale možná to bylo víc než deset párů. Nevím, jak ti lidé pokračovali v cestě. Měli s sebou náhradní pár? Nebo po ztrátě bot napodobili Martina a pokračovali bosí? Kdo ví. Rozhodně jsem byl rád, že mi boty vydržely na noze až do konce. Šli pak bosi? Možná, kdo ví? Taky mě trochu znervózňovalo, že jsem pořád nevěděl, ke kterému vrcholu vlastně míříme. Tak kde je ta sopka? Támhle? Nebo snad vedle? Nebo až tam vzadu? Všechny vršky zhruba stejně vysoko, tak kdo se v tom má vyznat? Teprve nahoře se mi rozsvítilo. Všechny vrcholky, které jsme viděli, tvořily okraj kráteru sopky. Kdybychom hranu kráteru chtěli obejít celou, byl by to zřejmě výšlap na další tři dny.    

Poslední den pobytu na Vincentu jsme navštívili hlavní město Kingstown. Je to asi nejmenší metropole, co jsem kdy zažil. Přístav, rybí tržnice, pár ulic, pár škol, katolický kostel, anglikánský kostel, evangelický kostel. A také perfektně udržovaná místní chlouba, botanická zahrada. V Kingstownu nás chytil asi největší liják celé dovolené. Hodinu jsme čekali v nějakém podloubí, než se proudy vody z oblohy zastavily. Z čeho jsme byli úplně paf, byly svatovincentské děti. Úplně všechny slavnostně oblečené do národních barev. Nějakou chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že tak nechodí každý den. Měli jsme totiž kliku a dorazili sem právě v předvečer největšího státního svátku - Dne nezávislosti.

A co ještě jsme zažili na Svatém Vincentu? Úžasné koupání, šnorchlování a také poznání, že není dobré rozzlobit si Neptuna, ale o tom zase až příště.


_______________________________________________________

Pár obrázků z vodopádů, ze sopky a nebo třeba z Kingstownu naleznete na rajčeti.

A jestli chcete zažít pohodu na palubě, podívejte se na video od Petra Fajfra.


sobota 3. prosince 2016

Přiváti z Karibiku (1) - mořský vlk začátečník

Poprvé jsem to zaslechl těsně před Silvestrem. "Cože? Dovolená na lodi? Dva týdny? Ne, to je přece blbost, něco takového nepřežiju. Tísnit se dobrovolně s další desítkou lidí skoro čtrnáct dnů na pár čtverečních metrech? Ne, to je naprostý nesmysl."

"Ale to není obyčejná jachta, to je katamaran!"

"Hmm, tak katamaran. Ale to je taky jenom loď, ne?"

Ale pak jsem se dozvídal další a další podrobnosti, v hlavě se to pomalu rozleželo a zvědavost začala získávat navrch. Výsledek? "Ono by to možná mohlo být docela zajímavé." Postupně jsem se začal těšit. Sice mnou občas ještě zacloumaly obavy z mořské nemoci, z vysokých vln, z ostrého slunce, z exotických nemocí, neexotického průjmu, žraloků, z ostatních mořských potvor, ale postupem času těšení vyhrávalo na celé čáře. Navíc si na přelomu října a listopadu docela zajímavě prodloužíme léto.    

Cesta na Martinik je docela dlouhá a únavná. Mezipřistání v Paříži a cesta autobusem z mezinárodního letiště na vnitrostátní, protože Martinik je součástí Francie. Při shánění jízdenek na autobus jsme si na letišti prožili francouzskou verzi pohádky o slepičce a kohoutkovi. S kufry přes půlku letiště jedním směrem, půl cesty zpátky, čtvrt cesty dopředu ... ale konec dobrý, všechno dobré. Konečně sedíme ve správném letadle a tiše doufáme, že naše kufry jsou tu někde s námi. Let na Martinik trvá skoro osm hodin. Po první hodině si člověk říká: "Cože? Ještě sedmkrát tolik?"  Po dvou hodinách: "Ne, tohle asi nepřežiju." Po třech hodinách už neříká vůbec nic. Pak přijde stav podobný komatu a když se z něj proberete, chystá se přistání. A všichni jsme nejen živí, ale dokonce se i sami dokážeme vybelhat z letadla. Všechny naše kufry nějakým zázrakem přijely na ten správný pás.  

Před letištěm se nacpeme do dvou taxíků a vyrážíme k maríně. Taxikář by pro nás udělal první poslední. Abychom se cítili jako doma, pouští klimatizaci naplno. "Cože? Vypnout?" Pod vousy si mumlá něco o podivínech, ale naštěstí v jazyce, kterému nerozumíme. A pak už vlečeme kufry po nekonečném molu a vyhlížíme tu správnou loď. Míjíme malé čluny, větší jachty, největší jachty, malé katamarany, velké katamarany. Tak kde je ten náš? Vždyť už budeme na konci mola a pořád nic. A pak už molo končí. Na jeho konci úplně největší loď široko daleko. Copernic.  

Na palubě už nás nedočkavě vyhlíží posádka. Kapitán (nebo přesněji skipper) Martin. Ostřílený mořský vlk. Tedy proti mě je ostřílený mořský vlk úplně každý, ale Martin moji představu naplňuje vrchovatě. Během plavby jsme ho poznali jako majitele dvou triček a jedněch kraťasů, sandálů (během dvou týdnů je obul asi třikrát na pár minut) a psa Clifa (kterého musel nechat na břehu). Shovívavě sleduje, jak po palubě vláčíme obrovská zavazadla plná naprostých zbytečností od dlouhých kalhot přes bundy, svetry, tenisky až po plavky. Co bylo podstatné, věděl jak používat všechna hejblátka na lodi, kdy a jak zatáhnout za které lano nebo na kterou stranu zatočit kterou klikou. Vždycky nás ve zdraví dovezl nebo dovedl do cíle. Občas shovívavě zpovzdálí sledoval naše počínání, připravený zasáhnout až teprve v momentu, kdy bychom se pokoušeli provést nějakou pitomost překračující bezpečné meze. Krom toho jsme časem zjistili, že je světovým rekordmanem v hodu kamenem. Vlastně jsme ho nikdy kamenem házet neviděli, ale všechny vzdálenosti od sta metrů do šesti hodin usilovného pochodu byly "co by kamenem dohodil".

Jako úplný poklad se ale ukázala druhá členka posádky, Libuška. Nenápadná, drobná, skoro sedmdesátiletá paní. Potkat ji na ulici, určitě byste do ní neřekli, že nejprve lezla po horách, aby pak manželovi pomohla postavit loď, na které pak společně obepluli svět. A co víc, v tom světě se dokázala pořádně rozhlížet. Nezaskočila ji žádná exotická surovina, žádná chycená ryba, se vším si věděla rady. Stačilo naťuknout nějakou věc, o které jsme my ostatní v životě neslyšeli a ona hned zalovila v paměti, že nejlepší je to s octem nebo na cibulce. Několikrát jsem si v duchu vybavil scénku z Macha a Šebestové. Mach nevěděl, jak pračlověk nejraději vařil mamuta. Pan Huml jeho otázku rozlouskl: "No mamut je přece nelepší s šípkovou omáčkou, jak jinak?"  Libuška byla zkrátka nepřekonatelná kuchařka, cestovatelka a znalkyně místních poměrů.  

První plavba nás čekala až druhý den ráno. Tak rychle rozdělit se do kajut, než padne tma a pak do hajan. Ani největší kajuta nebyla nijak obrovská. Na nás připadla prostřední velikost. Prostoru pro spaní dost, s prostorem pro ostatní věci už to bylo trochu slabší. Ale stačilo nechat kufry nevybalené, zalovit v nich až v případě nejvyšší nouze a hned bylo dost místa. Všechny kajuty měly vlastní záchod s umyvadlem a zbývající prostor koupelny o ploše okopu pro stojícího střelce se dal v nouzi použít jako sprchový kout. Ovšem nakonec nouze nenastala a o naši hygienu se dokonale postaralo moře ve spolupráci s hadicí na schůdcích do vody. 

Lodní záchod není obyčejný splachovací záchod. Je to důmyslné zařízení s ručním čerpadlem a složitou soustavou trubek a ventilů, které nasávají vodu z moře a v moři také končí. Každou návštěvu si musíte tvrdě odpracovat, zběsile pumpovat a ve správnou chvíli přepnout příslušný ventil. O každém použití záchoda tak měli perfektní přehled nejen nájemníci sousedních kajut, ale i všichni obyvatelé mořského světa v okruhu jedné námořní míle. Situaci nám moc neulehčil ani kapitán, když nás upozornil, že návštěva toalety za jízdy je skvělým spouštěčem mořské nemoci. Než jsme pronikli do všech záchodových záludností, docházelo k větším či menším a někdy docela humorným kolizím. Časem jsme si osvojili umění odhadnout, kdy je a kdy není správná doba pumpovat a kdy je vhodnější spojit příjemné s užitečným a zaplavat si v moři, pokud možno v bezpečné vzdálenosti od lodi.   

Hned první noc jsem měl dojem, že se v těsné kajutě s malými okénky zadusím. A usnout za takových podmínek? Zhola nemožné. Ještě štěstí, že katamaran má na přídi napjaté dvě obrovské sítě, ve kterých se krásně leží za klidu i za jízdy. S polštářem a osuškou místo prostěradla jsem se tedy první noc přesunul na síť. Dalo se tam nejen zhluboka dýchat, ale i pozorovat nádhernou hvězdnou oblohu tak, jak ji ve městě nikdy ani nezahlédneme. Krásně to ovšem bylo jen do prvního lijáku, který se přihnal za necelou hodinu. Napoprvé jsem se jen schoval pod přístřešek, napodruhé jsem se vrátil do kajuty a napotřetí už nevylezl. Druhou noc se lijákové stěhování opakovalo. Třetí noc už jsem byl tak nevyspalý, že mi taková prkotina jako chybějící vzduch nevadila. Zbylé noci jsem tedy zůstával v kabině. Noční deště jako mávnutím proutku ustaly a už se neopakovaly.  

První ráno, první krátká plavba do zátoky svaté Anny a první koupání. Neskutečné koupání. Vzduch třicet a průzračná modrá voda dvacet devět. Člověk by vydržel plavat hodiny, tedy mít tu správnou vytrvalost. Víc než před vodou jsme se museli mít na pozoru před sluncem. V triku a kšiltovce jsem v prvních dnech  vypadal jako cvok, ale počáteční opatrnost se vyplatila. Ani já, ani nikdo další jsme se vážněji nespálili. Trable nastávaly při sušení. V Karibiku je nejen teplo, ale také vlhko. Plavky můžete mít pověšené na šňůře celý den a pořád jsou mokré. Snáz je cestou ztratíte v moři, než usušíte. Jak dny postupovaly, koupací oděv měl méně a méně dílů, až jsme všichni pochopili, že pravdu má Martin, který se plavkami neobtěžoval od samého začátku.

Samostatnou kapitolu si zaslouží mořská nemoc. Strach z ní jsme měli všichni. Každého z nás strašil katastrofický scénář: "První týden mořská nemoc, druhý týden průjem a domů." Moc mi nepřidala ani poplašná zpráva od Ivy. Jedna její kamarádka, ostřílená mořská vlčice, jí řekla: "Já mám na moři odcouváno, co vy všichni dohromady naplaváno. Nikdy mi nebylo špatně. Tedy do té doby, než jsem poprvé jela na katamaranu." Proto jsme vyrazili vyzbrojeni. Někdo sázel na klasický Kinedryl, další na lízátka proti cestovní nevolnosti, my na žvýkačky TravelGum. Možná jde o náhodu, ale lízátka to projela na celé čáře. Postižené mořeplavkyně naštěstí zásobovaly Neptuna jen dva dny. A já? Zjistil jsem, že asi mám kliku. Z jízdy pod plachtami, na vlnách a ve větru jsem byl nadšený jak malý kluk. Buď na mořskou nemoc doopravdy netrpím, nebo jsme měli štěstí na počasí.      




Z Martiniku jsme vyrazili na jih, minuli Svatou Lucii a zamířili na ostrov Svatého Vincence. Když se k nám na volném moři při připojila skupinka delfínů, byl jsem z toho úplně paf. To jsem ještě netušil, jaké další zážitky nás čekají. Ale o nich zase příště. 

středa 28. září 2016

Berlín už byl nad plán

Letos jsem si splnil tolik běžeckých snů, že už se mi vlastně nemá o čem zdát. Přihlášku do slosování o Berlín jsem nebral moc vážně. "O nic nejde, tak jako tak mě nevytáhnou." A taky že mě nevytáhli. Ocitl jsem se na místě náhradníka a Berlín pustil z hlavy. Ale odpadlíků bylo letos překvapivě mnoho a já se vracím do hry. Taky odmítnout? No to ne, vždyť už se mi podobná šance nemusí naskytnout. Jeden maraton navíc přece zvládnu. Vždyť ho nemusím běžet na doraz. Zdraví drží, jarní kondice sice s podzimem šla trochu dolů, ale já ten Berlín nejedu vyhrát. Dvaačtyřicet kilometrů volným tempem je vlastně docela slabá týdenní dávka.

Když už bylo vše zaplaceno a zařízeno, objevil se jeden drobný háček. Ještě týdnem před odjezdem jsem byl docela fit, ale na sobotním půlmaratonu v Ústí mi achilovka naznačila, že pro ni sezóna končí. Poslední čtyři kilometry bolela jak čert. A já měl týden na to, abych ji trochu uchlácholil k poslednímu vytrvaleckému výkonu sezóny.  

A tak jsem v pátek ráno spolu s necelou třicítkou dalších běžeckých nadšenců nasedl do autobusu směr Berlín. O necelých pět hodin později už jsme stáli před hotelem Mercure kousíček od Alexanderplatzu. Že nejsem na výletě, jsem si uvědomil, když Michal zavelel: "V půl čtvrté trénink!" No jo, asi jsem já turista zabloudil mezi závodníky. Aspoň tu svoji nešťastnou achilovku trochu prověřím, jestli na ni týdenní léčba zabrala. A výsledek? Nic moc. Jestli tohle vydrží dvaačtyřicet kilometrů, dám se na modlení.
 


V sobotu pěší prohlídka Berlína. Naposledy jsem tu byl před necelými pětatřiceti lety, ale přijde mi, že ve východní části se toho moc nezměnilo. Tedy malé rozdíly tu jsou. Místo Fiedrichstadtpalastu staveniště a místo trabantů opravdová auta. A hlavně ta divná dlouhá bílá zeď už zůstala pro připomenutí na pár posledních místech, je divoce pomalovaná a jejích úlomků jsou plné prodejny suvenýrů.

 


Prohlídku končíme nedaleko Expa. Hurá pro startovní čísla. Systém se trochu liší od toho pražského. Hned po vstupní kontrole nás okroužkují textilním náramkem, který nesmíme sundat, dokud nedoběhneme do cíle. Po pravdě to není nic obtížného. Nepoužít nůžky, zřejmě by na ruce vydržel do Vánoc. Čísla nečekají hotová k vyzvednutí, ale obsluha je tiskne až těsně před výdejem. Je tento systém lepší? Těžko říct. Ovšem pevnější materiál by příště neuškodil.

Jinak ale vše probíhá hladce, žádné komplikace. Ještě stihnu prošmejdit Expo, nalézt ten správný stánek a nechat si zatejpovat achilovku. Naše výprava se na Expu rozdrobila na menší skupinky. Cesta k hotelu dlouhá, raději pošetříme nohy a svezeme se metrem. Ovšem koupit si jízdenku není vůbec jednoduché. Dva automaty na celou stanici a u nich dvě nekonečné fronty. Když se konečně dostaneme na řadu, už je jasné, proč to jde tak pomalu. Přístroj odmítá bankovky a všechny běžné karty. Ještě štěstí, že jsem doma před odjezdem zalovil v krabičce s cizími mincemi a objevil několik Eur. Teď se budou hodit. Házíme do automatu mince jak o závod, abychom se dopracovali k potřebnému počtu jízdenek. Sakra, ono to ty mé mince odmítá. Michal jednu z nich vyloví a povídá: "Co to tam cpeš? To je z Egypta, že jo?" Zatracená vetchozrakost!

Dál už vše proběhne bez komplikací. Honem zpátky na hotel, nohy nahoru a odpočívat! V neděli ráno vyrážíme pěšky na start. Zatejpovaná noha drží, vše se zdá být v pořádku. Jen jedna věc je zvláštní. Podle mapky vede trasa maratonu těsně kolem hotelu. Tudy má za pár hodin proběhnout čtyřicet tisíc běžců? Nikde nic. Žádní dobrovolníci, žádné ploty, bannery, zábrany. Ani náznak nějakých příprav.

Obvyklý předstartovní mumraj nastane až kousek od Braniborské brány. Jestli Praha může Berlínu něco závidět, pak je to prostor. Spousta volného místa pro technické zázemí. Tady si můžou dovolit pustit na trať dvaačtyřicet tisíc běžců. Prahu nikdy tak nenafoukneme. Ale v mnoha ohledech vychází srovnání lépe pro Prahu. Už jen třeba počet kadibudek. Fronty, fronty a nekonečné fronty. Když jsem po čtyřiceti minutách čekání přišel na řadu a ohlédl se, byla fronta delší, než když jsem si do ní stoupal. Do startu první vlny v té chvíli chybělo nějakých deset minut. Spousta závodníků vylučovací problém vyřešila po svém. Prvních deset kilometrů byl každý volný keř obsazený čůrajícími chlapečky, ale mnohdy i holčičkami.

A atmosféra na trati? Jako by se na některých místech nedostávali diváci. Ti co přišli, fandili. Ne že ne. Ale hluchých a prázdných míst bylo až překvapivě mnoho. A padesát metrů od trati si Berlín žije po svém, jako by se nechumelilo, tedy neběželo. Docela příjemné je křestní jméno na startovním čísle. Celé jméno je pěkné, ale křestní bohatě stačí, aby si ho fanoušci stačili přečíst. Musím přiznat, že když někdo úplně neznámý vykřikne vaše jméno, člověka to napoprvé překvapí, ale napodruhé už potěší. Občas jsem stihl na oplátku hodit úsměv a mávnout.

Systém, podle kterého běželi vodiči, jsem dodneška nepochopil. Když jsem vyrazil, po pár kilometrech jsem předběhl černý balónek s nápisem 4:00. Pak jsme před sebou uviděl další. Když se mi ho podařilo dotáhnout, přečetl jsem si, že i on je na čas 4:00. A pak ještě jeden a na něm bylo? Správně, taky 4:00. Dál už jsem se v průzkumu nedostal. Neběžel jsem nijak rychle, ale na třináctém kilometru přišla prudká bolest v lýtku. Musel jsem zvolnit na úplné minimum.  



Ještě jsme nebyli ani na patnáctém a všechny čtyřhodinové balónky mi postupně zmizely v nenávratnu. Achilovka trestá každý delší krok. Pomalu se učím, jak se pohybovat vpřed, aby to moc nebolelo. Dopadnout na celé chodidlo a neodrážet se ze špičky. On to tedy není opravdový běh, spíš takové cupitání. Když docupitám na dvacátý a uvědomím si, že přede mnou je ještě nějakých dvaadvacet, nevím co dál. Zastavit támhle u zdravotníků? No ale co potom? Chvíli si tam poležím, odevzdám čip a číslo a řeknu tschus? No a pak se potáhnu přes půlku Berlína do hotelu? Já se svým orientačním smyslem? To je přece nesmysl. To radši budu pokračovat v cupitání.

Cupitám si po trojité modré čáře a všichni mě předbíhají. Jak se propadám hloub a hloub startovním polem, občas mě někdo odstrčí a přidá ránu loktem. Jo jo, šikovní běžci jsou někde vpředu. Tady vzadu je každý rád, že se hýbe správným směrem. Na  vyhýbání a zdvořilosti už asi chybí energie. Mně energie neschází, jen nevím, jak ji přeměnit na  rychlost. A tak pozoruju cvrkot na trati i kolem.

Roztleskávačky, kapely, transparenty, nápisy s životními moudry a povzbuzujícími hesly. Letos je v módě jedno, které zahlédnu asi v pěti exemplářích. "Ulrika (Helmut, Karl ...) du schafst es". Jo jo, Ulrika to určitě zvládne, ale co já? Třicátý, dvaatřicátý, pětatřicátý ... při mém tempu ani ta maratonská zeď neexistuje. A pak už zahlédnu čtyřicítku. Kdybych se až sem dostal se zdravýma nohama, už asi stejně neběžím o moc rychleji.

Najednou mi to dojde. Jo, teď už se do cíle dostanu. Směju se od ucha k uchu. A jak poblíž Braniborské brány houstnou davy a roste hluk, směju se nahlas. Jestli mě teď sleduje běžecký bůh nebo velký bratr, musí si myslet, že už jsem se definitivně zbláznil. A pak cíl, medaile, obrovská plastová fólie, voda, banány, nealko pivo. Klusat jsem mohl, ale chůze mi vůbec nejde. Dokulhám si pro bágl, fólie je dobrá jako zástěna pro převlečení. Vystrkovat holý zadek na čtyřicet tisíc lidí, na to jsem přece jen velký stydlín.

Poslední úkol dne, cesta do hotelu. Bloudím jen přiměřeně. Ze tří kilometrů je pět, ale všechno špatné je pro něco dobré. S každým kilometrem je noha lepší a lepší, takže do hotelu už vcházím skoro jako dvounožec. Předběhlo mě sice nějakých devatenáct tisíc jeden a sedmdesát soupeřů, ale já vím, že jsem svůj boj o Berlín vyhrál.        

neděle 26. června 2016

V Olomouci kopíráky došly


Foto: Zdeněk Krchák - České Budějovice 
Nevím, čím to je, ale letos mi některé běžecké výsledky vycházely jako přes kopírák. Ono by to ani moc nevadilo, jen kdyby kopírované časy byly o pár minut lepší. Bohužel forma z brzkého jara se někam postupně vypařila. Ve svém letošním druhém maratonu jsem si tak dlouho brousil zuby na zlepšení proti tomu prvnímu, až mi došly síly a já se sice zlepšil, ale o nějakých umrněných dvacet vteřin.

A půlmaratony? Tam to se mnou jde úplně s kopce. První jarní start vypadal nadějně. Ale ten druhý ve Varech? Zhoršení. Měl jsem co dělat, aby se mi podařilo udržet oficiální čas pod sto minut. Když jsem ta čísílka zahlédl na cílové časomíře, musel jsem pořádně upalovat, abych doběhl včas. V Budějovicích se těším na zlepšení. Tam přece nejsou žádné kopečky, pěkná rovinatá trať, tam  se to poběží. Až někde do šestnáctého kilometru jsem se docela držel, ale pak, ani nevím jak se to stalo, jsem náskok prošustroval. A tak mi na konci zase nezbylo nic jiného, než nasadit zoufalý úprk do cíle, abych zachránil alespoň tu stovku. Radost jsem měl jen do té chvíle, než zveřejnili  reálné časy. Zhoršení o vteřinu. No nenaštvalo by vás to? Člověk se honí jako čokl, aby se zhoršil?

"No nevadí, v Olomouci si spravíš chuť," utěšoval jsem se naivně. Ale začátkem týdne vyšla čerstvá předpověď počasí a optimistický úsměv mi zamrzl. Pesimista uvnitř hlavy povídá: "Zapomeň na zlepšování. Budeš rád, když dolezeš do cíle." A víte,  co na to řekl optimista? Vůbec nic. Zbaběle mlčel.

Foto: Zdeněk Krchák - České Budějovice 
A tak tentokrát pesimista tvrdě diktoval taktiku: "Rozeběhneš to opatrně. Na každé občerstvovačce se v klidu zastavíš a napiješ. A plácání s diváky? Na to taky zapomeň. Koukej klusat nejkratší cestou do cíle a žádné blbosti." Optimista zase mlčel. On snad v té hlavě chrápe, nebo co? Že by omdlel horkem?

Jenomže pak přišel start, někde vpředu vystřelili, začali hrát tu chytlavou melodii o kočce, co leze dírou a optimista se přece jen probral. A tak jsem sice běžel opatrněji než jindy, ale zase ne tak moc. A plácání s diváky? Nejdřív jsem to vážně chtěl dodržet, ale když vidíte nataženou ruku a nikdo další není v dosahu, co uděláte? No plácnete si, to dá rozum. Nejdřív sem tam nějaké jednotlivé tlesknutí, ale jak se blížil cíl, už jsem dlaně na  své straně dráhy nevynechával.

Kdysi dávno, ve svých běžeckých začátcích, jsem si párkrát nedbale zavázal tkaničku. Běžet s rozvázanou botou, když honíte vteřinky, to není dobrý nápad. Proto jsem se tehdy naučil vázat speciální uzel, který se sám za žádných okolností nerozváže. Tedy nerozvázal se až do soboty. Tentokrát jsem byl v utahování boty tak pečlivý, že mi volné konce vyšly nějak podezřele dlouhé. Nenapadlo mě nic lepšího, než je zastrčit pod šněrování tak šikovně, že se pravá bota rozvázala už na čtvrtém kilometru. A jak jsem při zavazování pospíchal, na desátém už byla rozvázaná znovu. Pak už jsem ten uzel konečně trefil.

Jestli jsem se na trati na něco těšil, byly to sprchy. On člověk sice při průběhu pokaždé nezachytí víc než pár kapek, ale pocit je k nezaplacení jak z reklamy na nejmenovanou platební kartu. Jediná drobná chybička byla v tom, že ve snaze vyhledat nejvydatnější proud proběhnete obvykle nejhlubší kaluží, takže pak až do další spršky krásně čvachtá v botách.

A tak jsem si vesele dočvachtal až do cílové rovinky. Čas natolik mizerný, že nebylo moc důvodů pokoušet se o finiš, ale stejně jsem se pokusil trochu zrychlit. To je především informace pro ty, kteří pravděpodobně žádné zrychlení nezpozorovali. No nevadí, třetí výsledková kopie se nepovedla, ale přežil jsem ve zdraví. Rychlejší čas si nechám na příště, tedy pokud v červnu 2017 bude aspoň trošičku mrznout.

čtvrtek 12. května 2016

Maraton? - With a Little Help From My Friends

Foto: Jitka Narovcová
Sportovní teorie možná tvrdí něco úplně jiného, ale maraton se dá v podstatě běžet dvěma způsoby. Hlavou nebo srdcem. Jak že se běhá srdcem? Hned od začátku se necháte strhnout atmosférou, optimismem (obvykle naprosto neopodstatněným) a iluzemi o vlastní kondici. Člověku na trati postupně dojdou iluze, optimismus a posléze i síly. Poté zbývá jen to srdce, aby přemluvilo hlavu, že situace vůbec není beznadějná, protože někde v těle máme ty zásoby energie, o kterých jsme doposud nevěděli. Asi jako když polární výprava vedená Čechem Karlem Němcem v největší nouzi objeví zapomenutého housera. A kupodivu většinou se ty skryté zásoby doopravdy najdou, takže se do cíle nakonec nějak dostanete, ba někdy dokonce i doběhnete.

A pak existuje druhý způsob. Běžet hlavou. Zvolit správné tempo, které se dá vydržet celých
42 kilometrů. Zaběhnout první půlku na chlup stejně rychle jako tu druhou. Tak tenhle způsob znám pouze z knih a z vyprávění, protože ať si před startem dávám jakákoli předsevzetí, skutek utek. Někdo vpředu vystřelí, začnou hrát Vltavu, diváci kolem křičí a kde jsi rozume? Pryč.

Jenomže tentokrát jsem věděl, že bych to s rozumem měl aspoň zkusit. Teorie tvrdí, že k plné regeneraci a doplnění energetických zásob u nás běžných smrtelníků po maratonu dojde za šest týdnů. No a já si ten předchozí odběhl přesně před dvaceti dny. Takže rozkaz zněl jasně: Nebláznit, rozběhnout to opatrně a doufat, že palivo v nádrži dojde co nejpozději, v ideálním případě až za cílem. Jenomže jak už to tak bývá, do výpočtu rozumného tempa mi tak trochu kecal ten optimista, ukrytý někde uvnitř hlavy.
Foto: Jitka Narovcová

Start v houfu kamarádů je mnohem příjemnější, než když se člověk ztrácí sám v anonymním davu. Když je s kým prohodit pár slov a popřát si se všemi v dosahu hodně štěstí, to pak minuty před startem utíkají samy. Dokonce utíkaly tak rychle, že když padl výstřel, neměl jsem nastartované hodinky. Naštěstí se družice chytily pár metrů za startovní čárou. Kamarádi se brzy rozutekli. Někdo zmizel vpředu, jiný se propadl dozadu. Nevadí, však oni do cíle trefí sami.

Kousek za šestým kilometrem mě dotáhl Libor, běžecký parťák z Barrandova. Ve dvou se to lépe nejen běží, ale taky povídá. Kilometry ubíhaly docela příjemně, žádný zádrhel. Na desítce jen minutu za superoptimistickým plánem. Čerstvý bostonský zážitek mě nutil srovnávat. V Praze není kolem trati tolik diváků. Některá místa jsou skoro liduprázdná. A většina lidí se doopravdy jen mlčky dívá, takže člověk slyší sousedův dech a vlastní kroky. O to víc potěší každý výkřik, zafandění, každé zatleskání, každý letmý povzbuzující pohled.

Jenomže v Praze mám navíc něco, co nenajdu nikde jinde. Známé tváře na trati, na občerstvovačkách, na ulicích kolem. Ivča na Národní, Zdeněk u Prašné brány, Iva s Martinou v Nuslích, Lenka pod Vyšehradem, Ruda za mostem, Dalibor a Honza v Karlíně, Veronika u tunelu, Jitka na nábřeží, Tomáš se ženou a Pavel v Pařížské. K tomu Jarmilka s Michalem a Pavlou na karlínské občerstvovačce, Karolína na Smíchově.

Foto: Pavel Zámostný
A to samé v běžeckém poli. Chvíli se vezeme za Věrkou, před otočkou zahulákám na Enrica, za otočkou na Ilonu. Prohodím pár slov se Zbyškem a když pomyslím, že jsem utekl Mirkovi, uvidím ho před sebou. Vždyť já i kdybych chtěl vzdát, zastavit a nenápadně se odplazit z trati, nemám šanci to udělat, aby si mě někdo z přátel nevšiml. A tak co mi vlastně zbývalo? Běžet až do cíle.

Půlmaraton jsme s Liborem zvládli hladce. Ještě pětadvacítka bez problémů. Pak přišla občerstvovačka na šestadvacátém a než jsem se vymotal ze zmatku  rukou, nohou a kelímků, Libora jsem někde ztratil. Nedá se nic dělat, do cíle už musíme každý sám. Až do pětatřicítky žádný problém, ale zeď si na mě tentokrát počíhala na šestatřicátém. Žaludek jako na vodě a břicho se kroutí jen při představě, že bych se měl pokusit cokoli sníst. Na poslední občerstvovačce už si netroufám ani na vodu.

Na sedmatřicátém kouknu na hodinky. Pauza? Jak to? Zřejmě jsem nějakým neopatrným pohybem zmáčkl tlačítko. Ale kdy? Před minutou, před dvěma? Netuším. Ale není to už jedno? Vyložený propadák už to nebude a dobrý čas už bohužel taky ne. Hlavně že běžím a blížím se k cíli.
Foto: Pavel Zámostný

Ale co s člověkem dokáže udělat hukot v Pařížské, to byste nevěřili. Snažím se zrychlit a neudělat při tom zbytečně dlouhý krok, aby mě na poslední chvíli neskolila křeč. Ten styl sice musí vypadat směšně, ale funguje. Posledních pár stovek metrů. Hluk kolem je tak silný, že se nahlas směju. Že budu za cvoka? No a co. Vždyť asi jsem, ne?

Nakonec jsem svůj bostonský čas z dubna překonal o necelých dvacet vteřin. Dva maratony za sebou se dají zvládnout, ale jeden mi bude příště stačit. Jestli budou sloužit nohy i za rok, máte mě tu zase. Ta Pařížská za to stojí.

úterý 26. dubna 2016

Boston je jen jeden

"To snad není pravda, mám bostonský limit," proběhlo mi hlavou v cíli loňského PIMu. Boston byl pro mě vždycky něčím nedosažitelným. Asi jako Everest pro pěšího turistu. Nikdy, ani v době nejlepších výkonů, jsem se k limitu nepřiblížil. Jenomže teď se mi k němu podařilo zestárnout. Věděl jsem, že má první šance bude zřejmě i poslední. Všechny hvězdy byly příznivě nakloněny a já už ji nechtěl pustit z ruky.

Do kalendáře jsem si pečlivě označil termín přihlašování, ve správný čas byl u počítače a povedlo se. Za pár dnů přišel mail o přijetí. S více než půlročním předstihem mohly vypuknout cestovní přípravy. Z původně zamýšlené minimalistické cesty se nakonec stala dvoutýdenní objevitelská výprava z New Yorku přes Filadelfii a Washington do Bostonu, takže poznávání dostalo mírnou přednost před maximálním výkonem. Ale do Bostonu se přece nejezdí lámat osobáky. Boston se musí prožít.

Těsně před cestou zůstal už jen jeden nevyřešený malinkatý zádrhel. Potřebné dokumenty k vyzvednutí startovního čísla posílají pořadatelé papírovou poštou, aby na místě vše probíhalo hladce a rychle. Mé letadlo bylo bohužel rychlejší než můj pošťák, a dlouho vyhlížená obálka dorazila do schránky dva dny po odletu. Ovšem pořadatelé počítají s každou eventualitou, jen se tím cesta za startovním číslem v maratonském expu stává o kousek komplikovanější a o jednu půlhodinovou frontu delší.



Organizace vydávání čísel a účastnických triček je neskutečně rychlá. Mít v ruce od začátku správný kus papíru, zabrala by zhruba třicet vteřin. Zato expo, to je obrovské mraveniště, ve kterém se marně prodíráte davem, beroucím útokem sportovní zboží. Lidé si drží ukořistěné kusy bot a svršků a v dlouhých hadech front postupují k pokladnám. Na dračku jdou oficiální plakáty, rozdávané zdarma. Celkem nenápadná grafika, trocha textu a proužkovaný podklad. Aha, nejsou to proužky, ale jména. Dvaatřicet tisíc jmen, podle abecedy. Hledám to své. Jo, jsem tady správně.

A pak už ráno před závodem. Odevzdat bágl (berou jen předepsané fasované průhledné bagy, výjimky neexistují) a hurá na autobus do Hopkintonu. Teprve na nástupišti autobusů si člověk naplno uvědomil rozsah celé akce. Dlouhatánská šňůra žlutých školních busů, jak vystřižených ze Simpsonů. Druhá řada zaparkovaná dveřmi tak, aby se dalo nastupovat uličkou mezi vozy. U každých dveří pořadatel s počitadlem. Naplnit, posadit a odjezd.

Sportovní vesničce na stadiónu v Hopkintonu dominuje střecha obřího cirkusového stanu. Kdo zapomněl jídlo a pití, má poslední možnost. Dobrovolníci před obrovskými kontejnery vybírají pro charitu přebytečné oblečení, které si běžci přivezli na start, aby neprochladli. A záchody, dlouhé řady kadibudek. Jenže fronty před nimi jsou ještě delší. Lámal jsem si hlavu, co budu v Hopkintonu dělat, když mám skoro dvě hodiny do startu. Teď už je program jasný. Stát frontu na záchod. Když vypadnu z kadibudky, pomalu se rozhlížím, kudy vede cesta na start. Nad branou jsou vypsané časy, kdy se která vlna má vydat na pochod do koridoru. Pořád ještě spousta času. Že bych si dal ještě jednu frontu?

Byl to výborný nápad, jen volba lajny se mi nějak nezdařila. Postupujeme neskutečně pomalu. Aby taky ne. Na nás čekají jen dvě budky, zatímco jinde jich je pět nebo šest. Ale vzdejte se pracně vyčekaného pořadí. To by bylo proti přírodě. A tak čekám, pomalu se sunu vpřed a marně hypnotizuji hodiny. Termín odchodu pomalu ale jistě uniká. Dočkám se ve chvíli, kdy zbývá posledních pár minut, než přístupovou cestu zaplaví další vlna. "Tak to jsi chlapče nezvládl," nadávám si v duchu. Co je mi platné, že mám koridor číslo jedna, když teď je přede mnou osm tisíc lidí. Jenomže zázraky se dějí. Tedy alespoň v Hopkintonu. Nechám se unášet proudem běžců čekatelů a vidím odbočku k osmému koridoru. Pak sedmému, k šestému, dav řídne. Pořadatelé nás neomylně směrují do správných míst. Trojka, dvojka a konečně má už skoro oplakaná jednička. Startovní brána na dohled a do startu dvě minuty. To bylo o fous!

Start, dav běžců se dává do pohybu, běžíme v tempu od samého začátku a kolem neskutečný hukot. Diváci ječí, povzbuzují, křičí, tleskají. Okolí trati je zaplněné davem. "Tak a teď právě běžíš Boston," prolétne mi hlavou. A nohy se hýbou samy. Držet se nějakého opatrného tempa? Ne, to prostě nejde. Držím se levého okraje trati. Les nastavených rukou, čekajících na plácnutí. A tak běžím a plácám si. S malými dětmi opatrně, s dospěláky naplno. Občas, když je nastavená ruka daleko, o kousek si prodloužím trať. Zatím je sil dost.

A jsou tu ještě další natažené dlaně. Ne napřažené k tlesknutí, ale s připraveným plátkem pomeranče. Stovky nabízených plátků pomerančů. Jen se natáhnout a běžet dál. Na pomeranče při maratonu moc nejsem zvyklý. Škoda. Ale občerstvovaček je husto tak, že občas s klidným svědomím nějakou vynechám. Zelený Gatorade mi brzy leze ušima a tak ho pravidelně střídám s čistou vodou. K vodě z vlastních zásob přidávám kapsle s minerály proti křečím.

Trať má označení nejen v mílích, ale jsou tu i kilometrovníky. Sice občas nějaký přehlédnu, ale i tak je spousta příležitostí k řešení nových početních úloh. Zpočátku svižné tempo postupně klesá, ale co na tom? Nohy pořád fungují a i nejpesimičtější propočty ukazují na čas kolem 3:55. Kopců není zrovna málo, ale pořád čekám na Heart Break Hill. Nakonec to není tak hrozné. Hrdlořezák mi dává zabrat víc. No ale síly na plýtvání už nejsou. Pokud by další plácnutí rukou mělo znamenat dva kroky navíc, už je raději ušetřím.


Poslední míle. Mám  finišovat? Ne, čas už nijak zvlášť nevylepším a tady si to ještě užiju. Povzbuzování je čím dál hlasitější. Nerozeznám jednotlivé hlasy, ale celková síla je neskutečná. Proběhnutí cílem a náznak vítězného gesta pro fotografa. Moc se nepovedlo. Únava je značná. Už sice nemusím běžet, ale čeká mě ještě dlouhá cesta. Vzdálenost k výdeji bagů mi přijde nekonečná. Ještě jeden pěší maraton? Ne, to nedám! Na krk dostávám medaili, termofólii, do ruky láhev s pitím.

A pak mi dojdou síly. Tady v zázemí už nikdo nefandí. Úschovna je zoufale daleko. Sedám na stupačku zaparkovaného náklaďáku. Jen dosednu, už je u mě zdravotnice v červené bundě. "Dejte mi minutku, jen si odpočinu." Za minutu je tu znova a další čas už mi nedopřeje. Volá dobrovolnici s kolečkovým křeslem. Tak na tom jsem ještě nejel. Cíl zdravotnický stan. Těsně než dojedeme ke stanu, kolečko se zadrhne o kryt kanálu a já, abych nespadl, vytrčím nohu dopředu. Křeč do lýtka mě překvapí tak silně, že hlasitě zařvu: "Kréémp!"

Jsem uložen na polní lehátko mezi desítky dalších lazarů. Ujímá se mě mladá zdravotnice a začne masírovat lýtko. Vyplňujeme formulář. Jméno, věk, telefon. Dostávám tablety proti křečím a druhou termofólii. Po pár minutách mi přichází změřit teplotu. To abych se posadil, že jo. Křeč do druhého lýtka mě vrátí do horizontální polohy. No a teplota? Na displeji mi ukazuje nějaké hausnumero. Devadesát sedm dva? Copak já vím, kolik to je v Celsiích? Prý trochu míň, ale dobrý. A pak změřit tlak. Předem varuju, že nic vysokého asi nenaměří. Uvěří teprve po druhé výměně manžety a stetoskopu.

Ještě pár minut a pak už hlásím, že jsem fit. Nedělají problémy. Pacientů dost. Jeden podpis na formuláři a už jsem zase volný. Jen ta výdejna báglů byla o další dvě ulice vzdálenější. Je čas na inventuru. Mám krásnou medaili, modrožlutý dres s jednorožcem, modrý nehet na pravém palci a na levém ukazováčku, zkušenost s americkou health care a maratonský zážitek, který se mi asi nikdy nevymaže z paměti. Bostone, jsi ještě úžasnější, než jsem si představoval.  


  
___________________________________
Pár dalších bostonských obrázků najdete na rajčeti. Snad tam postupně doplním i další z Ameriky.

pátek 8. dubna 2016

Dobře upletený půlmaratonský bič

Není nad to, když se člověk při závodech šetří, nepřehání tempo a dobíhá plný sil. Může pak klidně žít s reálnou nadějí, že se v budoucnu ještě třeba zlepší. Ale jak nemyslíte na zadní kolečka, dopadnete bledě, to vám garantuju. Jednou zaběhnete čas na hranici svých možností a pak další roky už jen marně sledujete, jak jste horší, horší a ještě horší. A v noci se pak převalujete, nemůžete usnout a říkáte si: "Jestli to takhle půjde dál, jednou budu úplně nejhorší."

To, co všichni kolem běhají "na pohodu", pro vás bude dřina. Žádné kochání městem či krajinou, žádné okukování běžkyň, žádné vybavování s diváky. Prostě jen vyrazit a metelit do cíle. No a tam nakonec stejně zjistíte, že jste se zase o fous zhoršili.

A aby toho nebylo málo, slyšíte ostatní běžce. "Já jsem za celý závod neměl krizi, " tvrdí jeden. Druhý na to: "To já jo, chvíli na patnáctém, ale pak jsem se zase sebral." Srovnáte to se svým čerstvým zážitkem  a uvědomíte si, že vaše krize začala těsně po startu a trvala až do cíle. Tedy až na pár světlých okamžiků, kdy jste na ni pro jiné starosti zapomněli.


A přesně tak to bylo i v sobotu. Už na samém začátku jsem podcenil oblečení. V obavách, že se mi všechny svršky nevejdou do báglu, jsem vyrazil hodně nalehko. Klepal jsem před závodem docela slušnou kosu. A samozřejmě když jsem odevzdával bágl do úschovny, byl poloprázdný. Klidně by se do něj vešly ještě dva tlusté svetry. Taky jsem si říkal, že vyzkouším, jaké to je, když si na trať vezmu platíčko tablet proti křečím. Tedy na půlmaratonu křeče moc nehrozí, jen jsem si chtěl vyzkoušet, co udělá pobyt v kapse rozmáčené potem a jak půjde vyndávat tablety z obalu za běhu. Samozřejmě jsem nevyzkoušel nic. Krabička zůstala doma na stole. Mělo to ale i své plus. Tam na ni pot nepůsobil ani trošku.

Rafinovaně se mi podařilo ztlumit vyzvánění na telefonu. Mladší dcera se mi pak marně pokoušela dovolat, že ode mě přebere foťák, když konečně zase jednou po letech přišla fandit. Nedovolala, nepřevzala, nefotila. A tak jsem zase jen stihl namačkat pár snímků "před a po". Zkrátka když se daří, tak se daří.

Ale pak už se blížil start, věci odevzdané, ještě vykonat poslední z pěti návštěv záchoda před startem a hurá do koridoru. Céčko je dobré místo pro start. Není to úplně vpředu, aby se člověk bál, že ho po výstřelu ušlapou nejrychlejší chrti. Ale není to ani moc daleko, takže je šance utéct nejhustšímu davu. Od výstřelu do překročení čáry přesně padesát devět vteřin. To se dobře počítá.

A pak už fofrem na první, druhý, třetí kilometr. Po dvou kilometrech už se dav naředil a já se nemohl vymlouvat, že by mě brzdili lidé okolo. Nebrzdili. Jen ty nohy nebyly dost rychlé. V duchu počítám mezičasy. Početní úlohy s převodem minut na kilometry, to je má největší půlmaratonská zábava. Obvykle tak dlouho počítám a počítám, až se přepočítám.

Na desátém už jsem byl z toho přepočítávání tak zmatený, že jsem ani vlastní dceru nepoznal. Tedy poznal, jen jsem jí v tom fofru přidělil křestní jméno starší sestry. Takže sorry Janino, příště si tě nepopletu.

V mých plánech byla první desítka za tři čtvrtě hodiny. Kupodivu vyšla úplně přesně, takže díky startu jsem měl minutu k dobru. Jenže jak si spokojeně řeknete, že máte minutu k dobru, je to nejlepší cesta, jak náskok někde prošustrovat. A taky že jo. Na dvacítce pro změnu minuta ztráty. Ještě jsem si s hlavou nakřivo zafinišoval do poslední zatáčky a zastavil za cílem zklamaný, že čas je zase horší
než loni.

Ale vidíte, k něčemu je ta pokračující stařecká skleróza přece jen dobrá. Špatně jsem si zapamatoval loňský čas. Když jsem se pak dodatečně probíral výsledky, z mírného zklamání nakonec bylo mírné nadšení. Proti loňsku jsem se zlepšil o půldruhé minuty. Dobrý začátek sezóny. Tak teď ještě, aby se povedl závod s jednorožcem. Ale o tom až zase třeba příště.

_____________________________________

Pár obrázků "před a po" najdete na rajčeti

úterý 22. března 2016

Jiříkův okruh? Ano a ne že ne!

Pal! Nepal! Pal! Nepal! Vzpomínáte si na tu filmovou scénu? Tento týden se na běžeckých stránkách a termínovkách vyskytovalo něco podobného. Jiříkův okruh bude. Ne, nebude! Bude! Nebude! Bude! Takže je čas uvést vše na pravou míru a prozradit definitivně, jak to bude: BUDE!

Věci se mají tak, že otec zakladatel, tedy Jiřík, až doposud hlavní a největší pořadatel, pár dnů před závodem vyběhl do lesa a zde si pořídil nepříjemné a bolestivé zranění na noze. Když se dal natolik do pořádku, že byl schopen komunikovat s okolím a rozesílat zprávy, bylo jeho první myšlenkou, že bez jedné zdravé končetiny nebude schopen závod uspořádat.

Jenomže když začal tuto smutnou zvěst šířit do éteru, uvědomili jsme si, že Jiřík už ten svůj závod tak dobře rozjel, že uspořádat jeden ročník bez jeho fyzické přítomnosti pro nás bude vlastně brnkačka. Po menším přemlouvání se nám podařilo rozehnat Jiříkovy pochyby lépe než bolesti, takže nakonec souhlasil: Ano, pětadvacátý ročník Jiříkova okruhu bude v ohlášeném termínu na obvyklém místě.

Tedy on možná nějaké pochybnosti měl a má, ale statečně dělá, jakože nemá. Takže Vy závodníci a závodnice, kteří a které jste se chystali přijít tento pátek dopoledne pod Barrandovský most, neváhejte a přijďte. Budeme se snažit uspořádat závod úplně stejně, jako by ho pořádal Jiřík. Snad se nám to alespoň částečně podaří. No a když se něco nepovede? Tak doufáme, že budete shovívaví. On to Jiřík příští rok zase vezme pevně do ruky a uspořádá pořádně.

Takže ještě jednou pro jistotu: Jiříkův okruh bude!

_____________________________________________________________________
Pár faktů na závěr:

Propozice:

Datum a místo: 25.03.2016, Praha

délka tratě: 7,5 km, ročník: 26..  (mapa)
čas prezentace: 9:00 - 9:50 hod., místo prezentace: Praha 5, Hlubočepy, Pod Barrandovským mostem (mapa)
čas startu: 10:00 hod., místo startu: Pod Barrandovským mostem
startovné: 50 kč (2 €), odměny: Finanční v každé kategorii + foto pro každého běžce.


Jiříkův okruh v termínovce behej nebo na bezvabehu

On-line přihlášky

Mapka trati