Dobře upletený půlmaratonský bič

Není nad to, když se člověk při závodech šetří, nepřehání tempo a dobíhá plný sil. Může pak klidně žít s reálnou nadějí, že se v budoucnu ještě třeba zlepší. Ale jak nemyslíte na zadní kolečka, dopadnete bledě, to vám garantuju. Jednou zaběhnete čas na hranici svých možností a pak další roky už jen marně sledujete, jak jste horší, horší a ještě horší. A v noci se pak převalujete, nemůžete usnout a říkáte si: "Jestli to takhle půjde dál, jednou budu úplně nejhorší."

To, co všichni kolem běhají "na pohodu", pro vás bude dřina. Žádné kochání městem či krajinou, žádné okukování běžkyň, žádné vybavování s diváky. Prostě jen vyrazit a metelit do cíle. No a tam nakonec stejně zjistíte, že jste se zase o fous zhoršili.

A aby toho nebylo málo, slyšíte ostatní běžce. "Já jsem za celý závod neměl krizi, " tvrdí jeden. Druhý na to: "To já jo, chvíli na patnáctém, ale pak jsem se zase sebral." Srovnáte to se svým čerstvým zážitkem  a uvědomíte si, že vaše krize začala těsně po startu a trvala až do cíle. Tedy až na pár světlých okamžiků, kdy jste na ni pro jiné starosti zapomněli.


A přesně tak to bylo i v sobotu. Už na samém začátku jsem podcenil oblečení. V obavách, že se mi všechny svršky nevejdou do báglu, jsem vyrazil hodně nalehko. Klepal jsem před závodem docela slušnou kosu. A samozřejmě když jsem odevzdával bágl do úschovny, byl poloprázdný. Klidně by se do něj vešly ještě dva tlusté svetry. Taky jsem si říkal, že vyzkouším, jaké to je, když si na trať vezmu platíčko tablet proti křečím. Tedy na půlmaratonu křeče moc nehrozí, jen jsem si chtěl vyzkoušet, co udělá pobyt v kapse rozmáčené potem a jak půjde vyndávat tablety z obalu za běhu. Samozřejmě jsem nevyzkoušel nic. Krabička zůstala doma na stole. Mělo to ale i své plus. Tam na ni pot nepůsobil ani trošku.

Rafinovaně se mi podařilo ztlumit vyzvánění na telefonu. Mladší dcera se mi pak marně pokoušela dovolat, že ode mě přebere foťák, když konečně zase jednou po letech přišla fandit. Nedovolala, nepřevzala, nefotila. A tak jsem zase jen stihl namačkat pár snímků "před a po". Zkrátka když se daří, tak se daří.

Ale pak už se blížil start, věci odevzdané, ještě vykonat poslední z pěti návštěv záchoda před startem a hurá do koridoru. Céčko je dobré místo pro start. Není to úplně vpředu, aby se člověk bál, že ho po výstřelu ušlapou nejrychlejší chrti. Ale není to ani moc daleko, takže je šance utéct nejhustšímu davu. Od výstřelu do překročení čáry přesně padesát devět vteřin. To se dobře počítá.

A pak už fofrem na první, druhý, třetí kilometr. Po dvou kilometrech už se dav naředil a já se nemohl vymlouvat, že by mě brzdili lidé okolo. Nebrzdili. Jen ty nohy nebyly dost rychlé. V duchu počítám mezičasy. Početní úlohy s převodem minut na kilometry, to je má největší půlmaratonská zábava. Obvykle tak dlouho počítám a počítám, až se přepočítám.

Na desátém už jsem byl z toho přepočítávání tak zmatený, že jsem ani vlastní dceru nepoznal. Tedy poznal, jen jsem jí v tom fofru přidělil křestní jméno starší sestry. Takže sorry Janino, příště si tě nepopletu.

V mých plánech byla první desítka za tři čtvrtě hodiny. Kupodivu vyšla úplně přesně, takže díky startu jsem měl minutu k dobru. Jenže jak si spokojeně řeknete, že máte minutu k dobru, je to nejlepší cesta, jak náskok někde prošustrovat. A taky že jo. Na dvacítce pro změnu minuta ztráty. Ještě jsem si s hlavou nakřivo zafinišoval do poslední zatáčky a zastavil za cílem zklamaný, že čas je zase horší

než loni.

Ale vidíte, k něčemu je ta pokračující stařecká skleróza přece jen dobrá. Špatně jsem si zapamatoval loňský čas. Když jsem se pak dodatečně probíral výsledky, z mírného zklamání nakonec bylo mírné nadšení. Proti loňsku jsem se zlepšil o půldruhé minuty. Dobrý začátek sezóny. Tak teď ještě, aby se povedl závod s jednorožcem. Ale o tom až zase třeba příště.

_____________________________________

Pár obrázků "před a po" najdete na rajčeti