Podporujte svého Hubáčka

Když jsem loni doběhl do cíle Hubáčkovy dvacítky, říkal jsem si, že jednou to bohatě stačilo. Podařilo se mi tehdy nadělat tolik chyb, že jiným by to vydalo na celou sezónu. Po Prokopském údolí totiž pobíhám poměrně často a skoro pořád po asfaltu. A tak jsem si tehdy vsugeroval, že jdu na silniční běh. Krásné bělostné Asicsy si zachovaly původní barvu prvních pět minut po startu. A vzorek na podrážkách? On tam byl nějaký vzorek? Pěkně jsem si zabruslil a ještě jsem se cestou krásně vyválel v blátě. Nakonec jsem se do cíle nějak dohrabal, ale pořádně uklouzaný, promrzlý a zabahněný až za ušima. Ani umístění nebylo žádná sláva.

Jenomže ta mrcha paměť mě zase zradila. V hlavě mi uvízlo, že to byl krásný zážitek. Bahno i pády se z mozku nějakým nedopatřením vygumovaly.  A tak, když mi přišla pozvánka, vůbec jsem neváhal. Nějaké to poučení mi ale v hlavě přece jen zůstalo. Tentokrát jsem obul boty do terénu s pořádnými špunty. Nebyl bych to ovšem já, kdybych místo loňských chyb nevyrobil nějaké nové.

Ráno na teploměru osmička, tedy ideální podmínky pro tříčtvrťáky a dvě tenké vrstvy s krátkými rukávy. Jenomže na vídrholci u vodárenské věže to foukalo jak v Antarktidě. Abych nezmrzl ještě před startem, musel jsem se pořádně hýbat. Ještě než jsme vystartovali, jako bych už měl půlku trasy odběhnutou.

Také o taktice jsem letos měl jasno. Loni jsem se marně snažil utéct Lence. Ta mě někde za polovičkou snadno dotáhla, chviličku si za mnou odpočinula a pak mě naprosto nemilosrdně převálcovala. Tentokrát to udělám  opačně. Povezu se za ní, dotáhnu, odpočinu. A pak? Nemilosrdně ji převálcuju. Dobrý plán. Měl jen jednu drobnou chybičku. Lenka si někde běžkuje na Vysočině.

A tak jsem zkrátka běžel bez vodiče. Začátek opatrně, pak trochu rychleji, ale hlavně tak, abych se udržel na  nohou. Místy to byla docela obtížná úloha, ale podařilo se. Sem tam trocha klouzání a cestou přes pole zvláštní příděl posilování, když se na podrážky nabalily obrovské hliněné koule.
Trochu jsem se bál, jestli nezabloudím. Trasa je docela komplikovaná a já jsem naprostý orientační mimoň. Ale značení bylo bez chyby. Přesně tak, jak to potřebuju. Vždycky v momentě, kdy jsem jen trochu zapochyboval o správné cestě, se objevila další šipka nebo fáborek. No a pro jistotu jsem se snažil neztratit z dohledu běžce před sebou.

A organizace? Všechno klapalo, výdej čipů bleskový, žádné zbytečné vyptávání. Občerstvovaček tak akorát. A navíc, jak často se stane, aby vám krabici s banány podával Radek Brunner? V cíli panel s výsledným časem, který mě příjemně překvapil. O dvě a půl minuty lepší výkon než loni. Přitom dávka bahna byla letos obzvláště vydatná. Když mi odebírali čip, ani tkaničku nepřestřihli, zkrátka pohoda. Jen ta zima v cíli nic moc. Představa šestikilometrového poklusu domů mě moc nelákala, takže když mi Pavel nabídl odvoz, volba byla jasná. Pivo po závodě si dám někdy příště. Kde? Doufám že dřív než na další Hubáčkově dvacítce. Copak si z ní asi budu pamatovat za rok?

A co jsem letos totálně nezvládl? Fotky. Zmáčkl jsem spoušť párkrát před startem. Nejsem ale tak dobrý, jako třeba Dan Orálek. Ten by se osprchoval, převlékl
a v cíli nafotil celé běžecké pole. To já, než jsem se zmátořil a došel pro foťák, na trati už nebyla žádná oběť.  




________________________________
A ještě trocha letošních výsledků