Život na baterky

Moje prababička se za celý svůj život obešla bez baterií. Babička už jednu měla. Občas si v noci posvítila baterkou. Rodičům přibyla autobaterie, baterky do tranzistoráku a k stáru baterky do dálkového ovladače. A pak přišla řada na nás. Baterky v mobilu, hodinkách, tabletu, navigaci, notebooku, kuchyňské váze, osobní váze, čelovce, bezdrátových sluchátkách, kalkulačce, foťáku, vrtačce, šroubováku, úpéesce, sporttesteru ... ještě štěstí, že ve většině případů nejde o baterie na jedno použití, ale o akumulátory. Jinak bychom snad asi nedělali nic jiného, než vyhazovali vybité a nakupovali nové.

A tak zvesela nabíjíme, vybíjíme, sháníme se po nabíječce, správném kabelu, volné zásuvce, nervózně sledujeme zbývající kapacitu a občas se jen potichu modlíme,  aby nám nedošla energie. Ještěže i na to nabíjení baterek dnes můžeme mít baterku. Ale ať se snažíme, jak se snažíme, občas nám sklapne. Obvykle se to stává v tu nejnevhodnější chvíli. Naše životy dostaly nový rozměr. Tolik nových emocí. Podle situace jsme bezradní, naštvaní, zoufalí nebo zaskočení, ale občas taky nadšení, když se nám konečně podaří doplnit energii. Jak by řekl klasik: "Komu se nikdy nic nevybilo, ať hodí monočlánkem."

Do našich slovníků se postupně vetřely nové odborné termíny, které používáme s takovou suverenitou, že by nám pan Křižík záviděl a pan Volta by vůbec netušil, že se bavíme o jeho vynálezu: Kapacita, samovybíjení, paměťový efekt, počet cyklů, lithium-polymer, krucinálfagotužjetozasevybitý, polarita, miliampérhodina a mnohé další.

Když si vzpomenu jen na pár posledních baterkových průšvihů, ještě teď se mi z toho rosí kontakty. Nedávno jsem zabloudil tak důkladně, že jsem požádal o pomoc navigaci v mobilu. Začala šrotovat a po chvíli kupodivu perfektně určila, kde se nacházím. Než mi ale stačila poradit, kterým směrem se vydat, zdechla.

A mé běžecké hodinky s džípíeskou? Ještě loni zjara na jedno nabití vydržely tři a půl hodiny. Pak jen tři, dvě a půl ... v prosinci už se můj nejdelší běh musel omezit na půldruhou hodinu. Mám snad přejít na krátké tratě? Naivně jsem se začal shánět po servisu, samozřejmě už dávno mimozáručním. Ujištění helpdesku, že akumulátor je nedílnou součástí elektroniky a není možné ho vyměnit, mě nepotěšilo. Bývalý kutil se ve mně vzbouřil. Sice už bez lupy některé součástky neuvidím, ale baterku snad ještě poznám, ne?

Začal jsem prohledávat internet, kde že mi prodají požadovaný kousek. Na jednom čínském webu jsem konečně narazil na to pravé zboží. Bylo docela levné. Má radost poněkud ochabla, když jsem si přečetl minimální objednací množství. Tisíc kusů je přece jen trochu moc.

Nakonec mě spasil nejmenovaný český modelářský web. Doslova za pár korun zachránil mou investici. Bylo to trochu dobrodružství, když jsem zápolil s hodinářskými šroubováky, lupou a pájkou a doufal, že se třeba na displeji znovu objeví číslice. Objevily. Prožil jsem opravdovou akumulátorovou radost. Už zase můžu protáhnout běžecké trasy.

Ale opravdovými královnami těch nejzajímavějších příhod vždycky byly autobaterie. Škoda, že už jsou pryč ty krásné doby, kdy jsme v třeskutých mrazech pobíhali kolem svých prochladlých plechových miláčků, roztlačovali, zahřívali, vlekli na laně a prováděli nejrůznější druhy zaříkávání. Moderní auta už se nedají roztlačovat. Startovací kabely, to už je trochu nuda. Asi se mi nikdy nesplní jeden sen. Vidět, jak někdo roztlačuje elektromobil.  

Letošní mrazy netrvaly dlouho, ale vrátily mě do starých zlatých časů. Jedno auto hýčkané v teplé garáži, druhé mrzne na ulici. Baterka už na konci života. Jedeme ke tchyni, otloukánek si zaslouží trochu se projet. Naložím bágly do kufru, odškrábu zbytky sněhu a jdu startovat. Baterie má sice ještě sílu protočit motorem, ale nastartovat už se jí nedaří. Pauza a pár dalších marných pokusů. Po pěti minutách to vzdávám. Baterie je definitivně v háji. No co, žádné neštěstí. Později s tím něco provedu. Domů pro klíče od garáže je to pár kroků.

Vyhřáté auto naskočí okamžitě a navíc je v něm ihned příjemně teplo. Cesta ke tchyni proběhne úplně v pohodě. Zaparkovat, otevřít víko kufru a ... místo tašek na mě zírá prázdný prostor. Všechna zavazadla zůstala ve druhém autě. Nebýt baterek, nezažili bychom zdaleka tolik zajímavých dobrodružství. Hlavní problém ovšem občas není v baterkách, ale v hlavě.