čtvrtek 23. července 2015

Dávka štěstí

V některých oblastech vědění mám značné mezery. Jak mi mohlo uniknout, že být zasažen ptačím trusem znamená štěstí? To kdybych věděl, možná začnu víc vyhledávat ptačí hejna. O svém zásahu, který mě potkal těsně před vstupem do jedné lisabonské pamětihodnosti, už jsem se zmínil. To, co potom následovalo, se dá považovat za řetěz šťastných náhod. Nebo snad ne?

První klikařský moment se dostavil poměrně brzy. Co jiného to je, jestli ne štěstí, když vás zdravotní výpadek sejme nikoli na dovolené, skoro tři tisíce kilometrů od domova, ale jen o pár dnů později, ve vlastní posteli? V podstatě to byla ohromná klika nejen pro mě, ale zhruba pro další čtyřicítku lidí, kterým bych asi docela zkomplikoval závěr zájezdu.

A klika se mě držela i v dalších dnech. Když jsem se trošinku zmátořil a začal znovu chodit po svých, odjeli jsme na víkend k přátelům. Plný dům, nocleh trochu improvizovaný. Zcela dobrovolně jsem si vybral suterénní místnost. Tam určitě bude klid a chládek. A těch pár uskladněných kusů nábytku? Kdo by se tím nechal rozhodit? Jenomže když jsem se v noci trošinku víc zavrtěl a začal jsem štrachat po nějaké naprosto nedůležité věci, šikovně jsem shodil volně opřená dvířka. Tedy ani ne tak dvířka, jako spíš dveře. Musel jsem být hodně šikovný, že se mi to povedlo. Jen mě trošinku ofoukl průvan. Vzápětí mě ofouklo podruhé, když jsem rozsvítil a zjistil, že masivní hrana přistála pět centimetrů od mé hlavy.

A pak, když jsem se pár dnů poté vypravil na vyšetření do nemocnice, bylo dusno, horko a klidno. Tedy alespoň do té doby, než jsem došel na deset metrů od hlavního vchodu. V té chvíli se zafoukal jeden jediný poryv větru. Kdesi ve druhém patře rozrazil okno, vysklil tabulku a ta s rachotem zaplachtila na dvorek asi pět metrů ode mě. Takže třetí klika.

Ale znáte to, příroda se vždy snaží hledat rovnováhu. A tak po klice následuje co? Smůla. Má série se otočila včera, a to hezky zostra. Občas v práci navlékám montérky. Pěkně modré, s laclem. Na laclu veliká šikovná kapsa, do které se skvěle vejde telefon, tužka, kus papíru, klíče, tedy vše nejnutnější, co člověk může potřebovat, když podnikne pracovní cestu dvacet a více metrů od stolu. Jen bych se na té veledůležité kapse konečně měl naučit důsledně zapínat zip.

Nejen císař pán, ale i lidé v montérkách někam občas chodí pěšky. Neopatrně jsem máchl laclem a uslyšel divnou ránu. Sice to nešplouchlo, ale to je zanedbatelný detail. Kdybych se pokoušel úmyslně trefit mobilem do záchodové mísy, těžko by se mi to povedlo lépe. Jednal jsem sice relativně rychle, ale už se jednalo o lov pod hladinou. Ještě chvilku jsem se mohl pokochat pohledem na fungující displej, ale pak následoval rychlý konec. Jak to, že mému předchozímu vodotěsnému modelu se nikdy nic podobného nestalo?

Jenomže to byl teprve začátek karambolové série. Po práci jsem měl domluvenou schůzku s pojišťovákem. Tak trochu jsem tušil, že ho asi zklamu, ale nakonec jsem se nechal ukecat, že se sejdeme. Měl jsem to skoro při cestě na chatu. Ovšem můj orientační smysl není smysl a tak jsem se trochu zamotal v chodovském nákupním centru. Zachránila mě šipka s nápisem Česká pojišťovna. Tedy ona mě vlastně moc nezachránila, protože jsem skončil u budovy se správným nápisem, ale zhruba kilometr daleko od té, ve které na mě netrpělivě čekal onen pán. No nakonec jsme se sešli, ale nebylo to zrovna vydařené setkání.

Pak, úplně propocený z pobíhání po Chodově, jsem znovu nasedl do auta a vydal se na chatu sklízet meruňky. Úroda bohatá, i když celkově jsou drobnější než jiné roky. O část úrody už jsem se dělil s mravenci a jinými breberkami. Zajímavé je, že meruňkami nepohrdnou ani včely. S jednou jsem se nedopatřením začal přetahoval o stejný kousek. Kdyby něco žbleptla, rád bych jí tu meruňku nechal. Ale ona nic. Klidně se schová na odvrácené straně. Ji to schovávání stálo život, mě žihadlo a napuchlý ukazováček. Naštěstí na levé ruce.

Úrodu jsem vítězoslavně před půl desátou večer dovezl domů. Tam mě čekalo uvítání: "Proboha, a co s tím budeme dělat?" To vždycky potěší.

No ale má černá série ještě měla pokračování, když jsem ráno vyndával nádobí z myčky. Ta nejlepší a nejoblíbenější sklenička mi vyklouzla z ruky a rozbila se. Jsou to sice střepy, které znamenají štěstí, ale mám o nějaké štěstí vůbec stát, když pak vše otočím řetězem karambolů? Jestli dobře počítám, smůla nad klikou naprosto spolehlivě vede.  

6 komentářů:

  1. :).. at se na to divam, ajk chci, tak to vidim ve finale jako kliku:)
    Ale ja mam ujety pohled.. tak se brzo dej do poradku.. Drzim palce! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Včera se k tomu všemu ozvala trochu rozhašená záda. Tedy přesněji, včera už nebyla rozhašená jen trochu. Nečinnost je pro tělo zhoubná ...

      Vymazat
  2. To mi připomíná, přesně tím samým způsobem spadl tátovi mobil do čerstvě rozdelaneho betonu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak je vidět, lacl na montérkách je věc nejen užitečná, ale občas taky nebezpečná :-)

      Vymazat
  3. To mi připomíná, přesně tím samým způsobem spadl tátovi mobil do čerstvě rozdelaneho betonu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. To mi připomíná, přesně tím samým způsobem spadl tátovi mobil do čerstvě rozdelaneho betonu :-)

    OdpovědětVymazat