středa 21. října 2015

Osmý pád

Čeština má sice sedm pádů, ale běžcům to občas nestačí. Proto si přidají nějaký ten pád navíc. Obvykle to bývá pád osmý - držkopád. Mluvnicky je těžko zařaditelný, chybí mu stálý tvar a ani slovosled není nic moc. Zpravidla se vyskytuje na začátku věty a je následován sprškou citoslovců, sem tam proložených podstatným či přídavným jménem. Někdo je vychrlí jen tak pro sebe v duchu, jiný hezky nahlas a od plic. Obě varianty mají společné snad jen to, že nejsou vhodné ke zveřejnění. Tak to bylo jazykové okénko, a teď zpátky k pádu samotnému.

Když jsem v neděli ráno vyběhl, hodiny ukazovaly pár minut po půl osmé. A teploměr? Brrr, necelé čtyři. Ještě to nějakou chvíli potrvá, než si v hlavě srovnám, že to neskutečně horké léto, kdy jsem si běhu moc neužil, je nenávratně v trapu. Zpátky k jarní výkonnosti lezu zatím tak pozvolna, že vzdálený pozorovatel ani nezaznamená pohyb. Zatím to trochu drhne. Ale já o pokroku vím. Jen mi trochu vadí, že jsou dny horší a lepší. Ovšem tentokrát se zdálo, že jsem vyběhl do toho lepšího. Nebo ne?

Brzy jsem se rozehřál a kupodivu se mi dařilo držet rozběhnuté tempo. V klidu a pohodě proběhnu Prokopským údolím, vysápu se na Dívčí hrady,  na pár vteřin okukuju Prahu z vyhlídky nad Zlíchovem, ale studený vítr mě dlouho postávat nenechá. Tak honem k vodárenské věži a zpátky přes Novou Ves domů. Když už jsem se chystal u Klukovic zahnout pod viadukt, přišlo mi že pár schodů navíc neuškodí. Změna trasy to není velká. Nohy se zvedaly trochu ztěžka, ale nakonec jsem doklopýtal až nahoru. Jen chytit dech bylo kapánek obtížnější. A pak už to je jen kousek ...

Obvykle si své pády nechávám hezky do soukromí, nejlépe do hlubokého lesa. Čím míň diváků, tím líp. Veverky ani jinou lesní havěť za diváky nepočítám. Ale tentokrát jsem si vybral daleko zajímavější místo, šikmou rampu nad čtyřproudovou silnicí. Kdo zná lávku na dohled od rušné křižovatky k sídlišti Barrandov, jistě uzná, že lépe už to zvolit nešlo.

Nějak jsem se nechal ukolébat tím, že osmnáctý kilometr už mám za sebou a za pár minut polezu do sprchy. Moji pozornost upoutal provoz na silnici dole: "Támhleta Oktávka už musela jet na hodně tmavě zelenou." Než mi stačila hlavou proletět tahle myšlenka, letěl jsem celý. Lehce jsem brnknul špičkou o malý výstupek a už jsem se vznášel. Ovšem vznášení bez křídel a bez vrtule dlouho netrvá. Přistání následovalo během vteřinky. Jen tak tak jsem stačil vystrčit ruce dopředu a už jsem břichem klouzal po betonu. Na rozdíl od fotbalistů jsem neměl moc chuti čekat na nosítka. Rychle se zvednout, raději moc nezkoumat, kolik diváků shlédlo to mé hladké přistání a pelášit pryč.

V poklusu malá inventura: Dlaně pálí jak čert, ale skoro žádná krev. Jen nepatrný škrábaneček na pravé ruce. Kolena lehce naklepnutá, ale přes ty pálící dlaně už není prostor vnímat další bolest. A břicho? Taky jen lehounce pálí. Konečně bylo to pití piva k něčemu dobré. Vyrostl mi airbag tak akorát. A výborný skluz. Pak jsem začal prohlížet garderóbu. Neuvěřitelné! Funkční triko, které se klouzalo po betonu skoro metr, je sice trochu ušmudlané, ale nikde žádná díra. Výrobce by měl dostat metál. A elasťáky? Taky bez následků.

Už mám vyzkoušeno, že po každém pádu se má stárnoucí kostra vzpamatovává několik dnů. Pocity jak po těžkém tréninku (který už není nic pro mě), ale to bude za pár dnů pryč. Ten pád je v podstatě dobré znamení. Už zase při běhu nedávám pozor. Návrat k normálu pokračuje ...

4 komentáře:

  1. Dávej pozor víš že na náš ročník 59 moc náhradních dílů už nikde neseženeš!!!Zdeněk Strouhal. Ať to běhá dál a bez pádů!

    OdpovědětVymazat
  2. Naposled jsem sebou švihla na Košickém půlmaratonu. Ruka odřená jen trošku, koleno snad ještě míň, oblečení přežilo, akorát to koleno bolí ještě teď a nekleknu si na něj - tak ať se ta tvá kostra vzpamatuje co nejdřív!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím přiznat, že ten pád byl už minulou neděli, takže jsem se stačil docela otřepat. Už je to úplně v pohodě.

      Vymazat