Komu budu držet pěsti?

Už za pár dnů vypukne naplno to olympijské šílenství. Samozřejmě budu držet palce všem našim, ať už se utkají o vavříny v jakémkoli sportu. Ale sportem číslo jedna pro mě zůstane atletika. A z atletů budu některým fandit ještě o kousek víc než ostatním.

Bára Špotáková to s obhajobou nebude mít vůbec jednoduché. Sezóna začala slibně a v prvních týdnech se zdálo, že nebude mít konkurentku. Ale jak doba poskočila do léta, najednou se vyrojilo hned celé hejno soupeřek, které nás nenechají v klidu do posledního hodu. Snad bude mít Bára po závodě stejně dobrou náladu, jakou měla před dvěma lety, když se věnovala atletické drobotině, když pomáhala na svět Atletice pro děti.

Aby se na olympiádu dostal český maratonec, to se nestává příliš často. Nečekáme žádné zázraky. Afričtí vytrvalci zřejmě budou pro Jana Kreisingera příliš tvrdým oříškem. Ale už jen účast je v tomto případě přece obrovským úspěchem. Možná stojíme na počátku dlouhé série olympijských maratonských účastí. A nebo jsme svědky něčeho ojedinělého, co se nebude dlouhé roky opakovat? Kdo ví.

Pro Ivanu Sekyrovou je olympiáda zaslouženou odměnou za celou její dlouhou a bohatou kariéru. Ani od ní nemůžeme čekat útok na medaile, ale kdo ví? Olympijský závod je jedinečný a od startovní čáry do cíle bude pro všechny závodnice stejně daleko. Když se na svůj výkon soustředí stejně pekelně, jako to dokázala před dvěma lety před noční pražskou pětkou, možná nás její výkon mile překvapí.


Vícebojařka Eliška Klučinová byla odjakživa bojovnice. Její snímek s maminkou těsně po doběhu osmistovky na přeboru Prahy v roce 2000 je toho důkazem. Elišce tehdy bylo dvanáct a do osmistovky šla chvíli po vítězství v jiné disciplíně. Přesto ji ani na moment nenapadlo, že by závod mohla vypustit. Do Londýna neodjíždí s ambicemi na medaili, ale pokud se jí bude dařit v jednotlivých disciplínách a nezradí zdraví, třeba se dočkáme nového českého rekordu. Trochu horší situace nastane, jestli jí některá disciplína nevyjde. Od toho momentu obvykle zafunguje podvědomí a výkony jdou dolů.

Ale letos máme skvělých atletů a atletek nebývalou úrodu. Třeba překvapí některá z rychlých holek nebo některý z dalších běžců. Vždyť tolik běžců a běžkyň jsme na olympiádě neměli ani za dob Zátopkových. Ať to všem běží co nejlépe.

Alespoň zůstali v bezpečí

Ještě v neděli jsem jistojistě věděl, jak strávím středeční odpoledne. Poběžím přece závod z Kazína na Cukrák. V pondělí ráno jsem sice cítil, že žaludek s něčím není úplně spokojený, ale pořád žádné podezření. Teprve k večeru se žaludeční potíže projevily naplno.

Celkem spolehlivě jsem si vybavil téměř každé sousto předchozího dne. Snědl jsem ledacos, ale co proboha v mém břiše dělá ten betonový patník? Nebo to není patník, ale obrubník? Čert ví. Na čele mi vyrazil studený pot při pomyšlení, že dříve nebo později se ten betonový předmět rozhodne mé útroby opustit. Zřejmě už jen z té představy se mi zvýšila teplota.

Druhý den ráno patník stále ležel na svém místě a mně bylo čím dál jasnější, že na Cukrák se běží beze mě. A co je v takové situaci potřeba udělat? No přece nalézt pozitiva. A věřili byste, že i tady se dají nějaká nalézt?

Cukrák je mezi ostatními závody Kopce trochu atypický. Má intervalový start, kdy závodníci vybíhají jednotlivě s několikavteřinovými odstupy. Přijdete k prezentaci, získáte číslo a máte jasno, kdy a za kým jdete na trať. A mně se před pár lety podařilo přihlášení dokonale prokaučovat. Prostě jsem vlezl k registraci v nevhodnou chvíli. Těsně přede mnou se měl na trať vydat Ivan, nejstarší účastník závodu, kterému už tehdy bylo přes osmdesát. 


Ivan by sice v běhu suverénně porazil spoustu normálních smrtelníků mladších o třicet let, ale tehdy jsem usoudil, že bude dobré, když raději hned od začátku zaberu, abych jej předběhl včas. Trať se brzy po startu scvrkne na úzkou pěšinku, na které je minimum příležitostí k předbíhání a já si tehdy ještě dělal ambice na slušný čas. 


Naplánoval jsem si to dobře, ale realizace už byla o něco slabší. Vyrazil jsem ostrým tempem a začal stíhat Ivana. Přesně v okamžiku, kdy cesta vede kousek nad nejprudším srázem, končícím dole v Berounce, jsem ho měl na dosah. Zahájím předbíhací manévr a ... v tu chvíli zakopnu. Tělo se setrvačností řítí vpřed a ruce reflexivně hledají, čeho se zachytit. Naštěstí našly. Vší silou bez varování dopadly na Ivanova ramena. Nějakým zázrakem celou situaci ustál a neskončil dole v řece. Zároveň zachránil i moji rovnováhu. 


Celý rudý jsem zablekotal něco jako omluvu a dodnes nevím, jak Ivan můj nečekaný zákeřný útok komentoval. Pak, když bylo jasné, že on i já jsme bez následků, oba jsme dál běželi nahoru na Cukrák. Jak málo stačilo, abych si vysloužil pověst největšího nešiky v historii Kopce. Už asi nikdy bych se nezbavil nálepky: "Jo, to je ten, co na Cukráku utopil nejstaršího závodníka." Dodnes musím děkovat Ivanově duchapřítomnosti. 

A tak jsem nakonec ve svých zdravotních trablích přece jen našel nějaké pozitivum. Letos, když jsem neběžel, všichni závodníci zůstali v bezpečí. Ne napořád. Jen do příštího roku. To si závod rozhodně nenechám ujít. Nejméně týden předem nasadím přísnou dietu.

Vyběhni si ke hvězdárně, když to nejde ke hvězdám

Foto: http://www.ricansko.info

Další závod ze seriálu běhů do kopce v Praze a okolí je za mnou. Do Hvězdonic jezdím rád. Příjemné zázemí, louka u řeky, možnost posedět u místního kiosku a doplnit zásobu iontů po závodě, spousta kamarádů, šance na zdravý pohyb na zdravém povětří. To vždycky převáží obavy z toho, co mě zase potká na trati. Když se totiž udělá horko, je stoupání nahoru ke hvězdárně nekonečné a člověku pak třeba vleze na mysl otázka, jestli má smysl se vláčet takovou dálku, jen abych dobrovolně podstoupil rafinované mučení, kombinované z nedostatku kyslíku, olověných nohou a jazyku přilepeného na vlastní vysušené patro a pak ještě doběhl někde na chvostu celého pole.

Tentokrát ale vše bylo jinak. Počasí docela chladné, tedy podmínky na běh blízko ideálu. Do toho sice vítr, ale vanoucí docela příznivým směrem, trať až na trochu bláta v perfektním stavu.

Valná většina z nás, kteří jsme vyrazili nahoru na kopec, se dobře zná. Pak se takový závod vlastně skládá z desítek soukromých minisoubojů lidí podobné výkonnosti. Je mi úplně jedno, že mě porazí většina mladých. Nedělám si iluze ani o tom, že předběhnu nejlepší běžce ve své kategorii. Ale mám své soupeře, se kterými se chci porvat o co nejlepší výsledek. Na startu mě Pepa ujišťoval, jak je na tom bídně. Normální folklór. Takže mě ani nepřekvapilo, když pak vypálil jako zajíc. Já raději začal pomalu a teprve pozvolna jsem se dostával do tempa.

A jak se to na trati postupně krystalizovalo, Pepu jsem zase uviděl před sebou. I když to nejdřív vypadalo, že už je nedostižně daleko, metr po metru jsem se na něj dotahoval. Říkal jsem si, že nemá cenu jej předbíhat moc brzy. Znám ho. I když na něj třeba přijde drobná krize, on to za mnou uvisí a v konci se kolem mě přežene jak vítr. Tak jsem ho chvíli nechal být, jen se vezl v závěsu a dopředu šel asi půldruhého kilometru před cílem.

Když jsem vyrazil před něj, měl jsem dojem, že zůstává vzadu a že se mi ho podařilo utrhnout, ale člověk nemá zpětná zrcátka a moc se ohlížet není dobré. Jednak je snadné ztratit koncentraci na trať a zakopnout o nějaký kořen nebo šlápnout do výmolu. No a pak taky každým ohlížením dávám těm za sebou signál, že už melu z posledního a čekám, kdy mě předběhnou.

Už jsme začali ukusovat z posledního kilometru. Na dva borce před sebou už jsem neměl, ale začínal jsem si lakovat na růžovo, že v nezměněném pořadí už se nějak dostaneme do cíle. Ale chybělo mi ještě nějakých čtyři sta metrů, když jsem za zády uslyšel někoho výrazně rychlejšího. "Tak Pepa se celou dobu šetřil a teď mi to natře," napadlo mě v první chvíli, než mi došlo, že do cíle už běží Petr Pechek, který startoval ve skupině mladých o deset minut později.

Přehnal se kolem neuvěřitelným tempem. Však taky nakonec vytvořil nový traťový rekord. Jenomže ještě nebyl předbíhání konec. Než jsem se stačil rozkoukat, doopravdy se kolem žene ještě Pepa. Sice ne tak rychle jako Petr, ale bylo mi jasné, že se ho nechytím a prohraju s ním. Vůbec netuším, kde se tam tak najednou vzal. Do cíle mi ještě stačil naložit sedm vteřin. Ale já už v té chvíli byl hlavně rád, že se konečně blíží cílová čára.

Ten nepopsatelný pocit v cíli, ta úleva, že už to mám za sebou, že nohy už nemusí běžet a plíce shánět další vzduch, to vždycky spolehlivě zastíní nespokojenost, že mi třeba zbytečně uteklo jedno místo v pořadí. Ostatně každá porážka je důvodem navíc k další přípravě, ne? Já jsem tentokrát svůj minisouboj prohrál. Neprohrál jsem jen s Pepou, ale i některé další z borců si pomalu budu muset přeřadit z kolonky "toho porážím" do kolonky "ten mě porazí, kdy si vzpomene".

No ale když na sobě zapracuju, třeba to příště dopadne opačně, ne? Nejbližší "příště" už je ve středu, kdy se běží Kazín - Cukrák. Přijdete taky?

Švýcarskem v poklusu

Přestože jsem si na krátkou švýcarskou dovolenou přibalil běžeckou výbavu, už dopředu jsem tušil, že mi napěchovaný program jen stěží dovolí alespoň jednou skutečně vyběhnout. Tušení se proměnilo v jistotu, ale běh si člověka najde všude, i když tentokrát jen symbolicky.

Ale zpátky na start švýcarského putování. Na běh přijde řada později. Už přidělená místa hned za řidičem byla dobrým znamením. Obě baterie fotoaparátu nabité a na kartách spousty místa. Co na tom, že šance na kvalitní obrázek skrz čelní sklo autobusu není zrovna vysoká, ale náhoda je blbec a někdy i slepé kuře může narazit na zlaté zrno, ne? Využil jsem tedy výhodnou pozici a za řidičovou hlavou cvakal a cvakal, až ten nešťastník chvílemi neslyšel motor. Šance na slušnou fotku ovšem klesaly s každým dalším kusem hmyzu, připlácnutým na čelní sklo. Nakonec valná většina obrázků z autobusu skončila podle očekávání v kategorii nepoužitelné.

Na cestu jsme vyrazili vybaveni rozumně tenkou příručkou, vydanou před několika lety. Stala se zdrojem přiměřeného množství informací a občas i dobré zábavy, vpravené do textu zcela neúmyslně. Snad nejvíc mě pobavila pasáž o tom, jak nedokonalý systém referend vehnal nezodpovědné Švýcary vstříc nejisté budoucnosti, když opakovaně odmítli vstoupit do Evropské unie. Autorova obava, jestli ten tragický omyl vůbec přežijí, mi vehnala slzy do očí. Chudáci, takhle si šlapat po štěstí. 

Prvním cílem našeho prodlouženého víkendu byla Basilej. V té jsem se teprve rozkoukával, i když i zde toho bylo k vidění požehnaně. V každodenním shonu si člověk ani neuvědomí, v čem všem měli Švýcaři prsty, jaké významné instituce založili nebo jim alespoň poskytli útočiště. V Basileji šlo o první kontakty přítomnosti s historickou realitou, které se pak natvrdo projevily v Ženevě, Lausanne nebo Montreaux. Takže dobrá rada pro všechny budoucí objevitele nebo zakladatele. Chcete-li zpunktovat něco pořádného, nikde se dlouho nezdržujte a honem šup do Švýcarska.

Emil Zátopek

Však tam také parky, ulice a náměstí přetékají pomníky, památníky a pamětními deskami. Samozřejmě potěší, když se občas dostane na krajana. A je-li ten krajan navíc ještě běžec, to přece nesmíme jen tak přejít bez povšimnutí. Jen je trochu divné, že náš zlatý Emil Zátopek je ve Švýcarech bronzový. Ale určitě mu udělalo radost, že je zachycen hezky v pohybu a v běžeckém. To pan Nurmi dopadl výrazně hůř. Sice taky běží, ale nenechali mu ani trenýrky. Teď v létě, proč ne, ale prý tam takhle pobíhá i přes zimu. Přitom taková bohatá země. 

Z bronzu a přesto zlatý

Paavo Nurmi

A pak už to následovalo jedno za druhým. Nasednout, jedeme, zastavit, vystupujeme. Nezapomeňte přijít přesně za půl hodiny. A ráno odjíždíme brzy, ať to všechno stihneme. Vyspíte se doma po návratu. Poklusem klus ... 


Kratičký švýcarský pobyt se dá přirovnat k hostině, která sice nabídla ty nejlepší pokrmy, ale na jejich vychutnání nezbývalo dost času, takže sem tam jsme něco jen tak shltli "na stojáka". Přiznejme ale, že jídelníček musel sestavoval zkušený kuchař. Již zmíněná Basilej poskytla lehký předkrm, aby následoval první výživný chod v malebném Murtenu. Ještě jsem se nestačil vzpamatovat a už servírovali další lahůdku v Gruyéres. Nášup na hradě Chillon už byl pro ty největší jedlíky. Jen závěrečnou sladkou tečku na Les Rochers-de-Naye trošičku pokazilo počasí. A pak tradá domů, zpracovávat dojmy. Chtělo by to mít čtyři mozky, jako má kráva čtyři žaludky.

A co mě ve Švýcarsku nejvíc dostalo?

Murten - pohled z hradeb jako by člověka vrátil o pár století nazpátek. Přitom to není žádné muzeum, ale normálně fungující městečko, ve kterém si lidi žijí své úplně běžné současné životy. Jak to udělali, že celému místu dokázali zachovat původní ráz, je mi naprostou záhadou.

Gruyéres - za pár dnů je těžké tvrdit, že vím, jak vypadá Švýcarsko. Ale tohle určitě Švýcarsko bylo. I kdyby zapomněli vyvěsit vlajky, nikoho by nespletli.

Chillon - dávní stavitelé snad museli vědět, že jednou z toho bude pohádkový hrad. A povedlo se ji to dokonale. Všude můžete vlézt, fotit smíte bez omezení, ostatně jako skoro na všech místech, kam jsme se při svém švýcarském výletě zatoulali. Kde chybí autentické vybavení, trochu to doplníme ze zdrojů přítomnosti, ale celkový dojem to rozhodně nepokazí.

Hravost - ať už se Švýcarští vystavovatelé rozhodnou uspořádat expozici obrazů, plastik, hodinek nebo mixerů, rozhodně naleznou způsob, jak nenudit. Jejich expozice nepostrádají vtip, hravost a fantazii. Nebude se nudit předškolák ani stařec nad hrobem. A takové dílko prostě musí uvíznout v paměti daleko líp, než stroze poskládané sbírky muzejních předmětů, byť by samy o sobě byly sebeatraktivnější.  


Exkurze - vzpomínáte si, jak jsme coby dítka školou povinná jezdívali na exkurze do skláren, mlékáren, sýráren nebo čokoládoven? A jak jsme se ve většině případů nudili a nechápali, proč se ta divná kolečka točí tu na jednu a tu zase na druhou stranu? Švýcarským školákům nelze než tiše závidět. Jak poutavé expozice a názorné příklady dokázali vymyslet, jak zábavně podali historii například výroby čokolády. Odkud že to byl pan Komenský, který prosazoval koncept škola hrou? Že by to byl Švýcar? 


Počasí - nikdy nedejte na první dojem. V Alpách se krásná slunečná obloha bez mráčku změní na hnusnou plískanici dřív, než řeknete švec. Naštěstí to občas umí zafungovat i obráceně. Místní asi vědí, nebo alespoň tuší, co za překvapení příroda chystá na nejbližší hodiny. Ale cizozemec nemá šanci odhadnout zhola nic. 


Moře - pokud vám někdo bude tvrdit, že Švýcaři přece žádné moře nemají, je jasné, že neví o čem mluví. Ženevské jezero je pro Švýcary moře. Alespoň oni se tak k němu chovají a ono se statečně snaží plnit svoji přidělenou roli. Promenády v Montreaux nebo Vevey jsou nefalšované přímořské promenády a to, co dokáže předvést jezero při příznivém větru, je opravdický mořský příboj. Jen velké zaoceánské parníky na hladině nečekejte. 


Kravské zvonce - zapomeňte na stereo či kvadro. Zahoďte hi-fi soupravy a drahá sluchátka. Takový prostorový dojem, jaký v podvečer vyrobí kravské zvonce na okolních svazích, se prostě nedá nasimulovat. To musíte slyšet přímo na místě.   


Stroje - malinkaté švýcarské hodinky na jedné straně a dokonale vyleštěný fungující stroj stroj na kolesovém parníku, to jsou vlastně jen dvě strany stejné mince. Mikroelektronika, počítače, smartfouny, to je sice všechno hezké, ale šikovně poskládaná ozubená kolečka mají své kouzlo, které jim technický pokrok nemůže sebrat. 


Lidi - jsou ochotní a snaží se vyjít vstříc. Člověk nikdy neví, jakým jazykem kdo promluví, ale nakonec se vždycky dorozumíme, protože nechybí vůle domluvit se. 


Běžci - jsou všude. Tedy skoro všude. V parcích, na silnicích, v ulicích mezi auty. Obvykle se vyskytují v rozumné koncentraci. A náhoda tomu chtěla, že největší shluk běžců jsem zažil na místě, které mělo podle všech předpokladů být tím nejopuštěnějším. Ve dvou tisících metrů nad mořem, kousek pod vrcholem  Les Rochers-de-Naye byl cíl běžeckého závodu, jaký u nás neuspořádá ani ten nejschopnější organizátor. Těžko totiž někde v Česku sežene trasu s převýšením 1600 metrů na necelých devatenácti kilometrech délky. Pětistovka běžců a běžkyň proměnila jinak opuštěné místo v docela slušný Václavák. Škoda že ani tak obrovský dav nedokázal rozehnat mraky. Výhled na nádherné panorama jsem si musel vygůglit až doma.    


Za pár dnů se nedá stihnout mnoho, ale dojem si člověk udělá. A jaký dojem jsem si udělal já? Ten nejlepší. Švýcaři nejsou žádní neomylní bozi, ale normálně chybující lidi. Bezpochyby mají větší pořádek než ve většině míst u nás, ale rozdíl už zdaleka není tak propastný, jako se to mohlo zdát před dvaceti lety. Sem tam se dá nalézt nějaká nefungující drobnost, občas si i švýcarský vlak dopřeje menší zpoždění. Zkrátka Švýcaři čas od času řeší úplně stejné problémy jako my. Možná dokáží žít ve větším klidu a rozumnějším tempu. V daleko větší pohodě zvládnou svoji práci a najdou si chvíli, kdy se mohou zastavit, vydýchat se, vychutnat něco dobrého. To je možná ten nejzásadnější rozdíl. My se daleko snáz necháváme strhnout uštvaným tempem současnosti. Jako bychom si ten čas na oddech nenašli ani o dovolené.

Už vím, kdo je Tydýt

Bohužel jsem to já. Už jsem měl delší dobu podezření, ale včera se to se stoprocentní jistotou potvrdilo. Podle moudrých hlav z OSN bych tedy měl křepčit a jásat radostí, když jsem se tedy konečně dozvěděl, kdo jsem. Ale nějak se mi do toho tančení nechce.

Když na Olomouckém půlmaratonu došla čísla a vypukla sháňka, říkal jsem si jak je dobře, že jsem to nepodcenil a všechna startovní čísla objednal brzy zjara. V Olomouci jsem běžel oba ročníky, líbilo se mi tam, tak nebylo nad čím přemýšlet. Teď už vím, že trochu přemýšlení to asi přece jen chtělo, protože mi není jasné, jak se mi podařilo objednat všechno, kromě Olomouce.

Kdybych si alespoň nebyl tak jistý a zkontroloval si všechno ještě jednou třeba před měsícem, to by se dalo ještě snadno napravit. Ale čtyři dny před závodem? Šance nejsou velké. A tak rozesílám maily na všechny strany a zatím se mi odevšad ozývá ... ticho.

No ale hlavní je, že jsem se nakonec dozvěděl pravdu, tedy že jsem Tydýt, i když v duchu jsem si stačil přiřadit ještě asi deset dalších (nepublikovatelných) identit.

Zdá se, že série všech startů na akcích PIMu od roku 2000 v sobotu skončí. Sportovci to vědí, každá série má svůj konec.

Pro čtenáře mám jednu výhodnou nabídku: Chcete-li osobně poznat Tydýta, bude stát v sobotu v Olomouci před registraci s cedulí na krku: "KOUPÍM STARTOVNÍ ČÍSLO NA PŮLMARATON"

__________________________________

Jak jsem zmínil dole v diskuzi, dostavil se happy end. Včera bylo TyDýtovi doopravdy dobře. Hřálo ho u srdce, kolik lidí projevilo zájem, účast, snažilo se pomoci, když se člověk vlastní vinou dostane do trablů. Tedy do minitrablů, opravdové trable vypadají jinak.  A nakonec to tedy mělo šťastný konec. Samozřejmě pokud bychom za definitivně šťastný konec nepovažovali moment, až (a jestli) doopravdy doběhnu. No to si pište, že doběhnu. Copak bych mohl zklamat všechny ty, co mě podporovali? 

Běh je individuální sport, ale je ohromné, jak ty individuality někdy dokáží držet při sobě. Takže vy všichni, jsem rád, že vás mám. A když mně bylo pomoženo, třeba někdy budu mít příležitost pomoci já někomu dalšímu. Pošlu to dál, jo?

Jasně, je v tom fyzika

Dlouho jsem nechápal, proč se některým ženám nechce závodit společně s muži. Proč musí mít své vlastní závody? Není to jen hloupý rozmar? Ještě donedávna bylo závodících žen tak málo, že by nemělo smysl pouštět je na trať samostatně. Vypadalo by to dost komicky, když by na první výstřel vyrazila třeba stovka mužů a po pauze na druhý výstřel pak čtyři ženy. Ovšem časy, kdy se na závodící ženu hledělo jako na exota (nebo snad exotku?) jsou nenávratně pryč. A je to jen a jen dobře. Dnes, i když početní převaha mužů je stále značná, se najde závodnic dostatek.

Osamostatnění ženských běhů nahrává i rozhodnutí neuznávat oficiální ženské rekordy dosažené na závodech, kdy ženy startují současně s muži. To je samozřejmě argument, který může být devětadevadesáti ženám ze sta ukradený, ale znáte to. Kamínek ke kamínku, až je z toho lavina.

Mnohé ženy tvrdí, že se jim v davu mužů běží špatně. Některé prý zažívají vyloženě nepříjemný pocit. "Když běžím společně s muži, bere mi to energii," tvrdí jedna. "Jsem jako svázaná," tvrdí druhá. "Vadí mi, že mi koukají na zadek," bez obalu vyklopí třetí. Dost dlouho jsem tyhle argumenty nechápal. Vždyť přece nejtěžší bylo poprvé obléct běžecké kalhoty, obout boty, ignorovat zvědavé pohledy sousedů a vyrazit. Dámy, když už jste překonaly tuhle psychologickou bariéru, vše ostatní je přece hračka.

Ale pak jsem to pochopil. I já patřím k těm mužům, kteří mají rádi ženy ve startovním poli. Docela normálně se s nimi bavit na startu, běžet s nimi, vedle nich, předbíhat je ... ale proč to nepřiznat, když se mi občas stane, že se pole zamíchá a mně se do zorného pole dostane pozadí pěkné běžkyně, je to najednou úplně jiný běh. Hlava přestává myslet na to, kolik kilometrů mi ještě zbývá, nohy jsou najednou lehčí a drží tempo úplně samy od sebe, jen dávat pozor na cestu je v těch okamžicích obtížnější. Je to jako by mi ta běžkyně přede mnou dodávala sílu, jako bych z ní čerpal energii. A je pochopitelné, že zákon zachování energie musí fungovat i při běhu. Když já energii získávám, ženy ji nutně musí ztrácet.

Tak tedy dobře, holky. Mějte si své vlastní samostatné závody, kde si odpočinete od dotěrných mužských pohledů. Zaběhněte si bez starostí, že váš běh nevypadá dokonale, že vás někdo bude okukovat a potichu či nahlas hodnotit. Soustřeďte se jen na sebe a své soupeřky. Když to nebude příliš často, proč ne? Ale pak zase přijďte na společné starty s námi muži. Vždyť s vámi je to závodění mnohem a mnohem příjemnější. Bez vás by to zkrátka nebylo ono.

Budějovice alpským stylem

Náměstí za deště a bez běžců ... 

Možná nebudu citovat přesně, ale jistý nejmenovaný klasik řekl, že v Budějovicích by chtěl běžet každý. No možná úplně každý ne, ale bylo nás hodně. Dokonce tolik, že budějovická premiéra byla dlouho dopředu vyprodaná. Který pořadatel by nechtěl zažít podobný úspěch? Já jsem se naštěstí přihlásil včas. Ale jak to všechno stihnout, když mám nějak pokažený kalednář. Evidentně mi v něm zapomněli natisknout dostatek volných dnů. Ale co, stesky nad nedostatkem volného času jsou pouhá otřepaná výmluva.

... a tak to vypadá, když ho zaplaví kadibudky. 

Zkrátka žádné dlouhé lelkování na místě před a po závodě a vystačím si s několika hodinami. Rychle do Budějic, proběhnout se a pak zase rychle zpátky. Horolezci něčemu podobnému říkají alpský styl. Tak tedy jo, Budějovice alpským stylem.

Cesta tam je až podezřele bezproblémová. Ani já a dokonce ani má navigace jsme nezabloudili. Obsazuji první volné parkovací místo v Mercury centru a už se hrnu k registraci. Ani zde nenastává žádná komplikace. Protože můj orientační smysl snad ani není smysl, snažím se v hlavě vylovit vzpomínku na plán města. Volím směr a doufám, že neminu náměstí. Pak uvidím věž a je mi jasné, že pokud nepadne mlha, náměstí najdu. Nějaká ta cedule by se ale možná hodila. 

Zbloudilý pocestný se mě ptá na cestu k nádraží. "To sis nevybral dobře, ptát se zrovna mě," proletí mi hlavou. Ale pak mi dojde, že neprchá z města, ale hledá registraci, tedy jediné místo v Budějovicích, o kterém jsem schopen podat věrohodnou informaci. "Jdeš dobře, pokračuj tím směrem. Registrace je v Hervisu," snažím se poskytnout kompletní servis.

Technické zázemí je pojato velkoryse. Však taky kdyby se nevešlo ani na největší středoevropské náměstí, kam potom s ním? Připadám si tu trochu ztracený. Sice sem tam zahlédnu nějakou známou tvář, ale doma je kamarádů přece jen o něco víc. I když se předstartovní čas vleče, po páté návštěvě Johny Servisu už je ta správná doba vydat se do koridoru. Postava pobíhající s foťákem je mi nějak povědomá. Běžecká sukně, růžové návleky na ruce, to nemůže být nikdo jiný než Barborka. Že by vyměnila profesi? Ne, 

 už vrací foťák jednomu ze členů svého podpůrného týmu a poslušně se řadí mezi čekající běžce. 

Barborka se chystá běžet volně. Že bych to taky zkusil? "Tak jo, rozběhneme to pomalu a pak uvidíme." Po výstřelu se všichni kolem ženou dopředu jak lavina. Je těžké nenechat se strhnout. Zdá se mi, že běžíme jak rekreanti, ale technika neomylně hlásí, že jsme pořád moc rychlí. "Jestli chceš, tak běž." "Ale ne, ještě to takhle chvíli zkusím."

Vydržím ještě dva kilometry, ale pak už ve mně začínají hořet závodnické saze. "Sorry Barborko, dneska s tebou nepoběžím." Je to paradox. Jindy s ní neběžím, protože jí nestačím, dnes pro změnu proto, že neumím běžet pomalu. Pozvolna zrychlím a vydám se stíhat vodiče na 1:40, který mě před chvílí minul. Po kilometru ho dorazím a chvíli se držím jeho tempa. Je neuvěřitelný. Běží, drží strojové tempo a ještě rozdává povzbuzující hlášky na všechny strany kolem sebe.

Nohy fungují překvapivě lehce a já se pomaličku prokousávám před vodiče. Na sedmém kilometru mám pocit, že jsme mu utekl o obrovský kus, než na otočce zjistím, že ten obrovský kus není ani dvě stě metrů. A pak najednou, jako bych vběhl do medu. Nohy se přestávají odlepovat od země, o každý krok musím bojovat. Zezadu slyším vodičský povzbuzovací koncert. "Vy přede mnou pěkně běžíte, držte to! Vy za mnou, přidejte! Vy se mnou, dobře, jen tak dál!" Ale sebelepší povzbuzování nepomáhá. Krok za krokem se  na mě dotahují. Chvilku před nešťastnou třináctkou mě mají. Jenomže to jim nestačí a já, ať se snažím sebevíc, pozvolna ztrácím.  

Ale kilometry přece jen ubíhají a nakonec se silou vůle doplácám do cíle. Tentokrát jsem se stovce minut nepřiblížil ani náhodou. Co říct? Trať byla perfektní, pořadatelé vše zvládali, diváci povzbuzovali jak o život. A že já jsem nepodal nejlepší výkon? Za to nikdo z nich nemůže. Budějovická premiéra byla skvělá a mně nezbývá, než se těšit na příští ročník. Třeba to zaběhnu o chloupek líp.