Zkouším se prokopat ven (7) - šest svatých týdnů

Proč mě nastartovala právě tahle nenápadná věta? Jmenované místo mi nebylo tak úplně cizí. Právě tam jsem před devětadvaceti roky po vojně začínal svoji profesní dráhu. Sice jsem po třech letech změnil působiště uvnitř firmy a po dalších osmi odešel úplně, ale na své první opravdové zaměstnání člověk nezapomíná. Že bych se po letech vrátil na místo činu?

Získat správný kontakt a zaktualizovat životopis, abych vypíchl to správné období, už byla hračka. A protože jsem se stihl ozvat ještě v době, kdy firma za odcházejícího člověka nezačala shánět náhradu, podařilo se mi "bez boje" postoupit k pohovoru.

Teprve tehdy se ukázalo, že věc má drobný háček. I když se některé věci zdánlivě nezměnily, náplň práce už nebyla úplně stejná. Tak jako na mnoha jiných místech, kde povinnosti původní dvacítky zaměstnanců najednou stačili tři nebo čtyři, ani energetik nezůstal ušetřen změn. Jeho funkce se postupem času zkombinovala s činností revizního technika. Ale protože jinak, až na ten jediný malý detail, se mi zdálo, že vše ostatní bych mohl zvládnout, furiantsky jsem prohlásil: "A když si udělám papíry na revizního technika, vezmete mě?" "Ano, proč ne," zněla poměrně stručná, jasná a pro mě slibná odpověď.

Kolem elektřiny jsem se motal celý svůj dosavadní život, proč by mě teď jednou zase elektřina nedokázala vytáhnout z bryndy? A tak jsem se doma hned plný elánu pustil do zkoumání, co že všechno musím zvládnout, abych se doopravdy stal revizním technikem. Od šroubováku, kleští a voltmetru jsem se za poslední roky posunul spíše k lejstrům, ale kontakt s elektřinou jsem nikdy neztratil. V duchu jsem listoval pamětí, kolika revizákům jsem při práci nakukoval pod prsty. Oni ty zkoušky udělali? I Lojza? Tak to já přece zvládnu taky.

A kde jinde začít s průzkumem, než na internetu? Začal jsem hledat kurzy a zjišťovat náležitosti. První průzkum dopadl poměrně slušně: "Osvědčení mám, praxi mám, vzdělání mám, potvrzení od lékaře pro práci ve výškách? To nemám. Takže úkol číslo jedna, objednat se ke své doktorce. Radši nechci vědět, jak zkoumají, jestli můžu do výšek nebo ne. Nechám se překvapit. A to ostatní?

Na internetu jsem objevil nejen místo a podmínky konání zkoušek, ale i příslušnou literaturu k zakoupení. "Na přihlášku je ještě čas, začnu těmi knihami," plánoval jsem nejbližší kroky. Dovezl jsem z knihkupectví tři svazky, jejichž zakoupení slibovalo poskytnout vše, co se od takového revizního technika žádá. Pustil jsem se do nejtlustší bichle a pochopil, že inzerát nelhal, jen jsem si jej původně vyložil poněkud nesprávně. Kniha neobsahovala veškerou látku, kterou by měl správný revizní technik ovládat, ale seznam té látky. Drobný, ale podstatný rozdíl. Když jsem se začetl, bylo mi trochu divné, proč autoři raději nesepsali, co se od revizního technika u zkoušek nepožaduje. Taková kniha by zřejmě byla mnohem útlejší.

Ale pak jsem si řekl, že cílem zřejmě bylo zastrašit nedostatečně odhodlané zájemce. A odhodlání byla v tu chvíli jediná věc, která mi nechyběla. Velká část studentů, když se připravuje k maturitě, zvládne nasoukat do hlavy většinu klíčových znalostí kdy? No přece o svatém týdnu. A já měl na učení těch týdnů šest. Šest svatých týdnů.  

Zkouším se prokopat ven (6) - zaházej to a začni znovu

A jako se i nejnetrpělivější dítě dočká svého Štědrého dne, i já se dočkal svého "pozítří". Od rána jsem průběžně kontroloval mail a čekal, kdy se konečně  objeví ta vytoužená zpráva, která moji šanci promění v jistotu. Přesně v poledne jsem se dočkal.

"Děkujeme Vám za účast ve výběrovém řízení. Vzhledem k aktuálním potřebám a představám o profilu kandidáta rozhodla společnost nakonec upřednostnit jiného uchazeče." ... a bylo vymalováno. Smůla, skončil jsem druhý, třetí nebo desátý? Kdo by to zkoumal? Sebevědomí zahučelo někam do suterénu a nálada ještě o dvě patra níž.

A co dělat bezprostředně po pádu z hrušky na tvrdou zem? Nějak to rozdýchat, třeba za pomoci metody kyselých hroznů. Honem jsem na nové situaci musel najít nějaká pozitiva. A kdo hledá, najde. Prázdninové lenošení pokračuje, žádný shon a stres, žádné ranní vstávání do tmy, s každodenním hodinovým dojížděním si také nemusím lámat hlavu. A ono to místo vlastně nebylo až takové terno ...

Kdyby nic jiného, poskytla mi tahle lekce nejdůležitější pravdu, že sem tam se zkrátka nějaká šance objeví. A když už přišla jednou, dříve nebo později se musí objevit další. Chce to jen dál projíždět inzeráty, hledat, filtrovat, odpovídat, sem tam trochu upravit životopis ... dobrá teorie, jenomže někde mezi ozubenými kolečky uvnitř mé hlavy se něco zaseklo a já najednou nebyl schopný v klidu se vrátit k počítači a znovu se vrhnout na tu šíleně neefektivní vyhledávací práci s nejistým výsledkem. Na povrchu jsem se snažil udržet v chodu, nebo ten normální chod alespoň předstírat. Ale uvnitř jsem cítil, jak se můj motor stěží převaluje na volnoběh a nějak ne a ne ho přinutit do otáček.

Pracovních nabídek zase není tolik, aby člověk strávil veškerý čas jejich studiem. Chtělo to přibalit nějakou další užitečnou činnost. Snad každý z nás má v paměti zásuvku, do které si ukládá nesplněné úkoly, na které zrovna není čas a do kterých se určitě pustí, jak jen to trochu bude možné. Pro mě teď nastal ten správný čas. "Do toho, otevři šuplík a začni likvidovat resty," našeptávalo mi mé druhé já. A tak jsem poslechl, otevřel šuplík a ... samozřejmě jsem nezlikvidoval vůbec nic. Ani jsem nepřebral stohy nepřečtených knížek, nezpracoval fotografie z několika dovolených, natožpak abych třeba jen otevřel stará nesestřihaná videa. A drobné domácí opravy? Ani tenhle seznam se příliš neztenčil. Místo aktivního využití volného času jen přežívání. Takový zvláštní druh zimního spánku s otevřenýma očima.

Musel jsem najít něco, o co opřu svůj denní režim. Jako už tolikrát mi pomohlo běhání. Už nejsem tak zažraný do běhu jako před deseti lety, kdy mi nebylo zatěžko vybíhat několikrát týdně před šestou hodinou ranní na pravidelnou osmikilometrovou trasu. Od té doby mi nějaké to kilo přibylo, vůle se oslabila, svaly ochably a uvedení do pohybu po probuzení vyžaduje přibližně tolik úsilí, jako roztopit starou parní lokomotivu před nedělní slavnostní jízdou. V šest už vybíhat nebudu, ale půl sedmá by se párkrát týdně zvládnout dala. V denním řádu se objevil pevný bod a v nejhorším období docela fungoval.

A dopravovat se po Praze autem? Na to bych už taky konečně měl zapomenout. Dohustil jsem pneumatiky svého treku a oprášil helmu, která si s výjimkou pár dnů dovolené užívala celoroční volno. Pak stačilo nastudovat hlavní cyklotrasy a bylo to. Samozřejmě jsem se zpočátku párkrát spálil a vjel do míst, kde pro cyklistu není zrovna zdrávo, bezpečno a přívětivo, ale časem si člověk vyšlape správné cestičky. Když jsem zpocený funěl od Hlubočep na barrandovské sídliště, hlava na jakékoli existenční problémy zapomínala.

Nejdůležitější obrat ale přišel po jedné nenápadné větě: "Představ si, ten náš nový energetik nevydržel ani půl roku a už odchází."

Zkouším se prokopat ven (5) - že už bych viděl světlo?

Pozvánka přišla v pravou chvíli. Bylo to jako vyplavat z hloubky a konečně se pořádně nadechnout. Jsou lidé, kteří se s podobnými trablemi vypořádají poměrně snadno. Zjistil jsem ale, že já mezi ně nepatřím. Poprvé jsem zažíval ten pocit, že o mě nikdo nestojí. Za celou dosavadní pracovní kariéru naprosto nový. Kombinace nejistoty, zbytečnosti, obav z budoucnosti a pocitu zklamání, to vše na mně leželo jako těžká deka.

Když jsem končil u svého předchozího zaměstnavatele, jako by se všechno spiklo. Lakoval jsem si, že skoro všichni kolegové jsou vlastně kamarádi, kteří do práce chodí, protože jsme skvělá parta a jen tak mimochodem, v podstatě jako bonus, taky ještě pracují. Ale ta parta najednou někam zmizela. Při odchodu na mě skoro nikdo neměl čas, rozloučilo se jen pár skalních. Jako by mě úplně automaticky odepsali, když už opouštím tu jejich loď. Choval jsem se já stejně ke kolegům, kteří odcházeli přede mnou? Měl jsme pocit že ne a bral jsem to jako nespravedlnost. Třeba to v mnoha případech byla jen shoda okolností, kdo ví. Ale teď už je snad to zlé za mnou. Vracím se do hry, zase bude líp.

Když bych někomu vyprávěl, že jsem se těšil na pohovor, asi by si klepal na čelo. Ale bylo to tak. Prostě je tady šance a já ji chci využít. Když o dané místo budu doopravdy stát, když si budu věřit, že ho získám a když do toho půjdu po hlavě, jako by to bylo poslední volné zaměstnání na zeměkouli, to by v tom byl čert, abych nakonec neuspěl, ne? Sice to potom o něco víc bolí, když vypadnete z kola ven, ale zase si může říct: "Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách."

A tak jsem poprvé vyrazil za svým novým zaměstnavatelem. Relativně moderní a přiměřeně účelná stavba na okraji městečka. Uvnitř sice pracovní ruch, ale žádné napětí a nervy, jaké v posledních měsících vládly na mém předchozím pracovišti. Kupodivu ani na mě žádná nervozita nedolehla. Jako by se vůbec nerozhodovalo o budoucnosti na několik dalších let života. A pohovor? Byl to vůbec pohovor? Pár zahřívacích vět a pak už jedna velká pohoda. Nechápu přesně, čím to bylo, ale prostě jsme si s tím personalistou hned napoprvé porozuměli.

Vlastně pořádně nevím, jestli za to mohly endorfiny, vyplavené v patřičném množství, nebo jestli jsem byl vážně tak dobrý, ale přišlo mi, že odpovědi na všechny otázky mi jdou úplně samy a že zkušební úkoly plním s lehkostí tanečníka. Pozvání do druhého kola pohovoru už jsem bral jen jako samozřejmost a bohapustou formalitu.

Nabízené místo mělo snad jen jedinou drobnou pihu na kráse. Pokud bych nechtěl každý den jezdit autem, strávil bych denně hodinu na cestě do práce ráno a hodinu na cestě zpět. Ale kdo by se nechal rozhodit takovými prkotinami. Ostatně hned při první návštěvě jsem si otestoval, že doprava funguje. Autobus a metro se zvládnou a pak klidná jízda pohodlným vlakem. Když si najdu vhodnou zábavu na cestu, třeba dokonce spojím příjemné s užitečným a vůbec to nebude promarněný čas.

Ani druhé kolo se mi nezdálo nijak obtížné. Testovací úkoly už byly o fous konkrétnější, zatímco personalistovy otázky o dva fousy abstraktnější, až jsem se v té euforii v duchu musel několikrát brzdit: "Pozor chlapče, nejsi příliš rozverný? Oni nevypsali konkurz na baviče, ale budou od tebe chtít práci." A tak jsem se přiměřeně krotil, reagoval podle nejlepšího vědomí s svědomí a pocit jistoty se mě držel jako klíště.

"Pozítří vám dáme vědět, jak jsme se rozhodli," vyslechl jsem si závěrečný verdikt. Trocha zklamání, že na definitivní jistotou si musím dva dny počkat, ale co je to proti věčnosti. Zatím si zjistím, jaká je nejlepší varianta jízdného, očíhnu jízdní řády a budu připravený, až si mě zavolají.

Už aby bylo pozítří...

Zkouším se prokopat ven (4) - jak nepropadnout sítem?

Nabídka pracovních míst se na první pohled zdá být ohromná. Stovky a stovky zajímavých pracovních pozic. Je pravda, že na některé z nich jsem se úplně necítil, ale však ono se něco použitelného najde, ne? Když jsem postupně odfiltroval vše, co z jakýchkoli důvodů nevyhovovalo, už ze stovek byly desítky, ale pořád zbývalo mnohem víc zajímavých pracovních pozic, než kolik by jeden průměrně zdatný zaměstnanec stihl zvládnout. A tak nebylo těžké v první vlně obeslat něco přes desítku firem, které budou mít štěstí se ucházet o mou přízeň.

Když vím, že jsem chráněný všemi možnými antidiskriminačními zákony, jsem hned klidnější. Například z toho, že svému budoucímu chlebodárci nemusím prozrazovat věk. Jen jsme nepochopil, jak při osobním pohovoru zařídit, aby si můj protějšek nevšiml vrásek, vytahané kůže a proplešatělé lebky, která by mu mohla naznačit, že už asi nebudu teenager. A tak jsem si řekl, že ušetřím oboustranně zbytečná zklamání a datum narození napíšu hned pod své jméno. A skutečně to pomohlo. Žádná nenaplněná očekávání se nedostavila a vyhnul jsem se zbytečným trapasům.

Mělo to jen jednu drobounkou pihu na kráse. Nezbyl nikdo, kdo by o mě měl zájem. Ve většině případů jsem na svoji nabídku vůbec nedostal odpověď. A když už mi náhodou nějaká dorazila, bylo v ní velice slušnou formou vyjádřeno, že děkují za moji šlechetnou nabídku, ale že pro uvedené místo nemám správné předpoklady. Bohužel odmítnutí s obdobným komentářem přicházelo i tehdy, když jsem požadavky na pracovní místo vzal důsledně bod po bodu a ve všech schopnostech, vlastnostech a dovednostech jsem ze sebe trochu nekriticky vyrobil mistra světa.

V duchu jsem si představoval, jak pětadvacetiletá HR referentka prochází životopisy: "Nuda, nuda, šeď, šeď. Toho ne, toho taky ne. Co tenhle dědek? Zbláznil se? V tomhle věku? K nám do práce? No to přece neeee ... šup do koše."

Člověk ze zoufalství začne pročítat chytré návody, jak zaujmout, co dělat, co rozhodně nedělat, co psát, co raději nepsat, čím upoutat, čím neodradit, jakých chyb se vyvarovat. Podle návodů je to tak snadné! Mít stručný a správně strukturovaný životopis, pokud možno stejný jako všechny ostatní, ale zároveň originální, aby na první pohled zaujal. Jak snadné je skloubit tyto požadavky. Že je to kvadratura kruhu? No bože, vy s tím naděláte, nedivte se, že vás nikdo nechce zaměstnat, když si neporadíte s takovou maličkostí.
 
Když mé úsilí začalo pozvolna ochabovat, narazil jsem na pracovní nabídku, která se na první pohled nelišila od těch ostatních. Divné na ní bylo snad jen to, že obsahovala výrazně méně frází typu "kreativita, týmový duch a flexibilita v dynamickém kolektivu", ale ptala se po konkrétních pracovních činnostech. Bylo to až podezřelé. Skoro jako by doopravdy hledali nějakého člověka na práci. A tak jsem se začetl a shodou okolností jsem mohl s čistým svědomím odpovědět, že zvládám vše, co můj potenciální chlebodárce žádá. A co víc, i popis pracovního místa se mi docela zamlouval. Večer jsem mailem odeslal svoji nabídku a stalo se něco, s čím už jsem málem nepočítal. Hned ráno mi přišlo pozvání na pohovor.

Zkouším se prokopat ven (3) - vítej na palubě

Tentokrát náhoda vylosovala jiné dveře a jinou úřednici. Chová se docela přátelsky a já cítím, že se mě nechystá potopit, ale že je tu doopravdy od toho, aby pomohla člověku v nouzi. Stejně mě ale během pár vteřin dostane na kolena.

Lehce očima prolétla moji hromádku formulářů. "Ještě mi ukažte výpověď," poprosila přátelsky. "Hrome, proč sis s sebou nevzal výpověď," vyčítavě se na mě obrátilo mé druhé já. "Nevěděl jsem, že ji budu potřebovat. Nikde o ní nepíšou," odpověděl jsem mu. "Jedno lejstro navíc bys snad unesl. Teď se hezky projedeš domů a zpátky," nedalo se mé druhé já odbýt. "To jo, unesl, ale nenapadlo mě to. Proč ji vlastně potřebuje?" "Co já vím? Tak se zeptej, ne?"

"Proč tu výpověď potřebujete," zopakoval jsem poslední otázku vnitřního dialogu. "Kvůli odstupnému. Musím vědět, jestli vám vyplatí odstupné," trpělivě mi vysvětluje paní na druhé straně stolu. "Ano, ale to je napsáno v tiskopise od zaměstnavatele," vzpomněl jsem si. Paní se zahloubala do lejstra a za chvilku narazila na požadovanou informaci.

Než jsem si stačil oddechnout, ozvala se znovu: "Já tu výpověď přece jen budu potřebovat. Nevím za kolik měsíců vám to vyplatí." "Za tři, to je tam taky," ulehčeně jsem odpověděl. Znovu se ponořila do hromádky papírů a mně spadl balvan ze srdce, když po chvilce narazila na vyplněnou kolonku.

Přede mnou je poslední překážka. Dovolená, kterou jsem si neprozřetelně naplánoval v době, kdy mě ani nenapadlo, jaké budu v létě řešit problémy. "Na kdy si mě pozvete na další jednání? Koupil jsem si zájezd, nebude to vadit?" "A to jste si koupil teď na léto," vyptává se paní trochu nechápavě.

"Ano, odlétáme za pár dnů."  "Tak to si klidně leťte, mám pro vás nejbližší volný termín v polovině října," uklidňuje mě paní úřednice. "S tímhle potvrzením se do osmi dnů zastavte u své zdravotní pojišťovny," poskytne mi závěrečné instrukce.

Vracím se do nabité chodby, kde úspěšně pokračuje test inteligence. Rychle k východu a ven na vzduch, nadechnout se čerstvého povětří. Ano, první kolo je dobojováno. Úřední šiml nade mnou tentokrát nezvítězil. Ode dneška jsem už opravdový nezaměstnaný. Zítra nemusím vstávat na zazvonění budíku. Telefony můžu zvedat bez obav z nějakého nového nečekaného maléru. Maily budu číst taky v klidu. "Jo a na účet ti přestanou chodit peníze," upozorňuje mě mé druhé já, abych náhodou nezapomněl na druhou stranu mince.

Pozítří sbalit kufry a hurá na dovolenou. A pak hurá z dovolené a začít hledat. Kdo hledá, ten přece najde. Nebo ne?

Zkouším se prokopat ven (2) - test inteligence

Co čeká čerstvě nezaměstnaného jako první a klíčový krok? Pokud jste přesvědčeni, že návštěva pracovního úřadu, máte pravdu. Jen pravý účel návštěvy vám zpočátku zůstane utajený. Zdánlivě jde jen o podání banální žádosti, ale ve skutečnosti? Však uvidíte ...

Než navštívíme úřad, máme skvělou možnost připravit se. Stačí málo, otevřít příslušné webové stránky, které nabízejí vyplnění povinných formulářů s předstihem v teple a pohodlí domova. Systém je vybavený spoustou mazaných kontrol, které myslí za vás. Tolik pojistek proti hlouposti na jednom místě jsem snad ještě neviděl. A tak jsem vyplňoval, opravoval, znovu vyplňoval, znovu opravoval ... například vyplnit kolonku "trvalé bydliště" tak, aby prošla kontrolou registru adres, se mi podařilo asi na dvanáctý pokus, kdy byla do tajenky konečně vložena správná kombinace názvu města, čtvrti a ulice. Právě včas, protože už jsem začal pochybovat, kde bydlím a že vůbec bydlím. Ale stačila trocha trpělivosti a po pouhých čtyřech hodinách, proložených třemi sadami uklidňovacích cviků, jsem měl hotovo. Formulář vyplněný, zkontrolovaný, uložený, vytištěný. Dovedete si představit, jakou ránu mému sebevědomí zasadila nezaměstnaná žena na úřadu ve frontě přede mnou, když nasliněnou tužkou vyplnila papírovou verzi stejného formuláře na koleně zhruba během pěti minut?

Ale vyplnění žádostí bylo jen malým předkrmem. To hlavní se odehrálo přímo na úřadě, tedy přesněji v čekárně a přilehlém okolí. V den D jsem vyrazil s řádným předstihem. Oficiálně proto, abych to měl brzy za sebou, ale ve skutečnosti hlavně proto, abych ještě ve třídenní lhůtě sehnal všechny dokumenty, až se ukáže, že něco chybí, nebo že lejstra co mám, jsou úplně špatně.

Vešel jsem do budovy a zjistil, že stejný nápad jako já mělo poměrně dost lidí. Ale nebylo to tak zlé. Dohlédl jsem až na úplný začátek a spokojeně odhadl, že jsem někde kolem patnácté pozice. Během půlhodinky, která zbývala do otevření, jsem se z posledního místa propracoval do první třetiny pelotonu. Tedy ne že bych měl tak ostré lokty, ale lidé na konci fronty utěšeně přibývali.

Konečně udeřila úřední hodina. Dveře do čekárny se otevřely s přesností a důstojností pražského orloje. A my, čekající apoštolové jsme se začali sunout k automatu na lístky. Pomalé tempo mě trochu zaskočilo. "Vždyť stačí zmáčknout jeden jediný knoflík, co jim tam trvá tak dlouho," říkal jsem si v duchu. A pak jsem ho uviděl v celé kráse. Lístkový automat. Tlačítek jak v Boeingu a vzadu na stěně návod. Ovšem návod jako by pasoval spíš k Airbusu. Člověk s čekajícím davem v zádech nemá šanci v rozumném čase přelouskat ani desetinu textu.

Rychle hltám informace a zahlédnu vysvětlení, že nezaměstnaní jsou rozděleni podle měsíce narození. Vítězoslavně mačkám červenec a vrhám se po lístku s číslem 300. "Skvělé," raduje se mé druhé já, "jsem nultý, tedy zřejmě první červencový." Během minuty na displeji září moje třístovka a já se hrnu ke dveřím, označeným příslušnou číslicí. Tedy že budu na řadě během minuty, to by mě ani ve snu nenapadlo. Ale probuzení teprve mělo přijít.

Úřednice zvedne oči od lejster: "A vy se mnou máte sjednanou schůzku?" Podobnou otázku jsem nečekal. Chvíli mi trvá, než se vyrovnám s nečekanou situací. Začínám blekotat něco o tom, že přicházím na úřad coby čerstvý nezaměstnaný. "Ale to jste měl zmáčknout tlačítko NOVÉ REGISTRACE," dostává se mi poučení. No prosím, extrakt z několika stran A4 v jedné větě. Na rozloučenou zablekotám omluvu a hrnu se zpět k lístkovému stroji. Správné tlačítko je samozřejmě na svém místě hned v horní řadě a mašinka ochotně vydává lístek, ze kterého plyne, že jsem se z původní patnáctky propadl někam těsně za třicítku. Když vidím davy kolem sebe, říkám si, že to vlastně není tak špatný výsledek. Vlastně nechápu, jak se mi podařilo získat tak krásné číslo, když kolem je lidí mnohem víc.

Usadím se poblíž dveří, ze kterých jsem byl před pár minutami vypuzen. Brzy je mi jasné, proč jsem nepropadl hlouběji. Přicházejí další červencoví. Druhý, třetí ... osmý, devátý... za necelou hodinku jsem se dočkal jubilejního desátého nešťastníka, který si vyslechl stejnou větu jako já: "A vy se mnou máte sjednanou schůzku?"

A dveře kolem? Pravděpodobně leden, únor, březen ... dvanáct měsíčků. Dojde mi, že ve dveřích kolem pokládá podobnou otázku dalších jedenáct úřednic. Není to žádná složitá matematika vypočítat, že chybné tlačítko za pouhou hodinu stačilo stisknout přibližně sto dvacet nešťastníků. Tedy každou půl minutu jeden. Nebo že bychom my červencoví byli výjimeční? A potom se divme, že o nás zaměstnavatelé nestojí.

Čekání ve frontě není činnost, která by člověka zaměstnala na sto procent. Za chvíli začnete mít roupy a začnete se zajímat, co že se to kolem vás vlastně děje. A tak zjišťuji, že první tři dny v měsíci jsou vyhrazeny pro registraci nových klientů. Úřednice si na tyto náročné dny nesjednávají žádné jiné schůzky. Vše se točí kolem nových registrací. Od prvního do třetího tedy existuje jen jedno jediné správné tlačítko. Všechna ostatní mají funkci testeru. Začíná mi to docházet a jsem na sebe pyšný. Zúčastnil jsem se nejmasovějšího testu inteligence národa. Škoda jen, že se budu nalézat na té horší straně Gaussovy křivky.

Ale mé další úvahy přeruší zvukový signál. Na displeji naskočilo to správné číslo. Jsem na řadě.

Zkouším se prokopat ven (1) - padák

Padesátník s padákem? Že to nejde dohromady? No, nejde. Ale říkejte to novému šéfovi, zvlášť když je o pěkných pár pátků mladší. Kdyby ten padák byl aspoň zlatý, ale tenhle byl z docela hrubé pytloviny. Moc ve vzduchu nenese a přistání je docela tvrdé. Ale každý z nás, co už jsme překročili padesátku, si za svůj padák může sám, stejně jako každý Maďar může za to, že je Maďar, jak už kdysi dávno prohlásil jistý pan Švejk.

Vlastně jsem mohl vědět, že to jednou přijde. Meteorologové taky dobře vědí, že zaprší. Jen se občas netrefí, kdy to bude. A tak jsem zbaběle přehlížel varovné signály a dál tlačil svoji pracovní kuličku někam dopředu, nahoru, na kopec, tak jak jsem dostal nakázáno od šéfa. A tlačil jsem, i když mí původní nadřízení skončili v propadlišti firemních dějin a na jejich místa nastoupili noví, mladší. Ti co se nezakecávají.

A člověk si v duchu naivně dál brblá tu svoji mantru: "Neboj, jednou  tě možná vyhodí, ale teď ne. Vždyť nemá nikoho, kdo by za tebe tu kuličku dotlačil až na vršek kopce. Ve svém mikrosvětě si totiž myslíme, že ta naše kulička a ten náš kopec jsou důležité. Nejsou. Doba se změnila. Teď se tlačí krychličky a navíc úplně jiným směrem.

První rozhovor byl vcelku klidný, ale naše druhé setkání mě úplně rozhodilo. "Ahoj, my se ještě neznáme, že jo?" "Počkej, vždyť jsme si včera potykali." "Vážně? No jo, je vás hodně, kdo si to má pamatovat. A co že to děláš? Tlačíš kuličku na kopec? Aha. A kolik jsi za poslední půlrok vytlačil krychliček? Žádnou? Aha. No to tady mám materiál. Ale s tím si nelámej hlavu. Já tady nejsem od toho, abych propouštěl."

Bohužel jsem si poslední věty správně nepřeložil, a tak, když se za týden ženu pro nějaký podpis, jsem totálně nepřipravený. "Tenhle podpis? Ten není důležitý. Mám pro tebe jiný podpis. Tady vpravo dole." "Výpověď?" Jo jo, my staří se od některých mladých musíme ještě hodně učit.

A tak je ze mě najednou parašutista. První seskok a bez výcviku. Pro mě úplně nová role. Mé sebevědomí spolu se mnou zahučelo do hluboké jámy. V té jámě se plácám už od jara. Trochu jsem se rozkoukal a zjistil, že po pádu mám v pořádku všechny kosti, hlady zatím taky neumírám, takže není důvod si stěžovat.

Už si začínám zvykat. Moc mi toho tady nechybí. V jámě se dá vlastně přežít poměrně dlouho. Občas si říkám, že tady zůstanu, natáhnu se a ono nějak bude. Ale pak si zase vzpomenu, že nahoře mezi ostatními to nebylo tak úplně marné. Třeba se odtud nějak dostanu. Směrem nahoru se z ní asi nevyškrábu, ale když začnu kopat správným směrem ... nevím přesně kterým ... třeba se zase jednou vrátím do normálního světa.

A tak, kdybyste nevěděli, co pořád dělám, že se neozývám, je to proto, že zrovna kopu ... zkouším se prokopat ven. Už jsem při tom kopání narazil na pár zajímavých věcí, které stojí za zaznamenání. Někdy to bude návod pro ostatní kopáče, jindy jen upozornění na slepou uličku. Držte mi palce, ať se někam prokopu brzy, ať z toho není nekonečný seriál ...