Záhadná šestnáctka

Jaká bude ta šestnáctka, co jsme si s ní před pár dny začali? To je zatím záhada. Třeba si na ni časem zvykneme. A když ne? Tak ji za rok vystřídá sedmnáctka a ta už by mohla mít víc rozumu. Za sebe nemůžu tvrdit, že bych to se šestnáctkou rozjel nějak extra dobře.

V pondělí před týdnem mě lehce začalo pobolívat levé tříslo. V úterý se bolest o něco zhoršila a já zbaběle odvolal nejen účast na středečním běhu s výStředníky, ale dokonce i páteční lednový maraton. V pátek se mi léčba klidem zdála už dostatečně dlouhá a usoudil jsem, že výklus se zPátečníky bude tím správným zdravotním testem. Nebylo to asi to úplně nejrozumnější rozhodnutí, protože zvlášť ze začátku jsem cítil každý krok.

Když jsem se při běhu nahlas zmínil, že se teprve ukáže, jestli to byl dobrý nápad, všichni mě sborem ujistili, že určitě byl. A nejspíš měli pravdu, protože jsem doběhl celý, i když šnečím tempem. A bolesti se po doběhu nejen nezhoršily, ale možná dokonce o fous zmírnily.

Navnaděný terapeutickým účinkem pátečního pohybu jsem neodolal a vyrazil i v neděli ráno. Teploměr ukazoval čistou nulu a já proto usoudil, že silniční boty budou ty pravé. A nesmeky? Ty jsou jen pro zbabělce. Tolik oficiální verze. Pravý důvod je ten, že jsem je prostě nenašel. Čert ví, kam jsem je po loňské (nebo už předloňské) zimě založil.

Trest na sebe nenechal čekat dlouho. Ještě jsem neuběhl ani kilometr, když mi na schodech ujela noha, nepříjemně se zkroutila pod tělem, a já si docela pěkně sedřel holeň. Léčbu a fňukání jsem si nechal na doma. Když to jen bolí, ale jinak funguje, je lepší se moc neprohlížet a pokračovat v pohybu. Rychleji se to uklidní a zraněné místo někdy v šoku zapomene opuchnout. Jisté je, že od té chvíle jsem běžel hodně opatrně. Až tak opatrně, že někdo nezasvěcený by si mohl myslet, že se mi přihodilo něco úplně jiného než pád.

Nevím, co mě to ráno napadlo, zrovna na tenhle běh si do báglu přibalit foťák. Tak mizerné podmínky na focení už hodně dlouho nebyly. Ale když jsem dobíhal na vyhlídku nad Prahou, přestal jsem litovat. Těsně přede mnou na vršek dorazila skupinka běžců a začala ... cvičit. To jsem přece nemohl nechat jen tak bez fotografie.

Jinak ale byl foťák užitečný ze všeho nejvíc jako zátěž. No třeba budu mít příště větší štěstí. Pár posmutnělých záběrů na holé stromy, zamlžená vyhlídka a jeden sněhulák, který se už pomaličku chystal vypustit duši.

Cestou jsem se pokusil ještě o pár obrázků, ale marnost nad marnost. Tak snad jediné, co stojí za zmínku, je pamětní deska pana Foglara z roku 2013, ale především krátký nenápadný text na nedalekém sloupu. Protože jsem se ještě nenaučil fotit čitelně z válcové podložky, raději přetlumočím:

"Před devadesáti lety - v roce 1920 - se zde, 

v Prokopském údolí, vydal na celoživotní 

skautskou stezku pozdější legendární 

spisovatel, metodik práce s mládeží 

a vůdce chlapeckého oddílu 

Hoši od Bobří řeky 

Jaroslav Foglar.

Na své první skautské výpravě se tehdy jako 12letý 

chlapec stal svědkem vážné události. 

Právě v té době natáčeli filmaři v Prokopském údolí 

jeden z dobových němých westernů. V dramatické 

scéně šplhal po této skalní stěně na laně kovboj. 

Lana se však neudržel a z výšky se zřítil na zem. 

Jaroslav Foglar, který pád přímo viděl, rychle povolal 

nedaleko tábořící skauty, kteří společně s filmaři 

dopravili vážně zraněného "kinoherce" 

(jak jej později spisovatel nazval ve svých pamětech)    

k drážnímu domku a kovboj byl dopraven vlakem 

do nemocnice ... 

Zde proto symbolicky odpočívá 

duch nešťastného kinoherce. 

Budiž mu prach filmových archivů lehký!

Tato pamětní tabule byla zde umístěna v rámci 

vzpomínkového happeningu 

Skautskou stezkou Jaroslava Foglara 

20. září 2010" 

Pak už mi zbývalo jen vyběhnout stovku schodů své posilovací trasy a zamířit k domovu. Když hodinky viděly, co je čeká za výstup, raději se vypnuly. Z nedělní trasy mám proto změřených pouze prvních šestnáct kilometrů. Kapacita baterie mých GPS hodinek mě tedy pomalu ale jistě nutí zahájit rychlostní trénink pod heslem: "Čím rychleji poběžíš, tím víc naměříš." 

Třicet partyzánů a jeden bludný kořen

Původně jsem o účasti na POP3 (Partyzánském oběhu Prahy) vůbec neuvažoval. Jedna sezóna skončila, do druhé daleko, takže teď přichází trochu plonkové období. No a navíc loni měřila trasa něco přes sedmdesát kilometrů. Takovou porci jsem na jeden zátah ještě nikdy neuběhl a ani se k tomu nechystám. Jenomže pak od Honzy přiletěla otázka: "Nechceš si s námi zaběhnout kousek POPu?"

Došlo mi, že v neděli dopoledne mám tak jako tak na programu dlouhý běh, trasa mi vede za humny, rád bych vyzkoušel nový běžecký bágl od Běžíška a krom toho budu mít letos poslední šanci potkat se s některými běžeckými kamarády. A tak jsem své původní rozhodnutí trošinku přehodnotil. "Připojím se na Mostě inteligence a až budu mít dost, zabalím to."

Přípravy proběhly hladce, všechny baterky nabité a až na kapesník jsem nic nezapomněl. Budík mě vytáhl z postele včas, tedy ještě dřív, než bych vstával do práce. Vyrazil jsem s lehkým předstihem a k Mostu inteligence dorazil ještě před tím, než k němu z druhé strany stačila doběhnout skupinka od Hamru. Tedy ona to nebyla skupinka, ale pořádný balík. Zařadil jsem se někam ke konci pelotonu a čekal, že si ve volném tempu budu jen tak poklusávat a klábosit s kamarády. Ovšem tempo mě docela překvapilo. Úprk jako k ohni. Občas jsem sice stačil prohodit pár slov s běžci, kteří se vyskytli v dosahu, ale má představa, že si občas popoběhnu dopředu a něco vyfotím, se ukázala jako naprosto mylná. Než jsem připravil foťák, všichni se přehnali kolem a já už jen marně blejskal reflexní prvky na kmitajících pozadích.

Od Mostu inteligence jsme proběhli podél Vltavy k Barrandovskému mostu, odbočili na Hlubočepy, lehce se dotkli Prokopského údolí a už jsme stoupali na Dívčí hrady. Teprve když jsme se vyškrábali na Ctirada, následovala kratičká pauza. V davu jsem marně hledal Evžena. Ráno na mostě určitě byl, ale teď o něm nikdo nevěděl. Ale o Evžena jsem strach neměl. Ten se tady určitě neztratí.

To o sobě jsem měl větší pochybnosti. Blížili jsme se do míst, kterými obvykle neběhám. Snažil jsem se vrýt do paměti nějaké orientační body. Přechod přes Radlickou, okraj motolského parku, benzinka na Plzeňské, Kotlářka, hřiště Tatrovky, Ladronka, cesta ke Hvězdě. Po společném focení u letohrádku jsem si řekl, že je čas na návrat. Zamával jsem kamarádům a namířil zpátky ven z Hvězdy.

Začátek nebyl až tak hrozný. K Ladronce jsem trefil, ale hned u Tatrovky míjím správnou odbočku. No ale kdo by se tím nechal rozhodit. Vždyť je to pořád na Smíchově, tam přece nemůžu zabloudit. A znáte to, vracet se nebo dokonce ptát na cestu? Toho bohdá nebude. Základní směr byl jasný a nějaký ten krok navíc mě přece nezabije. Co na tom, že místo od Motola přiběhnu od Radlické? Aspoň poznám nové cesty.

Nové cesty jsem skutečně poznal. V méně známých místech jsem neexperimentoval a držel směr. Pak jsem si ale začal být příliš jistý a pozornost polevila. V té chvíli se mi zdálo zbabělé pokračovat fádní silniční trasou a obíhat Paví vrch. Jenomže široká cesta se začala stáčet špatným směrem a mě nenapadlo nic lepšího, než odbočit na úzkou pěšinku dolů svahem. Chybička se vloudila. Pěšina čím dál strmější a užší, zato křoví kolem hustší a hustší. Nakonec vyšlapaná stopa skončila a já se octl v ložnici bezdomovce, který dnes měl budíček výrazně později než já. "Sorry, jen procházím," řekl jsem, škobrtl o zavěšenou houpací síť a zaplul do sousedního křoví. Když jsem se vyhrabal, on jen mávl neurčitě někam doleva. Myslel jsem, že mě posílá na schůdnou cestu, ale zřejmě mi ukazoval nejbližší volný kvartýr.

Po chvíli prodírání křovím jsem narazil na schodiště. Sice trochu rozpadlé, ale ještě relativně funkční. Zajásal jsem a seběhl dolů. Jásání bylo předčasné. Dvorek, ze kterého nebylo úniku. Vlevo i vpravo neproniknutelné houští, dole střechy garáží. Pevná zem sice na dohled, ale ne na dosah. Takže zpátky na schody a pak vzhůru do svahu. Na Kunratické by mě nenapadlo, že letos Hrádek nebyl to nejnáročnější, co mě potká. Po chvíli jsem se přece jen vyhrabal na rovnou cestu nedaleko místa, kde jsem ji před půlhodinou opustil. Stačilo vrátit se sto metrů a správná odbočka byla na světě.

Pak už vše bylo snadné a nudné. Domů jsem dorazil v půl dvanácté, tedy o pouhou hodinu později, než byl původní záměr. Můj poslední letošní zápis v běžeckém deníčku má ovšem své mouchy. Baterka v GPS klekla kdesi v hloubi trasy.

A tak, milý Běžíšku, už mám jasno, co od Tebe budu chtít v příštím roce. Lepší baterky by se sice hodily, ale když nebudou, nevadí. A ani mi nemusíš nosit nové boty, trička, bundy, čelovky. Raději se zkus podívat, jestli bys někde nevyšťoural alespoň trochu orientačního smyslu.        

Vám všem, ať už běháte, chodíte, jezdíte nebo létáte, přeji do příštího roku co nejmíň bloudění a vždycky šťastný návrat.

Bojovnice

Jitka byla jedním z prvních dětí v tehdy zbrusu novém atletickém oddílu. Když přišla poprvé, mohlo jí být něco přes osm. Už po pár týdnech se vytvořilo jádro holčičí party, které vydrželo, i když z holčiček už dávno byly velké slečny. Jitka nezkazila žádnou legraci a vodopád její výřečnosti byl nezastavitelný a nevyčerpatelný.

Jak holky rostly, sem tam se dostavil i nějaký malý či větší sportovní úspěch. Jitka nebyla ani nejrychlejší, ani nejvytrvalejší, ale byla neuvěřitelná bojovnice. Možná neměla tolik medailí a diplomů, jako některé její kamarádky, ale žádná akce se nemohla obejít bez ní.

Nezměnila se, ani když jejími vrstevníky mlátila puberta. Jednou v létě jsme trávili týden na krásném lesním stadiónku v Kolíně. Odpoledne trénovaly holky startovní reakci. I v tom nejběžnějším rutinním cvičení, které už děláte po dvacáté, se občas objeví chyba. Katka s Jitkou si popletly směr a tvrdě do sebe narazily. Katka zvládla srážku bez úhony, ale Jitka zbledla jako stěna a nevěřícně sledovala ruku, která nějak divně změnila tvar.

Než jsme dojeli do nemocnice, byl už skoro večer. Seděli jsme v poloprázdné čekárně, povídali si o všem možném i nemožném a já se snažil, aby alespoň na chvilku zapomněla na bolest. Dařilo se mi to? Asi moc ne. Ale konečně jsme přišli na řadu. Postarší pan doktor nespustil oči z rentgenového snímku a povídá: "Co jste proboha dělali? Takhle zlomenou záprstní kůstku už jsem tu dlouho neměl." Pak si mě vzal kousek stranou: "Kosti nejsou ve správné poloze. Musím to srovnat a nikoho tu nemám. Pomůžete mi?" Byla to spíš řečnická otázka. Když je člověk jediný, kdo něco může udělat, prostě to udělat musí. A tak jsem se na ten večer stal asistentem pana doktora.

Nasadil mi zápasnický chvat: "Takhle slečnu budete vší silou držet." Jitku jsme usadili na židli, já se snažil napodobit předvedený úchop a on začal tahat za pochroumanou ruku. Pro náhodného diváka by to vypadalo jako pohádka o veliké řepě v podání hodně malého divadelního souboru. Než se kůstku podařilo dostat do patřičné polohy, byli jsme zpocení všichni tři. "Promiň že jsem brečela," povídá mi Jitka. "Co blázníš? Já bych to tak jako ty nedal," odpověděl jsem úplně po pravdě, "příště třeba zase budu brečet já."

Uplynulo pár let, náš oddíl zanikl. Lidé se rozutekli po pražských klubech. Jádro holčičí party vydrželo, i když kamarádky už netrénovaly spolu a nevídaly se tak často. Když Jitka přestala závodit, neskončila s atletikou. S vervou sobě vlastní se vrhla do tréninku nejmladší drobotiny. První zprávu o tom, že stůně, jsem pustil jedním uchem tam a druhým ven. Kdo by řešil nějaké nachlazení nebo bolavý sval? Pak ovšem začaly přicházet samé špatné a ještě horší zprávy.

Jitka bojovala stejně urputně, jako kdysi na atletickém oválu. Jenomže když se nemoc párkrát dostala na křižovatku, vždycky odbočila na tu špatnou stranu. Holky z atletické party za ní občas přišly na návštěvu. Ona byla tím člověkem, který všem dodával optimismus a udržoval dobrou náladu. Teprve v době, kdy nemoc pokročila a Jitka byla hodně zesláblá, přestala mluvit o budoucnosti a ponořila se do vzpomínek. Vyprávěla, dokud jí stačil dech a dokud ji nepřemohla únava.

Jsou chvíle, kdy zjistíme, jak malicherné jsou naše prožívané křivdy, nedorozumění, zrady, podrazy nebo zklamání. Pak si třeba uvědomíme, že některé starosti jsou skutečně nepodstatné v porovnání s tím, když doopravdy jde o život. Leccos bolí, ale máme-li dost času, bolest se zmírní a jednou možná nadobro zmizí. Lidská paměť je milosrdná a pomůže nám zapomenout na to špatné. A vzpomínek na dobrého člověka zůstane dost, i když tu s námi byl ukrutně krátkou dobu. Jitka odešla v prosinci přesně před čtyřmi lety.

Rychlejší než čert?

Poslední závodní víkend sezóny. V sobotu Okolo hostivařské přehrady a v neděli Zbraslavský běh. Dva naprosto rozdílné závody, ale každý z nich je něčím zajímavý. Však se nás každým rokem schází víc a víc. Letos se nás za hostivařskou startovní čáru vmáčklo sto šestnáct. Tedy abych byl přesný, lidí běželo jen sto patnáct a s nimi jeden čert. Potkat ho jindy než pátého prosince, myslel bych, že už si pro mě přišli. Nádherný kostým, který váží nejmíň deset kilo a běžci v něm na trati rozhodně není zima.  

V  Hostivaři se mi dařilo už před rokem. Je to vcelku logické. Jsou závodníci, kteří se systematicky připravují na vrchol sezóny. Teď v prosinci už trochu odpočívají a to je šance pro mě. Já běhám stejně mizerně po celý rok, takže neznám žádné prosincové zhoršení.

I tentokrát měl závod kýžený průběh. Po startu jsem se snažil hlavně neupadnout a zbytečně neztratit. Když se pole roztrhalo, konečně bylo možné nabrat tempo. Kousíček od sebe registruji Radka. Toho jsem za celou sezónu nepředběhl ani jednou. Kdy že se mi to podařilo naposledy? Vím to docela přesně. Tady před rokem. Jdu před něj, ale drží se mě jako klíště. Po pár desítkách vteřin mi předběhnutí vrací, ale neuteče. Než obkroužíme přehradu, vyměníme si pořadí  nejméně šestkrát, ale pak se mu přece jen utrhnu. Jen tak mimochodem jsme při tom přetahování předběhli asi šest dalších borců. Když se mi pak v závěrečném stoupání podaří vecpat se před Karlu, ke spokojenosti mi nechybí vůbec nic, snad jen trochu kyslíku.

Vydýchávám se v cíli a vidím, že čert doběhl až za mnou. Dnes jsem tedy měl štěstí, ale uteču mu i příště, až si pro mě přijde doopravdy? Asi bych měl ještě potrénovat.

Do Hostivaře se chodí nejen běhat, ale také sklízet vavříny za celoroční úspěchy v seriálu Kopce. Mě osobně se sice vavříny  netýkají, ale protože beru poháry a diplomy pro pár chybějících kamarádů, neodejdu s prázdnou. Raději se nehrnu na pódium. Jen si s pořadateli domlouvám, ať mi všechno odkládají na  hromádku. V minulých letech jsem si chodil pro ocenění osobně, ale na fotografiích nevypadalo zrovna nejlíp, když se jeden a ten samý plešoun objevoval jednou v roli úspěšné juniorky, pak ženy a nakonec ještě důchodce čekatele. Vždycky tedy jen kývnu na pořadatele a oni mi odkládají ocenění na hromádku.

Předávání končí a přichází moje chvíle. I ty největší hvězdy mají nanejvýš jeden nebo dva  diplomy. A já? Čtyři diplomy a tři poháry. Tři poháry? Jak to? Není to nějak moc? Začnu studovat cedulky a klušu za pořadateli. V zápalu boje jsem sebral pohár i pro druhého čtyřicátníka. Sorry Marku!

Druhý den  ve Zbraslavi jde o trochu jiný závod. Žádný asfalt, žádná rovina, ale terén a hned od startu pořádný krpál. Startují čtveřice s minutovými intervaly. Než na mě přijde řada, stihnu pár fotek. Hned v první čtveřici samé hvězdy. Mají neskutečné tempo. Ještě se stačím podívat na pár dalších skupinek, ale tentokrát vážně nechci prošvihnout svůj start. Včas jdu uklidit foťák a shodit přebytečné vrstvy.

Jsem ve čtveřici s Jirkou Sladkým a Radkem Novákem. Jirka je pro mě běžec z jiné planety. Na toho prostě nemám. Ale co Radek? Že bych ho podruhé za víkend porazil? Hned první minuty po startu mě vrací do reality. Radek vypálil nahoru jako střela, zatímco já sotva lezu. Než jsem se vyškrábal do půlky kopce, on už mizel někde za horní hranou stoupání.

Když končí nejprudší svah, jsem rád, že jsem se nenechal vybláznit k honičce za Radkem. To už bych měl nohy z olova. Takhle je přece jen přesvědčím k běhu. Stoupání přejde do roviny, ta pak změní sklon směrem dolů a já nabírám tempo. Ještě se mi podaří předběhnout pár běžců, pak už jen prokličkovat lesní zoo a nechat si trochu sil na závěrečný stoupák. Radka jsem tentokrát neporazil, ale i tak musím být spokojený. Na mé poměry rychlý finiš a dobrý čas. Díky dlouhým intervalům a napěchované startovní listině stihnu ještě cvaknout několik cílových fotografií a pozdravit se s pár kamarády.

 

Tentokrát se s námi na trať nevydal žádný čert, ale za to jedna liška. Stihnu si ji vyfotit před startem, na startu a nakonec i v cíli.

 






Závodní sezóna pro mě letos skončila. Po rozpačitém začátku postupné zlepšování, květnové nadšení a pak letní pád na dno beznaděje. Na podzim už jsem se jen marně snažil vrátit do původní pohody. Ale konec dobrý, ne? Předehnal jsem čerta a to se počítá. Snad mi to přinese štěstí do příští sezóny. Příští rok ale nebudu potřebovat čerta. Spíš anděla strážného, aby mě za ruku převedl přes všechny nástrahy, čekající v příštím roce.
_______________________________________

Pár fotek ze Zbraslavi najdete na rajčeti
   

Běh potkávací a lekací

Občas se stane, že mi po dlouhém nedělním běhu neuvízne v paměti nic, co by stálo za zapsání. Dokonce někdy marně zápasím s pamětí, kudy jsem přesně běžel. Nic zvláštního se nepřihodilo, nepotkal jsem nikoho známého. Ještě štěstí, že bývám zpocený, špinavý a žíznivý. Jinak bych za chvíli mohl pochybovat, jestli jsem vůbec vyběhl. Ale jsou i jiné běhy, napěchované událostmi. Třeba jako předminulou neděli.

Ještě jsem se ani nestihl zahřát na provozní teplotu, když vidím, že celou šíři lesní pěšiny zabírá sousedka od nás z ulice. Přeřadím na nejpomalejší rychlostní stupeň, abych ji nemusel míjet v úzkém místě, ale aby mi předběhnutí vyšlo až na rozšířenou cestu. Podařilo se, manévr vyšel dokonale, ale v kritickém momentě se ozvalo: "Fuj to jsem se lekla!" Jen tak preventivně jsem do větru za sebe hodil omluvu a klusal dál.

Po dalších zhruba dvou kilometrech zahlédnu mezi stromy světlou skvrnu. Běžím blíž a skvrna se mění v malého psa. Stojí těsně vedle cesty a pozoruje mě. "Sakra, čím menší pes, tím větší problém. Pokusí se mě nejdřív roztrhat, nebo mě sežere vcelku?" K mému překvapení se chová jako ukázněný divák a v klidu mě nechá proběhnout. Dokonce ani neštěkne. Za pár vteřin pochopím proč, když spatřím člověka, ke kterému patří. Hanka, dcera mého běžeckého parťáka Jirky. Už je to přes deset let, co s námi po stejných lesních cestičkách pobíhala jako malá atletka. Pes z běžecké rodiny je na pobíhající dvojnožce zvyklý.  

Pak následuje klidná pasáž, potkávám spousty pěšáků i běžců, ale žádný známý. Sem tam se s někým pozdravím, někdo odpoví, někdo se podívá skrze mě, jako bych si právě loknul iontového nápoje neviditelnosti.

Výhled na Prahu nabízí dva naprosto rozdílné obrázky. Napravo je město zakryté hustou mlhou, ale nalevo krásně svítí slunce. Pokouším se zachytit tu krásu na mobil, ale dostat tak obrovský kontrast na jeden obrázek se mi nedaří. Z displeje na mě zírá jen pár tmavých fleků. Polovina trasy za mnou, je čas obrátit se. V údolí si trochu spravím fotografickou chuť a zkouším zachytit prosluněné skály nad sebou.

Táhlá zatáčka, proti maminka s kočárem, začtená do napínavé knížky. "Musí mě přece vidět," říkám si v duchu a neubírám na tempu. Neviděla. Lekla se tak, že jí knížka málem vypadla z ruky. Zase omluva, ale bere to s úsměvem. Budu se doma muset podívat do zrcadla, čím to je, že dnes každého vyděsím. Po pár minutách další pěšák v protisměru. A zase známá tvář. První fotbalový trenér naší Ivy. Už jsem ho pár let nepotkal. Důvod zastavit stopky i nohy a trochu si popovídat.

Zdeněk je evidentně potěšený, že Iva ještě pořád hraje fotbal. On sám už je v důchodu, ale moc neodpočívá. Dokonce mu před nedávnem vyšla knížka. Ještě si chvilku povídáme, ale brzy se roztřesu zimou. Rozloučím se a v běhu si opakuju otázku, jestli dinosauři měli blechy. To jen, aby bylo co googlit:

https://www.kosmas.cz/knihy/196890/meli-dinosauri-blechy/

A pak už žádný karambol, jen pohodový doběh domů a cesta do sprchy. Samotný běh nebyl ani celých dvacet kilometrů, ale zážitků skoro jak na maraton. 

Velká kunratická - hups do stejné řeky

foto: Martin Digmayer

Že do stejné řeky nevstoupíš? Já blbec to dokázal. Před pár lety se mi v Kunraticích málem podařilo zmeškat start. Někomu by podobné poučení stačilo na zbytek života. Ale já? Letos jsem to zopakoval s plnou parádou. Aby ostuda byla tentokrát důkladnější, málem kvůli mě prošvihla start i Iva. Moc nepomohlo ani to, že jsem o svém předchozím úletu vyprávěl osádce auta cestou na závody.

Přitom se všechno vyvíjelo úplně  hladce. Nikde žádné zpoždění, všechny srazy vyšly podle plánu, ale znáte to. Tady se člověk zakecá na pět minut, tam na deset a už to jede. Ještě do fronty na záchod jsme si stoupli včas. A někdy v té chvíli jsem zřejmě přestal sledovat hodiny. Rozklus jsme si dali na obvyklé trase k poslednímu potoku. Tam jsem si ještě zakřičel na několik kamarádů, než mě napadlo přepnout stopky do režimu hodiny. "A sakra, jedenáct třicet čtyři," houknul jsem na

foto: Martin Digmayer

Ivu. "Nazpátek neklušeme, ale běžíme."

Ivu to kupodivu nevyvedlo z míry. Teprve v cíli jsem se dozvěděl proč. Byla přesvědčená, že máme ještě celých devět minut místo skutečných sedmi. Trasa by to byla zvládnutelná, nebýt všude davy diváků a běžců, kteří ovšem měli výrazně vyšší startovní čísla. Běh se změnil ve slalom. Poslední zátaras a konečně předstartovní fronta. V davu hledám správná čísla. "Tady ne, ještě dopředu, ještě. Tady. Ne, jsme moc vzadu, až támhle." Konečně se řadíme na správné místo. Přesně v momentě, kdy předchozí dvojice startuje. "Sakra, tomu říkám tajming," procedí mezi zuby pořadatel v reflexní vestě.

Jediné, co jsme s Ivou stihli, bylo popřát si hodně štěstí a zmáčknout stopky. Vynulovat je, to už na mě bylo moc, takže jsem celou trasu netušil, jak na tom vlastně jsem. Po startu úprk rozbahněnou cestou k prvnímu potoku. Vody sice míň než jindy, ale dva kroky ve vodě jsou jistota. Lepší než ztratit rovnováhu. A pak taky, nohy si nemusí závidět, že jedna zůstala v suchu. V prvním stoupání mě předběhne první borec, který startoval deset vteřin po mně, ale s tím nic nenadělám. "Takových ještě bude," říkám si v duchu. Ale nakonec to nebylo tak hrozné. Předběhlo mě nějakých šest nebo sedm běžců. Mohlo být hůř.

A Hrádek? Prvních pár kroků ještě běh, pak už jen chůze a po pár desítkách metrů na všechny čtyři. Každý kámen, každý kořen, dobré je vše, čeho se dá přidržet. Nohy na vrcholku nezdřevěněly úplně a já se hned pokouším rozběhnout, abych co nejdříve vyklepal únavu. Cestou dolů každý volí svůj styl. Někdo rozvážně, jiný letí dolů jak raketa, já se snažím být někde mezi. Podstatné je, že sešup dolů ustojím. Jeden opatrnější běžec mi těsně před posledním potokem uvolňuje cestu. Hodím do  větru "díky" a dopřeju nohám poslední koupel.

foto: Martin Digmayer

Krátký oddech před posledním stoupáním. V něm každý doluje poslední síly. Vím, že základ je nezakyselit se úplně, abych nahoře mohl znovu vyběhnout. Celkem se to podařilo, ale počáteční tempo je zoufale pomalé. Pak se nohy přece rozpohybují a na mezičas už vbíhám docela slušně rozjetý. V klesání se mi podaří zdolat ještě pár pomalejších běžců a vymačkat poslední síly na finiš.

V cíli jsem o tři vteřiny pomaleji než loni, ale čert to vem. Po šíleném létě beru dnešní čas všemi deseti. Svalím se na lavici. Ještě rozepnout čip a hodit ho do barelu. Hrome, ten můj čip je jiný než ostatní. Místo čipu jsem z boty sundal a do barelu hodil nožní senzor od sporttesteru. Rychle napravuji chybu a pak už jen nervózně čekám na Ivu. S časem není úplně spokojená, ale nic mi nevyčítá. Oba dobře víme, že ten náš předstartovní sprint nebyl jako rozcvička ideální.

Takže jak v Kunraticích napřesrok? Hlavně včas na start!          

Puštík ti to spočítá

foto: Jirka Krofta

Na Jiříkovy závody vždycky chodím rád. On je pořádá tak blízko mého domova, že se na start snadno přesunu poklusem. To by byl hřích neběžet. Ale hlavně, a to nevím jak dokáže, vždycky je na těch jeho závodech pohoda. Může být chladno, může mrholit, dokonce můžou padat trakaře, ale pohodu si Jiřík nikdy nezapomene objednat. A tak jsem minulou sobotu vylezl z postele o hodinu dřív než obvykle. Oblékl jsem se, do báglu naložil něco náhradních svršků i spodků, přihodil jedny boty do terénu a vyrazil.

Musím přiznat, že běhat s báglem na zádech moc neumím. On tedy ten můj bágl není zrovna běžecký. Na zádech se vždycky divně natřásá, rachotí, očko zipu cvaká o plastové přezky, takže v kombinaci s mým dupáním a funěním musí mít lesní zvěř dojem, že se blíží přírodní katastrofa. Určitě si zvířátka oddechnou, když zjistí, že se nic nestalo a že kolem jen prosupěl jeden pomalý běžec s rachotícím báglem. Je zvláštní, jak taková prkotina dokáže znepříjemnit běh. Ještě že to netrvalo dlouho, dorazil jsem na místo startu a mohl nepohodlnou zátěž odložit.

foto: Jirka Krofta

A samotný závod? Jirka má jeden takový hloupý zlozvyk. Hned po startu musíte do kopce. Než mu stihnete začít hlasitě nadávat, co že to vymyslel za pekelnou trasu, dojde vám kyslík a tak se hlasité nadávání nekoná. Jen takové tiché brblání pod fousy ve stylu: "Já blbec, co sem lezu? Zase jsem se nechal nachytat. Příště mě tu neuvidí." Pak z předposledních sil doklopýtáte na vrchol stoupání, chcete dohnat ty před vámi, nechcete se nechat předběhnout těmi vzadu a tak zase pelášíte co to dá. A když konečně uvidíte cíl, máte takovou radost, že je to za vámi, že tomu Jiříkovi úplně zapomenete vynadat. Co vynadat?! Dokonce ho za tu trasu ještě pochválíte.

Když pak ještě můžete startovní číslo vyměnit za půllitr piva a horký párek, je to jasné. Bodou-li obě nohy schopné pohybu a hlava natolik v pořádku, abych trefil, má mě tady Jiřík příště zase.

Z role závodníka si na chvíli odskočím do kůže pořadatele. Už se kolem pořádání závodů motám dvacet let. V podstatě to bylo dvacet let marných pokusů zkrotit počítače, aby pomáhaly při měření a zpracování výsledků. Prakticky všechny pokusy končily podobně. Rozdíl mezi ruční prací a počítačem byl minimální, jen nervů o něco víc. Kromě drahých systémů s čipy, které si malý pořadatel nemůže dovolit, se pokrok jaksi nekonal. Nakonec jsme se smířili s tím, že sehraná dvojice se stopkami a ostrou tužkou je nad veškerou techniku. A když chceme mít jistotu? Tak dvě dvojice :-)

foto: Jirka Krofta

Tentokrát se ale zablesklo na lepší časy. Pavel vyvinul první program co znám, který skutečně funguje a je použitelný. Bez čipů, bez pomocníků, bez karambolů. Ještě jsme se nestačili vydýchat a z tiskárny lezly zpracované výsledky, celkově i po kategoriích. Samozřejmě by se ještě našly drobné mouchy, jako například proč k mému jménu přiřadil tak mizerný čas (a pořadí taky nic moc), ale když na tom ještě trochu zapracuje, bude to v pořádku. Určitě ten jeho systém na nějakých závodech rád vyzkouším. Doufám, že mě Pavel nebude moc proklínat, když tady zveřejním odkaz na jeho web.

Odkaz na výsledky a fotogalerii.