Lazarovo zázračné uzdravení

Tak už to chodí, že jakmile skončí jedny trable, někde už číhají další. V neděli ráno jsem ještě vybíhal na pravidelný dlouhý pomalý běh bez sebemenšího podezření. Jen prvních pár minut po startu mě trochu nezvykle pobolívala pata, ale bolest zmizela dřív, než jsem se stačil zahřát.

Šnečím tempem odběhnu první desítku a vracím se od vodárenské věže, když mě dorazí osmičlenná skupina běžců. "A hele, Tomáš, Honza, Anička ... kam běžíte?"  "Od věže k věži. Někde v Řeporyjích to otočíme a vracíme se zpátky sem."

Že bych trochu zrychlil a proběhl se s nimi? Smutno je běžci samotnému na dlouhé pomalé štrece. Tempo výrazně vyšší, než mé dosavadní, ale přežít se dá. Chvilku poklábosím s Honzou, pak se běžecký chumel přeskupí a další kilometr probírám tréninkové záludnosti s Aničkou. Trasa se mírně odchyluje od mého původního plánu. Já si chtěl většinu cesty lenošit na asfaltu, zatímco oni se vrhají do těžšího terénu. Ale co, pro jednou mě taková změna nezabije.

Chvilku odpočinková trasa po asfaltovém dně Prokopáku, ale pak už zase odbočka do terénu. "Tudy přes Daleje? Sakra, když jsem tudy běžel naposledy, neskončilo to úplně nejlíp," varuje mě mé opatrnější já. Ale to druhé odvážnější, nadopované čerstvou dávkou endorfinů, má nakonec navrch: "Přece nebudeš srab. Kdy se sem zase dostaneš? Jen si dej trochu do těla, vždyť to potřebuješ jako sůl."

A tak dál běžím s nimi, i když ze své pozice na chvostu nemám šanci dohlédnout na čelo. Pomalu mi dochází řeč a stěží se držím posledního ze skupiny. Mezírka mezi námi a zbytkem bandy se začíná zvětšovat. V Řeporyjích už je mi jasné, že dál se pokoušet držet tempo nemá cenu. Honza je se mnou vzadu už jen ze solidarity. Nejvyšší čas otočit. Loučím se a obracím. Plánovaný příděl kilometrů už je skoro naplněný a já to domů mám ještě pořádný kus cesty.

"Kudy jsme přiběhli? Mám tady zahnout doleva nebo doprava?" Marně se snažím vzpomenout si na zpáteční cestu. Jak už bývá mým zvykem, neomylně volím špatnou variantu. Pořád sice běžím zhruba správným směrem, ale terén je daleko náročnější. Vracet už se ale nebudu, to přece dám. Na pár dalších křižovatkách jakž takž udržím směr a konečně narážím na povědomé místo. Teď už zpáteční cestu nějak zvládnu. Domů dorazím s půlhodinovým zpožděním, sice o chlup utahanější, ale v podobném stavu mé nedělní běhy končívají takřka pravidelně.

Ještě že na zbytek dne nebylo v plánu nic náročného. Mohl jsem se jen tak jako mátoha ploužit po bytě, aniž bych vykonal cokoli užitečného, nebo relaxovat v křesle a nechat se hypnotizovat televizní obrazovkou. Nepříjemné překvapení ovšem nastalo ráno. Jako vždy jsem vstal z postele a ... co to? Nemohu došlápnout na patu. V duchu si blahořečím, že do práce to teď mám jen pár minut. Tentokrát se belhám dvojnásobek času, ale nakonec se úspěšně svalím na správnou židli. V průběhu dne se při každém přesunu snažím vypilovat techniku, takže z velké dálky už se odpoledne můj pohyb může podobat normální chůzi.

Protože podobné trable jsem za více než patnáct let běžecké kariéry nezažil, snažím se najít na internetu, jak kdo zápolil s podobnými příznaky. Když si čtu o únavových zlomeninách patní kosti, dělají se mi mžitky před očima. V duchu se loučím s první polovinou běžecké sezóny a přemítám, jestli stihnu být fit na podzim.

Pata pořád bolí jako čert a já hledám číslo na ortopeda. "Ano, jen přijďte. Když si počkáte, vezmu vás. Máme ambulanci až do osmi do večera," láká mě pan doktor. Čekárna vypadá nacpaná k prasknutí, ale když se rozhlédnu, zjistím, že jedno místečko k sezení tu zbylo přesně pro můj zadek. Za chvíli se trochu zorientuji. Situace není až tak beznadějná, jak se zdálo při vstupu. Přede mnou je pouhých dvanáct pacientů, zbytek osádky tvoří členové doprovodu.

Kolem samé sádry, berle a dlahy, ale na hromádce časopisů provokativně trůní tři roky staré číslo Atletiky. Než přijdu na řadu, mám je přelouskané tam i nazpátek včetně tabulek. Úplně jsem zapomněl na nohu. Vstávám, hrnu se ke dveřím ordinace a připadám si jako největší simulant. Dvě hodiny, strávené v čekárně, zapůsobily přímo zázračně. Bolest je o poznání menší. Sice pořád pajdám, ale na vyšetřovací lehátko se vyškrábu bez potíží.

"Kdepak zlomenina, to byste takhle nechodil," uklidňuje mě pan doktor, zatímco v duchu si zřejmě říká, že pacienti, kteří si určují diagnózu sami, by se měli léčit na jiném oddělení. "Trochu té patě odlehčíme, koupíte si podpatěnky a napíšu vám magnetoterapii." Na zpáteční cestě už zase pajdám o něco víc, ale když si druhý den zakoupím podpatěnky, zažije mé tělo druhý léčebný šok. Ještě jsem je ani nestačil vložit do bot a už mi zase bylo o další kus líp.

Kdyby mi někdo v pondělí dopoledne řekl, že ve čtvrtek budu normálně chodit, pravděpodobně bych se ho snažil zdravou nohou nakopnout, ale měl by pravdu. Za další týden nebyla po potížích ani stopa a po několika dnech bezpečnostní pauzy jsem zase normálně vyběhl.

Noha drží. Jen já zatím nemám jasno, jaké si vzít poučení. Má mysl, o které si v záchvatech optimismu dovolím tvrdit, že je racionálně založená, se nějak těžko srovnává s tím, že nejlepším lékem na bolavou nohu je zajít si sednout na pár hodin do čekárny k ortopedovi.      

Den, kdy jsem ztratil botu

Poslední cvičení. Pořád ten den byl v nedohlednu a najednou je tady. Na začátku školního roku jsme se dohodli, že zaučíme novou partu cvičitelů a v pololetí to zabalíme. Vlastní děti nám postupně odrostly. Únava, nejistota, ztráta motivace, to všechno nás postupně převálcovalo. Naštěstí se mezi rodiči našli noví adepti, kteří ponesou štafetu dál.

Dnes naposledy si zařádíme s dětmi ve staré sestavě a od příští hodiny už je povedou noví, neopotřebovaní a plní elánu. Je zvláštní, jak se ten poslední den blížil, jako by nás to znovu začalo bavit. Už teď vím, že se mi bude stýskat, i když nekončím úplně. Sem tam zaskočím, když bude potřeba náhradník, ale už budu jen jako host.

Tak rychle odeslat poslední mail a honem z práce, ať tu poslední hodinu nezmeškám. Časový odhad jako vždy trochu podstřelený a tak domů dorážím se zpožděním. Rychle převléknout, hodit boty do báglu a vyrazit. Normální chůzí už to nestihnu, rychlým klusem snad ano. Věci se mi při poklusu v batohu nějak divně melou. Že bych ho pořádně nezapnul? Blbost, těch pár minut cesty to vydrží.

Řidič dodávky přibrzdí a zatroubí. Že by někdo známý? Sveze mě? To se mi docela hodí. Ale ne, naprosto neznámá tvář. Asi mě nechce vzít, ale něco mi naznačuje a mává někam dozadu. Vůbec jeho gestům nerozumím. Stahuje okénko: "Pane, ztratil jste botu." Ohlédnu se a ... doopravdy. Uprostřed prázdného, jen sněhem lehce poprášeného chodníku, dobrých padesát metrů vzadu, trůní osamocená bota. Tuší, že už ji nebudu potřebovat? Děkuji svému dobrodinci a mažu nazpátek. Tentokrát dvojí kontrola, jestli jsou všechny zipy správně zapnuté. Zpoždění zase o chlup narostlo.

V duchu si po zbytek cesty přehrávám, jakého rozhovoru jsem byl právě ušetřen.
- Tady je jen jedna bota.
- Jo, jedna.
- Kde je ta druhá?
- Druhá?
- Jo, druhá bota!
- Ztratil jsem ji.
- Ztratil?
- Jo, ztratil.
- To mi řekni, jak někdo může ztratit botu. Je to možný?
- Taky jsem myslel, že není, ale je ...

Do šatny vpadnu minutu po začátku cvičení. "Žádný spěch," uklidňuje mě nový šéf Martin. "Dneska už to povedeme my s Láďou a vy se budete jen koukat." Bez protestů beru novou roli: "Tak jo, chceš půjčit píšťalku?" Proměním se v diváka, jen sem tam se zapojím do rozcvičky a občas lehce usměrním některé z dětí. Martin si vede výborně. Většinou se drží osvědčeného rozvržení hodiny, ale místy zařadil pár zajímavých novinek. A jak si dovede zjednat autoritu, to mu můžu jenom závidět. Ale co je hlavní, děti ho berou a jsou v pohodě.

Hodina končí a malí Sokolové se tryskem řítí do šatny. Žádný úraz, žádný brek. Jdu o poznání pomaleji za nimi a v duchu sčítám. Za ty roky v atletice a později na míčových hrách jsme to přežili v relativním zdraví. Párkrát krev z nosu, nějaká ta boule, jeden středně velký kyblík slziček, po kterých za hodinu nebylo ani stopy. Jen jedna zlomená záprstní kůstka a můj prsteníček, který půl roku nešel narovnat, když jsem jednou nešikovně dával záchranu Terezce při přeskoku.

V šatně vylovím z kapsy klíče od nářadí a podávám je Martinovi: "Budou v nejlepších rukou. Ale píšťalku mi vrať, ta je památeční." A zazvonil zvonec ... a cvičení je konec.

    

Zkouším se prokopat ven (8) - comeback

Učit se ve dvaceti, to je jako plnit velkou vanu malou naběračkou. Sem tam něco rozbryndáte, trocha se odpaří, něco uteče netěsnícím špuntem, ale hladina pozvolna po milimetrech stoupá. Učit se ve čtyřiapadesáti je prakticky stejné, jen místo vany máte rozeschlé necky a místo naběračky cedník. Ale i taková zdánlivě beznadějná činnost za sebou zanechá nějaké výsledky, provádíte-li ji dostatečně dlouho a intenzivně. A tak jsem pozvolna do hlavy vtloukal vzorce, příklady a poučky, které tam kdysi dávno už z velké většiny byly, jenomže s léty se jaksi vypařily.

Obava z toho, že budu zase pročítat inzeráty a psát odpovědi bez špetky naděje na úspěch, měla jednu obrovskou výhodu. Nikdo nade mnou nemusel stát a kontrolovat mě, jestli se doopravdy učím příslušnou látku, nebo jen relaxuji nad internetem. Ono se ne nadarmo říká, že nouze naučila Dalibora housti. Já jsem se sice na žádný hudební nástroj hrát nenaučil, ale musel jsem toho i tak zvládnout poměrně dost.

Postupem času jsem si do hlavy natloukl nejběžnější postupy výpočtů, které by mě mohly potkat u zkoušek, několikrát denně jsem si střihl cvičný test a pozvolna začaly přibývat i stránky s tématy k ústním zkouškám. Věděl jsem, že základ musím vstřebat ještě před přípravným kurzem, protože pak už bude čas jen na drobnosti a na vysvětlení nejasností.

Až teprve na kurzu jsem pochopil, jak obrovskou výhodu mám v porovnání s většinou ostatních frekventantů. Oni chodili do práce, řešili každodenní problémy, v hlavě nosili desítky běžných starostí. A já? Já měl jedinou starost, uspět.

V den zkoušek jsem byl tak klidný, až mě to samotného překvapilo. A test mi sedl až neskutečně. První hotový, první zkontrolovaný, první bez chyby. Polovina úkolu byla za mnou. V té druhé už jsem tak úplně klidný nezůstal, občas se mnou nervozita lehce zacloumala, ale ne natolik, abych zkoušejícímu nedokázal zodpovědět vše potřebné. A protože jsem do svých odpovědí nestihl propašovat příliš mnoho nesmyslů a nepopletl základní fyzikální zákony, po půlhodince zkoušející rezignoval. Jeho slova: "Ale nemyslete si, že tímhle už je z vás hotový revizní technik," mi v hlavě zní ještě teď.

A potom? Už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Vytoužené místo jsem doopravdy dostal, z nezaměstnaného se po třech měsících a třech dnech opět stal zaměstnaný. A protože podpora v nezaměstnanosti se nevyplácí v souběhu s odstupným, brzy mi přišlo z úřadu práce potvrzení, že podporu jsem pobíral přesně tři dny. Co dál? Pokud možno si místo udržet, abych už nemusel psát žádný díl tohoto seriálu. Doufám, že teď můj blog už zase bude výhradně běžecký.  

Zkouším se prokopat ven (7) - šest svatých týdnů

Proč mě nastartovala právě tahle nenápadná věta? Jmenované místo mi nebylo tak úplně cizí. Právě tam jsem před devětadvaceti roky po vojně začínal svoji profesní dráhu. Sice jsem po třech letech změnil působiště uvnitř firmy a po dalších osmi odešel úplně, ale na své první opravdové zaměstnání člověk nezapomíná. Že bych se po letech vrátil na místo činu?

Získat správný kontakt a zaktualizovat životopis, abych vypíchl to správné období, už byla hračka. A protože jsem se stihl ozvat ještě v době, kdy firma za odcházejícího člověka nezačala shánět náhradu, podařilo se mi "bez boje" postoupit k pohovoru.

Teprve tehdy se ukázalo, že věc má drobný háček. I když se některé věci zdánlivě nezměnily, náplň práce už nebyla úplně stejná. Tak jako na mnoha jiných místech, kde povinnosti původní dvacítky zaměstnanců najednou stačili tři nebo čtyři, ani energetik nezůstal ušetřen změn. Jeho funkce se postupem času zkombinovala s činností revizního technika. Ale protože jinak, až na ten jediný malý detail, se mi zdálo, že vše ostatní bych mohl zvládnout, furiantsky jsem prohlásil: "A když si udělám papíry na revizního technika, vezmete mě?" "Ano, proč ne," zněla poměrně stručná, jasná a pro mě slibná odpověď.

Kolem elektřiny jsem se motal celý svůj dosavadní život, proč by mě teď jednou zase elektřina nedokázala vytáhnout z bryndy? A tak jsem se doma hned plný elánu pustil do zkoumání, co že všechno musím zvládnout, abych se doopravdy stal revizním technikem. Od šroubováku, kleští a voltmetru jsem se za poslední roky posunul spíše k lejstrům, ale kontakt s elektřinou jsem nikdy neztratil. V duchu jsem listoval pamětí, kolika revizákům jsem při práci nakukoval pod prsty. Oni ty zkoušky udělali? I Lojza? Tak to já přece zvládnu taky.

A kde jinde začít s průzkumem, než na internetu? Začal jsem hledat kurzy a zjišťovat náležitosti. První průzkum dopadl poměrně slušně: "Osvědčení mám, praxi mám, vzdělání mám, potvrzení od lékaře pro práci ve výškách? To nemám. Takže úkol číslo jedna, objednat se ke své doktorce. Radši nechci vědět, jak zkoumají, jestli můžu do výšek nebo ne. Nechám se překvapit. A to ostatní?

Na internetu jsem objevil nejen místo a podmínky konání zkoušek, ale i příslušnou literaturu k zakoupení. "Na přihlášku je ještě čas, začnu těmi knihami," plánoval jsem nejbližší kroky. Dovezl jsem z knihkupectví tři svazky, jejichž zakoupení slibovalo poskytnout vše, co se od takového revizního technika žádá. Pustil jsem se do nejtlustší bichle a pochopil, že inzerát nelhal, jen jsem si jej původně vyložil poněkud nesprávně. Kniha neobsahovala veškerou látku, kterou by měl správný revizní technik ovládat, ale seznam té látky. Drobný, ale podstatný rozdíl. Když jsem se začetl, bylo mi trochu divné, proč autoři raději nesepsali, co se od revizního technika u zkoušek nepožaduje. Taková kniha by zřejmě byla mnohem útlejší.

Ale pak jsem si řekl, že cílem zřejmě bylo zastrašit nedostatečně odhodlané zájemce. A odhodlání byla v tu chvíli jediná věc, která mi nechyběla. Velká část studentů, když se připravuje k maturitě, zvládne nasoukat do hlavy většinu klíčových znalostí kdy? No přece o svatém týdnu. A já měl na učení těch týdnů šest. Šest svatých týdnů.  

Zkouším se prokopat ven (6) - zaházej to a začni znovu

A jako se i nejnetrpělivější dítě dočká svého Štědrého dne, i já se dočkal svého "pozítří". Od rána jsem průběžně kontroloval mail a čekal, kdy se konečně  objeví ta vytoužená zpráva, která moji šanci promění v jistotu. Přesně v poledne jsem se dočkal.

"Děkujeme Vám za účast ve výběrovém řízení. Vzhledem k aktuálním potřebám a představám o profilu kandidáta rozhodla společnost nakonec upřednostnit jiného uchazeče." ... a bylo vymalováno. Smůla, skončil jsem druhý, třetí nebo desátý? Kdo by to zkoumal? Sebevědomí zahučelo někam do suterénu a nálada ještě o dvě patra níž.

A co dělat bezprostředně po pádu z hrušky na tvrdou zem? Nějak to rozdýchat, třeba za pomoci metody kyselých hroznů. Honem jsem na nové situaci musel najít nějaká pozitiva. A kdo hledá, najde. Prázdninové lenošení pokračuje, žádný shon a stres, žádné ranní vstávání do tmy, s každodenním hodinovým dojížděním si také nemusím lámat hlavu. A ono to místo vlastně nebylo až takové terno ...

Kdyby nic jiného, poskytla mi tahle lekce nejdůležitější pravdu, že sem tam se zkrátka nějaká šance objeví. A když už přišla jednou, dříve nebo později se musí objevit další. Chce to jen dál projíždět inzeráty, hledat, filtrovat, odpovídat, sem tam trochu upravit životopis ... dobrá teorie, jenomže někde mezi ozubenými kolečky uvnitř mé hlavy se něco zaseklo a já najednou nebyl schopný v klidu se vrátit k počítači a znovu se vrhnout na tu šíleně neefektivní vyhledávací práci s nejistým výsledkem. Na povrchu jsem se snažil udržet v chodu, nebo ten normální chod alespoň předstírat. Ale uvnitř jsem cítil, jak se můj motor stěží převaluje na volnoběh a nějak ne a ne ho přinutit do otáček.

Pracovních nabídek zase není tolik, aby člověk strávil veškerý čas jejich studiem. Chtělo to přibalit nějakou další užitečnou činnost. Snad každý z nás má v paměti zásuvku, do které si ukládá nesplněné úkoly, na které zrovna není čas a do kterých se určitě pustí, jak jen to trochu bude možné. Pro mě teď nastal ten správný čas. "Do toho, otevři šuplík a začni likvidovat resty," našeptávalo mi mé druhé já. A tak jsem poslechl, otevřel šuplík a ... samozřejmě jsem nezlikvidoval vůbec nic. Ani jsem nepřebral stohy nepřečtených knížek, nezpracoval fotografie z několika dovolených, natožpak abych třeba jen otevřel stará nesestřihaná videa. A drobné domácí opravy? Ani tenhle seznam se příliš neztenčil. Místo aktivního využití volného času jen přežívání. Takový zvláštní druh zimního spánku s otevřenýma očima.

Musel jsem najít něco, o co opřu svůj denní režim. Jako už tolikrát mi pomohlo běhání. Už nejsem tak zažraný do běhu jako před deseti lety, kdy mi nebylo zatěžko vybíhat několikrát týdně před šestou hodinou ranní na pravidelnou osmikilometrovou trasu. Od té doby mi nějaké to kilo přibylo, vůle se oslabila, svaly ochably a uvedení do pohybu po probuzení vyžaduje přibližně tolik úsilí, jako roztopit starou parní lokomotivu před nedělní slavnostní jízdou. V šest už vybíhat nebudu, ale půl sedmá by se párkrát týdně zvládnout dala. V denním řádu se objevil pevný bod a v nejhorším období docela fungoval.

A dopravovat se po Praze autem? Na to bych už taky konečně měl zapomenout. Dohustil jsem pneumatiky svého treku a oprášil helmu, která si s výjimkou pár dnů dovolené užívala celoroční volno. Pak stačilo nastudovat hlavní cyklotrasy a bylo to. Samozřejmě jsem se zpočátku párkrát spálil a vjel do míst, kde pro cyklistu není zrovna zdrávo, bezpečno a přívětivo, ale časem si člověk vyšlape správné cestičky. Když jsem zpocený funěl od Hlubočep na barrandovské sídliště, hlava na jakékoli existenční problémy zapomínala.

Nejdůležitější obrat ale přišel po jedné nenápadné větě: "Představ si, ten náš nový energetik nevydržel ani půl roku a už odchází."

Zkouším se prokopat ven (5) - že už bych viděl světlo?

Pozvánka přišla v pravou chvíli. Bylo to jako vyplavat z hloubky a konečně se pořádně nadechnout. Jsou lidé, kteří se s podobnými trablemi vypořádají poměrně snadno. Zjistil jsem ale, že já mezi ně nepatřím. Poprvé jsem zažíval ten pocit, že o mě nikdo nestojí. Za celou dosavadní pracovní kariéru naprosto nový. Kombinace nejistoty, zbytečnosti, obav z budoucnosti a pocitu zklamání, to vše na mně leželo jako těžká deka.

Když jsem končil u svého předchozího zaměstnavatele, jako by se všechno spiklo. Lakoval jsem si, že skoro všichni kolegové jsou vlastně kamarádi, kteří do práce chodí, protože jsme skvělá parta a jen tak mimochodem, v podstatě jako bonus, taky ještě pracují. Ale ta parta najednou někam zmizela. Při odchodu na mě skoro nikdo neměl čas, rozloučilo se jen pár skalních. Jako by mě úplně automaticky odepsali, když už opouštím tu jejich loď. Choval jsem se já stejně ke kolegům, kteří odcházeli přede mnou? Měl jsme pocit že ne a bral jsem to jako nespravedlnost. Třeba to v mnoha případech byla jen shoda okolností, kdo ví. Ale teď už je snad to zlé za mnou. Vracím se do hry, zase bude líp.

Když bych někomu vyprávěl, že jsem se těšil na pohovor, asi by si klepal na čelo. Ale bylo to tak. Prostě je tady šance a já ji chci využít. Když o dané místo budu doopravdy stát, když si budu věřit, že ho získám a když do toho půjdu po hlavě, jako by to bylo poslední volné zaměstnání na zeměkouli, to by v tom byl čert, abych nakonec neuspěl, ne? Sice to potom o něco víc bolí, když vypadnete z kola ven, ale zase si může říct: "Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách."

A tak jsem poprvé vyrazil za svým novým zaměstnavatelem. Relativně moderní a přiměřeně účelná stavba na okraji městečka. Uvnitř sice pracovní ruch, ale žádné napětí a nervy, jaké v posledních měsících vládly na mém předchozím pracovišti. Kupodivu ani na mě žádná nervozita nedolehla. Jako by se vůbec nerozhodovalo o budoucnosti na několik dalších let života. A pohovor? Byl to vůbec pohovor? Pár zahřívacích vět a pak už jedna velká pohoda. Nechápu přesně, čím to bylo, ale prostě jsme si s tím personalistou hned napoprvé porozuměli.

Vlastně pořádně nevím, jestli za to mohly endorfiny, vyplavené v patřičném množství, nebo jestli jsem byl vážně tak dobrý, ale přišlo mi, že odpovědi na všechny otázky mi jdou úplně samy a že zkušební úkoly plním s lehkostí tanečníka. Pozvání do druhého kola pohovoru už jsem bral jen jako samozřejmost a bohapustou formalitu.

Nabízené místo mělo snad jen jedinou drobnou pihu na kráse. Pokud bych nechtěl každý den jezdit autem, strávil bych denně hodinu na cestě do práce ráno a hodinu na cestě zpět. Ale kdo by se nechal rozhodit takovými prkotinami. Ostatně hned při první návštěvě jsem si otestoval, že doprava funguje. Autobus a metro se zvládnou a pak klidná jízda pohodlným vlakem. Když si najdu vhodnou zábavu na cestu, třeba dokonce spojím příjemné s užitečným a vůbec to nebude promarněný čas.

Ani druhé kolo se mi nezdálo nijak obtížné. Testovací úkoly už byly o fous konkrétnější, zatímco personalistovy otázky o dva fousy abstraktnější, až jsem se v té euforii v duchu musel několikrát brzdit: "Pozor chlapče, nejsi příliš rozverný? Oni nevypsali konkurz na baviče, ale budou od tebe chtít práci." A tak jsem se přiměřeně krotil, reagoval podle nejlepšího vědomí s svědomí a pocit jistoty se mě držel jako klíště.

"Pozítří vám dáme vědět, jak jsme se rozhodli," vyslechl jsem si závěrečný verdikt. Trocha zklamání, že na definitivní jistotou si musím dva dny počkat, ale co je to proti věčnosti. Zatím si zjistím, jaká je nejlepší varianta jízdného, očíhnu jízdní řády a budu připravený, až si mě zavolají.

Už aby bylo pozítří...

Zkouším se prokopat ven (4) - jak nepropadnout sítem?

Nabídka pracovních míst se na první pohled zdá být ohromná. Stovky a stovky zajímavých pracovních pozic. Je pravda, že na některé z nich jsem se úplně necítil, ale však ono se něco použitelného najde, ne? Když jsem postupně odfiltroval vše, co z jakýchkoli důvodů nevyhovovalo, už ze stovek byly desítky, ale pořád zbývalo mnohem víc zajímavých pracovních pozic, než kolik by jeden průměrně zdatný zaměstnanec stihl zvládnout. A tak nebylo těžké v první vlně obeslat něco přes desítku firem, které budou mít štěstí se ucházet o mou přízeň.

Když vím, že jsem chráněný všemi možnými antidiskriminačními zákony, jsem hned klidnější. Například z toho, že svému budoucímu chlebodárci nemusím prozrazovat věk. Jen jsme nepochopil, jak při osobním pohovoru zařídit, aby si můj protějšek nevšiml vrásek, vytahané kůže a proplešatělé lebky, která by mu mohla naznačit, že už asi nebudu teenager. A tak jsem si řekl, že ušetřím oboustranně zbytečná zklamání a datum narození napíšu hned pod své jméno. A skutečně to pomohlo. Žádná nenaplněná očekávání se nedostavila a vyhnul jsem se zbytečným trapasům.

Mělo to jen jednu drobounkou pihu na kráse. Nezbyl nikdo, kdo by o mě měl zájem. Ve většině případů jsem na svoji nabídku vůbec nedostal odpověď. A když už mi náhodou nějaká dorazila, bylo v ní velice slušnou formou vyjádřeno, že děkují za moji šlechetnou nabídku, ale že pro uvedené místo nemám správné předpoklady. Bohužel odmítnutí s obdobným komentářem přicházelo i tehdy, když jsem požadavky na pracovní místo vzal důsledně bod po bodu a ve všech schopnostech, vlastnostech a dovednostech jsem ze sebe trochu nekriticky vyrobil mistra světa.

V duchu jsem si představoval, jak pětadvacetiletá HR referentka prochází životopisy: "Nuda, nuda, šeď, šeď. Toho ne, toho taky ne. Co tenhle dědek? Zbláznil se? V tomhle věku? K nám do práce? No to přece neeee ... šup do koše."

Člověk ze zoufalství začne pročítat chytré návody, jak zaujmout, co dělat, co rozhodně nedělat, co psát, co raději nepsat, čím upoutat, čím neodradit, jakých chyb se vyvarovat. Podle návodů je to tak snadné! Mít stručný a správně strukturovaný životopis, pokud možno stejný jako všechny ostatní, ale zároveň originální, aby na první pohled zaujal. Jak snadné je skloubit tyto požadavky. Že je to kvadratura kruhu? No bože, vy s tím naděláte, nedivte se, že vás nikdo nechce zaměstnat, když si neporadíte s takovou maličkostí.
 
Když mé úsilí začalo pozvolna ochabovat, narazil jsem na pracovní nabídku, která se na první pohled nelišila od těch ostatních. Divné na ní bylo snad jen to, že obsahovala výrazně méně frází typu "kreativita, týmový duch a flexibilita v dynamickém kolektivu", ale ptala se po konkrétních pracovních činnostech. Bylo to až podezřelé. Skoro jako by doopravdy hledali nějakého člověka na práci. A tak jsem se začetl a shodou okolností jsem mohl s čistým svědomím odpovědět, že zvládám vše, co můj potenciální chlebodárce žádá. A co víc, i popis pracovního místa se mi docela zamlouval. Večer jsem mailem odeslal svoji nabídku a stalo se něco, s čím už jsem málem nepočítal. Hned ráno mi přišlo pozvání na pohovor.