neděle 12. února 2012

Jen pro ten dnešní běh

... stojí za to žít, chtělo by se mi zazpívat spolu s Oldřichem Novým. Nebo to zpíval trochu jinak? K mému nedělnímu ránu prostě patří dlouhý běh. A že na dnešek vyšlo pravděpodobně nejchladnější ráno několika posledních let? To přece není důvod zůstat za pecí, ba ani za radiátorem. Z postele se sice hrabu s lehkou lítostí, ale když už jsem jednou na nohou, je vlastně vyhráno.

Letmý pohled na teploměr. Minus 19,5 stupně. Tak to je "samec". Kolik vzít do takové sibérie vrstev? Jednoduché rozhodování. Tři vrstvy. A kdyby bylo jen minus deset? Tři vrstvy. A kdyby nula? Tři vrstvy. Proč se tedy vlastně na ten teploměr dívám? Pak ale přece jen beru rekordní mráz v potaz, navlékám nákrčník z mikrovlákna a pořádného kulicha. Přes elasťáky přetahuji ještě jedny tenké kalhoty.

A už jsem venku. Mráz se okamžitě zakusuje do tváří. Očekávám, že rozběh bude trochu tužší, ale k mému vlastnímu překvapení se nohy hýbou vcelku bez protestů. A povrch? Ideální. Na udusané tenké vrstvě sněhu leží přemrzlá krupice, působící jako protiskluzový posyp.

Pejskaři tentokrát zůstali doma. I běžců potkávám naprosté minimum. Zatímco jindy se zdravím jen s běžci, tentokrát pozdravím každého kolemjdoucího. Když už se vydali do těch dnešních podmínek, tak si trochu pozornosti zaslouží. K mému překvapení úplně každý odpoví. 

Vbíhám do Prokopského údolí a cítím, jak mráz zesiluje. Prokopák, to je taková přírodní lednice. Bývá tu chladno i v létě, natožpak dnes. Potok, vinoucí se údolím, je zamrzlý. Něco takového jsem tu ještě neviděl. Mezi stromy občas probleskne sluneční paprsek.

Cítím, jak se mi na ramenou a na čepici usadila vrstva jinovatky. Krystalky ledu na obočí zmenšují zorné pole. Začínám se těšit, až vyběhnu ze stínu a poběžím na slunci delší dobu. Ještě jedno prudké stoupání a je to tady. Oslepující slunce a jiskřivý sníh.  

Ještě kousíček a pode mnou se v mlžném oparu rozprostře Praha i se zamrzlou Vltavou. Jsem v nejvyšším bodě své cesty.  "Nádhera! Uáááá!" Křičím jenom v duchu. Ve skutečnosti jen hluboce oddechuji. Proto jsem dnes tady. To je ten pocit, který nedokážu popsat, ale pro něj stálo za to dnes vyběhnout a snést trochu nepohodlí. Dnes se ale nebudu příliš dlouho rozhlížet. Tělo musí zůstat v pohybu. 

Na zpáteční cestě se mráz chvílemi bolestivě zakousne do stehen, pak zaútočí na břicho a po chvíli se přestěhuje do pravého lokte. Ale to mě nezabrzdí. Po patnáctém kilometru běží nohy samy a hlava si může přemýšlet o úplně jiných věcech. Pocit, že takhle bych mohl vydržet běžet dlouhé hodiny, se ale po dvacátém kilometru začíná vytrácet. Nevadí. Cíl je už tak blízko, že není problém vyburcovat se k závěrečnému zrychlení. 

Domovní dveře zůstaly nezacvaknuté a já se nemusím zdržovat hledáním klíčů. Vybíhám po schodech a v koupelně ze sebe shazuji promrzlé vrstvy. Nastává druhý moment, pro který stálo za to vyběhnout. Vana plná teplé vody. Jak jsem mohl ráno třeba jen vteřinu váhat? Až se mě zase někdo zeptá, proč běhám, zase nebudu umět odpovědět, ale v hlavě budu mít ty nesdělitelné momenty dnešního dne.   

Žádné komentáře:

Okomentovat