sobota 3. března 2012

A ono to jde

Na Kbelskou desítku jsem odjížděl tak trochu s obavami. Kbely jsou pro mě nejspíš zakleté. Dobře si vzpomínám, že tak mizerně, jako před dvěma lety právě zde, mi při běžeckém závodě ještě nikdy nebylo. Ale to byla historie. Teď zpátky do dnešní reality.

Když jsem registroval zprávy o počtu přihlášených, raději jsem si přivstal a vyrazil o něco dřív. Vyplatilo se. Pohodlně jsem ukořistil místo na parkovací ploše a měl najednou spoustu volného času. A co bylo neuvěřitelné? Hezké počasí. Ve Kbelích něco takřka neznámého.

Vyzvednutí startovní tašky je dílem okamžiku. Co s načatým dopolednem, když do startu zbývá ještě moře času? Že bych se šel trošinku proběhnout? Konečně šance si taky jednou prohlédnout tuhle pro mě neznámou čtvrť. A nestačím valit oči. Z předchozích ročníků jsem měl v paměti zarytou zaprášenou ulici s nechutně hustým provozem. Teď zabloudím do jiných končin a musím přiznat, že Kbely mohou být docela příjemným místem k životu, když se netrefíme do nějakého smolného místa.

I když dnes nesepisuji žádné vysvědčení, jsme zvědavý, jak si pořadatelé poradí s rekordním počtem účastníků. Vždyť Kbely se letos poprvé zařadily do výlučného klubu tísícovkářů. A musím uznat, že si vedou na výbornou. Po dlouhatánské době si můžu závod a vše kolem vychutnat, aniž bych musel hledat mouchy a zjišťovat, jestli v kadibudkách nechybí toaletní papír (mimochodem - nechyběl). O to víc si užívám setkání s lidmi, které jsem od podzimních závodů neviděl.

Je čas skončit s poklusáváním, převléknout se a jít se mačkat do startovního koridoru. Nakonec tlačenice není zdaleka tak hrozná, jak jsem se obával. Jen to čekání, až po kolejích projede vlak, který by jinak rozdělil startovní pole vejpůl, začíná být trochu zdlouhavé. Ale nakonec se dráhy pochlapily a vlak úspěšně projel. Může se startovat.

Rozbíhám se někde v polovině pole a nikam se netlačím. Stihnu se zašklebit Martinovi do objektivu a nabírám rytmus. Na prvním kilometru vedle sebe registruju Libora. Zrovna pronásleduje nějakou dívku v zeleném dresu. Je jasné, že na něj dnes nemám. Má před sebou ještě devět kilometrů a klidně stíhá balit baby. Mé obavy se potvrzují a zelený tandem mi beznadějně uniká.

Obvykle při závodě padám do nejistoty, jestli doběhnu, která se občas mění v obavy, jestli přežiju. Ale dnes nic. Cítím nějakou zvláštní jistotu, že dnes to prostě dám. Možná je to tím, že dnes jsem si nekladl žádné nereálné cíle. Držím si své vyrovnané, i když nijak závratné, tempo. Z rovnováhy mě trochu vyvede Jarda, který mě předbíhá těsně po pátém kilometrovníku. Tedy že mě Jarda předbíhá, to jsme celkem zvyklý. Ale když si uvědomím, že Jarda už je sedmdesátník, vzbouří se ve mně zbytek ješitnosti.

Jardu dotáhnu, srovnám s ním krok a do osmého kilometru běžíme bok po boku. Pak si uvědomím, že nějaké síly mi ještě pořád zbývají a žádný sedmdesátník mě tentokrát nepokoří. Když mě ovšem po devítce míjí nějaká mladá vytrvalkyně, ješitnost už nějak nefunguje a vzdávám pokus s ní udržet krok. Ale už je tu cíl. Nezasvěceným to tak možná nepřipadá, ale já dávám všechny síly do finiše.

A znovu je tu ten pocit spokojenosti. Najednou nic nebolí, dýchá se skvěle, svět je o kousek krásnější. Tak rychle se převléknout a zpátky na vyhlášení. Chybička se vloudila. Nebylo nutné spěchat. Počítání výsledků trvá trochu déle a nevyhne se drobným zmatkům. První tři ženy jsou překvapivě čtyři, ale jak se zdá, nikdo naštěstí netrvá na opakování ceremoniálu. Ale jinak Kbelští zvládli tisícovku běžců s přehledem.

Vydařený závod. Tak co teď? Teď nastává fáze těšení se. Na co? No přece na Pečky, jsou už za týden.

Žádné komentáře:

Okomentovat