neděle 25. března 2012

Uf, to byla šichta

Když se vrátím domů z nějakého absolvovaného závodu, obvykle jsem trošku unavený. Někdy si potom s chutí schrupnu u televize. Ale když se vrátím ze závodu, na kterém jsem se podílel jako pořadatel, obvykle jsem jako přejetý parním válcem a doma padnu jako podťatý. Stejné to dnes bylo i po Běhu Prokopským údolím.

Nabitý běžecký kalendář dával tušit, že tentokrát bude účast slabší. Souběžně s námi vybíhali vrchaři na Listonošův krpál a mnozí další tradiční účastníci odpočívali po náročné sobotě. Pro pořadatele ovšem počet startujících nehraje příliš velkou roli. Organizace musí zafungovat, ať už je na startu nával nebo ne.

Čas na budíku se mi naštěstí posunuje automaticky, takže jsem ani nezaspal. Dorazil jsem těsně po půl osmé, pomohl s posledními úpravami značení a připravil si prostor cíle. Posledních pár klidných chvilek, než začne cvrkot. První rodiče s dětmi se začínají shlukovat u plánu trati. Naše trasy jsou poměrně komplikované a já, jako naprostý orientační antitalent, se snažím vysvětlit záludnosti jednotlivých kategorií a věc příliš nezamotat. Tentokrát jsem byl ve svém vysvětlování zřejmě docela úspěšný, protože nikdo nezabloudil.

Než stačím nabít pistoli první šesticí ran, dorazí mi kompletní časoměřičský tým. Rozdělujeme si role, domlouváme detaily. S naším rozpočtem si nemůžeme dovolit žádnou čipovou technologii. Navíc by nám při velkém počtu startů a kategorií příliš nepomohla. Dva časoměřiči a dva zapisovatelé musí vše zvládnout.

A už je tu první start. Přípravka běží čtyřsetmetrový okruh. Kontrola prezenční listiny, poučení o trati, trocha uklidnění nažhavených závodnic. Pro některé to bude první start v životě. Časoměřiči připraveni, žádná z jedenácti startujících nechybí, můžu si poprvé vystřelit.

A pak, když první skupinka zmizí za zatáčkou, pár desítek vteřin klidu, než se znovu přiženou do cíle. Žádná tlačenice, pole se i na relativně krátké trati stačilo spolehlivě roztáhnout. První výsledky jsou sepsané do minuty po doběhu. A už jsou tu další starty. Hlavně zkontrolovat, jestli někdo nechybí a nesplést barvu fáborků při vysvětlování trasy.

Začínají se trousit první dospělí závodníci, ale dnes si s nimi asi moc nepoklábosím. Hlavně na nic nezapomenout, včas nabít pistoli další dávkou nábojů. Cvaknout naprázdno místo výstřelu, to by přece byla potupa. Svým časoměřičům ani nemusím připomínat, aby si vynulovali stopky. Oba jsou zkušení matadoři. Nevím, jak to dělá Honza. Stihne pobíhat podél trati rozdávat rady svým svěřencům, komentovat výkony, ale když je potřeba, vždycky se v poslední vteřině odněkud vynoří a své stopky zmáčkne. Kdysi jsem z jeho nepřítomnosti býval nervózní, ale teď už jsem klidný.

Jak se s kategoriemi prodlužuje délka běhů, je víc času a začínám mít roupy. Už si dovolím občas fotografovat, ale jestli se z narychlo nacvakaných obrázků občas povede nějaký slušný, na to se neodvažuji ani pomyslet. Přesně po dvou hodinách od prvního startu mě čeká poslední výstřel. Můžu si oddechnout. Žádný ulitý start, žádná diskvalifikace, žádné zranění.

Kluci u počítače se činí. Vyhlašování výsledků dětských kategorií běží v době, kdy máme na trati dospělé. Ani na veteránské výsledky se dlouho nečeká. Diplomy jsou vytisknuty, ceny rozdány. Už jen rychle zabalit vybavení cíle, posbírat značení a zamést stopy po naší dnešní akci. V půl druhé jsem doma. Takhle rozlámaný jsem nebyl ani včera po závodě. Klesám do křesla. Pohyblivé obrázky na televizi vnímám jen chvíli, než usnu. Další ročník pro mě skončil přesně v okamžiku, kdy se mi začal zdát první sen ...  


1 komentář: