pátek 17. srpna 2012

Jak slepé štěchovické kuře zakoplo o stříbrné zrnko

Štěchovický poklad zatím odolal všem hledačům, ať už to byli dokonale vybavení profesionálové, nebo jen blázniví amatéři s krumpáčem. Pořád tady někde čeká na své odhalení. Když zklamaly osvědčené postupy, asi nebude možné objevit jej jinak, než že o něj někdo náhodou zakopne.

Pokud zakladatelé běhu Okolo Štěchovického pokladu budou tvrdit, že je k uspořádání závodu vedla jen touha po zdravém proběhnutí krásnou krajinou, moc bych jim nevěřil. Určitě spoléhají na to, že jednoho krásného dne některý závodník zakufruje a jeho unavená noha brnkne o zrezivělé kování staré truhlice. V dosavadních ročnících se to zatím nikomu nepřihodilo, ale čas pracuje pro nás.

Největší šanci máme my, postarší běžci. Paměť už tolik neslouží, oči mnohem snáze přehlédnou nenápadnou šipku a ze správné trasy seběhneme natotata (Jakpak se asi slovo natotata rozděluje? Kdysi jsem to věděl.). A nohy už taky nezvedáme moc vysoko, takže nějaké to zakopnutí zvládneme levou zadní. A tak jsem v neděli s nadějí vyrazil vstříc novému ročníku. U prezentace jsem byl poměrně brzy, takže mě ani příliš nezarazila poloprázdná startovní listina mé kategorie. "Však oni přijedou," říkal jsem si v duchu, ale zároveň se mi do hlavy pomalu vkrádala myšlenka, že by tentokrát někteří soupeři mohli zůstat doma nebo odjet na jiné závody. Nedělní termínovka byla nacvaknutá jak tramvaj na Barrandov ve špičce.

V klidu jsem se vyrazil rozklusat a v hlavě mi začalo šrotovat, že by dnes nebylo marné ukořistit o nějaký ten bodík navíc oproti normálu, kdy se horko těžko peru o desáté místo. "Třeba by to mohlo být sedmé. Nebo dokonce šesté? To by nebylo k zahození," prolétlo mi hlavou na startu, když jsem očima marně pátral po hvězdách své kategorie. Nemám takový přehled, jako třeba Jaromír, který by se rozhlédl a bezpečně mi vyjmenoval, v jakém pořadí dnes doběhneme do cíle my padesátníci. A protože své jméno by vyslovil o pár míst před tím mým, ani mi to tentokrát nebylo líto.

Ale pak už nebyl čas na nějaké velké rozmýšlení. Po startu musí člověk vyrazit svižně, protože jakou pozici vybojuje na rovném kilometrovém úseku, taková mu zůstane po většinu prudkého stoupání. Na uzoučké pěšině plné kamení se moc předbíhat nedá. Když se stoupající cesta trochu rozšířila, měl jsem před sebou dva neznámé běžce skoro na dosah. Zezadu bylo těžké odhadnout, jestli mohou patřit do mé věkové kategorie. Vylovil jsem poslední zásoby sil, předběhl je a doufal, že je svým manévrem třeba zlomím psychicky, protože v té chvíli sílil pocit, že fyzické síly už pozvolna docházejí.

Začalo mi být jasné, že tentokrát jsem to trochu přehnal jak s tempem na rovince, tak s plýtváním sil při předbíhání. Nohy ztěžkly a síla ze svalů se někam vypařila. Boj o pořadí se změnil na boj o udržení běhu. Nakonec jsem rezignoval a letos na závodech do kopce poprvé přešel do chůze. Fuj, hanba! Jeden ze dvou předběhnutých mi moji troufalost vrátil, ale já už jsem si ho mezitím prohlédl a bylo mi jasné, že na padesátníka vypadá příliš mladě. Takže žádná konkurence, klidně si běž.

V posledním stoupání před cílem jsem za sebou uslyšel lehké kroky. Teď už se přece nenechám předběhnout nikým dalším. Naposledy jsem si poručil a vymáčkl ze sebe poslední síly na finiš. Dobře jsem udělal, protože jinak by mě Laura předběhla. A kde je Laura, tam je i Vašek, který běžel jako její doprovod. Nebýt toho, bez problému by mě porazil. Takhle zůstal o pár vteřin vzadu.

A tak jsem se při vyhlašování dozvěděl pro mě šokující zprávu. Po jednom z nejhorších výkonů sezóny jsem zaznamenal svůj nejlepší výsledek za celých těch dvanáct let, co běhám Kopce. Slepé kuře zakoplo o stříbrné zrnko. Takže padesátníci, díky Vám, že jste se domluvili a tentokrát nepřišli. Oplatím vám to a příště nepřijdu zase já. Tak si Běh na Červenou horu užijte, budu vám na dálku držet palce.

Žádné komentáře:

Okomentovat