Stejně by mě docela zajímalo, kdo přišel na tenhle krásný pohádkový název. Byla to čistá fantazie pořadatele závodu? Nebo se snad někdy v minulosti ve Slivenci doopravdy vyskytovala nějaká saň? Jak vypadala, kolik měla hlav a čím se asi živila? Polykala náhodné chodce (rekreační běžci tenkrát asi ještě nebyli) a nebo se specializovala na princezny? To by asi bylo vysvětlení, proč se tu už žádná saň nevyskytuje. Chcípla hlady.
Bydlím jen pár kilometrů od cíle, a tak jsem využil situaci, do běžeckého se převlékl doma a vyrazil, vybavený jen mincemi na dobrovolné startovné. Je to mnohem lepší, než zmateně kroužit autem po Chuchli a hledat místečko k zaparkování. Ani nemluvím o druhé výhodě, že by pak teoreticky bylo možné libovolně doplňovat ionty z těch nejlepších energetických nápojů. Proč teoreticky? Protože na to jsem příliš líný. Z cíle to mám domů jen něco přes tři kilometry a vracet se do hospody na start s představou, že pak s jedním či několika pivy v žaludku poklušu do kopce, to jsem radši zůstal za abstinenta.
A samotný závod? V posledních týdnech jsem několikrát zkusil opakované výběhy schodů. Schody jsou skvělá věc na posílení stehenních svalů. Na mé výkonnosti se to projevilo prakticky okamžitě. Tedy ne že bych nabral sílu, ale nohy byly unavené daleko dřív než jindy, takže jsem se do úvodního stoupání sotva vydrápal. Když se pak trať ve druhé půli narovnala, nohy už se přece jen rozeběhly o něco ochotněji. Jednoho nebo dva běžce jsem sice předběhl, ale dalšímu, který byl na začátku rovinky sotva dvacet metrů přede mnou, jsem se nedokázal přiblížit ani o kousek.
Bydlím jen pár kilometrů od cíle, a tak jsem využil situaci, do běžeckého se převlékl doma a vyrazil, vybavený jen mincemi na dobrovolné startovné. Je to mnohem lepší, než zmateně kroužit autem po Chuchli a hledat místečko k zaparkování. Ani nemluvím o druhé výhodě, že by pak teoreticky bylo možné libovolně doplňovat ionty z těch nejlepších energetických nápojů. Proč teoreticky? Protože na to jsem příliš líný. Z cíle to mám domů jen něco přes tři kilometry a vracet se do hospody na start s představou, že pak s jedním či několika pivy v žaludku poklušu do kopce, to jsem radši zůstal za abstinenta.
A samotný závod? V posledních týdnech jsem několikrát zkusil opakované výběhy schodů. Schody jsou skvělá věc na posílení stehenních svalů. Na mé výkonnosti se to projevilo prakticky okamžitě. Tedy ne že bych nabral sílu, ale nohy byly unavené daleko dřív než jindy, takže jsem se do úvodního stoupání sotva vydrápal. Když se pak trať ve druhé půli narovnala, nohy už se přece jen rozeběhly o něco ochotněji. Jednoho nebo dva běžce jsem sice předběhl, ale dalšímu, který byl na začátku rovinky sotva dvacet metrů přede mnou, jsem se nedokázal přiblížit ani o kousek.
Ono tělo asi ještě nedokázalo vstřebat sobotní Miřejovice. Ale co bychom řešili takovéhle prkotiny. Jestli si o jedno místo pohorším, to už při mé běžné výkonnosti nehraje příliš velkou roli. Nakonec jsem skončil ve druhé polovině výsledkové listiny i ve své kategorii. Už to asi lepší nebude.
Ale ještě jedna věc mě na Slivenecké sani zaujala. Protože trať se brzy po startu zužuje na úzkou pěšinu, na které se dá předbíhat jen s obtížemi, startuje se ve dvou vlnách. Na ostatních závodech obvykle nejdřív běží mladí chrti a my staří vybíháme až se zpožděním. Stovky metrů před cílem pak potkáváme mladé rychlíky, kteří už vyklusávají po závodě, sledují naše výkony a povzbuzují nás, když nám lezou oči z důlků a lapáme po dechu.
Tady na Slivenecké sani je to naopak. Nejdříve se na trať vydáváme my staří. Mladí startují s desetiminutovým odstupem. Tohle uspořádání má svoji výhodu. Konečně zase jednou my můžeme být diváky a podívat se na dobíhající mlaďasy a oplatit jim povzbuzování. A víte že je to docela příjemné, když už máme závod za sebou, jen si volně vyklusáváme a zažíváme ten pocit, že my už běžet nemusíme, kdežto tentokrát lezou oči z důlků těm druhým?
Ale ještě jedna věc mě na Slivenecké sani zaujala. Protože trať se brzy po startu zužuje na úzkou pěšinu, na které se dá předbíhat jen s obtížemi, startuje se ve dvou vlnách. Na ostatních závodech obvykle nejdřív běží mladí chrti a my staří vybíháme až se zpožděním. Stovky metrů před cílem pak potkáváme mladé rychlíky, kteří už vyklusávají po závodě, sledují naše výkony a povzbuzují nás, když nám lezou oči z důlků a lapáme po dechu.
Tady na Slivenecké sani je to naopak. Nejdříve se na trať vydáváme my staří. Mladí startují s desetiminutovým odstupem. Tohle uspořádání má svoji výhodu. Konečně zase jednou my můžeme být diváky a podívat se na dobíhající mlaďasy a oplatit jim povzbuzování. A víte že je to docela příjemné, když už máme závod za sebou, jen si volně vyklusáváme a zažíváme ten pocit, že my už běžet nemusíme, kdežto tentokrát lezou oči z důlků těm druhým?
Žádné komentáře:
Okomentovat