Jiná Kunratická

Teprve v neděli v Kunratickém lese si to člověk naplno uvědomil. Skoro všechno bylo stejné jako v předchozích letech. Stánky se sportovním zbožím, davy proudící po úzkých cestách, stromy obsypané odloženými svršky, malí i velcí běžci pobíhající na všech možných i nemožných místech. Jen jedna věc chyběla. Nezaměnitelný hlas Iva Domanského, který se tu pravidelně od rána rozléhal údolím. 

Stejně jako kdysi na trati, i u mikrofonu byl k nezastavení. Sypal z rukávu mraky detailů. Jak se běželo před rokem, před deseti, kdy bylo nasněženo, kdy byla ledovka a kdy sucho. Kdo kdy zazářil, překvapil a kdo letos nepřijel. Člověk věděl, že kdykoli se mihne kolem pódia, stojí poblíž největší kunratická jistota. A ta teď najednou chyběla. Na stromě nedaleko od komentátorského stanoviště visela Ivova fotka zatavená do plastu. Pod ní houf svíček. Uvědomil jsem si, že vzadu v báglu mám dva zapomenuté kousky. Tak jsme mu s Martinem každý jednu zapálili. 

Ale taky jsem tu byl kvůli běhu. Tentokrát si ohlídám, abych nezopakoval loňský trapas, kdy se mi málem podařilo zmeškat start. To byla pěkná ostuda. Přijel jsem tehdy hrozně brzo. Spousta času, zajdu tam a támhle, tady se zastavím, pokoukám, popovídám. Dvojitá porce rozklusání a rozcvičení. Asi to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem se v rozhodující moment s někým zakecal. Na start jsem se prodral vteřinu před vyběhnutím a rukavice natahoval až cestou k prvnímu potoku. Tentokrát jsem nic neriskoval. Radši jsem se u startu ochomejtal o stovku čísel dřív.

Náhoda mi do dvojice přihrála Markétu, holku skoro o třicet let mladší. Asi jsem ji v první chvíli vyděsil, když jsem se k ní hrnul. Ale než stačila vyslovit kouzelnou formulku: "Vrať se do hrobu," došlo jí podle startovního čísla, že jsem jen zvědavý na svoji běžeckou parťačku. Aby řeč nestála, poptal jsem se, jestli už běžela Hrádek a za kolik. Když na mě vystřelila čas pětadvacet minut, hned se mi to zdálo nějaké divné. Drobná a štíhlá, třicet kilo i s postelí, prostě ideální běžkyně. Ale už nebyl čas pochybovat. Plácli jsme si, ať se ve zdraví sejdeme v cíli a běželo se. 

Hned po pár metrech jsem se nacpal dopředu a ztratil o ní přehled. Pak už první potok a první stoupák. Vždycky obdivuju, jak někteří závodníci předem zkoumají brody, vymýšlejí, kudy běžet, kam šlápnout. Já už jsem podobné průzkumy dávno zařadil do kategorie "zbytečné". Obvykle v tom ideálně naplánovaném místě je nakonec chumel z borců. kteří brzdí, váhají jestli zleva, zprava, kterou nohou a kam. Tak do toho potoka vždycky vletím, raději na rovné dno, než se trefovat na vyčnívající hrbolaté šutry. Trochu to cáká, ale člověk je rychle venku.

Ale po druhém potoku přišel výstup na Hrádek. Tentokrát úplná katastrofa. Jak to jen trochu jde, chytám se lana a pomáhám si rukama, aby nohy nedostávaly tolik zabrat. Jenomže tentokrát prostě chyběla síla. Říjnový výpadek se na mě krutě podepsal. A tak, když jsem se konečně vydrápal nahoru, nohy byly jak ze dřeva. Vůbec se nechtěly pohybovat, natožpak běžet. Ale bylo mi jasné, že jak se hned nerozběhnu, zakyselení ze sebe už nevytřesu. A tak jsem se přinutil k něčemu nekoordinovanému, co se možná běhu mohlo zdálky podobat. V následujícím sešupu jsem byl docela rád, že se přede mnou vytvořil špunt, takže jsme se dolů sunuli sice jako turisti, ale bezpečí nade vše. 

Foto: Petra Karpíšková

Poslední stoupák, ten co následuje po hrádku, pro mě bývá krizový vždycky. Ale ta bída, kterou jsem tam předvedl tentokrát, neměla obdoby. Lezl jsem nahoru málem po čtyřech a snahu běžet už jsem ani nepředstíral. Pravda, většina těch mátoh, co se motaly v mém okolí, vypadala podobně tragicky jako já, ale sem tam mezi námi profrčeli borci, že za nimi málem zůstávala šmouha jak za tryskáčem.

Nahoře jsem nohy zase přinutil do klusu, ale šlo to hodně ztuha. Za sebou jsem uslyšel nějaké podezřele lehké kroky. "To nebude žádný stokilový chlap," prolétlo mi hlavou. A taky že ne. Už se kolem mě hnala Markéta. Prý pětadvacet minut! To by si musela dát pauzu na svačinu. Když s ní mám prohrát, tak po boji. Pověsil jsem se za ní jako klíště a jen jsem doufal, že to ještě aspoň chvíli uvisím. Kdyby neběžela přede mnou, asi bych se na té trati ploužil až do setmění. 

Už nás nečekalo žádné stoupání. Nohy se na rovině zase trochu vzpamatovaly. A mně se najednou Markétino tempo nezdálo být tak vražedné, jako před chvílí. V místech, kde se tak jako tak nedá předbíhat, jsem si za ní dokonce trochu odpočinul. A pak už byl cíl na dohled a já mohl vydat našetřené síly na závěrečný finiš. Markétě jsem utekl jen o pár vteřinek.

A tak tuhle Kunratickou mám za sebou. Jaká tedy byla? Už teď začínám tušit, že průměrná. Horší čas než loni, ale pravděpodobně lepší než napřesrok.