úterý 20. listopadu 2012

Přichází padací období?

Že už je tu zase listopad, poznám nejen podle kalendáře, lezavé zimy a opadaného listí. V listopadu nastává mé padací období. Přiznávám, že při běhu nepadám často a nepadám rád. Bez pádu vydržím třeba i půl roku. Ale jak přijde listopad, musím si alespoň jednou vyzkoušet, jestli zemská přitažlivost pořád funguje. A protože jeden pokus k ověření platnosti fyzikálního zákona nestačí, obvykle pád nezůstane samotný a brzy k němu přidám nějaké bratříčky. Nezaujatý pozorovatel by řekl, že padám v sériích.

V neděli ráno jsem vyběhl docela nalehko. Dvě tenké vrstvy Moiry a přes ně funkční triko. Když je člověk schovaný v údolí nebo mezi stromy, dá se tak vydržet i při teplotách kolem nuly. Ale pak jsem vyběhl na Dívčí hrady a zamířil k vyhlídce na Prahu. Studený vítr se do mě nepříjemně opřel a já se začal zabývat myšlenkami, jestli by mi nebylo líp v teplých peřinách, nebo nad kouřícím talířem zelňačky. Základní chyba. Měl jsem raději myslet na to, kam šlapu.

V nejužším místě, pár metrů od nejvyššího bodu své nedělní trasy, jsem se vyhnul dvojici dalmatinů. Oddychl jsem si, že s sebou nevzali svých 99 bratříčků. To by nám na úzké pěšině bylo hodně těsno. Asi jsem si v tu chvíli představil, jak se mezi nimi proplétám. Mezi imaginárními černobílými fleky jsem přehlédl jeden skutečný vyčnívající kámen a už jsem se válel po zemi. Ano, potvrzeno, gravitaci nikdo nevypnul.

A jaký byl samotný pád? Letěl jsem krásně jako Uwe Filter v dobách své největší slávy, ale přistál bohužel jako jeho méně úspěšný kolega Taki-Jako-Nakaši. Bodoví rozhodčí nikde, a tak jsem nepoužil telemark, nýbrž jeho rychlou variantu, "na dlaně". No ale nakonec jsem byl moc rád, že to nebyla ještě rychlejší varianta "na ústa". Chvilku jsem ležel a přemýšlel, jestli volat Zadara, ale pak mi došlo, že na něho nemám číslo. A tak jsem se zvedl a pokračoval.



Nakonec už mám vyzkoušeno, že pokud si člověk neublíží moc, je pohyb na překonání následků pádu nejlepší medicínou. Ono i když se jinak nic nestane, kosti se ve stárnoucím těle mají snahu přesypat na jednu hromadu. A když se vrací na původní místo, chvíli jim to trvá a někdy to i docela bolí. Když se ale dlouho neválím a co nejdříve pokračuji v běhu, jako by ten návrat kostí a kostiček do původní polohy byl snazší. Funguje to úplně stejně, jako když se klepnu kladívkem do palce. Svižné proběhnutí po libovolné trase v tu chvíli přijde jaksi samo od sebe.

Když jsem se po další hodině sápal do vany, nebýt červených dlaní, ani by žádný pád nebyl znát. A tak mám první listopadový pád za sebou. Jaké budou další do série? Kdepak je asi předvedu? Budou na místě kamery, nadšené davy diváků, nebo se to odehraje beze svědků? Zůstanu celý, nebo se budu domů dopravovat po kouskách? Nebojte, dám vědět :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat