Všichni na Petřín? Ne, všichni ne.

Tradiční Běh na Petřín se zrádně přesunul z října na konec dubna, takže nám, kteří se v kalendáři orientujeme podle závodů, se mohlo zdát, že čas zase nějak podivně zrychlil. Ale není to prý poslední změna. Napřesrok si sem zaběhneme v neděli, takže mnohým odpadne tradiční stres, jestli se podaří včas přesunout z práce na start.  

A jaký je tedy jarní Petřín? Ten včerejší byl drsný jako vždy. Člověk se zakyselí už při prvním stoupáku pár set metrů po startu a pak jen doufá, že přežije. Vůbec nechápu, jak to ti nejlepší borci zvládají v neuvěřitelných časech hluboko pod patnáct minut. Já jsem se na vršek dokulil za jedenadvacet a byl jsem rád, že jsem rád. Že nemám na ty nejlepší, to mě ostatně ani moc nepřekvapilo. Spíš bylo na pováženou, jak snadno mi zmizeli ti, se kterými jsem v dávné minulosti držíval krok.

Prvních pár stovek metrů jsem se zkoušel udržet Pepy, ale marně. Odklusal někam dopředu s lehkostí, která mi úplně sebrala zbytek sebevědomí. Pak jsem se chvíli přetahoval o pozici s Milošem. Jednou jsem ho předběhl a doufal, že ho setřesu, ale chytil se mě a vrátil mi to. Pak jsem to zkusil ještě jednou, ale dopadlo to úplně stejně, jen s tím rozdílem, že pak mi raději utekl, aby mě nadobro přešly předbíhací choutky. Poslední, na koho jsem si ještě brousil zuby, byl Tonda. Podařilo se mi od něj kousek poodskočit a má mysl, zatemněná kyslíkovým dluhem, se domnívala, že mám dostatečný náskok. 

Před vběhnutím na rozhlednu jsem se ohlížel a měl pocit, že už mě nemůže dostat. Možná i s tím vědomím jsem do schodů začal opatrně. Přece jen jsem si chtěl zachovat nějaké končetiny, použitelné i k transportu dolů. Ale na tom točitém schodišti jednak člověk nemá přehled, jak se na něj kdo dotahuje a druhak úplně ztratí orientaci, jak daleko je do cíle. A tak najednou kde se vzal tu se vzal, mě Tonda předbíhá. Sice jsem se za něj ještě pokusil zavěsit, ale věděl jsem, že už nemám síly, abych mu to vrátil. Na schodišti jsem se sice ještě prodral přes tři závodníky, ale byli to samí čtyřicátníci, takže pro mě z hlediska výsledku naprosto nezajímaví ... no ale pak už jsem konečně byl nahoře. Pocit, že každou chvíli musím vyplivnout plíce, se změnil na pocit úlevy, že nikam výš už nemusím, protože to nikam dál nevede.

Jindy to nedělám, ale tentokrát jsem s sebou i při závodě vláčel foťák. Za normálních okolností je to hloupost, ale tentokrát to byla dokonce obrhloupost, protože nahoře jsem zjistil, že baterka už je na pokraji vybití, takže jsem jen stihl zdokumentovat pár svých nejbližších soupeřů a šlus, konec focení.

Pak návrat na rozklepaných končetinách dolů po schodech. Je zajímavé, že to schodiště dolů je výrazně kratší, proč nás nahoru nenechali běžet po něm? Dole jsme s ostatními ještě zvládli zafandit kategorii žen a mužů od šedesátky do stovky. Ne, samozřejmě přeháním, nikdo přes devadesát neběžel, možná ani přes osmdesát. Ale raději se nebudu koukat do výsledků, kolik mě tentokrát porazilo sedmdesátníků.

Sěběh dolů z Petřína, to bylo příjemné a užitečné odplavení únavy z lýtek, která v mém případě dostala zabrat nejvíc. Pak dole tombola (zase mě nevytáhli) a pak jedno nádherně vychlazené pivo v nejbližší zahrádce. Jo, to zakončení se vyvedlo nejlíp :-)