Honička, kdy jsme těsně před zavírací hodinou pádili ke
katedrále, rozhodně stála za to. Stihli jsme to jen my a dva naši sousedé z
autobusu. Tak trochu jsme se cítili jako spiklenci. Jen nám se podařilo
vychutnat si tu nádheru. Ovšem druhý den ráno pocit jedinečnosti rychle
vyprchal. Autobus se na další cestě Irskem už už málem prohnal kolem katedrály
bez povšimnutí, když pan průvodce zahlaholil do mikrofonu: "Že bychom tady
zastavili? Deset minut fotopauza. Napravo vidíte katedrálu ..." Místo
večerního úprku městem jsme si někde v klídku mohli vychutnat jednoho Guinesse.
Co by to bylo za výpravu do Irska, kdybychom nesmočili
alespoň palec v Atlantiku. Svistot větru, hukot vln a pláž tak pozvolná, že
jsme mokrým pískem museli ujít desítky metrů, než nám slaná voda olízla alespoň
podrážky. Nezbytná fotodokumentace a rychle z pláže, ať nasedneme včas.
Tady na pláži se mi podařilo získat nejlepší fotografický
úlovek, ovšem bohužel na cizí aparát. Pětičlenná skupinka mlaďasů zatoužila po
společné fotografii. Samozřejmě jsem jim rád vyhověl. První obrázek klasika,
žádné velké překvapení. Ale donutil jsem je, ať ještě chvilku vydrží, než
pořídím druhý snímek. A oceán se ukázal jako správný režisér. Po sérii klidných
vlnek zařadil jednu větší, která se k nim zezadu připlížila těsně před tím, než
jsem zmáčkl spoušť. Nebylo to nic obrovského, vody sotva do půli lýtek, ale
takovou kompozici, plnou emocí, dynamiky a fyzického vzepětí v kombinaci s
mořskou pěnou, jsem ještě neviděl. Svým uměleckým dílem jsem se mohl kochat jen
pár vteřin na malinkém displeji, než jsem foťák vrátil majiteli. A možná, že on
ho už dávno smazal jako bezcenný a nepovedený ... někdy krása bývá sakra
pomíjivá.
Kdybych Moherské útesy neviděl na vlastní oči, asi bych
nikdy nepochopil, jak je možné v místě, kterým denně projdou tisíce lidí,
nasekat desítky fotografií, na kterých nespatříte ani živáčka. Ale pak stejně
zjistíte, že nejzajímavější jsou právě záběry, na kterých se lidé neschovávají.
Zase se potvrdila známá pravda, že sebevětší hora se na fotce stane pouhým
krtincem, když není po ruce srovnání s člověkem.
A ještě něco je na útesech zvláštní. Když se k nim
přiblížíte poprvé, vzbuzují respekt. Člověk se ukázněně drží za ochrannou
zídkou a všichni protijdoucí, vracející se po pěšině pár kroků od srázu, mu
připadají jako hloupí hazardéři. Ale pak jde kilometr, dva, až poprvé přeleze
nízkou zídku. Pocit ohrožení se někam vypaří a na zpáteční cestě už je z vás
taky "hazardér". Ale nic se nemá přehánět. Ti kteří překročili
hranice pudu sebezáchovy, mají na Moherských útesech svůj pomníček.
Nemá smysl sepisovat seznam všeho, co bylo v Irsku k vidění,
ale vyhnout se na zpáteční cestě Burrenu by byla ohromná škoda. Nepoučený
pozorovatel v první chvíli nechápe, do jaké krajiny se dostal, než zjistí, že
ta šedobílá hmota od obzoru k obzoru jsou doopravdy vápencové skály. Nedostatku
stavebního kamene se Irové ještě hezkých pár set let nemusejí obávat.
Cestovatelský zápisník se plnil dalšími a dalšími jmény.
Pulnabrone, Limerick, Glendalough, Bunraty Castle a přilehlý skanzen ... po
dalších pár stovkách kilometrů, desítkách zřícenin a dvacítce dešťových
přeháněk jsme projeli Irsko nazpátek od západu k východu a vrátili se do
Dublinu.
Jen jedna potíž nás provázela všude, kam jsme se jen vrtli. Stejně
jako byl náš autobus beznadějně velký na irských silničkách, byla stejně
beznadějná naše pěší skupina. Kamkoli jsme vlezli, vytvořili jsme špunt.
Šedesátka jedinců, kteří by sami o sobě byli nenápadní, vstřícní a dle možností ohleduplní, se
spojila ve všude překážející masu, když jsme se kdekoli na chodníku snažili
zachytit pár slov z průvodcova výkladu. A domorodci se vyhýbali, proplétali,
čekali, tu s větší, tu s menší trpělivostí. A když jsme se snažili prostřídat
na jediné fungující toaletě v širém okolí? Tak to už byla úplná katastrofa ...
Žádné komentáře:
Okomentovat