neděle 12. října 2014

Irsko IV - letecký pokrok nezastavíš

Zvládnout prohlídku Dublinu za půldruhého dne by nedokázal ani superman, natožpak unavená šedesátka obyčejných pozemšťanů. Zpočátku jsme spoléhali na průvodce a jeho zkušenosti, ale byl to předem ztracený boj. Ukázalo se, že ani hlavní město není stavěné na přerostlé tlupy turistů.

A tak jsme ještě jakž takž přežili společné přešlapování na nádvoří Trinity College, osamělou prohlídku archeologického muzea a husí pochod k Temple Baru. Jenomže aby člověk mohl hrdě prohlásit: "Byl jsem v Temple Baru," měl by se tam pořádně opít a ne jen projít kolem dveří. Ale mířili jsme do palírny páně Jamesona a tak se ten chvat snad dá omluvit.

Patřím spíš ke svátečním pijákům. Whisky se mi na jazyk dostane jednou za uherský rok. Ale návštěva palírny patřila k tomu nejlepšímu, co jsme v Dublinu zažili. Ono je vždycky úžasné, když člověk může nakouknout pod pokličku někomu, kdo dokonale ovládá své řemeslo.

Prošli jsme si celým postupem výroby od namáčení až po trojí destilaci, dozvěděli se, jaký rozdíl je mezi americkou, skotskou a irskou whisky, kolikrát se která destiluje, jaké sudy se používají ke zrání. Vzácný nápoj v sudu každým rokem získá na barvě, na chuti, ale také ztratí na objemu. To co se odpaří, je prý určeno pro anděly. Vzhledem k tomu, kolik whisky u Jamesonů každým rokem vyprodukují, být andělem nemusí být úplně marné a člověk má další důvod snažit se, aby neskončil v pekle. Ale jestli svoji dávku dostávají i andělé strážní, není divu, že je na světě pořád tolik karambolů.

Po exkurzi v palírně nastal správný čas oddělit se od skupiny a zbytek Dublinu prolétnout ve dvojici. Ale co vybrat? Dublinská bonboniéra byla ještě skoro plná a my už stihli jen pár kousků. Katedrála Christ Church, Half Penny Bridge, obelisk ... když jsme konečně dorazili k dublinskému hradu, bylo už dávno zavřeno. Smůla, snad někdy příště. Za rok, za pět, za deset?  Nikdy? Kdo ví ... Poslední pivo v irském pubu a hurá do hajan, ať jsme odpočatí na zpáteční let.

I když jsem trochu strašpytel a z výšek mám respekt, vždycky jsem létal hrozně rád. Od prvního vyhlídkového letu il čtrnáctkou v deseti letech přes všechny dovolené nebo služební cesty to pro mě byl vždycky svátek, když se letadlo odlepí od drncající ranveje. S lety jsem si vypěstoval reflex jak Pavlovovi psi. Když se vzneseme do vzduchu, brzy nás čeká nějaká dobrůtka. Jenomže pak přišla letecká krize, nízkonákladové lety a chuťové pohárky si už do letadla ani nemusíme brát.  

Někdo z cestovky zřejmě napráskal na letišti, že jsme celý týden v autobuse strávili na zadním sedadle. A milý Air Lingus se nám to rozhodl vykompenzovat. Chvilku trvalo, než mi docvaklo, že označení 1C a 1D je číslo sedadla. Řada s nouzovým východem, místo pro bágl beznadějně daleko a okénko ještě dál, takže jediné, co může člověk sledovat, jsou znuděné obličeje letušek, které už vědí, že čeští turisté si u nich nekoupí ani cucavý bonbón a naučily se je nevnímat. Dokonalý zážitek, dokonalá zábava. Tak snad pokusit se usnout a doufat, že se mi bude zdát zajímavější zpáteční cesta. Nezdála. Ještě že let z Dublinu trvá jen dvě hodiny. Ale konec dobrý, všechno dobré. Hladce jsme přistáli a dokonce i kufry přiletěly s námi. Ne každý měl takové štěstí.

Ahoj Irsko. Snad někdy na shledanou.

Žádné komentáře:

Okomentovat