Tréninkový maraton? Proč ne?

Existují dvě základní tréninková pravidla. Taxis se v tréninku neskáče a maraton se v tréninku neběhá. U Taxisu to dodržím zcela jistě. S maratonem je to trochu složitější, zvlášť když se člověk nachomýtne k partě lidí, kteří po maratonu zapomenou zastavit a běží si klidně dál. A tak, když Libor poslal pozvánku na lednový tréninkový maraton, v náhlém pominutí mysli jsem klikl na tlačítko "zúčastním se".

Ultraběžci jsou pro mě pořád něco nadpřirozeného a některé jejich akce se mni zdají být naprosto šílené a nepochopitelné. Jak jsem ale z téhle jedné pochytil, odehrává se to v trochu jiném režimu, než když člověk běží závod od začátku do konce na doraz s cílem ušetřit každou vteřinku. Tyhle dlouhé štreky jsou mnohem víc na pohodu, do kopce se obvykle chodí a dělají se pauzy, na které nejsem úplně zvyklý. Jinak to ale byla moc povedená neděle.

Měli jsme sraz ve vlaku do Prosečnice. Sešlo se nás jedenáct a další dva se přidávali cestou. Nemám žádný rozumný běžecký batoh, který by mi pevně seděl na zádech a s každým krokem neposkakoval, tak se mi moc hodilo, že mi Libor půjčil jeden svůj starší. Ovšem přecenil jsem kapacitu. Jaký byl výsledek? Kolem pasu ledvinka, narvaná k prasknutí a na zádech stejně k prasknutí narvaný bágl. Držel moc pěkně a vůbec při běhu nevadil, ale bylo docela obtížné z něj o pauzách cokoli vydolovat.

Protože můj orientační smysl není smysl, bylo mi jasné, že abych nezabloudil, musím se stůj co stůj udržet skupiny. A podařilo se. Tedy první tři kilometry. Na čtvrtém jsem se ztratil. Jak prosté. Odskočil jsem si. Pak jsem se rozhodl, že ještě shodím šusťáky, abych alespoň jednu vrstvu udržel jakž takž bez bahna. Trvalo to o fous déle, než byl původní záměr a komplikace byla na světě. Utekli mi jen o chvíli, v delších obloucích jsem je měl na dohled. Pak jsem zaplul do nějakého pěšího tunelu a když jsem se vynořil, široko daleko nikdo v dohledu. Pokračoval jsem dál po cestě, ale už jsem tušil zradu. Když jsem doběhl k silnici a živáček nebyl na obzoru ani vlevo, ani vpravo, natožpak rovně, radši jsem volal o pomoc. Uhnuli těsně u tunelu a já kolem nich prohučel rovně. Naštěstí jsme se brzy zase našli a já si od té chvíle dával ještě většího majzla.

Mé bloudění se nijak nepodepsalo na čase, protože jsme na železniční zastávce na trase čekali na zbylé dva členy. Jako na potvoru jejich vlak měl asi čtvrt hodiny zpoždění. V tu chvíli už mi začalo docházet, že mé časové odhady (v půl desáté vyběhneme, za čtyři hodinky to máme odběhnuté a ve tři, nejpozději v půl čtvrté jsme doma) byly naprosto mimo mísu. Protože jsme se snažili vyhýbat silnicím, většina cesty vedla bahnem, které jsme brzy měli až za ušima. Sem tam člověk jen bezmocně klouzal a čekal, jestli se udrží na nohou nebo spadne, ale těch pádů zase nebylo tak moc a obešly se vesměs bez následků.

I když jsme tedy neměli nijak závratné tempo, kilometry postupně přece jen naskakovaly. Já sem tam zblajznul nějaký ten gel, nějakou tu kapsli s magnéziem, vše zapil naředěným ionťákem a jinak vše vcelku bez starostí a zádrhelů. Není nad to, když člověk nemusí sám určovat cestu. Od toho tam byli jiní. Krajina v místech, kudy jsme běželi, byla vážně pěkná a zajímavá, některé výhledy přímo nádherné. Netroufl jsem si vzít těžký foťák. Fotit na mobil jsem se ani nepokoušel. A myslím, že to bylo dobře. Mohl jsem se zase v klidu dívat a nezdržovat. Mít foťák, zřejmě jsem ještě někde na trase.

V hospodě v Třebenicích, kde jsme plánovali hodit do sebe nějaké teplé jídlo, nastal drobný zádrhel. Nevařili. Museli jsme si nechat zajít chuť na polévku i na cokoli jiného teplého do žaludku. Po čaji, jediné teplé věci v širokém okolí, jsem ani nějak netoužil. Ono studené pivo nakonec taky nebylo špatné. U rozpálených kamen bylo nepříjemné jen jedno. Představa, že rozehřátí zase budeme muset vyrazit do té kosy venku. No ale nakonec jsme vyběhli a po pár kilometrech bylo zase dobře, když pominu svůj Nike plus, který mi v hospodě nahlásil slabou baterii a vypnul se. Ještě se mi ho sice jednou podařilo nahodit, ale jen na nějakých osm kilometrů. Mé měření tedy skončilo ve Štěchovicích na necelých pětatřiceti kilometrech. Vše ostatní už jsem měl bez evidence, tedy vlastně jako bych neběžel. Že by to byl nenápadný pokyn shůry, že bych si zatím měl vystačit s kratšími běhy?

Trable s měřením byly ale zastíněny nádhernou cestou podél klikatící se Vltavy, kde jsme někde hluboko pod hladinou mohli tušit kdysi ještě krásnější Svatojánské proudy. Vzpomněl jsem si, jak jsem někdy před třiceti lety s kamarádem vyrazil na dálkový pochod kolem svatojánských proudů. Tehdy byla kvůli údržbě vypuštěna přehrada ve Štěchovicích a Svatojánské proudy měly být odkryté takřka ve své původní podobě. Ovšem náš tehdejší dálkový pochod dopadl neslavně. Jeli jsme někam dvě hodiny vlakem, dorazili na místo registrace, zjistili, že akce je zrušena a zase jsme jeli domů. Tak nějak to fungovalo v době, kdy ještě nebyl internet a dostat mezi lidi na poslední chvíli zprávu o tom, že se něco nekoná, byl neřešitelný problém.

Nad Svatojánskými proudy nás potkal asi největší trabl, když si Petr ve spadaném listí na zdánlivě nevinném úseku podvrtl kotník. Jenomže jako ostřílený matador se takovou prkotinou nenechal rozhodit. Chvíli to rozdýchával, pak si kotník zabandážoval a znovu vyrazil za ostatními. Dohnal nás v hospodě v Pikovicích. Pozdě na to, aby nějak významně podpořil naši konzumaci, ale dostatečně včas, aby s námi odjel stejným vlakem. V době předmobilní by to vyvolalo pátrací akci po zmizelém členu výpravy, čekání, nervozitu. Takhle stačilo pár telefonátů a jako by se vůbec nic nestalo. (To se mi to hodnotí, když ten kotník nebyl můj, že jo?)

Vlakem domů už jsme jeli za hluboké tmy. Povedená neděle. Poznal jsem zase nové lidi, nový kus krajiny, přivezl si domů zážitky a hroudu bláta, rafinovaně rozmatlanou po textilu. Tělo sice bylo krapet unavené, ale po normálních maratonech bývám  vyřízený daleko víc. Rozumné tempo dělá své. Už trošičku začínám chápat, že i to ultra má něco do sebe a že se i dlouhé štreky dají přežít. Zatím ale asi zůstanu u svých kopců a kratších běhů. Na ultra ještě nejsem dost starý :-)