Raději se na sebe nekoukej

foto: Martin Digmayer

Dva závody za víkend nejsou pro člověka mé výkonnosti zrovna rozumný nápad, ale co mi zbývá, když termínovka je tak našlapaná, že jo? Přece nevynechám tak pěkný závod jako je Davle - Nová Březová jen kvůli vlastní pohodlnosti. Dalo se sice tušit, že nedělní výkon po sobotním půlmaratonu nebude nijak ohromující, ale to přece není důležité. Ostatně nebyl jsem sám, kdo zvolil tuhle víkendovou kombinaci.

Ono se to samozřejmě dá zvládnout, když člověk po půlmaratonu nasadí správnou regeneraci. A v tom je právě ten fígl. Loni se nám regenerační procedura v PUBu natolik vydařila, že jsme o ní ještě dlouho hovořili s nadšením, tedy hlavně ti z nás, kteří si pamatovali celý průběh. Ani letos jsem doplňování iontů nemohl vynechat. Zlatavý iontový nápoj v optimálním složení jsem vstřebával pilně a ochotně, ale když se na obzoru objevila Jägermeisterová smršť, hned po druhém panáku jsem zbaběle uprchl. Asi to bylo právě včas, protože druhý den nebolela hlava ani nohy a já si mohl nedělní závod náležitě vychutnat.

Mé cíle v letošním seriálu kopců jsou totiž jasné. Absolvovat co nejvíc závodů, abych alespoň občas doběhl do patnáctého místa v kategorii a připsal si nějaký ten bodík do roční soutěže. Druhý cíl mám naprosto soukromý. Od startu do cíle udržet nohy v běhu a nepřecházet do chůze, i když některá stoupání přímo volají: "Nech toho, neběhej, zpomal, zastav se, odpočiň si." A třetí cíl? Sem tam udržet hlavu rovně, když vím, že na mě na trase číhá fotograf.

foto: Martin Digmayer

Když svůj nedělní výkon hodnotím podle předchozího odstavce, musím mít radost. Nohy poslouchaly jako hodinky, nikde žádná únava nebo bolavý sval. Na dlouhé rovince po startu jsme se všichni krásně rozběhli, před začátkem stoupání do terénu se pole roztáhlo tak, že mi nikdo nepřekážel a ani já jsem snad nestihl překážet někomu dalšímu. Ještě než jsme vysupěli na první kopec, věděl jsem, že přijde místo, kde na nás bude číhat fotograf Martin. Včas jsem narovnal hlavu a udržel ji až do chvíle, kdy jsem si byl jistý, že už nejsem v dohledu. Výsledek? Konečně po dlouhatánské době jedna fotka, kdy mám při běhu hlavu rovně.

foto: Martin Digmayer

Absolvovat táhlé stoupání okrajem chatové osady a nepřejít do chůze, to byla opravdová zkouška vůle. Navíc jsem viděl, že my běžící nejsme o nic rychlejší než ti, kteří nemají podobná hloupá předsevzetí jako já a do kopce stoupali chůzí. Ale co, nakonec jsme se nahoru vyškrábali, já si v závěru ještě zafinišoval a mohl jsem užívat ten nesdělitelně radostný pocit v cíli.

Kdybych si včas vypnul stopky po výklusu od cíle ke startu, nemusely mi statistiku kazit čtyři kilometry, "uběhnuté" skoro za hodinu. Ale co? Nikdo není dokonalý. Ostatně o tom jsem se mohl brzy přesvědčit, když jsem poprvé spatřil videosestřih z půlmaratonu. Kamera tentokrát snímala celé startovní pole na pátém, na desátém, na patnáctém, na dvacátém ... když se záznam z kamery zkombinoval s údaji čipové čtečky, dostali závodníci krásný dárek. Svůj vlastní běžecký sestřih.

A tak jsem se na sebe kouknul. Neuvěřitelné! Nejdřív vždycky proběhla tlupa normálních běžců, pak něco modrého, divně shrbeného a zkrouceného a potom zase následovali ti normální. Při třetím shlédnutí jsem pochopil, že to divné zkroucené jsem já. Tedy řeknu vám, na sebevědomí to člověku nepřidá. A tak se zase budu těšit na ty malé obyčejné závody, kdy na vás za každým rohem nečíhají kamery, ale nebezpečí hrozí jen od jednoho, maximálně dvou fotografů.