Vzkříšení půlmaratonce

Na sestupné běžecké dráze se placatím už dobrých deset let, ale po padesátce nabral výkonnostní pokles daleko větší grády. Částečně za to může přirozený proces chátrání tělesné schránky, ale samozřejmě se podepsaly i jiné vlivy. Čas jako by se s postupujícím věkem scvrkával a tak je ho míň na trénink, míň na odpočinek, míň na spánek, míň na regeneraci, zkrátka na všechno, co by člověk chtěl a potřeboval.

Úplně nejhůř se postupující roky projevují na vůli. Mám se nutit do nějakého drsného tréninku, když vím, že už mě žádné zázračné výkony nečekají? Mám si odepřít zákusek, když špeky narostou jen o malinkatý kousek? A tak krásné nové osobní rekordy, které jsem si vytvořil v posledních letech, byly výhradně hmotnostní. Teď je ale všechno jinak. Mám za sebou víc než dva měsíce hubnutí a dřiny. Už první závody naznačily, že letošní sezóna může vypadat úplně jinak, než několik předchozích let. Ale potvrdím vzestup i na půlmaratonu?

Vstal jsem včas a výjimečně se mi podařilo sbalit úplně všechno, co bylo potřeba. Pátá návštěva záchodu během dvou hodin potvrdila, že vše je v nejlepším pořádku, protože tak mé tělo prostě reaguje, když nastane závodní den. Trochu nepříjemné bylo, že poslední návštěvu mi organismus načasoval nebezpečně blízko odjezdu autobusu. A tak jsem si hned po ránu mohl vyzkoušet první sprint. A dojem? Výborný. Posledních pár desítek metrů jsem doslova letěl. Pan řidič nechal otevřené přední dveře a první zádrhel dne se nekonal.

V technickém zázemí jsem byl hodně brzy. Baví mě sledovat, jak se organizační stroj rozbíhá, nejprve trochu ospale, ale postupem času nabírá obrátky. Liduprázdné prostory se postupně zaplňují a ve vzduchu poletuje ta zvláštní směs nedočkavosti, nervozity, vzrušeného očekávání, těšení se a obav.

A pak to potkávání. Fotím si kamarády, bavím se s nimi, zaháním nervozitu, vzájemně si dodáváme sebevědomí, hecujeme se, žertujeme i vedeme smrtelně vážné rozhovory. Dohadujeme se kdo běží, kdo ne, co na sebe, co na nohy, co do sebe. Hodnotíme své šance a vzájemně si přejeme co nejlepší výsledky. Na takovém obřím závodě prakticky mizí rivalita. Lidé kolem nejsou soupeři. Každý máme jednoho jediného opravdového soupeře schovaného uvnitř vlastní hlavy.  

Čím blíž startu, tím čas  ubíhá rychleji, takže nakonec zřejmě každý ve frontě na záchod aspoň na chvilku propadne pocitu, že nestíhá. Jenomže počet mobilních záchodů je v Praze poslední roky naprosto luxusní. Do koridoru jsem se tedy dostal v dostatečném předstihu. Dokonce tak velkém, že s prvními běžeckým kroky tělo hlásí, že jsem na ten zatracený záchod měl zajít ještě jednou. Představa, že následujících jedenadvacet kilometrů poběžím s plným močovým měchýřem, mě do velkého nadšení nepřivedla. A znáte to. Jak se člověk upne na nějakou myšlenku, těžko se jí zbavuje.
Jenomže komu by se nechtělo na záchod, když vám hned po startovním výstřelu pustí Vltavu!

Ale to byla jediná komplikace. Nohy jako v bavlnce běžely prakticky samy, takže jsem se ze svého sektoru pozvolna probíjel davem někam dopředu. Ale v hlavě se mě pořád držela ta jedna jediná myšlenka, které jsem se zbavil až u keře kousek od břehu Botiče. Křoví sice na můj vkus mělo ještě málo listí a neposkytovalo tedy nijak zvláštní soukromí, ale kdo by v tu chvíli zkoumal detaily.

foto: Pavel Kolbaba

Hlavní problém byl vyřešen a já se konečně mohl věnovat běhu. Ale když se věci sejdou a je ten správný den, běží to samo. Občas pohled na hodinky (tentokrát jsem je nezapomněl) a jinak procházka růžovou zahradou, jen v trochu ostřejším tempu. Na jedenáctém kilometru jsem se nasunul na správnou stranu cesty a včas začal hulákat, abych si u Zdeňka zajistil památeční foto. Další trochu nečekanou fotku mi pořídil Pavel na otočce na Smíchově. Protože nebylo žádné horko, pil jsem jen ionty na velkých občerstvovačkách. Ty malé s vodou jsem jen probíhal.

Neplánoval jsem časy nijak daleko dopředu, jen jsem si na každém kilometrovníku spočítal, jaká čísílka bych rád četl na hodinkách příště. Výpočty mi docela vycházely, tempo nekleslo ani ve smyčce do Libně a já začínal tušit, že sen o slušném čase by nemusel být jenom sen. Na dvacátém se z davu ozvalo: "Mirku, hlavu." Jen jsem stačil křiknout na Jitku díky, asi na pět vteřin hlavu srovnal, ale pak už se zase nezadržitelně nachýlila k pravému rameni. Finiš je zkrátka finiš. Není čas myslet na krásu.

Přesně u cedule, která oznamovala osm set metrů do cíle, se mi do lýtka zakousla lehounká křeč. Ale stačilo jen trochu zkrátit krok a druhá už nepřišla. Konec mostu, poslední zatáčka, cíl. Na displeji jsem čekal o fous lepší čas, ale to jsem jen zapomněl zahrnout do výpočtů posledních sto metrů. I tak je to můj nejlepší výkon za pět let. Obrátím do sebe dva kelímky ionťáku, odevzdám čip, skláním krk pro medaili. A co vůbec nechápu? Nic nebolí, nohy jen mírně unavené, jinak vůbec žádný problém.

Klušu vyzvednout bágl. Od té doby, co změnili systém ukládání, je obsluha blesková. Ve volné kabince na sebe hodím suchou vrstvu, a prodírám se proti stříbrnému proudu, abych vyfotil doběhnuvší kamarády. Takovou koncentraci úsměvů na čtvereční kilometr jinde neuvidím. Půlmaraton se povedl. Teď už jen potvrdit formu za pět neděl na maratonu.

Pár obrázků ze zázemí jsem pověsil na rajče.