Zasádrované léto

Když jsem před pár dny pověsil na blog vyprávění o tom, kterak nešikovný sportovec k sádře přišel, nějak jsem zapomněl zdůraznit, že šlo o starou historii, že noha se už dávno zahojila a že jediné, co mi po té nepříjemné epizodě zbylo, jsou dvě zachovalé francouzské hole, uschované pro strýčka příhodu a občasná bolest kotníku při změnách počasí.

Zbylo mi ještě něco? Pár veselých vzpomínek. Například na to, že i poloviční invalida může předstírat, že je celý atletický trenér. Soustředění patřila v atletickém roce vždycky k tomu nejzajímavějšímu a nejzábavnějšímu. Samozřejmě nesměli jste si připustit, že nevíte dne ani hodiny, kdy nastane nějaký karambol. Přes všechny možné komplikace a rizika jsem se na soustředění vždycky těšil.

Pak jsem si ale na nohu opatřil tu sněhobílou sádrovou holinku a výhled na krásný letní týden se mi trošinku zamlžil. Jenomže náhradu jsem za sebe nenašel a rekonvalescence probíhala vcelku bez komplikací, takže s postupujícím časem začal vrtat červík, že sádra nemusí být nepřekonatelnou překážkou.

Doma jsme začali vymýšlet, jak se dá akce "invalida na stadiónu" provést co nejlépe. Dcery, které jely stejným směrem, ale nikoli jako mé svěřenkyně, mě v mém úsilí vydatně podporovaly. Cesta tam byla vyřešena. Naložili mě do auta k Mirkovi. Ten ovšem na konci víkendu musel odjet a na nás bylo vymyslet, jak si poradit se zpáteční cestou.

Čekala nás cesta vlakem. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, ale v Hradci bylo nutné přestoupit na rychlík. Podle zákona schválnosti byl čas na přestup velice krátký, obě nástupiště poměrně daleko od sebe a v cestě dvoje schody. Kdyby naši rodinnou poradu pozoroval někdo nezasvěcený, mohl by myslet, že plánujeme velkou vlakovou loupež, ale nám šlo jen o obyčejný přestup. Nakonec jsme usoudili, že i tohle je při troše štěstí zvládnutelné.

Asi bych nebyl tak klidný, kdybychom s Evou měli zvládnout celou dětskou bandu sami. Naštěstí jsme měli jednu ohromnou výhodu. Náš malinkatý oddíl byl součástí velké olympácké výpravy, takže nám ubyla spousta starostí. Oba Michalové, Sváťa, Martin a mnozí další nám pomáhali, co jim síly stačily. A nejvíc práce s našimi malými svěřenci nakonec zbylo na Evu.

Jak to celé dopadlo? Cesta tam bez komplikací. Pobyt v Litomyšli? Jedna velká pohoda. Hodnější partu jsem do té doby a bohužel ani od té doby nezažil. A trénink? Coby zmrzačený trenér jsem měl jedno privilegium, jak by řekl nejmenovaný vydavatel platebních karet, k nezaplacení. Nikdo ode mě neočekával, že předvedu nízký start, sprint, skok do dálky, natožpak skok do výšky. Takže pokud děti dělaly nějaké technické chyby, mohl jsem s klidným svědomím říct, že je nemají ode mě. A když už jsme nelámali žádné rekordy ve skoku do výšky, předvedla malá Terezka fantastický výkon v podlézání laťky. Kdo z vás by prošel pod laťkou ve výšce pětatřiceti centimetrů, aniž by se dotkl země čímkoli jiným, než chodidly?

A konec? Taky dobrý. Všichni jsme se tehdy bez úrazů vrátili domů. Ani vlak v Hradci neujel. Naplánovali jsme to dobře. Pokud vím, ani z jednoho z dětí na obrázku se nestal světoznámý atlet. Ale stejně to bylo fajn :-)